24 Cdo 3098/2024-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci nezletilého T. B., zastoupeného kolizní opatrovnicí Mgr. Michaelou Bartošovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Havelcova č. 70, syna matky J. T. B., zastoupené JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem v Kolíně, Legerova č. 148, a otce D. N., zastoupeného JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 1, o zbavení otce rodičovské odpovědnosti k nezletilému, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 0 P 130/2018, o dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2024, č. j. 132 Co 7/2024-349, takto:
I. Dovolání matky se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, č. j. 0 P 130/2018-307, omezil otce (k návrhu matky na zbavení otce rodičovské odpovědnosti) ve výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilému, a to při rozhodování ve věcech péče o zdraví nezletilého, v oblasti jeho vzdělávání, při správě jeho majetku a rovněž tak, že není oprávněn s nezletilým opustit území České republiky (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Poté, co shrnul provedené dokazování a svá skutková zjištění, soud prvního stupně dospěl k závěru, že „otec od narození nezletilého svou rodičovskou odpovědnost nevykonává řádně“, že „věděl, jakým způsobem se domoci práva na styk s dítětem a u svých dcer toto právo realizoval“, avšak že „v případě nezletilého projevil zájem o styk až poté, co ho matka požádala o souhlas se změnou příjmení nezletilého“, a proto „soud toto počínání otce hodnotí jako ryze účelové a určené pro soudní řízení“. Nadto podle soudu prvního stupně „je to výhradně matka, která se o nezletilého od narození stará, zná jeho potřeby, zájmy, zdravotní stav apod.“, a tedy „je v nejlepším zájmu nezletilého, aby rozhodovala o jeho záležitostech, pokud se týká péče o jeho zdraví, vzdělávání a správu jmění; otci zůstane právo na informace“.
Pokud se týká vycestování s nezletilým do zahraničí, soud prvního stupně konstatoval, že „otec nemá o nezletilém žádné informace, dosud ho neviděl, nezná ho“, a tudíž „vzhledem k dosavadní absenci vztahu mezi otcem a synem není ani v zájmu nezletilého, aby s otcem vycestoval do zahraničí“.
2. K odvolání otce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2024, č. j. 132 Co 7/2024-349, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zamítá návrh matky na zbavení otce rodičovské odpovědnosti k nezletilému (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a před odvolacím soudem (výrok III.). Odvolací soud poté, co konstatoval, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, uvedl, že „se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně ohledně toho, zda byla v této věci naplněna skutková podstata ustanovení § 870 o. z.“, jelikož „i v případě omezení rodičovské odpovědnosti musí potřeba tohoto zásahu převážit nad právem dítěte na zachování rodinného života a rodinných závazků“.
Odvolací soud dále dovodil, že „zásah do rodičovské odpovědnosti má být řešením, jemuž dominují zájmy nezletilého“, že „takový zásah musí být jediným účinným prostředkem ochrany dítěte, musí být v zájmu dítěte a sledovat jeho blaho“ a že „je třeba při výběru konkrétního opatření představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost“. Pokud „bylo prokázáno, že otec svoji rodičovskou odpovědnost doposud reálně nevykonává, a to mimo jiné s ohledem na skutečnost, že rodiče mezi sebou nekomunikují a vztahy mezi nimi nejsou dobré“ a zároveň pokud „před zahájením tohoto řízení a i v jeho průběhu otec matku kontaktoval a o započetí se stykem s nezletilým matku žádal, připouštěl své pochybení a navrhoval citlivé a postupné navázání vztahu s nezletilým“, avšak „matka na žádosti otce, které byly opakované, nikdy nereagovala“, pak „výkonu rodičovské odpovědnosti aktuálně brání postoj matky“.
Tedy „za situace, kdy o nezletilého jeví otec zájem a matka neučinila nic pro to, aby došlo k pokusu o navázání jejich vzájemného vztahu“, nelze podle odvolacího soudu „učinit závěr o tom, zda jde o účelový postup ze strany otce (jak se domnívá matka) či o jeho skutečný zájem“, a proto odvolací soud uzavřel, že „ani závěr o omezení rodičovské odpovědnosti otce není za současného skutkového stavu důvodný“.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala matka prostřednictvím svého právního zástupce dovolání, v němž namítá, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotného práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak“, že „z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nelze zjistit, na základě jakého skutkového stavu vlastně soud přistoupil k aplikaci příslušné právní normy (k právnímu posouzení věci)“ a že „rozhodnutí odvolacího soudu postrádá jakoukoli logiku, zejména co do interpretace aplikace příslušné právní normy (§ 870 o. z.)“. Dovolatelka je nadto přesvědčena, že „otec věděl, jakým způsobem se domoci práva na styk s dítětem a u svých dvou dcer toto právo realizoval, avšak v případě nezletilého projevil zájem o styk až poté, co ho matka požádala o souhlas se změnou příjmení nezletilého“, a dovozuje, že „oba soudy dospěly ke skutkovému závěru, že otec svou rodičovskou odpovědnost dosud reálně nevykonává“, že „tento stav je konstantní a trvá i po právní moci tohoto rozhodnutí“ a že „lze tvrdit, že tomuto stavu odpovídají i zákonné podmínky pro omezení rodičovské odpovědnosti, jež mohou být jen perspektivní, zaměřené do budoucna, za současného nejvyššího zájmu dítěte“, a tedy „odvolací soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil a ze skutkových zjištění tak vyvodil nesprávné právní závěry“. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2024, č. j. 132 Co 7/2024-349, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. K dovolání matky se vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce otec tak, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „nemůže svá rodičovská práva vykonávat v případě, že matka tomuto aktivně brání“, a neshledal v postupu odvolacího soudu žádný rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále otec uvedl námitky proti postupu soudu prvního stupně a závěrem poukázal na skutečnost, že „se pokoušel navázat kontakt se synem i po vydání rozsudku odvolacího soudu, avšak matka kontaktu otce a syna stále vytrvale brání“. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání matky odmítl, resp. jej zamítl.
5. Kolizní opatrovnice nezletilého ve vyjádření k dovolání matky uvedla, že „souhlasí s důvody dovolání“, že „za stavu, kdy se otec dlouhodobě o syna nezajímal a pouze platil výživné, má opatrovnice za to, že neprojevoval opravdový a dostačující zájem o dítě“, že „se nejeví logické, když odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, ale dospěl k nesprávnému právnímu závěru“, že „nezletilý otce téměř nezná, za otce považuje manžela matky“, a proto se opatrovnice za tohoto stavu domnívá, že „zde není ohrožen ani narušen zájem dítěte na zachování rodinného života a rodinných svazků, neboť od svých 6 měsíců věku nezletilý nemá s otcem žádný rodinný život ani vztahy“. Proto se „nezletilé dítě připojuje k dovolání matky a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení“.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
7. Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je obligatorní náležitostí dovolání a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2780/2021, a rozhodnutí v něm citovaná). Dovolatelka těmto požadavkům nedostála, neboť co do přípustnosti dovolání uvádí toliko, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (otázky) hmotného práva, tedy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
8. Přípustnost dovolání spočívající v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, je přitom dána pouze v situaci, kdy se má dovolací soud vyjádřit k určité právní otázce, kterou již řešil, a má se od dříve vysloveného právního názoru odchýlit, tj. má svou vlastní původní rozhodovací praxi přehodnotit. Spatřuje-li pak dovolatelka přípustnost dovolání ve výše uvedeném, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2771/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1919/2021).
9. Požadavek, že věc má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak ji posoudil odvolací soud, přípustnost dovolání nezakládá. Takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o. s. ř. nezná. Okolnost, že dovolatelka nesouhlasí s napadeným rozhodnutím proto, že určitá právní otázka měla být podle jejího názoru odvolacím soudem posouzena jinak, než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí, a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., a již proto nemůže být současně údajem vypovídajícím, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 412/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 951/2023).
10. Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14)“.
11. Dovolatelka však v otázce (ne)omezení rodičovské odpovědnosti otce pouze nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, aniž by jakkoli vymezovala, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit; dovoláním napadený závěr odvolacího soudu tak dovolacímu přezkumu neotevírá.
12. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání matky nezletilého proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2024, č. j. 132 Co 7/2024-349, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly dovolatelkou v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu