24 Cdo 3413/2019-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve
věci žalobce O. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Karlem
Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká č. 856/33, proti
žalovaným 1. B. L., narozeném XY, bytem v XY, 2. M. M., narozené XY, bytem v
XY, oba zastoupeni Mgr. Bohdanou Hejdukovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Opletalova č. 1535/4, a 3. B. S., narozené XY, bytem XY, o určení dědického
práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 307/2009, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince
2018, č. j. 18 Co 200/2018-257, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 5.12.2018, č. j. 18
Co 200/2018-257, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne
21.2.2018, č. j. 5 C 307/2009-208, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že
žalovaní nejsou dědici ze závěti ze dne 9.2.2002 po zemřelé M. E. Soudy obou
stupňů vycházely ze závěru, že závěť pořízená zůstavitelkou dne 9.2.2002 není
neplatná, jak v žalobě, s odkazem na ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964
Sb., tvrdil žalobce.
Žalobce podal pro rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, když neprovedl jím navržený důkaz výslechem svědka J. H.,
který by mohl sdělit bližší okolnosti zdravotního stavu zůstavitelky. Poukázal
na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 676/2001, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010,
sp. zn. 32 Cdo 2/2010. Je přesvědčen, že s ohledem na výsledky znaleckého
zkoumání nebylo najisto prokázáno, že by zůstavitelka byla způsobilá pořídit
závěť.
Nejvyšší soud shledal dovolání žalobce jako nepřípustné, neboť v něm byl
uplatněn jiný dovolací důvod, než připouští ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.,
podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu dovolání vyplývá, že
žalobce napadá skutková zjištění a hodnocení důkazů, na jejichž základě
odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl. Skutková zjištění však
přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší
přezkoumávat postup odvolacího soudu při provádění dokazování a hodnocení
provedených důkazů.
Lze dodat, že pokud dovolatel namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, především od rozsudku sp. zn. 25 Cdo
676/2001, přehlédl, že tento rozsudek byl vydán za odlišného znění ustanovení §
241a o. s. ř. (dovolacím důvodem bylo i to, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a právě toto ustanovení
dovolací soud v označené věci použil).
Není-li dovolání žalobce přípustné, dovolací soud je podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu