30 Cdo 2224/2017-682
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobců a) P. B., a 2) K. B., zastoupených Mgr. Barborou Krásovou, advokátkou
se sídlem v Praze 2, Záhřebská 154/30, proti žalované A. K., zastoupené Mgr.
Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, o
určení vlastnictví a o vydání spoluvlastnických podílů na nemovitostech, vedené
u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 228/2009, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2016, č. j. 11 Co
316/2016-626, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
1. Okresní soud v Klatovech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
26. dubna 2016, č. j. 7 C 228/2009-590, výrokem I. určil, že: „zůstavitelka F.
B., zemřelá dne 28. 01. 2009 v P. (dále již „zůstavitelka“), měla ke dni úmrtí
ve svém vlastnictví spoluvlastnický podíl o velikost ? na nemovitostech
nacházejících se v obci R., část obce R., katastrální území R., a to na
stavebním pozemku parcelní číslo – zastavěná plocha a nádvoří, stavebním
pozemku parcelní číslo – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parcelní číslo –
zahrada a budově číslo popisné na stavebním pozemku parcelní číslo, vše zapsané
v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem – Katastrální pracoviště K.,
na listu vlastnictví číslo“ (dále též „spoluvlastnický podíl na
nemovitostech“), dále výrokem II. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali
vůči žalované vydání spoluvlastnického podílu na nemovitostech do jejich
podílového spoluvlastnictví, a to každému s podílem o rozsahu 1/6 vzhledem k
celku, a konečně výrokem III. uložil žalované povinnost, aby zaplatila žalobcům
na náhradě nákladů řízení částku 146.831,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jejich advokátky.
2. V předmětném řízení soud prvního stupně posuzoval, zda darovací smlouvou
ze dne 21. prosince 2007 shora uvedená zůstavitelka platně darovala svůj
spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech žalované (obdarované) či
nikoliv. Po provedeném řízení [poté, co jeho předchozí (rovněž žalobě
vyhovující) rozsudek ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 228/2009-404, byl (vyjma
jeho výroku II. – zamítnutí žaloby o vydání předmětného spoluvlastnického
podílu na nemovitostech) zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni (dále již
„odvolací soud“) ze dne 26. září 2014, č. j. 11 Co 143/2014-436, a věc mu byla
v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení s tím, aby v řízení byly provedeny
další důkazy] soud prvního stupně dospěl k závěru, že bylo „bezpečně zjištěno,
že zůstavitelka F. B. v době uzavření darovací smlouvy dne 21. 12. 2007 trpěla
závažnou duševní poruchou diagnostikovanou jako demence středně těžkého stupně,
která ji ve smyslu ust. § 38 odst. 2 občanského zákoníku činila k takovému
právnímu úkonu neschopnou. Takto uzavřená darovací smlouva ze dne 21. 12. 2007
je právním úkonem neplatným a nemůže zakládat právní poměry mezi účastníky tak,
jak jsou na základě této neplatné smlouvy nyní vymezeny.“
3. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 25. října 2016, č. j.
11 Co 316/2016-626, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném
meritorním výroku I. potvrdil a v nákladovém výroku II. jej zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Pokud jde o meritum věci, odvolací soud se zcela ztotožnil jak se
skutkovými zjištění, tak i s právním posouzením věci učiněným soudem prvního
stupně. Odvolací soud stejně jako soudu prvního stupně vyšel „ze skutečnosti,
že S. jako jediný zůstavitelku přímo vyšetřoval, a tedy jako jediný byl schopen
bezpečně určit její diagnózu a současně s jeho závěry (svědeckou výpovědí před
soudem I. stupně) plně korespondují právě závěry znaleckých posudků
vypracovaných prof. Kolomazníkem a znaleckým ústavem. Znalecký posudek MUDr.
Ilji Žukova tak za dané situace před ostatními provedenými důkazy neobstojí,
byť splňuje všechny formální náležitosti kladené na znalecký posudek. S ohledem
na shora uvedené odvolací soud shrnuje, že darovací smlouva uzavřená dne 21.
12. 2007 je neplatným právním úkonem a nemůže zakládat mezi účastníky právní
poměry tak, jak jsou nyní na základě této neplatné darovací smlouvy vymezeny.“
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do jeho meritorního výroku
I., podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky
včasné dovolání. Z obsahu jejího dovolání vyplývá, že uplatňuje dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že nesprávnost tohoto právního posouzení
spočívá ve způsobu hodnocení důkazů (na základě pouhé pravděpodobnosti). Předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. pak dovolatelka
vymezila tak, že při řešení otázky způsobu hodnocení důkazů se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále
již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), jak je prezentována jeho
rozhodnutími ve věcech sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, v
nichž bylo judikováno, že případná neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2
obč. zák. o tom, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého
jednání nebo své jednání ovládnout, musí být soudem v daném řízení bezpečně
zjištěna a nemůže být založena na pouhém závěru o jednání v duševní poruše na
základě pravděpodobnosti. Kromě toho, s ohledem na závěry plynoucí z rozhodnutí
dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2774/2013 ve vztahu k řešení právní
otázky posouzení otázky způsobilosti k právním úkonům, dovolatelka dává do
úvahy, že „pokud dovolací soud dojde k závěru, že se v případě posledního
citovaného rozsudku nejedná o rozdílné vyhodnocení téže právní otázky
(způsobilosti k právním úkonům), domnívá se, že by s ohledem na vývoj
občanského práva a institutu svéprávnosti, měl Nejvyšší soud ČR již v minulosti
řešenou otázku způsobilosti k právním úkonům (zejména nežijící osoby) posoudit
jinak, s ohledem na novou právní úpravu a ve smyslu důvodové zprávy k zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku...která ohledně institutu svéprávnosti a
jejího omezení (k § 55 až 63) uvádí, že ‚nové pojetí sleduje i návrh právní
úpravy v tom směru, že není-li vzhledem k zájmům osoby stižené duševní poruchou
nezbytný výraznější zásah, je třeba dát přednost mírnějšímu opatření i při
samotném omezování svéprávnosti.‘ Ve světle uvedeného posunu v chápání tohoto
institutu...žalovaná uvádí, že nezbytnost případného nového řešení právní
otázky způsobilosti k právním úkonům již nežijící osoby spatřuje ve
skutečnosti, že je zapotřebí precizněji určit možnou míru případné
nezpůsobilosti. Takto zjištěnou údajnou nezpůsobilost je pak zapotřebí
konfrontovat též s vývojem dědického práva (neboť se jedná o rozhodování o vůli
již nežijící osoby), které je v tomto ohledu přiznána zvláštní ochrana a tedy
je, dle důvodové zprávy k NOZ, ‚v duchu evropských kulturních tradic dán větší
průchod úctě k projevu poslední vůle zůstavitele‘. S ohledem na výše uvedené se
žalovaná domnívá, že Nejvyšší soud ČR by se tedy měl nově zabývat řešením
otázky způsobilosti k právním úkonům již nežijící osoby, byť v intencích zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.“ Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší
soud nejprve do rozhodnutí o dovolání odložil vykonatelnost napadeného
rozhodnutí, a na základě podaného dovolání rozsudek odvolacího soudu v jeho
výroku I.
6. Žalobci v písemném vyjádření k dovolání odmítli uplatněnou dovolací
argumentaci žalované, když podle jejich názoru dovolání není ve smyslu § 237 o.
s. ř. (z důvodu podrobně rozvedených v jejich vyjádření) přípustné a navrhli,
aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že
dovolání žalované není – jak bude vyloženo níže – ve smyslu § 237 o. s. ř.
přípustné.
8. Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení
přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 –
všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
9. Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné darovací smlouvy došlo
před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“).
