24 Cdo 3255/2024-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně I. P., zastoupené Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem v Praze, Leknínová č. 3033/7, proti žalovaným 1) D. H., 2) L. H. a 3) O. H., všem společně zastoupeným JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá č. 208/16, o určení vlastnictví k majetku v pozůstalosti, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 69/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. května 2024, č. j. 35 Co 284/2023-391, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. října 2024, č. j. 13 C 69/2018-364, se zastavuje. II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. května 2024, č. j. 35 Co 284/2023-391, se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 169,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivana Vávry, advokáta se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá č. 208/16.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne 12. 4. 2018 domáhala určení, že jí – „v souladu se zákonem a platnou závětí“, kterou zůstavitelka A. F., zemřelá dne 5. 11. 2016, „vlastnoručně sepsala a vlastnoručně podepsala dne 6. 5. 2015“, dle níž zůstavitelka odkázala žalobkyni „svůj dům v XY č. XY“ s tím, že „k domu č. XY patří pozemek a obě garáže“ - náleží „spoluvlastnický podíl ve výši id. ? k předmětným nemovitým věcem“, a tedy že „je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši id. ? k nemovitým věcem“ žalobou přesně vymezeným.
2. Poté, co v projednávané věci Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2917/2021, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. 3. 2021, č. j. 83 Co 98/2020-228, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 5. 2020, č. j. 13 C 69/2018-175, ve spojení s usnesením tohoto soudu ze dne 24. 9. 2020, č. j. 13 C 69/2018-211, a to pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže soud prvního stupně ve výroku zamítavého rozsudku označil nemovité věci, k nimž se žalobkyně domáhala určení vlastnictví, pouze jako „nemovitosti ve vlastnictví žalovaných v k.
ú. XY, obec XY“, „aniž tyto identifikoval minimálně parcelními čísly a údajem o stavbách, které jsou jejich součástmi (třebaže v žalobě byly označeny všemi údaji podle katastru nemovitostí)“, a že tedy „takový výrok nelze považovat za natolik určitý, aby z něho bylo jednoznačně patrno, o jakých nemovitých věcech v k. ú. XY bylo rozhodnuto, přičemž zjevný nedostatek určitosti výroku rozsudku soudu prvního stupně neodstranil ani odvolací soud při rozhodování o odvolání“, Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 5.
10. 2023, č. j. 13 C 69/2018-364, opětovně zamítl žalobu žalobkyně na určení, že je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti ? z celku na nemovitých věcech zapsaných u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, na LV č. XY, a to pozemku st. p. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. XY (objekt bydlení). pozemku st.p.č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e. (garáž), pozemku st.p.č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e.
(garáž), pozemku p.č. XY – trvalý travní porost, a pozemku p.č. XY – zahrada. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování, a to včetně revizního znaleckého posudku Kriminalistického ústavu Policie České republiky č. KU-5026-6/ČJ-2022-2306DF ze dne 7. 7. 2023, jenž dospěl k závěru, že „nelze na základě předloženého materiálu rozhodnout, zda sporný podpis ´A. F.´ v levé spodní části závěti z 6. 5. 2015 je pravým podpisem zůstavitelky A. F., zemř. 5. 11. 2016, a nelze rozhodnout, zda zůstavitelka byla pisatelkou sporné závěti“, opětovně dovodil, že se žalobkyni ani přes poučení podle § 118a odst. 3 o.
s. ř. a rozsáhlé znalecké zkoumání nezdařilo „jednoznačně, nade vší pochybnost prokázat, že žalobkyní předložená závěť je pravá a platná, tedy že ji zůstavitelka skutečně vlastnoručně sepsala a rovněž podepsala“, k čemuž doplnil, že „bylo prokázáno“, že žalobkyně se o probíhající dědické řízení po zůstavitelce nijak nezajímala, ač o něm musela vědět, a že o existenci závěti, kterou „nikdy soudní komisařce ani žalovaným nepředložila“, a „originál dodala až soudu po poučení podle § 118a odst. 3 o.
s. ř. za účelem zpracování znaleckého posudku“, „začala hovořit až poté, co byla žalovanými vyzvána k vystěhování z předmětných nemovitostí“.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25. 5. 2024, č. j. 35 Co 284/2023-391, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dovodil, že soudem prvního stupně byly skutkové okolnosti vztahující se k meritorním výrokům objasněny „na základě řádně provedených a v souladu s § 132 o. s. ř. zhodnocených důkazů“ správně a zcela dostatečně a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na závěry znaleckého zkoumání s přihlédnutím k nedostatku jiných skutečností a důkazů, které by svědčily či mohly svědčit tvrzení žalobkyně o pravosti předkládané listiny obsahující text závěti zůstavitelky, „v řízení nebylo prokázáno, že jde o listinu sepsanou vlastní rukou zůstavitelky a opatřenou jejím podpisem“. Odvolací soud také s poukazem na smysl věty první § 565 o. z. dospěl k závěru, že je „na žalobkyni, která předkládá soudu listinu mající povahu listiny soukromé, v jejímž obsahu spatřuje podklad žalobou uplatněných práv, aby prokázala její pravost a za tím účelem předložila a označila důkazy“, že žalobkyni byl „dán dostatečný prostor“, kdy „(byla-li by přítomna) mohla po případném poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. reagovat na procesní situaci označením dalších důkazů“, a tedy že „prosadí se závěr, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno“, přičemž „tento závěr obstojí i bez (nepřiléhavé) úvahy soudu prvního stupně“ o tom, že věrohodnost „závěti“ snižuje skutečnost, že byla žalobkyní předložena až po skončení pozůstalostního řízení s tvrzením jejího dodatečného objevení. Podle odvolacího soudu tedy za situace, kdy „v řízení nebyla prokázána pravost předložené ´závěti z 6. 5. 2015´“ a „jiný důvod nabytí nemovitostí z objasněných skutečností ani z tvrzení žalobkyně nevyplývá“, „není možné uzavřít a rozsudkem ve vztahu k žalovaným deklarovat, že žalobkyně je vlastníkem či spoluvlastníkem předmětných nemovitostí“. Nad to odvolací soud dovodil, že žaloba „neobstojí“ již proto, že „podle v ní obsažených tvrzení by bylo možné dovozovat nabytí a existenci výlučného vlastnictví předmětných nemovitostí žalobkyní“, „nikoliv však existenci v petitu žaloby vymezeného podílového spoluvlastnictví“, a to podílu žalobkyně o velikosti ?, a tedy že se žalobkyně domáhá určení, že „je zde právo s jiným zákonným obsahem, než jí podle žalobních tvrzení může svědčit“.
4. Proti výše uvedeným rozsudkům odvolacího soudu i soudu prvního stupně
podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „otázka zkoumání podpisu zůstavitelky a znaleckých posudků nebo revizního posudku nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu doposud vyřešena, nebo je řešena rozdílně, nejednotně nebo je ji potřeba judikovat odlišně“. Dovolatelka „nesouhlasí s právním posouzením a procesním postupem soudu“, který „rozhodl ve věci, aniž by byl vypracován nový revizní znalecký posudek“, namítá též „nesprávnost vyhotoveného znaleckého posudku“ a že se „soud absolutně nezabýval závěry revizního znaleckého posudku“, a proto nesouhlasí ani „se skutkovými závěry ohledně podpisu a jeho pravosti, co uvedl v odůvodnění soud prvního stupně“.
Oproti rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně má za to, že své povinnosti tvrzení a důkazní „nejen že řádně plnila, ale dokonce splnila“, a tedy že její tvrzení „byla dostatečně a srozumitelně prokázána“. Dovolatelka také namítá „celkovou neurčitost a nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí“, zejména poukazuje na nedostatek odůvodnění v bodu 27 (poznámka Nejvyššího soudu: bodu 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), s tím, že „je zcela absurdní“, aby jí „bylo kladeno k tíži“, že předložila závěť až před soudem, a ne dříve, a proto navrhuje, aby „bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena zpět soudu prvního stupně nebo druhého stupně“.
5. Žalovaní považují dovolání žalobkyně za nedůvodné a mají za to, že dovolání „je koncipováno tak, aby byly splněny toliko ryze formální podmínky jeho podání“, a že „nesplňuje základní podmínku oprávněnosti jeho podání stanovenou § 237 o. s. ř.“. Podle žalovaných „v dovolání není uvedeno nic, co by podání dovolání skutečně odůvodňovalo a legitimizovalo“ a že „žalobkyně využívá veškeré procesní prostředky k tomu, aby oddálila rozhodnutí ve věci vyklizení nemovitostí“. Vzhledem k tomu navrhují dovolání žalobkyně „jako zjevně bezdůvodné“ odmítnout případně zamítnout.
6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) předně konstatuje, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť nesplňuje zákonem stanovené náležitosti, není-li v něm řádně vymezen předpoklad přípustnosti dovolání.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání (mimo jiné) konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3764/2019).
10. Dovolatelka však v dovolání cituje obsah části ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že otázka zkoumání podpisu zůstavitelky a znaleckých posudků nebo revizního posudku „nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu doposud vyřešena, nebo je řešena rozdílně, nejednotně nebo je ji potřeba judikovat odlišně“. Obecně platí, že alternativní vymezení přípustnosti dovolání se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být zpravidla naplněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Také Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20 (konkrétné v bodu 16), dovodil nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti tak, že dovolatel dá dovolacímu soudu na výběr, aby sám některou z dovolatelem zvolených variant vymezení předpokladu příspustnosti dle § 237 o. s. ř. zvolil. Nadto dovolatelka ani na žádnou rozdílnou (nejednotnou) judikaturu, či na rozhodnou judikaturu řešící jí předestřenou otázku, kterou by tak měl dovolací soud v projednávaném případě posoudit odlišně, neodkázala.
11. Jestliže dovolatelka podle obsahu dovolání rovněž výslovně napadla rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud uvádí, že jej v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Nejvyšší soud se proto (nad rámec výše uvedeného) dále zabýval podaným dovoláním jen v tom rozsahu, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu.
12. Nejvyšší soud považuje za nezbytné k výše uvedenému doplnit, že dovolatelka ani nepředkládá dovolacímu soudu kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, jež by byla způsobilá odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., jestliže v dovolání uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věta první o. s. ř., tedy že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka v dovolání namítá nesprávné a neúplné provedení a hodnocení důkazů (napadá-li jednak správnost vyhotoveného revizního znaleckého posudku s tím, že měl být „vypracován nový revizní znalecký posudek“, jednak soudu vytýká, že se „nezabýval závěry revizního znaleckého posudku kriminalistického ústavu) a v souvislosti s tím zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění (má-li oproti závěrům odvolacího soudu i soudu prvního stupně za to, že své povinnosti tvrzení a důkazní „řádně plnila“ a „splnila“ a že její tvrzení ohledně podpisu a jeho pravosti tedy „byla prokázána“), které však přezkumu dovolacím soudem nepodléhají (srov. § 241a odst.1 a § 242 odst. 3 věty první o.
s. ř.). K tomu dovolací soud dodává, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
13. Pokud dovolatelka soudu prvního stupně vytýká, že jí bylo kladeno k tíži časové období, kdy předložila mezi účastníky řízení spornou závěť, nebere náležitě v úvahu, že již odvolací soud tuto úvahu soudu prvního stupně označil za „nepřiléhavou“, a tedy nikoliv rozhodující pro závěr o neunesení důkazního břemene žalobkyní. Odvolací soud přitom dospěl - v souladu s judikaturou dovolacího soudu - k závěru, že v projednávaném případě bylo ve smyslu věty první § 565 o. z. na žalobkyni, která předkládá soudu listinu mající povahu listiny soukromé, aby „prokázala její pravost a za tím účelem předložila či označila důkazy“, a tedy že byla-li by přítomna při posledním jednání soudu prvního stupně dne 5.
10. 2023, „mohla po případném poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. reagovat na procesní situaci označením dalších důkazů“ [k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, dle nějž v řízení o určení dědického práva po zůstaviteli, který zemřel za účinnosti o. z., zatěžuje důkazní břemeno ohledně zpochybněné pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny toho z účastníků, který se ve svůj prospěch takové závěti dovolává (§ 565 věta první o.
z.)]. Nejvyšší soud již také dovodil, že účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 2 věta druhá o.
s. ř.), kterým se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.
Hypotéza hmotněprávní normy vedle okruhu rozhodujících skutečností, které je třeba dokazovat, vymezuje též rozložení důkazního břemene; určuje, které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93, ročník 2014).
14. Neopodstatněnou dovolací soud shledává také námitku dovolatelky, že „napadené rozhodnutí je velmi vágní, nejasné, nesrozumitelné a nedostatečné“, neboť navzdory jí vzneseným námitkám nepochybně věděla, jak a proč soud prvního stupně rozhodl (vypořádal-li se výslovně také s dovolatelkou zpochybňovaným revizním znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu Policie České republiky č. KU-5026-6/ČJ-2022-2306DF ze dne 7. 7. 2023, když mimo jiné v bodě 10. odůvodnění dospěl k závěru, že tento znalecký posudek „je zpracován velmi podrobně, konstruktivně, uceleně, i v jednotlivostech, odborně a nejpřesvědčivěji pracuje s veškerým zkoumaným materiálem a zjištěnými údaji, k čemuž zaujímá stanoviska a vyhodnocuje je“), jakož i z jakých důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když souhlasně se soudem prvního stupně dovodil, že v řízení „nebylo prokázano“ - s ohledem na „závěry znaleckého zkoumání s přihlédnutím k nedostatku jiných skutečností a důkazů“, které by svědčily či mohly svědčit tvrzení žalobkyně o pravosti předkládané listiny - že jde o listinu sepsanou vlastní rukou zůstavitelky a opatřenou jejím podpisem (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100, ročník 2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3643/2018), a tedy dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není postižen (a dovolatelkou uplatňovaná „nepřezkoumatelnost“ napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nepředstavuje) tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., k níž by i tak dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., o které se však v projednávaném případě nejedná.
15. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 1. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu