24 Cdo 3166/2024-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po I. T., zemřelé dne 18. srpna 2019, za účasti 1) C. S., zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, adokátem se sídlem v Brně, Jaselská č. 202/19, 2) C. K., 3) J.-F. K., zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, adokátem se sídlem v Brně, Jaselská č. 202/19, a 4) F. T.-A., zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská č. 1018/1, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 60 D 953/2019, o dovolání účastníků 1) a 3) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2024, č. j. 18 Co 208/2023-306, takto:
Dovolání C. S. a J.-F. K. se odmítá.
1. K odvolání účastníků 1) a 3) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 4. 2024, č. j. 18 Co 208/2023-306, potvrdil usnesení soudu prvního stupně, který ustanovil pozůstalého syna F. T.-A. správcem celé pozůstalosti po I. T., rozené S., zemřelé dne 18. 8. 2019 (dále též jen „zůstavitelka“). Vycházel z toho, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže sám, za postupu podle § 156 z. ř. s., přistoupil ke jmenování správce pozůstalosti, že rovněž řada sporů o majetek, který náleží nebo by měl potencionálně náležet do pozůstalosti (dosud nevypořádané restituční nároky za života zůstavitelky), vyžaduje, aby byla ustanovena osoba, která bude vykonávat správu celé pozůstalosti a která bude moci z této pozice vystupovat i v soudních řízeních o majetku či nárocích zůstavitelky coby součástí pozůstalosti. Je zřejmé, že je to právě účastník 4), který vystupuje za zůstavitelku v řízeních, která se týkají majetku náležejícího do pozůstalosti, a má tedy zřejmě o těchto záležitostech nejlepší informace, tudíž i předpoklady pro zdárný výkon funkce správce pozůstalosti, kterou musí vykonávat v objektivním zájmu jejího zachování (případně rozmnožení). Navíc, i kdyby byla závěť pořízená zůstavitelkou ve prospěch účastníka 4) skutečně neplatná, byl by tento účastník dědicem ze zákona v první třídě dědiců, a jeho pozice je proto silnější oproti účastníkům 1) a 3), kteří tvrdí, že nebyli platně vyděděni. Zároveň je žádoucí, aby správu vykonával některý z v úvahu přicházejících dědiců, neboť právě u nich je splněn předpoklad, že správu pozůstalosti budou vykonávat v jejím zájmu (a potažmo tedy v zájmu všech dědiců).
2. Proti usnesení odvolacího soudu podali účastníci 1) a 3), dále též jen „dovolatelé“, dovolání, jehož přípustnost dovozují z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“, zejména pak, „zda soud může jmenovat správcem pozůstalosti osobu, u níž je již v době jmenování dána důvodná pochybnost o její nestrannosti“, a zda „může být nestranným správcem pozůstalosti osoba, která je spolu s ostatními beneficienty účastníkem soudního řízení zahájeného zůstavitelem, v němž její úspěch je podmíněn neúspěchem ostatních beneficientů a úspěch ostatních beneficientů znamená neúspěch správce“. Dovolatelé se domnívají, že odvolací soud nedostatečně zohlednil rozpor zájmů F. T.-A. a jejich zájmů, pro nějž jmenovaný nemůže správu vykonávat nestranně ve smyslu § 1412 o. z. Rozpor zájmů spatřují zejména v tom, že mezi nimi a účastníkem 4) je veden spor o okruh dědiců, přičemž dovolatelé namítají neplatnost závěti a listiny o vydědění, mj. s ohledem na fyzický a duševní stav zůstavitelky v době jejich pořízení. Požadavek na nestrannost správce pozůstalosti přitom nepovažují v daném případě pouze za akademický, neboť správce nebude vykonávat pouze správu majetku, ale bude vystupovat i v soudních řízeních zahájených za zůstavitelčina života, přičemž (podle dovolatelů) „má logicky zájem získat na základě žalob co nejvyšší plnění, a proto má také zájem na tom, aby dovolatelé nezískali plnění žádné“. Navrhli, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že „usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 4. 2023, č. j. 60 D 953/2019-250, se mění tak, že soud nejmenuje pozůstalého syna F. T.-A. správcem pozůstalosti“.
3. Účastník 4) ve vyjádření k dovolání vyslovil nesouhlas s tvrzeními dovolatelů a vyjádřil přesvědčení, že není založena přípustnost jejich dovolání, neboť prvně nastíněná právní otázka již byla judikaturou vyřešena. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 111/2023, ze kterého vychází i napadené usnesení odvolacího soudu. Pokud jde o otázku druhou, účastník 4) „neví, co tím mají dovolatelé na mysli, a odpověď nenachází ani v napadeném rozhodnutí.
4. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
5. Dovolání účastníků 1) a 3) není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolateli zpochybňovaném ustanovení F. T.-A. správcem pozůstalosti po zůstavitelce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
6. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti vyjádřil právní závěr, že dochází-li mezi dědici k neshodám ohledně správy pozůstalosti, může soud rozhodnout o tom (§ 156 z. ř. s.), že správu pozůstalosti má vykonávat pouze jeden z dědiců, zejména za situace, kdy tomuto dědici svědčí právní důvod k dědění, o němž nejsou pochybnosti, dědictví neodmítl a je schopen a ochoten spravovat pozůstalost (k tomu srov. např. odvolacím soudem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 111/2023, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2024). Nejvyšší soud v odůvodnění uvedeného rozhodnutí vycházel z toho, že nepanuje-li shoda mezi více dědici o správě pozůstalosti, je třeba ingerence soudu (rozhodnutí o tom, kdo bude správu vykonávat). Proto v případech, kdy by se ukázalo potřebné, aby pozůstalost spravoval některý z dědiců, může o tom soud rozhodnout podle § 156 z. ř. s., spíše než jmenováním některého z dědiců správcem pozůstalosti podle § 157 z. ř. s. Nejvyšší soud však současně poznamenal, že „správa jedním z dědiců může být vhodná právě v situaci, kdy takový dědic disponuje patřičnými znalostmi a dovednostmi a správu může vykonávat efektivně“, což v konkrétní projednávané věci spočívalo v tom, že správou pověřená dědička měla vysokoškolské vzdělání ekonomického směru.
7. V nyní posuzované věci je sice nepochybné, že zůstavitelka nepovolala k majetku značného rozsahu a specifické struktury ani vykonavatele závěti, ani správce pozůstalosti (byť nelze zcela odhlédnout od její poslední vůle vyjádřené v souvislosti s návrhem smírného řešení mezi dědici, kde zmínila mj. právo spravovat restituované lesní pozemky, vztahující se výlučně ke členům rodiny, zejména synovi, příp. vnoučatům s podmínkou, že bez souhlasu syna nejsou oprávněna převést správu majetku třetí osobě). Z obsahu spisu je však dále zřejmé, že její syn F. T.-A. byl již za jejího života velmi dobře obeznámen s jejími osobními i majetkovými poměry, podporoval ji v četných soudních řízeních, v nichž bylo usilováno o navrácení „rodového“ majetku, nadto pozůstalý syn po její smrti figuroval v řízeních, která se (potencionálně) týkají majetku náležejícího do pozůstalosti, tedy dosud nevypořádaných restitučních nároků uplatněných za života zůstavitelky (k tomu srov. dodatek k závěti ze dne 29. 10. 2016, podle nějž „by se žádná z restitucí nikdy nepodařila nebo nepodaří nebo by nebyla obhajitelná bez neúnavného nasazení mého syna /a jeho manželky/, a to mimálně posledních 10 let“). Tím i podle názoru dovolacího soudu F. T.-A. zjevně splňuje potřebné odborné znalosti pro výkon funkce správce předmětné pozůstalosti a disponuje v tomto ohledu jedinečně získanými zkušenostmi ve smyslu výše uvedené ustálené judikatury vztahující se ke správě pozůstalosti.
8. Právní závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 111/2023, byly dovolacím soudem dále rozvinuty např. v usnesení ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3295/2023, v němž se mj. podává, že z obecných požadavků na správu cizího majetku – jejíž principy dovolatelé zdůrazňují ve svém dovolání – vyplývá, že (rovněž) soudem jmenovaný správce pozůstalosti (obdobně jako dědic pověřený správou pozůstalostního majetku) vykonává svou působnost a plní povinnosti s péčí řádného hospodáře a že svou činností sleduje naplnění účelu prosté správy pozůstalosti, tedy aby majetek patřící do pozůstalosti byl zachován pro dědice, popřípadě, odůvodňuje-li to stav aktiv a pasiv pozůstalosti, pro zůstavitelovy věřitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021). Nejvyšší soud za zjevný střet zájmů osoby povolané ke správě pozůstalostního majetku přitom považuje příkladmo existující spoluvlastnický vztah založený mezi takovou osobou a zůstavitelem, jenž brání spoluvlastníkovi spravovat vedle svého podílu i jeho zbývající část, jež má být předmětem dědictví. Závěr o nebezpečí střetu zájmů podle názorů dovolacího soudu platí taktéž obdobně i pro vztah založený na bázi společného jmění pozůstalé manželky a zůstavitele, přičemž tato objektivně daná skutečnost rovněž „diskvalifikuje“ pozůstalou manželku z možnosti samostatně spravovat pozůstalost (k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2090/2024).
9. V posuzované věci se však o žádnou z uvedených situací (ani o situaci obdobnou), kdy se účastník nemůže stát osobou výlučně spravující pozůstalost pro zjevný rozpor vlastních zájmů, příp. též z důvodu, že pro správu majetku značného rozsahu a specifického charakteru nemá dostatečnou kvalifikaci, nejedná. Namítají-li účastníci 1) a 3) konkrétně, že mezi nimi a F. T.-A. je veden spor o okruh dědiců, a tudíž „už jen proto jsou jejich zájmy v rozporu“, nejsou jejich námitky důvodné. Již odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkázal na souměřitelný judikatorní případ (zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 111/2023) s tím, že ani dovolací soud neshledal důvod pro jmenování „nezávislého správce pozůstalosti“, který dovolatelka obdobně jako v nyní posuzované věci spatřovala zvláště v tom, že „jmenovaná správkyně jednoznačně prosazuje vlastní zájmy oproti oprávněným zájmům ostatních dědiců a není kvalifikována pro výkon správy rozsáhlého dědictví“; současně přitom dovolací soud v tomto případě rovněž nepovažoval za stěžejní okolnost, že dovolatelka „napadla samostatnou žalobou závěť zůstavitelky“ a „listinu o vydědění“, která byla pořízena zůstavitelkou v její neprospěch.
10. Obdobně nezakládá namítaný střet zájmů „sám o sobě“ ani situace, kdy „správce pozůstalosti je účastníkem soudního řízení zahájeného zůstavitelkou“ ve věci restitucí. Vedení sporu za účelem uspokojení restitučních nároků je judikaturou považováno za prostou správu pozůstalostního majetku, jejíž podstatou je činit vše, co je nutné k zachování majetku v pozůstalosti, tedy postarat se o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popř. věřitele (k tomu srov. např. právní závěry přijaté např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2335/2021, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2022). Naopak, dovolacímu soudu se po dobu řízení o pozůstalosti jeví efektivní správa majetku F. T.-A., a to i za případného přispění další odborné osoby (společnosti Správa majetku T.-S. s. r. o., na podkladě obsahu spisového materiálu založené v dubnu 2017 a fakticky spravující dosud navrácený majetek).
11. Nejvyšší soud proto dovolání účastníků 1) a 3) odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
12. Protože tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. soudu odvolacího. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu