USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po J. L., zemřelého XY, za účasti 1) pozůstalé manželky I. L., zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem v Kladně, Hajnova 40/0, 2) pozůstalé dcery K. J., zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem v Kladně, Hajnova 40/0, 3) pozůstalé dcery R. Š., zastoupené Mgr. Janem Burešem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22, 4) pozůstalého syna J. L., 5) pozůstalé dcery L. Š., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, se sídlem v Kladně, Huťská 1383, 6) pozůstalého syna M. L., zastoupenému Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108 a 7) dříve ustanoveného správce pozůstalosti Alma insolvence v.o.s., identifikační číslo osoby 07098367, se sídlem v Praze 5, Zbraslavské náměstí 458, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 31 D 319/2023, o dovolání pozůstalého syna J. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, č. j. 24 Co 304/2023-1073, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, č. j. 24 Co 304/2023-1073, se mění takto: Usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 8. 2023, č. j.31 D 319/2023-850, se potvrzuje.
1. V projednávané věci bylo usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 4. 2023, č. j. 31 D 319/2023-3 zahájeno z moci úřední pozůstalostní řízení po J. L., zemřelém XY, a téhož dne byl usnesením uvedeného soudu pověřen provedením úkonů soudní komisař Mgr. Daniel Borský, notář v Kladně.
2. Okresní soud v Kladně prostřednictvím pověřeného soudního komisaře (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. 8. 2023, č. j. 31 D 319/2023-850, jmenoval správcem celé pozůstalosti po zůstaviteli, do které mj. náleží obchodní závod zůstavitele, který podnikal jako osoba samostatně výdělečně činná pod jménem J. L. – G. F. I., společnost Alma insolvence v.o.s., IČO 070 98?367, se sídlem Praha 5 – Smíchov, Braunova 2529/1 (dále jen „správce pozůstalosti“), s tím, že tato společnost je povinna při výkonu funkce jednat s péčí řádného hospodáře, je oprávněna činit veškeré úkony, spojené s prostou správou majetku, představujícího pozůstalost, zejména úkony, spojené se správou majetku, náležejícího do obchodního závodu zůstavitele, které jsou v uvedeném usnesení blíže specifikovány. Účastníkům pozůstalostního řízení i třetím osobám (rovněž v usnesení vyjmenovaným) uložil zejména povinnost součinnosti se správcem pozůstalosti, když současně vymezil i bližší podmínky její (prosté) správy. K důvodům svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že výsledky dosavadních úkonů soudního komisaře v projednávané pozůstalostní věci přinesly ta zjištění, že zůstavitel zemřel ženatý s I. L., zanechal pět dětí a současně bylo předloženo několik pořízení pro případ smrti, jimiž určil své závětní dědice odlišně od dědiců ze zákonné dědické posloupnosti. V řízení vznikl spor mezi více v úvahu přicházejících dědici zůstavitele o dědické právo, existuje zde tak důvodný předpoklad, že dané pozůstalostní řízení bude trvat delší dobu. Zůstavitel podle výsledků dosud provedených úkonů soudního komisaře zanechal velmi rozsáhlý hodnotný majetek (v řádech stovek miliónů Kč), soukromě podnikal pod jménem J. L. – G. F. I., předmětem tohoto jeho podnikání byl nákup a prodej nemovitostí, jejich správa a pronájem. Zůstavitel pak sám nepovolal vykonavatele závěti ani správce pozůstalosti. Jak bylo zjištěno, mezi závětními a zákonnými dědici zůstavitele existují rozpory, znemožňující společnou správu pozůstalosti jako takovou, ale i obchodního závodu zůstavitele. Za této situace bylo podle soudu prvního stupně vhodné, aby byl jmenován správce pozůstalosti, jehož úkolem bude, s péčí řádného hospodáře, se postarat o zůstavitelem zanechaný majetek, včetně obchodního závodu zůstavitele, a to až do doby, než bude pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek, zanechaný zůstavitelem, tzv. zachován pro dědice, popř. věřitele. Správcem pozůstalosti byla (za jejího výslovného souhlasu) jmenována společnost Alma insolvence v.o.s., protože tato společnost má dostatečné zkušenosti, znalosti i personální zajištění pro správu pozůstalosti zůstavitele.
3. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě odvolání podaného pozůstalou manželkou I. L. a pozůstalou dcerou K. J. v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že pozůstalá manželka, I. L., je oprávněna ke správě celé pozůstalosti po zůstaviteli J. L.
4. Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná, před svým rozhodnutím pak oslovil jak pozůstalou manželku, tak i další v úvahu přicházející dědice, aby zjistil jejich stanoviska ke způsobilosti a erudici pozůstalé manželky spravovat onu pozůstalost.
5. K odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud posléze vyložil, že mezi dědici existuje spor o dědické právo (o platnost jednotlivých za řízení předložených pořízení pro případ smrti), pročež byly soudem prvního stupně nynější odvolatelky odkázány k podání žaloby na určení, že jsou závětními dědičkami z blíže označené listiny. Dovodil, že vzájemné vztahy pozůstalé manželky a dcery K. s ostatními potomky zůstavitele zjevně neumožňují společnou správu, přitom do pozůstalosti patří mj. obchodní závod zůstavitele a celá řada nemovitého majetku. Po citaci hmotněprávních ustanovení § 1677 odst. 1, § 1678 odst. 1 a § 1405 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) odkázal i na procesní úpravu, konkrétně § 156 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), podle něhož vznikne-li pochybnost o tom, zda má pozůstalost spravovat správce pozůstalosti povolaný zůstavitelem nebo vykonavatel závěti nebo dědic nebo některý z více dědiců, anebo všichni dědicové, soud i bez návrhu usnesením rozhodne, kdo z nich je oprávněn ke správě pozůstalosti, když současně odkázal i na znění § 157 téhož předpisu, podle něhož platí, že nepovolal-li zůstavitel správce pozůstalosti, může soud i bez návrhu usnesením jmenovat správce pozůstalosti, jestliže a) vykonavatel závěti nebyl jmenován nebo odmítl spravovat pozůstalost nebo je zřejmě nezpůsobilý spravovat pozůstalost a jestliže dědici nejsou schopni řádně spravovat pozůstalost, b) je třeba vyhotovit seznam majetku, patřícího do pozůstalosti, c) je k tomu jiný vážný důvod.
6. Těžiště svého přezkumu odvolací soud spatřoval v řešení otázky, zda jeden z více v úvahu přicházejících dědiců zůstavitele, ať již na základě dědické posloupnosti či závěti, konkrétně manželka zůstavitele, či jeden ze synů zůstavitele [mezi nimiž existuje skutkový spor v otázce dědického práva po zůstaviteli, jakož i nesoulad v otázkách, souvisejících aktuálně s realizací správy pozůstalosti do doby skončení pozůstalostního řízení zůstavitele, jež zahrnuje rozsáhlý a hodnotný majetek zůstavitele], má být povolán k řádné správě pozůstalosti rozhodnutím soudu podle § 156 z. ř. s., či, zda má být rozhodnuto o jmenování správce pozůstalosti dle § 157 z. ř. s.
7. V dané věci náleží ze zákona správa celé pozůstalosti všem v úvahu přicházejícím dědicům zůstavitele, kteří ale pro své neshody nejsou schopni takto společně správu pozůstalosti vykonávat, ani se dohodnout na tom, která z více osob v úvahu přicházejících, jako dědic zůstavitele, je oprávněn spravovat celou pozůstalost, popř. která z nich má jakou část pozůstalosti spravovat. Je tak za této situace dán důvod k rozhodování pozůstalostního soudu dle § 156 z. ř. s., přičemž judikatura vyšších soudů (odvolací soud zde odkázal na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 24 Cdo 111/ 2023) se přiklání k závěru, že ustanovení § 156 z.
ř. s. opravňuje pozůstalostní soud k tomu, aby v konkrétním případě rozhodl, dochází-li mezi více dědici k neshodám ohledně správy pozůstalosti, že správu pozůstalosti má vykonávat pouze jeden z více dědiců, popř., že každý z nich má vykonávat správu pozůstalosti samostatně spíše než, aby svým rozhodnutím jmenoval některého z dědiců správcem pozůstalosti podle § 157 z. ř. s. S ohledem na dosud zjištěný rozsah a charakter zůstavitelem zanechaného majetku, ať již jeho výlučného, či ve společném jmění s pozůstalou manželkou, který má být předmětem správy, je rozsáhlý a velmi hodnotný, zahrnuje mj. obchodní závod a celou řadu nemovitostí, při současném procesním stavu pozůstalostního řízení a vzájemně rozporných vztazích mezi více v úvahu přicházejících dědiců zůstavitele, je podle závěru odvolacího soudu namístě, aby správu celé pozůstalosti vykonávala osoba na podkladě rozhodnutí soudu, přičemž o výkon této správy pozůstalosti se pak dosud aktivně ucházejí z více v úvahu přicházejících osob dědiců zůstavitele dvě osoby, a to pozůstalá manželka, I.
L., a pozůstalý syn, J. L. Za situace, kdy osobě pozůstalé manželky svědčí dědické právo po zůstaviteli jak ze zákona, tak i z časově poslední (ve vztahu k datu smrti zůstavitele) jím pořízené holografní závět, [byť i jde o soukromou listinu, jejíž pravost a platnost je několika v úvahu přicházejícími dědici sporována a v této souvislosti probíhá sporné řízení u soudu ke zjištění, zda mj. pozůstalé manželce po zůstaviteli z této konkrétní závěti svědčí dědické právo, jež není dosud skončeno, nadto část zůstavitelem zanechaného majetku je součástí společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky], je podle závěru odvolacího soudu právě pozůstalá manželka tou osobou, jež je, z více v úvahu přicházejících osob dědiců zůstavitele, oprávněna ke správě celé pozůstalosti na podkladě rozhodnutí pozůstalostního soudu dle § 156 z.
ř. s., je-li k tomuto ochotna a dle svého vyjádření i schopna, nejméně za pomoci dalších osob, ve prospěch všech dědiců zůstavitele,
popř. věřitelů. V tomto ohledu odvolací soud při svém rozhodování dle § 156 z. ř. s. do jisté míry preferoval pozůstalou manželku oproti pozůstalému synovi J. L., protože pozůstalá manželka, na rozdíl od syna zůstavitele, J. L., bude dědičkou zůstavitele i tehdy, nebude-li shledána závěť zůstavitele s datem 30. 5. 2022 za pravou a platnou.
Oproti tomu, bude-li sporná žaloba pozůstalé manželky úspěšná, pak pozůstalý syn bude mít v pozůstalostním řízení zůstavitele již jen nároky nepominutelného dědice. Za neopodstatněné pak měl odvolací soud námitky ostatních účastníků, týkající se složitosti správy a potřebné kvalifikace ke správě celé pozůstalosti, je-li zřejmé, že pozůstalá manželka dosáhla vysokoškolského vzdělání, byť nikoliv v ekonomickém směru, a již jen ze svého blízkého osobního vztahu se zůstavitelem a dlouholetým soužitím s ním ve společné domácnosti, jakož z části i společného vlastnictví, je pro soud tou osobou, která disponuje potřebnými znalostmi a dovednostmi, s jejichž využitím a za přispění i dalších odborných osob může správu pozůstalosti ve prospěch všech dědiců, popř. věřitelů, efektivně vykonávat po dobu probíhajícího pozůstalostního řízení.
Žádné konkrétní skutečnosti či negativní zkušenosti, které by svědčily v neprospěch pozůstalé manželky, z nichž by se dal opačný závěr dovodit, nebyly soudu tvrzeny. Odvolací soud proto neshledal existenci vážného důvodu podle § 157 odst. 1 písm. c) z. ř. s. pro to, aby v posuzované věci jmenoval nezávislého správce pozůstalosti, jak k tomu přistoupil soud prvního stupně v osobě společnosti Alma insolvence v. o. s., IČO 070 98 367, je-li zde vhodná osoba k výkonu správy pozůstalosti na podkladě rozhodnutí soudu dle § 156 z.
ř. s. z okruhu osob v úvahu přicházejících dědiců zůstavitele, která je k tomuto ochotna a je toho schopna. Ke jmenování správce pozůstalosti dle § 157 odst. 1 písm. c) z. ř. s. by v posuzované pozůstalostní věci mohlo dojít jen výjimečně, např. v situaci konkrétně již nastalé potřeby provádět při správě pozůstalosti takové úkony, jež vyžadují zvláštní znalosti a schopnosti, např. ve vztahu ke správě majetku zůstavitele v zahraničí, pokud by se ukázalo, že jich pozůstalá manželka, vykonávající správu pozůstalosti z rozhodnutím soudu, není řádně schopna.
K námitkám vážícím se k možné hrozbě převodu majetku zůstavitele, odvolací soud připomenul, že osoba, vykonávající správu pozůstalosti, vykonává prostou správu, jejíž rozsah lze překročit jen za podmínek, stanovených zákonem (§ 1679 odst. 2 o. z.).
(dále jen „dovolatel“) dovoláním, maje za nesprávné jím učiněné právní posouzení, při němž se měl odvolací soud nadto odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a to pokud rozhodl, že ke správě celé pozůstalosti po zůstaviteli, je oprávněna pozůstalá manželka zůstavitele, přestože bylo v řízení prokázáno, že není schopna pozůstalost řádně spravovat a jestliže bylo v řízení prokázáno, že tím bude porušen účel správy pozůstalosti.
9. Dovolatel zdůraznil, že majetek zůstavitele je značně rozsáhlý o hodnotě „vyšších stovek miliónů korun“. Součástí pozůstalosti je též obchodní závod, který zůstavitel provozoval jako osoba samostatně výdělečně činná pod jménem J. L. – G. F.
I. Předmětem podnikání byl nákup a prodej nemovitostí, jejich správa a pronájem. Obchodní závod zůstavitele tvoří mj. několik desítek nemovitostí, z nichž je značná část pronajímána (bylo je sjednáno více než čtyřicet nájmů nemovitých věcí nebo jejich částí). Hlavní součástí obchodního závodu zůstavitele je pronajímání nemovitých věcí. Za života zůstavitele byla část nájemného hrazena na bankovní účty zůstavitele a část nájemného byla vyplácena každý měsíc v hotovosti. V pozůstalostním řízení vznikl mezi v úvahu přicházejícími dědici (ať už ze zákona či ze závěti) skutkový spor o dědické právo, a právě pozůstalá manželka a dcera (účastnice 2)) byly odkázány k podání žaloby o určení, že jsou dědičkami podle konkrétní závěti.
Nejen proto vzájemné vztahy pozůstalé manželky a dcery K. s ostatními potomky zůstavitele zjevně neumožňují společnou správu pozůstalosti, do které patří mj. obchodní závod zůstavitele a celá řada nemovitého majetku. Dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 24 Cdo 221/2022, podle něhož vzniknou-li pochybnosti, že dědici nejsou schopni pozůstalost řádně spravovat, (…) soud jmenuje správce pozůstalosti (…). A pokud po zahájení řízení o pozůstalosti a v jeho průběhu nevzniknou žádné pochybnosti, že by dědici spravující pozůstalost dosud fakticky nebyli schopni (ať již z důvodů zdravotních, časových, nerespektování zákonných ustanovení o správě cizího majetku, apod.) správu pozůstalosti dále provádět, nebude ani důvodu k rozhodnutí soudu podle ustanovení § 157 z.
ř. s. Ke stejnému závěru došla i podle dovolatele odborná literatura (dovolatel zde odkazuje na Vláčil, D.: In: Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, 311 s.), podle které: „Zákonodárce umožňuje jmenování správce pozůstalosti za podmínky, že nebyl povolán již samotným zůstavitelem a současně jím nebyl povolán ani vykonavatel závěti (kterému by jinak podle § 1554 odst. 2 ObčZ náležela také správa pozůstalosti), nebo takový vykonavatel odmítl spravovat pozůstalost nebo je zřejmě nezpůsobilý spravovat pozůstalost.
Absence správce pozůstalosti a vykonavatele dědictví pak musí být v konkrétním případě doprovázena i splněním další negativní podmínky, tedy tím, že dědicové nejsou schopni řádně spravovat pozůstalost. Půjde zejména o případy značné rozsáhlosti pozůstalosti (…), z téhož názoru vychází i Nejvyšší soud „ve stěžejním judikátu“ (jde o usnesení) ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 111/2023, popř. i v usnesení ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1991/2023, dle kterého je důvodem pro ustanovení správce pozůstalosti dle § 157 z.
ř. s. i rozsah zůstavitelem zanechaného majetku.
10. V dovolání je dále poukazováno na skutečnost, že součástí pozůstalosti je obchodní závod. Součástí závodu je pronájem více než 40 nemovitostí, u kterých je nájemné placeno z části na účet zůstavitele a z části hotově. Dovolatel přitom zdůrazňuje obsah protokolu o předběžném šetření ze dne 25. 5. 2023 sp. zn. 31 D 319/2023, kterého se účastnili pozůstalá manželka a pozůstalá dcera K. J., podle nichž zůstavitel žádnou hotovostí v době smrti (přesto) nedisponoval a ani u obchodního závodu není žádná hotovost účastníky předběžného šetření uvedena.
Peněžní hotovost zároveň ode dne zahájení dědického řízení nebyla žádná do dědictví „nahlášena“. Pozůstalou manželkou, která nyní pozůstalost spravuje, zároveň nebylo sděleno, kam prostředky z pronájmu v hotovosti vlastně plynou. Pozůstalá manželka soudu sdělila, že nájemné je vybíráno i v hotovosti a dále při předběžném šetření u notáře uvedla, že v pokladně není žádná hotovost. Do dnešního dne není podle dovolatele jasné, kam nájemné placené v hotovosti putuje a kam „zmizelo“. Dle názoru dovolatele i tyto skutečnosti prokazují, že pozůstalá manželka, která má sice vysokoškolské vzdělání, leč pedagogického směru a působí jako učitelka na prvním stupni základní školy, není způsobilá a schopná provádět správu pozůstalosti řádně.
Zároveň v této skutečnosti dovolatel spatřuje vážný důvod pro jmenování nezávislého správce dle § 157 z. ř. s. Na potřebě jmenování správce pozůstalosti dle § 157 z. ř. s. se shodly i sami dědici s rozpornými zájmy už v řízení před soudem prvního stupně.
11. Tím, že odvolací soud pověřil správou pozůstalosti pozůstalou manželku se podle dovolatele dostal do rozporu též s účelem správy pozůstalosti, „stanovenou (v) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. 24 Cdo 1286/2021“, podle něhož při rozhodování o tom, s kým bude v řízení pokračováno, pak nelze přehlédnout změny, k nimž došlo na základě nové úpravy dědického práva občanským zákoníkem účinným od 1. 1. 2014, především novou úpravu o správě pozůstalosti, která určila kompetence toho, kdo vykonává správu pozůstalosti, tj. má se postarat o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popř. věřitele. Dovolatel sice připustil, že „si je vědom, že odvolací soud vycházel při svém rozhodování z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 111/2023, neboť na jeho závěry opakovaně odkazuje“, nicméně ono usnesení dopadá dle mínění dovolatele do poměrů dané věci potud, že mezi dědici též existoval spor o dědické právo a soud určil, že ke správě je oprávněna jedna z dědiček – dcera, která bude dědičkou jak ze závěti, tak ze zákonné posloupnosti. Pozůstalost i v tomto případě byla značně rozsáhlá a jejím předmětem byl i obchodní závod s činností pronájmu nemovitostí. Zcela zásadní rozdíl spatřuje dovolatel tom, že v tehdy judikovaném případě měla dcera povolána soudy ke správě pozůstalosti ekonomické vzdělání a zároveň v průběhu řízení se nevyskytly žádné okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že dědička určená správou pozůstalosti nebude schopna takto rozsáhlou správu vykonávat. V posuzovaném případě naopak pozůstalá manželka nemá ekonomické vzdělání a zároveň existují důvodné pochybnosti o její neschopnosti správu provádět. Tyto pochybnosti „jsou součástí spisu“ a byly prokázány. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud též uzavřel: „K tomu lze především poznamenat, že správa jedním z dědiců může být vhodná právě v situaci, kdy takový dědic disponuje patřičnými znalostmi a dovednostmi a správu může vykonávat efektivně (…)“.
12. Dovolatel současně podtrhl, že pozůstalá manželka není podle jeho přesvědčení způsobilá provádět správu pozůstalosti, když nedisponuje žádným živnostenským oprávněním. Z tohoto důvodu není po právní stránce způsobilá obchodní závod spravovat. Předmětem podnikání obchodního závodu byl nákup a prodej nemovitostí, jejich správa a pronájem. K této činnosti zůstavitel využíval i živnostenské oprávnění – realitní činnost, jak je prokázáno ve spise. Dle zákona č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování, v platném znění, je k realitní činnosti zapotřebí disponovat vázanou živností – realitní zprostředkování. Touto živností, ani odbornými předpoklady pro získání této živnosti, pozůstalá manželka nedisponuje. V situaci, kdy pozůstalá manželka spravuje obchodní závod zůstavitele, fakticky neoprávněně podniká dle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, v platném znění.
13. Ze všech těchto důvodů měl dovolatel za to, že pozůstalá manželka není a nebyla způsobilá a schopná pozůstalost řádně spravovat. V tomto případě bylo zcela na místě jmenovat nezávislého správce pozůstalosti, jak to učinil soud prvního stupně. Odvolací soud svým rozhodnutím ocitl v rozporu, jak se zákonnou úpravou, tak ustálenou judikaturou uvedenou výše. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě, dojde-li k závěru, že podmínky pro jeho změnu nejsou dány, jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně, s ohledem na naléhavost věci, s podrobnější argumentací navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
14. K podanému dovolání se vyjádřily účastnice 1) a 2), jež ho považovaly „pochopitelně“ za projev dědického sporu, v němž dovolatel „neváhá ve vlastním majetkovém zájmu závětní dědičky křivě obviňovat z falšování závěti či krádeží části pozůstalosti“ a od těchto nepravdivých obvinění dovolatel neupouští ani ve svém dovolání. V obecné rovině dovolání nepřináší označení žádné právní otázky, kterou by dovolatel předkládal dovolacímu soudu k posouzení otázky hmotného a procesního práva, ale snaha prosadit jiný skutkový stav, zjištěný odvolacím soudem.
Dovolacím důvodem nemůže být tvrzení dovolatele, že odvolací soud měl při právním posouzení věci vyjít z jinak zjištěného skutkového stavu, než z jakého odvolací soud ve skutečnosti vycházel. V dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud jednoznačně učinil skutkový závěr, že pozůstalá manželka je vysokoškolsky vzdělána, přičemž již jen ze svého blízkého osobního vztahu se zůstavitelem a dlouholetým soužitím s ním ve společné domácnosti, jakož z části i společného vlastnictví, je pro soud tou osobou, která disponuje potřebnými znalostmi a dovednostmi, s jejichž využitím a za přispění i dalších odborných osob může správu pozůstalosti ve prospěch všech dědiců, popř. věřitelů, efektivně vykonávat.
Jak plyne z obsahu dovolání, s právě tímto skutkovým stavem dovolatel v dovolání aktivně polemizuje, což ovšem není argument způsobilý naplnit označený dovolací důvod ve smyslu § 237 o. s. ř. Kromě toho pak dovolatel v rámci svého dovolání přináší nepřípustné skutkové novoty, když (nepravdivě a křivě) tvrdí, že pozůstalá manželka nespravuje řádně vybírané nájemné, že měla společně s pozůstalou dcerou zfalšovat závěť, nebo odstranit z pozůstalosti údajně velmi hodnotné obrazy zůstavitele. Tato nepravdivá skutková tvrzení zůstavitele nemohou být předmětem rozhodnutí dovolacího soudu, protože jak správně uvádí odvolací soud v bodě 18 odůvodnění napadeného usnesení: „žádné konkrétní skutečnosti či negativní zkušenosti, které by svědčily v neprospěch pozůstalé manželky, z nichž by se dal opačný závěr dovodit, nebyly soudu tvrzeny.“ Dovolací soud nemůže z logiky věci přezkoumat nic, co nebylo předloženo k rozhodnutí soudu odvolacímu.
K údajné neschopnosti pozůstalé manželky spravovat pozůstalost z důvodu neexistence jejího ekonomického vzdělání bylo ve vyjádření připomenuto, že stejně jako existence takového vzdělání automaticky neznamená schopnost majetek spravovat, pak ani jeho neexistence tuto neschopnost bez dalšího neznamená. Ostatně sám zůstavitel také nebyl ekonomicky vzdělán (byl vyučeným elektrikářem) a přesto dokázal vlastní pílí založit, řídit a vybudovat poměrně rozsáhlé portfolio nemovitostí. Pozůstalá manželka již odvolacímu soudu sdělovala svým podáním z 2.
1. 2024, že existuje administrativní aparát podniku zůstavitele, prostřednictvím kterého je majetek spravován. Ostatně na případné náročnější právní nebo daňové otázky si pozůstalá manželka může najmout odborníky a také tak činí. Pozůstalá manželka (a zřejmě i pozůstalá dcera – účastnice č.
2) - poznámka odvolacího soudu) považuje jen za logické, že ji odvolací soud určitým způsobem preferoval právě z důvodu existence závěti zůstavitele. V neposlední řadě pak nelze přehlédnout, že pozůstalá manželka v rámci správy pozůstalosti spravuje i svůj vlastní majetek, neboť výnosy z nájmů, ať pochází ze společných nemovitosti v SJM nebo z výlučných nemovitostí zůstavitele, patří do zaniklého nevypořádaného společného jmění pozůstalé manželky a zůstavitele. I to je dalším argumentem pro to, aby pozůstalost spravovala právě ona.
Neexistence živnostenského oprávnění pozůstalé manželky nemá žádnou právní relevanci, protože samotné pronajímání nemovitostí není povinně živnostenskou činností; pozůstalá manželka nicméně jedná s živnostenským úřadem o pokračování v živnosti zůstavitele. Tvrzení o možných škodách, které by mohly vzniknout dovolateli tím, že neodborná správa způsobí snížení celkové majetkové hodnoty pozůstalosti, také postrádá jakýkoliv reálný základ. Ani odložení právní moci napadeného usnesení proto potřebné není – ostatně pozůstalá manželka jako správkyně pozůstalosti dědicům odpovídá za vzniklou škodu a je si samozřejmě vědoma, že je povinna běžnou správu provádět ku prospěchu pozůstalosti jako celku.
V tomto směru průběžně dokládá soudnímu komisaři to, co je po ní žádáno. Obě účastnice proto svorně v závěru svého vyjádření navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl a návrh na odklad právní moci napadeného usnesení zamítl.
15. K podanému dovolání se vyjádřili jak účastnice 3) pozůstalá dcera R. Š., která vesměs odkázala na důvody v dovolání obsažené, s nimiž se ztotožnila, tak účastník 6) pozůstalý syn M. L., který nad rámec obsahu dovolání připomenul, že předmětem dědictví má být majetek zůstavitele přesahující jednu miliardu Kč, sestávající se z desítek nemovitých věcí, značným množstvím movitého majetku i pohledávkami a další nemovitý majetek se má nacházet ve Španělském království, tudíž nelze ani vyloučit pro účely správy majetku znalost cizího práva. Odvolací soud na jedné straně podle M. L. logicky argumentuje najevo vyšlými skutečnostmi, aby na straně druhé dospěl ke zcela nelogickému závěru a při vědomí značné rozsáhlosti majetku zůstavitele, napjatými vztahy mezi v úvahu přicházejícími dědici, vědomosti o panujícím dědickém sporu mezi nimi i pochybnostech o tom, jak je s majetkem zůstavitele dosud nakládáno, ustanovil namísto osoby kvalifikovaného správce (v osobě insolvenčního správce či advokáta) jako soud spravující pozůstalost účastnici 1), když naopak nezávislý správce pozůstalosti, kterého povolal soud prvního stupně (soudní komisař) disponuje znalostí španělského práva. Účastník řízení 6) dále akcentoval, že pozůstalá manželka se nikdy podnikání zůstavitele nezúčastnila, nemá s ním žádné skutečnosti a odvolací soud podle jeho názoru rovněž pochybil, pokud její tvrzení o opaku nijak neverifikoval, na svou přezkumnou povinnost odvolací soud rezignoval a vyvodil nepřezkoumatelné skutkové i právní závěry.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. S ohledem na charakter daného řízení vycházel Nejvyšší soud rovněž ze znění § 1 odst. 1, 3 a 4 a § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
17. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné - na vyřešení právní otázky ohledně požadavků na způsobilost dědice ke správě pozůstalosti, konkrétně pak zda v dané věci bylo s ohledem na zjištěné okolnosti věci namístě ustanovit osobou spravující pozůstalost manželku zůstavitele, či zda měl být ustanoven správce pozůstalosti. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
21. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
22. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak přípustné (ve smyslu § 237 o. s. ř., jak je tomu v projednávané věci), dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Touto vadou je zatíženo i rozhodnutí odvolacího soudu, který (jak namítá ve svém vyjádření účastník 6) M. L.) částečně vycházel ze „zjištění“, která neměla podklad ani v obsahu spisu, ani v provedeném „dokazování“.
Odvolací soud sice správně v průběhu řízení vyzval účastníky, aby se vyjádřili k otázce (ne)způsobilosti pozůstalé manželky i ohledně správy pozůstalosti, při svých navazujících úvahách však procesně nesprávným způsobem toliko převzal pouhé tvrzení pozůstalé manželky, z něhož nadále vycházel, aniž by je konfrontoval s oponentními tvrzeními ostatních účastníků řízení. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutí zdůraznil, že pozůstalostní řízení je tradičně vnímáno jako řízení „nesporné“ (systematicky proto zařazené do z.
ř. s. a nikoliv o. s. ř.), přestože zájmy jeho účastníků jsou (nejen v projednávané věci) značně protichůdné, v jehož rámci se zpravidla neprovádí (nadto rozsáhlejší) dokazování o sporných skutečnostech. I s ohledem na potřebu kontinuálního provádění správy pozůstalosti, s přihlédnutím k tomu, že rozhodování ve věci správy, k němuž dochází zpravidla na samém počátku pozůstalostního řízení a takové rozhodnutí nesnese odkladu, nemusí být rozhodující skutečnosti postaveny zcela najisto, ale postačí je alespoň osvědčit; uvedené však neznamená, že soud (soudní komisař) může bez dalšího převzít nijak neověřené tvrzení některého z účastníků.
V odstavci 18. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu tento uvádí, že pozůstalá manželka je ochotna „a dle svého vyjádření i schopna, nejméně za pomoci dalších osob, ve prospěch všech dědiců zůstavitele, popř. věřitelů” spravovat pozůstalost. Tuto její způsobilost vzal odvolací soud na základě pouhého tvrzení za svou, aniž by ji dále prověřoval, když s námitkami některých z dalších účastníků uplatněnými v průběhu řízení na dané téma se vypořádal s tím, že pozůstalá manželka dosáhla vysokoškolského vzdělání, byť nikoliv v ekonomickém směru, a již jen ze svého blízkého osobního vztahu se zůstavitelem a dlouholetým soužitím s ním ve společné domácnosti, jakož z části i společného vlastnictví, je pro soud tou osobou, která disponuje potřebnými znalostmi a dovednostmi, s jejichž využitím a za přispění i dalších odborných osob může správu pozůstalosti ve prospěch všech dědiců, popř. věřitelů, efektivně vykonávat po dobu probíhajícího pozůstalostního řízení.
Konkluze odvolacího soudu o tom, že pouhé dlouholeté soužití pozůstalé manželky se zůstavitelem ji dostatečně kvalifikuje ke správě majetku se jeví dovolacímu soudu jako zcela nedostatečná a – ve výsledku – nemající podklad v obsahu spisového materiálu. Jde tedy o případ, kdy je hodnotící závěr odvolacího soudu v extrémním rozporu s podklady, z nichž odvolací soud vycházel (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn.
30 Cdo 5226/2009, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 348/2014, ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5326/2014, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1103/2014, a dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03), ke kteréžto vadě je dovolací soud povinen u přípustného dovolání přihlédnout z úřední povinnosti, aniž by šlo o případ, kdy dovolatel nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu (§ 241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
23. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
24. Podle § 156 z. ř. s. platí, že vznikne-li pochybnost o tom, zda má pozůstalost spravovat správce pozůstalosti povolaný zůstavitelem, nebo vykonavatel závěti, nebo dědic, nebo některý z více dědiců anebo všichni dědicové, soud i bez návrhu usnesením rozhodne, kdo z nich je oprávněn ke správě pozůstalosti.
25. Ustanovení § 157 odst. 1 téhož předpisu uvádí, že nepovolal-li zůstavitel správce pozůstalosti, soud může i bez návrhu usnesením jmenovat správce pozůstalosti, jestliže a) vykonavatel závěti nebyl jmenován nebo odmítl spravovat pozůstalost nebo je zřejmě nezpůsobilý spravovat pozůstalost, a jestliže dědici nejsou schopni řádně spravovat pozůstalost, b) je třeba vyhotovit seznam majetku patřícího do pozůstalosti, nebo c) je k tomu jiný vážný důvod.
26. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí zcela správně vystihl, že předmětem jeho rozhodování je posoudit v poměrech přítomné věci, zda je – v rámci konkurence obou zmiňovaných zákonných ustanovení – namístě povolat ke správě pozůstalosti některého z více dědiců či zda je zapotřebí přikročit ke jmenování správce pozůstalosti.
27. Ke vzájemnému vztahu výše zmíněných institutů se Nejvyšší soud podrobněji vyjádřil v odvolacím soudem zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 111/2023, jež bylo po projednání v občanskoprávním a obchodním kolegiu Nejvyššího soudu za účelem sjednocení judikatury nižších soudů uveřejněno pod číslem 48/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a touto s právní větou: Dochází-li mezi dědici k neshodám ohledně správy pozůstalosti, může soud rozhodnout o tom (§ 156 z. ř. s.), že správu pozůstalosti má vykonávat pouze jeden z dědiců, zejména za situace, kdy tomuto dědici svědčí právní důvod k dědění, o němž nejsou pochybnosti, dědictví neodmítl a je schopen a ochoten spravovat pozůstalost. Nejvyšší soud v důvodech uvedeného rozhodnutí vycházel z toho, že nepanuje-li shoda mezi více dědici o správě pozůstalosti, je třeba ingerence soudu (rozhodnutí o tom, kdo bude správu vykonávat). Dovolací soud se přiklonil k závěru, že v takovém případě lze rozhodnout usnesením o oprávnění ke správě pozůstalosti dle § 156 z. ř. s. K obdobnému právnímu názoru přitom dospěla i odborná literatura. Ustanovení § 156 z. ř. s. zřejmě opravňuje soud i k tomu, aby v konkrétním případě rozhodl, dochází-li mezi více dědici k neshodám ohledně správy pozůstalosti, že správu má vykonávat pouze jeden z více dědiců, popřípadě že každý z nich má vykonávat správu pozůstalosti samostatně. V případech, kdy by se ukázalo potřebné, aby pozůstalost spravoval některý z dědiců, může o tom soud rozhodnout podle § 156 z. ř. s., spíše než jmenováním některého z dědiců správcem pozůstalosti podle § 157 z. ř. s. (k tomu odkázal na Muzikáře, L.: Macková, A., Muzikář, L. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 292 a 295). Nejvyšší soud však současně poznamenal, že „správa jedním z dědiců může být vhodná právě v situaci, kdy takový dědic disponuje patřičnými znalostmi a dovednostmi a správu může vykonávat efektivně“, a že v konkrétní projednávané věci měla správou pověřená dědička vysokoškolské vzdělání ekonomického směru.
28. Právní závěry obsažené ve zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 111/2023, byly ovšem dovolacím soudem dále rozvinuty v pozdějším usnesení ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3295/2023, v němž se zdůrazňuje, že z obecných požadavků na správu cizího majetku vyplývá, že (rovněž) soudem jmenovaný správce pozůstalosti (obdobně jako dědic pověřený správou pozůstalostního majetku) vykonává svou působnost a plní povinnosti s péčí řádného hospodáře a že svou činností sleduje naplnění účelu prosté správy pozůstalosti, tedy aby majetek patřící do pozůstalosti byl zachován pro dědice, popřípadě, odůvodňuje-li to stav aktiv a pasiv pozůstalosti, pro zůstavitelovy věřitele (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021).
29. Při jmenování správce pozůstalosti (popř. při pověřené některého z dědiců správou pozůstalosti) soud přihlíží zejména k tomu, zda uvažovaná fyzická osoba je zejména vzhledem ke svému vzdělání, odborným znalostem, zkušenostem a zdravotnímu stavu způsobilá vykonávat působnost správce pozůstalosti a plnit povinnosti s péčí řádného hospodáře, a zda její zájmy nejsou v rozporu se zájmem na zachování majetku patřícího do pozůstalosti pro /ostatní v úvahu přicházející/ dědice, popřípadě pro věřitele zůstavitele.
Nejvyšší soud za zjevný střet zájmů osoby povolané ke správě pozůstalostního majetku považoval ve výše zmíněném rozhodnutí (viz jeho odstavec 30) i spoluvlastnický vztah založený mezi takovou osobou a zůstavitelem, jenž brání spoluvlastníkovi spravovat vedle svého podílu i jeho zbývající část, jež má být předmětem dědictví. Jestliže důvodem pro závěr o nebezpečí střetu zájmů byla existence podílového spoluvlastnictví, musí uvedený závěr – mutatis mutandis – platit i pro vztah založený na bázi společného jmění pozůstalé manželky (jako v úvahu přicházející dědičky) a zůstavitele k převážné části věcí, jež jsou podle dosavadního průběhu řízení předmětem aktiv (popř. pasiv) daného pozůstalostního řízení.
Tato objektivně daná skutečnost v rovině právní diskvalifikuje pozůstalou manželku z možnosti samostatně spravovat pozůstalost, ve vztahu k níž není dosud pro trvající spor najisto postaven okruh dědiců. Již tato okolnost vede (bez ohledu na důvody další) k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné.
30. Lze současně uvést, že právě pro enormní rozsah i specifickou strukturu spravovaného majetku nelze do poměrů přítomné věci mechanicky vztahovat závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 111/2023, a to z důvodu, že tehdy povolaná dědička měla odpovídající ekonomické vzdělání. Rovněž v dříve posuzované věci byla odlišná struktura spravované majetkové podstaty, která nejenže svým rozsahem nesnesla srovnání s nyní projednávanou věcí, ale ani se její část nenacházela v cizině, což s sebou neneslo potřebu zvláštních znalostí či dovedností pozůstalost spravující osoby.
Na existenci nemovitých věcí v cizině přitom odkázal ve svém podání ze dne 16. 1. 2024 (na č.l. 1071 spisu) účastník řízení 6/ M. L., přičemž tak učinil před rozhodnutím odvolacího soudu v režimu úplné apelace ovládající odvolací řízení, tudíž včas (srov. § 28 odst. 1 z. ř. s.). Dalším podstatným faktem, pro nějž je Nejvyšším soudem judikovaná věc zcela nesouměřitelná s věcí právě projednávanou, je rozsah dosud najevo vyšlého majetku zůstavitele, který se pohybuje v řádech vyšších stovek miliónů Kč (podle jednoho z účastníků řízení má dosahovat až miliardy Kč).
Správa majetku se (soudě podle zatímního obsahu pozůstalostního spisu čítajícího přes 1 500 stran) vztahuje i na probíhající řízení před soudy a finančními orgány, včetně složitých řízení insolvenčních. Jde tedy v přítomné věci – nejen svým rozsahem – o pozůstalostní řízení zcela mimořádné, s nímž se pojí extrémní nároky jak na osobu pověřeného soudního komisaře, tak – a to zejména – i na osobu spravující pozůstalost. K argumentu pozůstalé manželky a účastnice č. 2) o tom, že ani zůstavitel nedosáhl vysokoškolského vzdělání možno připomenout, že zůstavitel spravoval vlastní majetek (případně majetek náležející mase společného jmění manželů), kdežto osoba spravující pozůstalost spravuje majetek cizí, proto zákon vyžaduje u prosté správy dle § 1405 a násl. o.
z., aby jednala ve prospěch beneficienta či beneficientů předepsaným způsobem (čímž se zřetelně odlišuje od vlastníka, který takovými povinnostmi při nakládání s vlastním majetkem svázán není).
31. Pro věc je již zcela nepodstatné, že mezi účastníky pozůstalostního řízení se odbývají i další spory, a že vůči účastnicím řízení 1) a 2) mělo být podáno trestní oznámení, neboť tyto účastnice právem poukazují na to, že jde o skutečnosti, které nebyly známy v době rozhodování odvolacího soudu a k těmto skutkovým novotám proto nemůže přihlédnout ani Nejvyšší soud, pro jehož rozhodování je vždy určující stav v době vyhlášení rozhodnutí soudu odvolacího soudu (§ 243f o. s. ř.). Z téhož důvodu nemohl odvolací soud přihlédnout ani k tomu, že pozůstalá manželka udělila v souvislosti s přezkoumávaným usnesením odvolacího soudu dne 22. 4. 2024 plnou moc svému právnímu zástupci Mgr. Veverkovi, a to ke správě celé pozůstalosti, čímž při správě cizího majetku jednala neodborně a v příkrém rozporu se zákonem [neboť podle § 1401 odst. 1 o. z. správce plní své povinnosti osobně. Na jinou osobu může přenést svou působnost nebo se dát jinak zastoupit jen při jednotlivém právním jednání; přitom je povinen takovou osobu pečlivě vybrat a dát jí dostatečné pokyny], což je jinak okolnost svědčící pro možné odvolání správce pozůstalosti ve smyslu § 159 z. ř. s. ve spojení s § 1560 písm. a) o. z., popř. pro nahrazení osoby dosud spravující pozůstalost z řad dědiců jmenováním správce.
32. Vzhledem k tomu, že s ohledem na výše řečené účastnice 1) - pozůstalá manželka nemůže být jmenována osobou výlučně spravující pozůstalosti pro zjevný rozpor vlastních zájmů a též z důvodu, že pro rozsáhlost i charakter spravované majetkové podstaty nebyla zjištěna její dostatečná erudice a kvalifikace, není právní posouzení dovoláním předestřené otázky ze strany odvolacího soudu správné, pročež je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
33. Nejvyšší soud, s přihlédnutím k zásadě rychlosti řízení (§ 6 o. s. ř.), postupoval podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a usnesení odvolacího soudu změnil, neboť dosavadní výsledky řízení mu umožňují o věci rozhodnout. Nejvyšší soud proto přikročil ke změně usnesení odvolacího soudu, a to formou potvrzení usnesení soudu prvního stupně (podle § 219 o. s. ř.), neboť usnesení soudu prvního stupně, jímž jmenoval správce pozůstalosti (k jehož kvalifikaci nevznesli účastníci žádné zásadní výhrady) je s odkazem na § 157 odst. 1 písm. a) z. ř. s. ve výroku věcně správné.
34. Dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť uvedený návrh byl tímto měnícím usnesením (jež bylo vydáno v přiměřeně krátké době od nápadu věci Nejvyššímu soudu) zkonzumován.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 8. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu