30 Cdo 2774/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka
a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci vyšetřované
A. G., zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci 3, Na
Rybníčku 6, o návrhu M. S., o způsobilosti k právním úkonům, vedené u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 9 Nc 1428/2011, o dovolání opatrovníka vyšetřované
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27.
března 2013, č.j. 36 Co 575/2012-40, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
27. března 2013, č.j. 36 Co 575/2012-40, a rozsudek Okresního soudu v Liberci
ze dne 26. července 2012, č.j. 9 Nc 1428/2011-26, se zrušují, a věc se vrací
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. upustil od doručení tohoto rozsudku A. G., výroky III. až V. rozhodl o
náhradě nákladů řízení a náhradě nákladu řízení státu. Soud prvního stupně
aplikoval na věc ustanovení § 10 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) a vyšel ze znaleckého posudku a výpovědi navrhovatelky. Konstatoval, že
vyšetřovaná trpí duševní chorobou - paranoidní schizofrenií s defektem
osobnosti, která je trvalého rázu. V důsledku této choroby není schopna své
záležitosti obstarávat sama, je odkázána na péči druhé osoby.
K odvolání opatrovníka vyšetřované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v
Liberci rozsudkem ze dne 27. března 2013, č.j. 36 Co 575/2012-40, rozsudek
soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“)
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně a uvedl,
že smyslem řízení o zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům vedeného
podle § 186a a násl. o.s.ř., je především ochrana samotného vyšetřovaného,
ochrana jeho zdraví, života, sociálního postavení, jakož i ochrana v případě
činění právních úkonů vyšetřovanou osobou. Tato ochrana je nezbytná v případě,
že je vyšetřovaný ohrožen z důvodu jeho zdravotního stavu. Vyšetřovaná, která
trpí trvalou duševní chorobou, není schopna žádných právních úkonů, není
schopna hájit své zájmy na úřadech ani samostatně vyřizovat své záležitosti,
není schopna samostatné sebeobsluhy, a pokud by neměla dohled jiné osoby,
vystavila by se riziku poškození zdraví. Shledal proto důvody v postupu soudu
prvního stupně podle ustanovení § 10 odst. 1 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen opatrovníku vyšetřované dne 13. května
2013 a právní moci nabyl 28. května 2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal opatrovník vyšetřované advokát JUDr. Rudolf Vaněk dne 3. července 2013 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 o.s.ř., neboť se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pro řešení otázky předpokladů pro
vydání rozsudku o zbavení způsobilosti k právním úkonům a že nereflektoval
Nález Ústavního soudu, na nějž odkázal opatrovník již ve svém odvolání. Uvedl,
že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrno, že vychází ze staršího,
judikaturou dovozovaného předpokladu, že zbavení či omezení způsobilosti k
právním úkonům je opatřením, chránícím zájmy vyšetřovaného. Modifikovaný právní
názor pak jako důvod pro omezení způsobilosti k právním úkonům zvažuje výhradně
zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochranu poskytovanou statkům
či zájmům plynoucím z ústavního pořádku. Vždy se musí zvažovat všechny mírnější
alternativy, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být prostředkem
nejkrajnějším. Odvolací soud se přitom nezabýval rozsahem případného omezení
vyšetřované a stejně jako soud prvního stupně neuvedl, jak konkrétně může být
vyšetřovaná nebezpečná sobě nebo svému okolí a jestli nelze situaci vyšetřované
řešit mírnějšími prostředky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března
2011, sp. zn. 30 Cdo 3580/2010). Opatrovník vyšetřované proto navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k novému projednání. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění
tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013. Dovolací soud uvážil, že dovolání vyšetřované bylo podáno oprávněnou osobou,
řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak
ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Je
pak přípustné proti napadenému výroku ve věci samé podle ustanovení § 237
o.s.ř., neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího
soudu. Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním
napadeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu
dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací
soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly
uplatněny v dovolání. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.
dopadá na případy, kdy
dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde
o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde
tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít
nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem
jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k
právním úkonům, není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu
samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s
dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob,
které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž
fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle § 10
odst. 1 obč. zák. nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena
podle § 10 odst. 2 obč. zák. učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí
soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá, půjde o
právní úkon neplatný (absolutně) podle § 38 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 2542/2008). Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům znamená opatření, které
představuje nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu,
dokud důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly,
trvají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 30 Cdo
4582/2008). Je současně nutno připomenout, že Ústavní soud např. mimo jiné ve
svém nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07, fakticky vyšel z
úvahy, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do
způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny základních práv a svobod), kdy je
nezbytné vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním,
schématickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup
ke každé jednotlivé věci s naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých
posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které
překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím,
že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí pak
není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na shodné právní
závěry právní doktríny a judikatury (mimo jiné) Ústavního soudu, od nichž není
žádného důvodu se ani v této věci jakkoliv odchylovat. Zejména, že pro
posouzení, co je duševní porucha, má zásadní význam odborné lékařské stanovisko
reprezentované znaleckým posudkem, a že znalecký posudek je tak jedním ze
základních důkazních prostředků v řízení, v němž má být rozhodnuto o
způsobilosti člověka činit právní úkony, když je však přitom nutno zcela
odmítnout tendence, kdy se soud spokojí jen se znaleckým posudkem jako s
jediným důkazem a nekriticky převezme jeho závěry, aniž je jinak ověří (k
takové praxi se judikatura záporně stavěla i v období totalitního státu; srov. např. R 44/1967 nebo R 3/1979).
Dále, musí být zjištěno, jak se osoba, o jejíž způsobilost k právním úkonům
jde, skutečně chová, jak se projevuje ve styku s lidmi, jak obstarává svoji
domácnost a jak hospodaří se svým majetkem, a soudní znalci pak musí být při
výslechu s výsledky těchto zjištění konfrontováni, přičemž je nezbytné, aby se
k těmto seznaným skutečnostem vyjádřili, zatímco soud musí zvážit a rozhodnout,
zda je k omezujícímu zásahu do způsobilosti činit právní úkony vůbec důvod
(Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §
1 - 459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 109). Ústavní soud
ve svém nálezu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, učinil z ústavně
právního hlediska podrobný instruktivní rozbor institutu zbavení (omezení)
způsobilosti k právním úkonům, z něhož lze pro účely této věci vyjmout
následující právní argumentaci:
„Při soudním rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům bude vždy
třeba důsledně dbát toho, aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je
nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně
chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného
umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu
proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4
Listiny. Z tohoto pohledu je také ústavně značně problematický institut zbavení
způsobilosti k právním úkonům, který je evidentním reliktem starého režimu. [Je
jistě vypovídající, že zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. zbavení
svéprávnosti, neznají právní řády západních sousedních států Rakouska a
Německa, a od 1. 1. 2009 zmizel tento institut i z francouzského code civil,
přičemž z pozdějšího data lze usuzovat na to, že jde o důsledek (poněkud
zpožděné) francouzské akceptace normativního působení základních práv i na
činnost zákonodárce.]. Obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější
alternativy [bod 23 písm. c)], kterými by bylo možno ještě dosáhnout
sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či
veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti
k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná
skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení
její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv - k
omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou
důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná
způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a
dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak
řečeno - při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho
rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření (na tento
ústavně normativní princip plynoucí ze samotné podstaty materiálního právního
státu ostatně reaguje i připravovaná nová kodifikace občanského práva)....
v
případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (je) soud povinen
identifikovat v konkrétním případě se uplatňující konkurující právo či statek
nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž má dojít k omezení svrchu
označených základních práv osoby, jíž má být omezena způsobilost k právním
úkonům. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a
spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při
sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a
své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na
svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným
důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek
skutkových zjištění. Předlistopadové soudnictví mělo za to, že zbavení či
omezení způsobilosti k právním úkonům je opatřením, které má chránit a nikoli
poškozovat nebo ohrožovat zájmy ve způsobilosti omezovaného občana (blíže viz
Ze zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České socialistické republiky ve
věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a schválené občanskoprávním
kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79). V
současném právním prostředí, utvářeném českým ústavním pořádkem, je třeba tuto
ideu (která tehdy vycházela z dosažené totožnosti zájmu jednotlivce, celé
společnosti a státu tak, jak tuto zájmovou jednotu presumovala Ústava ČSSR z
roku 1960, demonstrujíc skrze ní dosažení socialismu – k uvedenému problému
blíže Wagnerová E.: Základní práva, in Komunistické právo v Československu,
Kapitoly z dějin bezpráví, M.Bobek/P.Molek/V.Šimíček (eds.), Masarykova
univerzita, 2009, s.330 - 363) modifikovat jednak oddělením zájmů jednotlivce,
společnosti a státu (jak je běžné v ústavněprávní teorii demokratických
liberálních států), a dále vycházet z myšlenky přednosti zásadně svobodného,
autonomního jednotlivce, kterému nesmí být ze strany státu znemožňováno
realizovat svou představu o štěstí vnucováním ochrany státu tam, kde si
jednotlivec, popř. za pomoci rodiny, dokáže pomoci sám (princip subsidiarity).“
Odvolací soud při zdůvodnění dovoláním napadeného výroku ve věci samé pouze
opakovaně uváděl, že u vyšetřované jde o trvalou duševní chorobu, v důsledku
čehož není schopna činit jakékoliv právní úkony, takže není schopna hájit své
zájmy na úřadech ani samostatně vyřizovat své záležitosti a je odkázána na péči
druhé osoby. Tyto závěry odvolacího soudu však současně nesvědčí o tom, že by
soud byl současně přihlížel k výše vyloženým zásadám, jimiž je nezbytné se
podle setrvalé judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu třeba při
rozhodování o způsobilosti k právním úkonům řídit. Na tomto konstatování pak
vcelku nemůže ani dílčím způsobem ničeho změnit, pokud odvolací soud vzal (bez
konkrétnějšího objasnění) v úvahu dva roky starou (a tedy zcela zřejmě již
neaktuální) propouštěcí zprávu z ústavní péče týkající se vyšetřované a výslech
navrhovatelky (dcera vyšetřované), aniž by uvedl, jaká konkrétní zjištění z něj
učinil.
Protože tedy zdůvodnění dotčeného výroku ve věci samé je třeba hodnotit jako
zcela nepřesvědčivé, resp. neexaktní a neodpovídající výše vyloženým zásadám na
aplikaci ustanovení § 10 odst. 1 a 2 obč. zák., proto z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu jej není možno považovat za správný. Z uvedeného důvodu
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) rozsudek
odvolacího soudu s přihlédnutím k ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, dovolací soud proto zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.