10. Dovolatelka nesprávně staví svou dovolací argumentaci na tvrzení, že
odvolací soud se v řešení otázky způsobu hodnocení právně relevantních
skutečností při posuzování platnosti právního úkonu, který měla v
inkriminovaném období učinit zůstavitelka (uzavření darovací smlouvy dne 21.
prosince 2007), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
prezentované shora již označenými rozhodnutími dovolacího soudu. Ve stručnosti
lze gros dovolání žalované vyjádřit tak, že odvolací soud své rozhodnutí o
závěru, že zůstavitelka uzavřela předmětnou darovací smlouvu v duševní poruše,
založil nikoliv na bezpečném zjištění, respektive na bezpečně (jednoznačně)
zjištěném skutkovém závěru, že se tak v inkriminovaný okamžik stalo. Tato
problematika spočívá na řešení otázky týkající se tzv. důkazního standardu.
11. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS
173/13, ve znění (opravného) usnesení ze dne 10. září 2014 (všechna zde
označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu
jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu
http:nalus.usoud.cz) ve věci týkající se důkazní standardu pro vyslovení
neplatnosti právního úkonu pro duševní poruchu jednající osoby, zdůraznil, že:
shledává důkazní standard ‚zcela jednoznačného skutkového závěru‘ a ‚bez
jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti‘ používaný v ustálené judikatuře
Nejvyššího soudu pro prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění
takového jednání za nadměrně vysoký. Takový standard narušuje spravedlivou
rovnováhu mezi zmíněnými relevantními protichůdnými zájmy a v důsledku porušuje
právo na ochranu majetku osob s duševním postižením, pokud daným jednáním byl
negativně zasažen majetek těchto osob.“
12. Problematikou tzv. důkazního standardu ve sporech o platnost právního
úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. a reflexí shora označeného nálezu Ústavního
soudu se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, v němž mimo jiné vyložil:
12.1 „Sám Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. II. ÚS 3492/12, ve shodě s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, zaujal
právní názor, že ‚závěr o neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2
obč. zák. nezbytně předpokládá, aby bylo vždy bezpečně zjištěno, že jeho
subjekt buď nedokáže posoudit následky svého právního úkonu anebo tento právní
úkon ovládnout, popř. obojí.‘ Judikatura Nejvyššího soudu ovšem nikdy nebyla
postavena na závěru, že k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. lze přistoupit pouze
na základě ‚stoprocentně‘ zjištěného skutku. ‚Tak tomu zajisté není, neboť
citované slovní obraty byly do jisté míry vytrženy z kontextu a konkrétních
výjimečných okolností jednotlivých soudních případů, v nichž se v drtivé
většině řešila otázka neplatnosti právních úkonů učiněných osobami, které v
době vzniku sporu již nežily. Přitom Nejvyšší soud opakovaně ve svých
rozhodnutích připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců
obsažených v jimi zpracovaných posudcích v daných sporech, ale že je zapotřebí
– způsobem předvídaným v § 132 o. s. ř. – tyto posudky hodnotit i ve spojitosti
s dalšími důkazními prostředky. A právě v této souvislosti bylo zdůrazňováno,
že poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje
bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého
jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě
pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci
soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela
jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. Soudy totiž v některých případech vybudovaly závěr o skutkovém
stavu pouze na zjištěních čerpaných ze znaleckých posudků, které neobsahovaly
zcela jednoznačnou informaci o tom, zda předmětná osoba v inkriminovaný okamžik
měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu) snížené ovládací a rozpoznávací
schopnosti. Ve znaleckých posudcích byly často neurčité či do jisté míry
vzájemně si odporující dílčí závěry, případně absence zdravotní dokumentace a
relevantních informací o zdravotním stavu (již nežijící) osoby k období, ve
kterém učinila sporný právní úkon, byla nahrazována různými odbornými
dedukcemi, odhady či předpoklady tehdejšího možného zdravotního stavu
posuzovaného, na což Nejvyšší soud reagoval těmito závěry:
12.2 * Duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá porucha
psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká
duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích
či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové opojení,
hypnóza atd.).
Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle § 38
odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým
v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň
přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu
neschopnou. Nikoliv tedy každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní
úkon, vede k jeho absolutní neplatnosti, nýbrž pouze ta duševní porucha, která
jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou z důvodu, že nemůže
posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout;
12.3 * Neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné
zjištění, že účastník právního úkonu v době, kdy učinil právní úkon, nedokázal
posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. V řízení je tedy
zapotřebí zjistit existenci duševní poruchy, a zda tato duševní porucha měla
vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout
svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností si (z povahy věci)
vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska
odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla
učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který
ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda
posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního
úkonu jednala v duševní poruše či nikoli;
12.4 * Je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě
předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní
verifikaci ve smyslu § 132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném
směru učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo možno aplikovat § 38
odst. 2 obč. zák.;
12.5 * Pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z nějž znalec vycházel
při zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy jednající osoby) pro
plytkost popisu informací nevytváří skutkovou oporu v konkrétně přijatém
posudku (odborných odpovědí na soudem zformulované otázky), neboť přijatý
posudek duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není konkrétně a logicky
spjat se skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě
takového znaleckého posouzení přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák.;
12.6 * Soud tedy může přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. až v
procesní situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní
situace, kdy sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového
skutkového zjištění. 12.7 Rozborem judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k předmětné
problematice lze ovšem vyvodit závěr, že dovolací soud přistupoval k vydávání
kasačních rozhodnutí především v těch případech, kdy zaznamenal pochybení při
aplikaci § 132 o. s. ř. z hlediska způsobu, jak odvolací soud k takovému
výsledku v procesu důkazní verifikaci dospěl, nikoliv snad v případech, kdy by
sám hodnotil ‚hodnocení důkazů‘ odvolacím soudem. Oproti tomu Ústavní soud v
nálezu sp. zn. I.
ÚS 173/13 zavádí jakýsi ‚důkazní standard‘ v těchto sporech,
tvrdí-li, že ‚spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude
nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně
svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila
neschopnou právně jednat.‘ Přitom podle jeho vlastní ustálené judikatury platí,
že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze
pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního
rozhodnutí nevyplývaly. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se totiž
Ústavní soud podle své judikatury zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení
před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak (a opět podle
judikatury Ústavního soudu) řečeno, jakým způsobem soudy vyhodnotí provedené
důkazy, je toliko věcí jejich volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z
principu nezávislosti podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, přičemž (ani) Ústavnímu
soudu nepřísluší znovu ‚hodnotit‘ hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy,
kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. např. rozhodnutí
Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 188/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. 170/99, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. IV. ÚS 581/06). 12.8 Jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků druhé poloviny 20. století
prof. Viktor Knapp (* 1913 - † 1996) např. v učebnici Teorie Práva (in C. H. Beck, 1995, str. 178) zaujal právní názor, že ‚V objektivní stránce dokazování
jsou...dány dva aspekty: kognitivní (poznávací) a axiologický (hodnotící). Soud
poznává skutkovou podstatu na základě provedených důkazů a zároveň tyto důkazy
hodnotí. Z takto získaného poznání a hodnocení pak deduktivně odvozuje závěr o
tom, zda thema probandi (předmět dokazování, tj. výrok, jehož pravdivost či
nepravdivost má být prokázána) bylo či nebylo dokázáno, tzn. zda je či není
pravdivé.‘ Tomuto právně teoretickému závěru odpovídá i judikatura Nejvyššího
soudu, která např. prostřednictvím aktuálního rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, se k procesu důkazní verifikace vyjadřuje následovně:
‚výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti
skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze
nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by
o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů
podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se
dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší
pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit
závěr o pravdivosti této skutečnosti.
V takovém případě soud rozhodne – jak
vyplývá z výše uvedeného – v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo
podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.‘
12.9 ...pokud bez kontextu okolností byla Ústavním soudem věnována pozornost
slovním výrazům v odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, a to s
přehlédnutím ustálených závěrů dosavadní právní doktrínou k uvedené
problematice - že nikoliv ‚vysoká míra pravděpodobnosti‘ coby ‚důkazní
standard pro prokazování jednání v duševní poruše‘, nýbrž (na podkladě důkazní
verifikace učiněný) toliko závěr o pravdivosti skutečnosti k předmětu
dokazování (thema probandi) je oním správným právně teoretickým, ale také
judikatorně podepřeným základem pro postup obecných soudů (také) ve sporech o
platnost právních úkonů, resp. nyní právních jednání dle § 38 odst. 2 obč. zák., resp. § 581 o. z. Stěží bude proto akceptovatelné, aby obecný soud kupř. v (dobíhajícím) sporu podle obč. zák. z r. 1964 po provedeném řízení uzavřel,
že ‚sice panují jisté pochybnosti o tom, zda ovládací či rozpoznávací
schopnosti zůstavitele při jím uzavřené kupní smlouvy byly snížené v důsledku
duševní poruchy..., avšak vzhledem k tomu, že zde panuje vysoká míra
pravděpodobnosti, že k takovému jednání došlo, je třeba uzavřít, že smlouva je
dle § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná...‘“ (Vrcha Pavel, K tzv. „důkaznímu standardu“ ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, in
Soudní rozhledy č. 10/2014, str. 347).“
13. Dále je třeba zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016,
sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, v němž dovolací soud mj. vyložil:
13.1 „Lze tedy na podkladě ustálené rozhodovací praxe, reflektující závěry
české doktríny civilního procesního práva, ještě jednou vyzvednout právní závěr
Nejvyššího soudu vztahující se k procesu důkazní verifikace v tom směru, že
výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti
skutečnosti, která je předmětem dokazování, jen tehdy, jestliže na jejich
základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu
stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky
hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně
pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i
možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost
naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém
případě soud musí rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo
podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. K tomu možno dodat, že ve
výsledku - při použití toho kterého doktrinálního směru - se mohou dostavit
stejné závěry, avšak způsob, jak k nim rozhodující soud dospěl (zda na podkladě
aplikované objektivní teorie míry důkazu vycházející z vysoké míry
pravděpodobnosti prokazované skutečnosti anebo na podkladě subjektivní teorie
míry důkazu prezentované shora připomenutou judikaturou a tuzemskou právní
doktrínou) je zásadní, neboť v poměrech českého civilního procesu je soud
povinen hodnotit důkazy ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž jakýkoliv odklon od
uvedené zásady představuje exces, který způsobuje defekt na poli důkazní
verifikace.
13.2 Jestliže odvolací soud (ale ani soud prvního stupně) výše uvedená hlediska
při důkazní verifikaci, jak jsou prezentována v ustálené judikatuře dovolacího
soudu, ale také pevně doktrinálně zakotvena (dovolací soud pochopitelně
reflektuje i nové konsekvence v souvislosti s reglementací pravidel obsažených
např. v § 1729 odst. 1, § 2915 odst. 1 či 2925 odst. 2 o. z.) nerespektoval a v
zásadě bez dalšího přistoupil k mechanické aplikaci vyložených právních závěrů
obsažených v připomenutém nálezu Ústavního soudu, nelze učinit závěr, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné.“
14. Soud prvního stupně na základě procesními vadami nezatíženého dokazování
zjistil skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel i odvolací soud. V rámci
důkazní verifikace odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, který
vycházel z hodnocení předmětných (v odůvodnění rozsudku blíže vyložených)
důkazů. Oba soudy neměly žádné pochybnosti o validitě informací zjištěných z
provedeného dokazování, které v souhrnu přisvědčovaly závěrům vyplývajícím ze
znaleckého posudku prof. MUDr. Milana Kolomazníka, DrSc., respektive znaleckého
ústavu (Univerzita Karlova, Lékařská fakulta v Plzni), a z hlediska odborného
posouzení právně rozhodných skutečností nevnášely žádné pochybnosti k závěru,
že zůstavitelka v době uzavření předmětné darovací smlouvy trpěla duševní
poruchou, která jí činila k uzavření tohoto právního úkonu (z důvodů popsaných
znalci) neschopnou.
15. V posuzovaném případě nenastala situace, že by odvolací soud dospěl k
závěru, že pro absenci „bezpečného zjištění“ právně rozhodných skutkových
zjištění ohledně duševní poruchy zůstavitelky v inkriminovaném období nebylo
možné podané žalobě vyhovět, nýbrž z odůvodnění jeho (písemného vyhotovení)
rozsudku (stejně jako z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního
stupně) zcela jasně vyplývá, že na základě zhodnocení všech v řízení
provedených důkazů a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně
toho, co uvedli v řízení účastníci, dospěl nakonec k závěru o absolutní
neplatnosti uvedené darovací smlouvy podle § 38 odst. 2 obč. zák.
16. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se přitom zákonu
odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádal se všemi v řízení
provedenými důkazy a dostatečně jasně a přesvědčivě vyložil (především s
odkazem, respektive s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z revizního
znaleckého posudku ve znění jeho doplnění), proč nepřevzal zjištění z důkazů,
jimiž podporovala svou skutkovou verzi žalovaná strana (tj. že zůstavitelka
učinila platný právní úkon, tedy nejednala ve stavu duševní poruchy, který by
naplnil podmínky předvídané v § 38 odst. 2 obč. zák.).
17. Přístup jakým soud prvního stupně (po vydání shora označeného kasačního
rozhodnutí odvolacího soudu) přistoupil k verifikaci právně rozhodných
okolností, a jakým posléze odvolací soud na základě podaného odvolání
přistoupil k odvolacímu přezkumu, je příkladný, neboť z odůvodnění rozhodnutí
obou soudů je zřejmá náležitá pečlivost při hodnocení důkazů a reflexe všech
právně významných (skutkových) momentů rozsouzeného případu, a to včetně velmi
precizního postupu znaleckého ústavu (dovolací soud nemůže např. opomenout
situaci, kdy zástupce znaleckého ústavu dne 25. ledna 2016 navštívil S. v jeho
ordinaci za účelem vyjasnění jím původně učiněné diagnózy týkající se
zůstavitelky a s tím spojených okolností případu, což rovněž přispělo k
pečlivému objasnění posuzovaného zdravotního stavu zůstavitelky).
18. Z vyloženého nelze vyvodit, že by postup odvolacího soudu (obou soudů)
v procesu způsobu hodnocení předmětných důkazů a toho, jak byl oběma soudy
zprostředkován, respektive vyložen v odůvodnění jejich rozhodnutí, jakkoliv
kolidoval s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně Ústavního
soudu, tedy byl zatížen nelogičností, nesrozumitelností, procesními excesy či
jinými pochybeními, které by se měly dostat do střetu se zajištěním práva
účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Ze spisového materiálu nelze pochybovat o tom, že v řízení byly
provedeny všechny procesně dostupné důkazy, které byly též zákonu odpovídajícím
způsobem soudy vyhodnoceny.
19. Na podkladě dovolací argumentace týkající se tzv. důkazního standardu
při posuzování okolností právně významných pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák.
se tedy dovolatelce nepodařilo přípustnost jejího dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. založit.
20. K dovolací argumentaci žalované na str. 5 (jedná se o tu část dovolání,
která začíná třetím odstavcem a násl. na označené straně) jejího dovolání nutno
uvést, že se týká otázek spojených s posuzováním tehdejšího právního institutu
omezení způsobilosti (fyzické osoby) k právním úkonům, a to s přihlédnutím k
nově zavedenému právnímu institutu (omezení) svéprávnosti člověka, na jejichž
řešení ovšem dovoláním napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud v rámci
odvolacího přezkumu řešil právní otázku, zda zůstavitelka v době uzavření
darovací smlouvy trpěla duševní poruchou či nikoli, tedy zda její tehdejší
zdravotní stav znemožňoval, aby po právu uzavřela jako platný uvedený právní
úkon, přičemž tuto otázku ve shodě se soudem prvního stupně vyřešil ve prospěch
žalobní verze, a to na podkladě velmi rozsáhlého důkazního materiálu, který
umožňoval učinit předmětný závěr o skutkovém stavu věci a přistoupit k
následnému – shora již zreferovanému – právně kvalifikačnímu posouzení
případu).
21. Za této situace Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované
není důvodné; proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
22. O náhradě nákladů (tohoto) dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí,
jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně 21. února 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu