USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Jitkou Páskovou, advokátkou, sídlem v Brně, Jiráskova 18, proti žalovaným 1) B. B., zastoupené JUDr. Hanou Plátěnkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem v Brně, Borová 191/1, 2) J. O. a 3) J. B., o určení dědice, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 62 C 139/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2024, č. j. 18 Co 24/2024-579, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 10. 2023, č. j. 62 C 139/2017-552, zamítl žalobu na určení, že žalobce je dědicem ze zákona po J. B. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 18 Co 24/2024-579, napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení. Soudy při svém rozhodování vycházely z následujícího zjištěného skutkového stavu. Otec žalobce, žalované 2) a žalovaného 3) a manžel žalované 1) J.
B. (dále jen zůstavitel) dne 9. 12. 2015 sepsal závěť, ve které povolal jedinou dědičku, a to svou manželku, tedy žalovanou 1). Stejného dne sepsal i listinu o vydědění, v níž vydědil své potomky, tedy žalobce a žalované 2) a 3). V řízení o pozůstalosti žalobce zpochybnil platnost závěti i listiny o vydědění s odůvodněním, že zůstavitel při jejich sepsání nebyl pro duševní poruchu takového jednání schopen. Uznal však do protokolu pravost těchto listin, které byly sepsány advokátem za účasti dvou svědků.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2016, č. j. 59 D 738/2016-117, byl žalobce odkázán k podání žaloby, neboť vznikl spor o dědické právo, k jehož vyřešení je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné (§ 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že závěť je platná, protože zůstavitel v době pořízení závěti netrpěl žádnou duševní poruchou, jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly na takové úrovni, že si byl schopen uvědomit smysl, obsah a podstatu svého právního jednání a posoudit jeho následky.
Neshledaly rovněž důvody dědické nezpůsobilosti žalované 1).
Svůj závěr o ovládacích a rozpoznávacích schopnostech zůstavitele v době sepisu závěti odůvodnily soudy závěry znaleckého posudku MUDr. Františka Honzáka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. V odůvodnění svých rozhodnutí se vypořádaly i se závěry žalobcem předloženého znaleckého posudku MUDr. Petra Ročka. Ke zpracování revizního znaleckého posudku na návrh žalobce odvolací soud nepřistoupil s odůvodněním, že se jednalo o důkaz navržený nepřípustně až v odvolacím řízení. Navrženým revizním znaleckým posudkem nemohla být dle odvolacího soudu zpochybněna věrohodnost důkazů provedených soudem prvního stupně, neboť směřoval k tomu, aby byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně, nikoli k prokázání jejich nevěrohodnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s odůvodněním, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, resp. z něhož
vycházel odvolací soud, v daném případě takové právní posouzení věci neumožňoval učinit“. Žalobce zejména nesouhlasí se závěry znaleckého posudku MUDr. Honzáka. Tvrdí, že znalecký posudek MUDr. Ročka tyto závěry jednoznačně popírá. Namítá, že ve věci měl být vypracován revizní znalecký posudek. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, dále namítá, že „návrh účastníka na vypracování revizního znaleckého posudku nemá charakter nového a v systému koncentrace řízení či neúplné apelace tudíž zásadně nepřípustného důkazu“.
Žalovaná 2) v reakci na dovolání žalobce zaslala soudu podání v německém jazyce, bez překladu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že z § 18 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nelze dovozovat právo účastníka řízení komunikovat se soudem v jiném než českém jazyce (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 19 Co 218/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/18). Nejvyšší soud proto překlad podání žalované 2) nepořídil a k podání nepřihlížel. Žalovaný 3) vyjádřil své přání být z celého řízení vyloučen.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce má zejména charakter polemiky se skutkovými závěry obou stupňů. Z jeho obsahu je však také zřejmé, že žalobce nesouhlasí se způsobem odůvodnění odvolacího soudu, proč nepřistoupil k zadání revizního znaleckého posudku. Žalobce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012. Lze tedy dovodit, že namítá, že odvolací soud se při řešení otázky případného dalšího dokazování revizním znaleckým posudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud přezkoumal postup a závěry odvolacího soudu a rovněž i závěry soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil, a dospěl k závěru, že na výše uvedené otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Soud prvního stupně se v bodech 57 až 62 odůvodnění svého rozsudku velmi pečlivě vypořádal se závěry obou znaleckých posudků. Znalecký posudek MUDr. Honzáka označil za konzistentní a znalec své závěry přesvědčivě a logicky obhájil v rámci své výpovědi před soudem. Závěr znaleckého posudku MUDr.
Ročka předložený žalobcem je dle soudu prvního stupně postaven na pravděpodobnosti a neurčuje míru omezení (poškození) ovládacích a rozpoznávacích schopností zůstavitele, což je pro závěr o (ne)platnosti právního jednání klíčové. Ke znaleckému posudku MUDr. Ročka soud prvního stupně dále uvádí, že „nekonzistentnost, neurčitost, neúplnost a pochybnost o věrohodnosti znaleckého posudku nebylo možno odstranit při ústním podání znaleckého posudku (výslechu znalce), neboť v mezidobí nabyl právní moci rozsudek, jímž byl znalci uložen trest zákazu výkonu znalecké činnosti“.
Odvolací soud se v bodech 15 a 16 odůvodnění svého rozsudku vypořádal s námitkami žalobce vůči znaleckému posudku MUDr. Honzáka. V bodu 17 pak uvedl, že znalecký posudek MUDr. Ročka „neobsahoval argumentaci, která by zpochybnila závěry soudem ustanoveného znalce, neboť se MUDr. Roček nevyjádřil k tomu, v jaké míře byly omezeny rozpoznávací a ovládací schopnosti zůstavitele době sepisu závěti a listiny o vydědění při současném konstatování, že trpěl demencí již v letech 2013 až 2015“.
Dle § 127 odst. 2 o. s. ř. platí, že je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem. K tomu je nutno poukázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Právě zmíněný Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22, uvedl, že „nesouhlas účastníka se závěry znaleckého posudku sám o sobě nevede k závěru o nutnosti zpracovat revizní posudek.
Soud nemá povinnost ustanovit revizního znalce ani v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky. Soud má přistoupit k nařízení revizního znaleckého posudku tehdy, je-li zde i po podání vysvětlení znalcem pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, a to až po podání vysvětlení znalcem“ Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, podle něhož "o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců.
Samotný rozdíl mezi dvěma posudky však nezakládá povinnost ustanovit revizního znalce, jsou-li pochybnosti soudu o jednom z posudků odstraněny, zatímco pochybnosti o druhém jsou po výslechu zpracovatele naopak zesíleny“.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neměl pochybnosti o správnosti posudku MUDr. Honzáka a tyto pochybnosti nepřinesl ani znalecký posudek MUDr. Ročka. Ve věci byl vyžádán doplněk znaleckého posudku MUDr. Honzáka a tento znalec byl před soudem i slyšen. Soudy tedy neměly důvod pro nařízení revizního znaleckého posudku. Závěry odvolacího soudu o nepřípustnosti návrhu žalobce na zpracování revizního znaleckého posudku (bod 18 rozsudku odvolacího soudu) tak byly nadbytečné. V souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. proto Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu