24 Cdo 3128/2022-1067
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v
právní věci žalobců a) A. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr.
Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 56/11, a
b) A. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Naděždou
Priečinskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská č. 619/49, proti
žalovanému L. P., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. RNDr. Jiřím
Exnerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15, o „popření“
dědického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 15 C 72/2013,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března
2022, č. j. 24 Co 25/2022-980, 24 Cdo 26/2022-980, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 4 900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Romana Jelínka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Valentinská č.
56/11.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 4 900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Naděždy Priečinské, advokátky se sídlem v Praze 5, Zborovská č. 619/49.
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 15 C 72/2013-892, ve znění usnesení ze dne 24. 11. 2021, č. j. 15 C
72/2013-951, určil, že „A. P., narozený dne XY, a L. P., narozený dne XY,
nejsou dědici ze závěti pořízené zůstavitelkou M. P., narozenou dne XY,
zemřelou dne 4. 12. 2008, posledně bytem XY, formou notářského zápisu JUDr. Petra Bílka dne 12. 3. 2008“ (výrok I.), a rozhodl, že žalovaný je povinen
nahradit žalobci a) náklady řízení ve výši 50 282,50 Kč (výrok II.), že žalobci
b) se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.) a že žalovaný je povinen
nahradit České republice na účet Okresního soudu Praha-západ náklady řízení ve
výši 38 476,41 Kč. Soud prvního stupně posuzoval závěť ze dne 12. 3. 2008
sepsanou notářským zápisem z hlediska toho, zda v době, kdy ji zůstavitelka
pořizovala, mohla jednat v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu
úkonu neschopnou. Setrval na svém původním stanovisku, že podstatný je v tomto
ohledu odborný závěr o tom, zda v dané době byly rozpoznávací nebo ovládací
schopnosti zůstavitelky vymizelé potud, že nebyla schopná takový úkon učinit, a
že odpověď na to je primárně závěrem odborným, jakkoli soud přihlíží i k dalším
zjištěným skutečnostem. Původní rozhodnutí soudu prvního stupně vycházelo ze
znaleckého posudku 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, který připouštěl
kolísavý průběh choroby a uzavřel, že nelze kategoricky uzavřít, že by k 12. 3. 2008 zůstavitelka trpěla duševní poruchou, která by významně negativně
ovlivnila její rozpoznávací a ovládací schopnosti. S ohledem na další procesní
vývoj (za situace, kdy další předestřené znalecké posudky a výpovědi MUDr. Procházky a prof. MUDr. Rabocha, CSc., dospěly k závěru opačnému) soud prvního
stupně nemohl pominout tyto další navržené důkazy. Soud prvního stupně své
závěry opřel o znalecké posudky Lékařské fakulty Univerzity Palackého v
Olomouci, prof. MUDr. Rabocha, CSc., MUDr. Procházky a revizní znalecký posudek
Ústřední vojenské nemocnice v Praze, které jsou zajedno v tom, že shromážděné
podklady – záznamy o vyšetřeních – jsou dostatečné (byť nejsou přesně z daného
časového období) pro učinění kategorického závěru, že zůstavitelka pořídila
závěť dne 12. 3. 2008 ve stavu, kdy jednala v duševní poruše (vyvolané či
podporované zcela evidentním organickým podkladem), která ji činí k tomuto
právnímu úkonu neschopnou. Konstatoval, že tyto znalecké posudky jsou provedeny
řádně, nejsou v nich logické rozpory, navzájem si neodporují, když odborný
závěr 3. lékařské fakulty UK o nedostatečnosti podkladů pro závěr a o možném
kolísání shledané poruchy zůstal izolovaný, a že objasnily též, že jde o typ
onemocnění, které není pro laika seznatelné, neboť ani pro praktického lékaře
či notáře při jejich činnosti nemusí být tato porucha rozpoznatelná. V tomto
směru pak soud prvního stupně přistupoval k výpovědi svědků, resp. k listinným
důkazům, které slouží spíše jako okrajový zdroj informací o psychotických
příznacích u zůstavitelky, když je v zásadě možné, že se zůstavitelka nejevila
svému okolí jako osoba s duševním onemocněním.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 17. 3. 2022, č. j. 24 Co 25/2022-980, 24 Cdo 26/2022-980, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v meritu věci (výrok III.); v nákladových výrocích jej
změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit náklady řízení žalobce b) ve výši
33 396 Kč (výrok I.) a že výše nákladů řízení žalobce a) činí 70 282,50 Kč
(výrok II.). Současně rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit náhradu nákladů
odvolacího řízení žalobci a) ve výši 3 388 Kč (výrok IV.) a žalobci b) ve výši
6 720 Kč (výrok V.). Pokud jde o meritum věci, odvolací soud se zcela ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, že posuzovaná závěť zůstavitelky ze dne 12. 3. 2008, sepsaná notářským zápisem notáře v Praze JUDr. Petra Bílka pod sp. zn. N
105/2008, NZ 84/2008, Z 798, je absolutně neplatným právním úkonem
zůstavitelky. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně měl v projednávané
věci po skutkové stránce za bezpečně zjištěné, že „zůstavitelka k datu sepisu
této posuzované závěti jednala v duševní poruše, která ji činila k tomuto
právnímu úkonu neschopnou, protože nebyla schopna posoudit následky tohoto
svého právního úkonu“. Odvolací soud, zcela ve shodě se soudem prvního stupně,
vycházel pro toto své konstatování ze „shodných a přesvědčivých“ odborných
závěrů čtyř písemných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, včetně revizního znaleckého posudku, vypracovaných Lékařskou
fakultou Univerzity Palackého v Olomouci, prof. MUDr. Jiřím Rabochem, DrSc.,
MUDr. Ladislavem Procházkou a Ústřední vojenskou nemocnicí v Praze (revizní
ústavní znalecký posudek), jakož i výslechu těchto znalců, resp. zástupce
znaleckých kolektivů – zpracovatelů znaleckých posudků, které měl za „logicky,
nerozporně a přesvědčivě podané lékařskými odborníky ve svém oboru –
psychiatry“. Znalci v projednávané věci vyvrátili odborný závěr, uvedený ve
znaleckém posudku Univerzity Karlovy v Praze, 3. lékařské fakulty, o
nedostatečnosti lékařských podkladů pro možný závěr o přítomnosti duševní
poruchy k posuzovanému datu u zůstavitelky a o možnosti vlivu kolísání
duševního stavu zůstavitelky z hlediska izolovanosti u ní přítomného bludu,
pokud se jinak jednoznačně shodli na tom, že shromážděné záznamy o lékařských
vyšetřeních zůstavitelky jsou dostatečným podkladem pro závěr o tom, že duševní
porucha – organická porucha s bludy – byla k rozhodnému datu u zůstavitelky
přítomna stabilně. Znalci (a to včetně znalců Univerzity Karlovy v Praze, 3. lékařské fakulty) se zároveň shodli i na tom, že psychiatrická diagnóza
zůstavitelky (porucha přizpůsobení), stanovená R., byla chybná. Odvolací soud
uzavřel, že závěry těchto posudků, opět včetně znalců Univerzity Karlovy v
Praze, 3.
lékařské fakulty, rovněž přesvědčivě objasnily to, že v případě
daného typu duševního onemocnění zůstavitelky nemuselo být toto pro laika,
nikoliv lékaře – psychiatra, z osobních kontaktů se zůstavitelkou v posuzované
době u zůstavitelky seznatelné, a to včetně praktického lékaře či notáře, který
při své činnosti rovněž má určité zkušenosti při posuzování duševního stavu,
resp. jeho projevů, u osob pořizujících pro případ své smrti. V tomto ohledu
tak nebylo ani pro odvolací soud rozhodující to, že svědci, kteří byli slyšeni
v tomto řízení, včetně notáře, nevypovídali o žádných psychotických příznacích
zůstavitelky, jichž by si u ní všimli. Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku ve věci samé a „návazně i nákladové
povinnosti, kterou mu v souvislosti s neúspěchem ve sporu soud uložil“) podal
žalovaný dovolání. Je přesvědčen, že obecný soud se ve smyslu přípustných
dovolacích důvodů dopustil jistého excesu, když se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, do jaké míry je znalecký posudek
imperativním, nad ostatními důkazy dominujícím a pochybnostem nepodléhajícím
podkladem pro skutkový závěr, zásadní pro meritorní rozhodnutí o předmětu
sporu, a v jakém rozsahu je soud povinen hodnotit znalecké posudky (co do
jejich váhy) v kontextu všech důkazů v řízení provedených. K tomu odkázal na
rozhodovací praxi dovolacího soudu (ve věcech sp. zn. 30 Cdo 35/2008, 22 Cdo
1810/2009, 25 Cdo 878/2014 a 22 Cdo 4445/2018). Žalovaný zároveň konstatoval,
že nemá povědomost o tom, že by se dovolací soud někdy vyjadřoval k situaci,
kdy obecný soud rozhodl o neplatnosti závěti na základě několika lékařských
posudků co do závěrů rozporných, jsa povinován respektem k interpretační zásadě
favor testamenti, resp. favor validi actionis, vtělené do ust. § 1494 odst. 2,
resp. § 574 občanského zákoníku. K řešení předestírá právní otázku, jak v
celkovém náhledu vnímat institut pochybnosti o použitelnosti pořízených
psychiatrických posudků k nežijícím osobám pro rozhodování v otázce platnosti
jejich právního jednání, která je v případě pochybností ze zákona favorizovaná. V této souvislosti navíc zdůrazňuje, že sporná závěť byla sepsána formou
notářského zápisu se všemi náležitostmi a notář, který ji sepisoval, před
soudem stvrdil, že při osvědčování takového úkonu má nástroje k ověření
způsobilosti zůstavitele právně jednat a že jich také při sepisování předmětné
závěti řádně využil.
Shrnul, že soud de facto rezignoval na výsledky velmi
rozsáhlého skutkového dokazování provedeného s velkou pečlivostí v obou fázích
nalézacího řízení, že jako jediné východisko k právnímu posouzení otázky
platnosti notářsky sepsané závěti postavil pouze většinový názor zapojených
znalců – lékařů z odvětví psychiatrie, kteří uvedli, že zůstavitelka nebyla v
den sepsání závěti k takovému právnímu jednání způsobilá, ačkoli žádný z nich
zůstavitelku, která byla v době pořízení posudků už mnoho let po smrti, nikdy
neviděl a dochovaná lékařská dokumentace byla nejen velmi chudá, ale obsahově
rozporná, když k tomu jeden prestižní znalecký ústav důvodně a přesvědčivě
vyloučil možnost z dochované lékařské dokumentace zpětně stanovit byť i jen
pravděpodobnostní závěr o (ne)způsobilosti zemřelé k sepisu závěti s daným
obsahem a v danou dobu. Zdůraznil, že důkazní situace je zvláštní tím spíše, že
dochované a posuzované lékařské zprávy nejsou podklady konsensuálními. Rovněž
namítl, že soudy obou stupňů odmítly provést důkaz významný pro jeho obranu,
aniž přesvědčivě vyložily důvody, proč tak neučinily (srov. např. IV. ÚS
1891/18). Odmítnutí soudu provést navržený a odůvodněný důkaz považuje žalovaný
za přinejmenším nevyhovující imperativu náležitého odůvodnění, proč důkaz
proveden nebyl, vyslovenému v po léta konstantní rozhodovací praxi vyšších
soudů (např. 6 Cdo 344/71, III. ÚS 69/99). Žalovaný vyjádřil názor, že aprobace
důkazního postupu obou soudů v napadené věci jako standardu by měla za následek
hluboký otřes co do právních jistot ohledně právního jednání již nežijících
osob a že nelze připustit absolutizaci východiska, že (jedině) psychiatr může
rozpoznat omezení rozpoznávacích a ovládacích schopností nežijící osoby, a to
na základě pěti zpráv o ambulantním psychiatrickém vyšetření, z nichž tři
duševní chorobu nediagnostikují, popírají existenci bludu a shledávají
kognitivní funkce pacientky v normě. Uzavírá, že napadená rozhodnutí svědčí o
bezradnosti soudu v řešení procesní otázky, jakou váhu a jaké postavení má
znalecký posudek v soustavě důkazních prostředků a jak s ním při volném
hodnocení důkazů nakládat. Dodává, že tuto otázku nalézací soud v prvním
rozhodnutí (zrušeném z procesních důvodů) vyřešil správně a žalovaný nevidí
přesvědčivý důvod, proč by se od svého předchozího náhledu měl zásadně
odklonit. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. S odkazem na § 243 odst. b) o. s. ř. požádal, aby dovolací soud rozhodl, že se odkládá právní moc rozsudků soudů
obou stupňů, neboť pravomocné ukončení a originální nabytí majetku v tomto
dědickém okruhu by bylo v případě vyhovění tomuto dovolání velmi obtížné vrátit
zpět k předchozímu stavu tak, aby mohlo být znovu projednáno dědictví podle
závěti prozatím soudem popřené. Žalobce a) ve vyjádření k dovolání uvedl, že směřuje zejména proti skutkovým
závěrům nalézacího a odvolacího soudu stran způsobilosti zůstavitelky učinit
závěť dne 12. 3.
2008 a že dovolacímu soudu údajně předkládá k posouzení právní
otázku, kterou ovšem jasně nedefinuje, a navrhl, aby dovolací soud dovolání
„zamítl“ a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalobce b) ve vyjádření k dovolání rovněž namítl, že dovolání nesplňuje
podmínky pro přípustnost, když z přezkumu u Nejvyššího soudu jsou vyloučena
skutková zjištění obecných soudů, postup soudů při provádění důkazů a jejich
hodnocení. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání „zamítl“ a přiznal mu náhradu
nákladů dovolacího řízení. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Způsobilé vymezení
předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená
otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá,
od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném
rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (odstavec 1). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
žalovaného není ve smyslu § 237 o. s ř. přípustné. Podle ustanovení § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„o. z.“), se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele. Jelikož
zůstavitelka v projednávané věci zemřela dne 4. 12. 2008, soudy správně
postupovaly při posouzení platnosti závěti podle příslušných ustanovení zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Nejvyšší soud předesílá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce posouzení
závěti zůstavitelky ze dne 12. 3. 2008 jako neplatné, a to v důsledku
neschopnosti zůstavitelky v době pořízení závěti právně jednat, v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž je v řízení zapotřebí
především zjistit existenci duševní poruchy a zda tato duševní porucha měla
vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout
svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností (z povahy věci)
vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska
odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla
učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který
ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda
posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního
úkonu jednala v duševní poruše či nikoli.
K závěru o neplatnosti právního úkonu
(závěti) učiněného v duševní poruše přitom není třeba, aby ovládací a
rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly zcela vymizelé, ale postačí, byly-li
podstatně sníženy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5331/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018,
sp. zn. 30 Cdo 2224/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1056/2022). Rovněž není důvod, aby rozhodná právní otázka byla
posouzena jinak (a to ani za stávající obdobné hmotněprávní úpravy neplatnosti
právního jednání dle ust. § 581 o. z.). Již z uvedeného je zřejmé, že dovolatel nesprávně staví svou dovolací
argumentaci na domnělém odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe v otázce, do
jaké míry je znalecký posudek imperativním, nad ostatními důkazy dominujícím a
pochybnostem nepodléhajícím podkladem pro skutkový závěr. Přitom odkazuje na
již zmíněná rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by označil právní otázku jimi
řešenou a v čem shledává odchýlení odvolacího soudu od uvedené rozhodovací
praxe. Ve svém důsledku tak napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající
se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. ust. § 241a odst. 1 věty první a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.),
které nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1359/2022). Dovolací soud
neshledává důvod zabývat se předestřenou otázkou ani jako zásadní procesní
otázkou, která je dovolatelem generalizována ve vazbě na rozhodování o
platnosti právního jednání již nežijících osob, a to již z toho důvodu, že v
ustálené rozhodovací praxi k otázce platnosti právního úkonu podle § 38 odst. 2
obč. zák. se v drtivé většině řešila právě neplatnost právních úkonů učiněných
osobami, které v době vzniku sporu již nežily. V posuzované věci soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých
rozsudků jasně vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení všech důkazů
(nejen znaleckých posudků), k tomu podrobněji viz rekapitulace průběhu řízení
před soudy obou stupňů. Jmenovitě odvolací soud se v napadeném rozhodnutí
zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s.
ř.) vypořádal se všemi v
řízení provedenými důkazy, maje dostatečně na zřeteli, že znalecký posudek
nemůže být izolován od ostatního potřebného dokazování (zdůraznil, že pro
odvolací soud nebylo rozhodující, že řada svědků, kteří byli slyšeni, včetně
notáře, nevypovídala o žádných psychotických obtížích zůstavitelky, neboť v
rámci odvolacího řízení bylo především přesvědčivě objasněno, že v případě
daného typu duševního onemocnění zůstavitelky nemuselo být toto pro laika
„seznatelné“), a dostatečně jasně vyložil, proč považoval za stěžejní právě
znalecké zkoumání (neměl dán žádný důvod k tomu, aby při svém rozhodování
nevycházel ze souladných závěrů čtyř znaleckých posudků, včetně revizního
znaleckého posudku, jakož i výslechů těchto znalců, resp. zástupců znaleckých
kolektivů, a aby otázku existence duševní poruchy zůstavitelky k datu sepisu
posuzované závěti vyhodnotil jinak). Vzhledem k uvedenému tedy skutkové
hodnocení soudů obou stupňů nelze označit za vnitřně rozporné a (s ohledem na
okolnosti případu) lze konstatovat, že skutkový závěr byl jasně vymezen. Dovolatel se rovněž mýlí, namítá-li, že soudy odmítly provést důkaz významný
pro jeho obranu, aniž přesvědčivě vyložily důvody, proč tak neučinily. Dovolací
soud připomíná, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze
napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost
lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu,
jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Odvolací soud ve svém
rozhodnutí uvedl (viz bod 25. odůvodnění), že v návaznosti na souladné a
přesvědčivé jednoznačné závěry čtyř znalců nepůsobí nedostatek zjišťování
rozhodného stavu věci ta skutečnost, že soud prvního stupně neprovedl v řízení
navržený výslech svědka R. I z pohledu odvolacího soudu totiž tento důkaz,
pokud by byl proveden, již jen z hlediska tvrzení žalovaného o tom, co by jím
mohlo být zjištěno, není způsobilý zvrátit skutkové i právní závěry soudu
přijaté v této věci tak, aby bylo možné uzavřít, že je vyvrací či podstatně
zpochybňují ve správnosti. Je totiž velmi pravděpodobné to, že by R., pokud by
byl v řízení jako svědek slyšen, setrvával na své diagnóze zůstavitelky, o níž
se ostatní znalci (včetně 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze)
shodli na tom, že je vadná. Konečně, k dovolací námitce, podle níž je odvolací soud povinován respektem k
interpretační zásadě „favor testamenti“, budiž ve stručnosti dodáno, že v
poměrech projednávané věci je nepřípadný poukaz dovolatele na zásadu vtělenou
do § 1494 odst. 2 o. z., podle níž je třeba závěť zůstavitele uznat a vykládat
spíše jako platnou než jako neplatnou a postupovat přitom tak, aby bylo co
nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, stejně jako na princip zakotvený v § 574 o. z., podle kterého platí, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na
platné než jako na neplatné, a to již z toho důvodu, že soudy v projednávané
věci při posouzení závěti postupovaly podle práva platného v den smrti
zůstavitelky (tedy obč.
zák., nikoliv o. z.). Pokud by bylo bráno v úvahu, že
rozhodovací praxe po 1. 1. 2014 tato výkladová pravidla převzala, dovolatel pak
pomíjí, že tato pravidla jsou svou povahou pravidly interpretačními, která se
uplatní teprve v případě, kdy vzniknou pochybnosti o významu v něm projevené
vůle, neboť je nejasná nebo obtížně srozumitelná. O takový případ se však v
posuzované věci nepochybně nejedná. Dovolací námitky, jimiž žalovaný jednak uplatnil jiný dovolací důvod než ten,
který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., a z nichž
nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v
ustanovení § 237 o. s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není důvodné; proto
jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolání, kterým žalovaný napadá rozsudek
odvolacího soudu v plném rozsahu („návazně i nákladové povinnosti, kterou mu v
souvislosti s neúspěchem ve sporu soud uložil“), není přípustné ani potud,
směřuje-li proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (výrok I., II. a IV a V.) [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017)]. Dovolatel v dovolání rovněž navrhl „odklad právní moci“ napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí
dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není
„projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Z obdobných
důvodů se proto dovolací soud návrhem dovolatele nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu