USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci
žalobkyně Styrotrade, a. s., se sídlem v Praze 1, Myslíkova 1415/27, PSČ 110
00, identifikační číslo osoby 26152924, zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Myslíkova 2020/4, PSČ 120 00, proti žalovaným
1) D., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, 2) V. K., narozenému XY,
bytem XY, a 3) D., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, všem
zastoupeným Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Studentská
541/3, PSČ 160 00, o zaplacení 29.221.281 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 29/2014, o dovolání žalobkyně a
první žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022, č. j.
35 Co 333/2021, 35 Co 22/2022-1639, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání první žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
[1] Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 26. 1. 2014 se
žalobkyně (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhala, aby soud uložil původní
žalované společnosti D. povinnost zaplatit 29.221.281 Kč s příslušenstvím jako
nezaplacené kupní ceny z celkem 1051 kupních smluv.
[2] Usnesením ze dne 29. 4. 2019, č. j. 13 C 29/2014-736, Obvodní soud
pro Prahu 10 rozhodl o tom, že v řízení na straně žalované bude pokračováno s
první žalovanou jako právní nástupnicí původní žalované.
[3] Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 35 Co
336/2019-768, bylo připuštěno, aby do řízení na straně žalované přistoupili V.
K. a D.
[4] Rozsudkem ze dne 3. 5. 2021, č. j. 13 C 29/2014-1364, Obvodní soud
pro Prahu 10 uložil první žalované zaplatit žalobkyni 29.221.281 Kč s
příslušenstvím (výroky I.), zamítl žalobu ve vztahu k žalovaným V. K. a D.
(výrok II.), rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými (výroky
III., IV. a V.) a rozhodl o tom, že o „nákladech státu“ bude rozhodnuto
samostatným usnesením (výrok VI.).
[5] Usnesením ze dne 24. 11. 2021, č. j. 13 C 29/2014-1611, následně
Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl o nákladech vzniklých v řízení České
republice (výroky I. – III.).
[6] K odvolání žalobkyně a první žalované Městský soud v Praze v záhlaví
označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
[7] Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně a první žalovaná
dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“ či „občanský soudní
řád“), odmítl jako nepřípustná.
[8] Učinil tak proto, že dovolání, jež nejsou přípustná podle § 238a o.
s. ř., neshledal přípustnými ani podle § 237 o. s. ř.
a) K dovolání žalobkyně
[9] Žalobkyně odůvodňuje přípustnost dovolání tím, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na otázce, která „v rozhodování dovolacího soudu
nebyla komplexně a ve všech souvislostech vyřešena“.
[10] Podle mínění žalobkyně soudy nižších stupňů nesprávně použily
úpravu § 71 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a
družstvech (zákona o obchodních korporacích; dále jen „z. o. k.“).
[11] Odvolací soud si měl „věc zjevně usnadnit, když v napadeném
rozhodnutí věnoval otázce zákonného ručení pár odstavců s lakonickým a
nepřiléhavým odkazem na komentářovou literaturu, aniž by provedl odpovídající
právní posouzení věci (…).”.
[12] Žalobkyně (nepřípustně) konstruuje vlastní verzi skutkového stavu,
týkající se hospodářského stavu a ovlivnění první žalované a obsáhle polemizuje
s rozhodnutím odvolacího soudu, avšak z dovolací argumentace žalobkyně
(posuzováno podle obsahu dovolání) není nikterak zřejmé, jakou otázku, týkající
se použití úpravy § 71 odst. 3 z. o. k., žalobkyně formuluje. Nepředkládá-li
žalobkyně Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na
jejímž vyřešení napadené rozhodnutí spočívá, nemůže být její dovolání přípustné.
[13] Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že správnost skutkového
stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení
probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu
zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen
výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu
nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak
skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
b) K dovolání první žalované
[14] Přípustnost svého dovolání spatřuje první žalovaná v tom, že
odvolací soud:
1/ Nepřihlédl k odvolací argumentaci první žalované, čímž se odchýlil od
judikatorních závěrů Ústavního soudu a porušil právo první žalované na
spravedlivý proces (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. I.
ÚS 301/02, a ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04).
2/ Porušil zásadu volného hodnocení důkazů tím, že aproboval postup
soudu prvního stupně, který zjišťoval skutkový stav z důkazů neprovedených v
řízení a „přehlédl“ první žalovanou předložený důkaz.
3/ Nesprávně posoudil zápočty provedené první žalovanou jako uznání
dluhu, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyšší soudu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, ze dne
6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1107/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7.
2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, uveřejněný pod číslem 69/2022 Sb. rozh. obč.).
4/ V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu posoudil
zápočty provedené první žalovanou jako neurčité (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 901/2004, a ze dne 19. 10. 2006, sp.
zn. 29 Odo 573/2005).
5/ Nesprávně posoudil námitky nedodání zboží v režimu vytýkání vad podle
§ 420 a § 428 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, přičemž tato otázka
má být dovolacím soudem posouzena jinak.
[15] První a druhá z první žalovanou formulovaných dovolacích námitek
přípustnost dovolání nezakládají, neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že jejich
prostřednictvím první žalovaná toliko polemizuje s hodnocením důkazů, jak jej
provedly soudy nižších stupňů (uvádí, které ze skutečností měl soud vzít nebo
naopak nevzít za prokázané, kterým ze svědků měl uvěřit apod.).
[16] Samo hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout přípustným
dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh.
obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997,
sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu).
[17] Rovněž tak Nejvyšší soud připomíná, že soud se nemusí vypořádat s
každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není totiž porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže soud nebuduje vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. za
mnohá rozhodnutí nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS
113/02, a ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu
ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, ze dne 19. 9. 2018, sen. zn. 29 NSČR
174/2016, ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 NSČR 91/2014, či ze dne 10. 12.
2019, sp. zn. 21 Cdo 3524/2019).
[18] Na třetí z námitek formulovaných první žalovanou, jejímž
prostřednictvím brojí proti názoru odvolacího soudu, který uzavřel, že „(…) lze
na zápočet provedený původní žalovanou hledět současně jako na uznání
pohledávek, které jsou předmětem tohoto sporu (…)“ napadené rozhodnutí
nespočívá, a proto se její řešení nemůže projevit v poměrech první žalované
založených napadeným rozhodnutím (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sb.
rozh. obč., či usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3754/2016).
[19] Je tomu tak proto, že ačkoliv odvolací soud uvádí, že na první
žalovanou provedený zápočet „lze hledět jako na uznání pohledávek (…)“, ve
skutečnosti z toho nevyvozuje žádné právní důsledky a své právní posouzení na
tomto názoru nezaložil. Zákonnou domněnku existence dluhu soudy nižších stupňů
v řízení nepoužily (existenci dluhu první žalované vzaly soudy nižších stupňů
za prokázanou z důkazů v řízení provedených), důkazní břemeno nepřenesly na
první žalovanou a případné prodloužení promlčecí lhůty v řízení nemělo význam.
[20] Stejně tak dovolání nečiní přípustným ani čtvrtá dovolací námitka.
Odvolací soud odmítl přihlédnout k zápočtům učiněným první žalovanou nikoliv
proto, že by byly neurčité, nýbrž proto, že „(…) ohledně bonusů nebyla pro rok
2013 uzavřena žádná písemná smlouva. Rovněž nebyla prokázána ani žádná
konkrétní ústní dohoda ohledně bonusů pro rok 2013“. Podle názoru odvolacího
soudu tak pohledávka, kterou se první žalovaná snažila započíst, nikdy
nevznikla a nemohla tak ani být započtena (bez ohledu na to, zda by její
specifikace byla dostatečně určitá).
[21] Konečně u poslední z dovolacích otázek první žalovaná vymezuje
předpoklady její přípustnosti tak, že „její řešení je nesprávné a dovolacím
soudem by měla být tato otázka vyřešena jinak“.
[22] Argument, podle kterého má být právní otázka dovolacím soudem
posouzena jinak (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem),
významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím
soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena
jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní
otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání,
jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo
procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. To
ovšem z dovolání v nyní projednávané věci neplyne; srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013,
či ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2711/2020, anebo usnesení Ústavního
soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, či ze dne 16. 12. 2014, sp.
zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu). K náležitostem dovolání srov.
dále stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16.
c) Závěr
[23] O návrhu první žalované na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti je totiž
závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS
3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud (bez zbytečného
odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti
bezpředmětný (obsoletní). K tomu obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 (uveřejněný pod číslem 29/2019 Sb.
rozh. obč.).
[24] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu