USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci žalobce M. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 398/18, za účasti EG.D, a. s. (dříve E.ON Distribuce, a. s.), se sídlem v Brně, Lidická č. 1873/36, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 224/37, o výši náhrady za vyvlastnění, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 29/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2021, č. j. 4 Co 195/2020-205, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit účastnici EG.D, a. s., na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 690,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Františka Klímy, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 224/37.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 6. 2020, č. j. 16 C 29/2018-173, stanovil náhradu za vyvlastnění formou omezení vlastnického práva odpovídajícího věcnému břemeni, ke kterému došlo rozhodnutím Městského úřadu Havlíčkův Brod, stavebního úřadu ze dne 21. 8. 2017, č. j. MHB ST/157/2017/soch, JID: 54020/2017/muhb, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 14. 12. 2017, č. j. KUJI 89693/2017, a to částkou 19 460 Kč s tím, že náhradu je účastnice EG.D., a.
s., povinna zaplatit žalobci do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Tím nahradil rozhodnutí Městského úřadu Havlíčkův Brod, stavebního úřadu ze dne 12. 2. 2018, č. j. MHB ST/157/2017/soch, JID: 11929/2018/muhb, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 4. 6. 2018, č. j. KUJI 42585/2018, o stanovení náhrady za vyvlastnění ve výši 15 090 Kč. K základní námitce žalobce spočívající v tom, že poskytnutá náhrada za vyvlastnění není i tak dostatečná (spravedlivá, ústavně konformní) a že si představoval částku značně vyšší (v závěrečném návrhu při jednání dne 4.
6. 2020 žádal 239 Kč za m?, v rámci mimosoudních jednání požadoval cca 4,5 mil. Kč), soud prvního stupně konstatoval správné určení výše náhrady způsobem výpočtu upraveným právními předpisy, o němž nepochybuje ani právní literatura (Vlachová, B. Zákon o vyvlastnění. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 39 a násl.). Uvedl, že zřízení elektrického vedení přes žalobcův pozemek mu může působit komplikace při obdělávání zemědělské půdy, na druhou stranu vyvlastněním nedošlo k odnětí vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům.
Dále uvedl, že žalobce je pochopitelně více omezen v těch místech, kde budou dva sloupy elektrického vedení (jde o plochu 2 x 38,44 m?) a že stožáry je zastavěno 76,88 m? z celkové výměry pozemku 78 575 m?, tj. 0,098 % výměry, čemuž přiznaná náhrada plně koresponduje. Naopak ve zbytku zasažené plochy je žalobce omezen pouze tím, že se nad jeho pozemkem nachází vedení („dráty“) elektrické energie; jakkoliv to může působit drobné obtíže, např. musí dbát větší opatrnosti při průjezdu pod dráty se zemědělskou technikou či objíždět sloupy při zemědělských pracích, nečiní to plochu pod dráty neobhospodařovatelnou.
Uzavřel, že výstavba liniových staveb již ze své podstaty zasahuje do vlastnických práv osob, které vlastní dotčené (přilehlé) pozemky a další nemovité věci. Na jedné straně je zde veřejný zájem na výstavbě liniové stavby, na druhé straně je potřeba chránit vlastnická práva dotčených osob. Soud prvního stupně měl za to, že znalcem stanovená částka je tomu odpovídající, nelze tedy hovořit o náhradě nespravedlivé nebo neústavní. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j.
4 Co 195/2020-205, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stanovil žalobci povinnost zaplatit účastnici EG.D., a. s., na náhradě nákladů odvolacího řízení 11 443 Kč k rukám advokáta Mgr. Františka Klímy.
Odvolací soud se zcela ztotožnil s „vyčerpávajícím“ právním posouzením věci soudem prvního stupně. Argumentaci žalobce směřující k nesprávně stanovené ceně práva odpovídajícího věcnému břemeni považoval za neopodstatněnou, neboť podle zákona o vyvlastnění za vyvlastnění náleží vyvlastňovanému náhrada ve výši ceny práva odpovídajícího věcnému břemenu, zjištěné podle oceňovacího předpisu (zákona o oceňování majetku), došlo-li k omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě zřízením věcného břemene.
Podle § 16b odst. 1 zákona o oceňování majetku se věcné břemeno oceňuje výnosovým způsobem na základě ročního užitku při zohlednění doby jeho trvání nebo pevnou částkou, nelze-li určit roční užitek z věcného břemene. Dospěl k závěru, že s ohledem na zmíněná zákonná ustanovení je nutno dospět k závěru, že při stanovení ceny za zřízení práva věcného břemen je třeba vycházet nikoliv z ceny obvyklé, nýbrž z ceny výnosové, jak správně stanovil soud prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu na danou věc nelze použít ani § 28 odst. 3 zákona o vyvlastnění a prostřednictvím moderačního práva soudu obvyklou cenu zvýšit, když uvedené ustanovení hovoří o možnosti spravedlivé náhrady, avšak pouze ve vztahu k pozemku či ke stavbě dle § 10 odst. 1 písm. a) zákona o vyvlastnění a nikoliv ve vztahu k věcnému břemenu (§ 10 odst. 1 písm. b/ zákona o vyvlastnění).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky „spravedlivé náhrady za vyvlastnění - nucené zřízení věcného břemene (služebnosti inženýrské sítě)“, tj. otázky, jaká má být spravedlivá cena práva odpovídajícího věcnému břemeni, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Argumentačně přitom nijak nezpochybňuje existenci ustanovení § 16b odst. 1 a 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, napadá však
„neústavnost aplikace tohoto ustanovení ve vyvlastňovacím řízení (resp. následném soudním řízení), neboť ta nevede k poskytnutí spravedlivé náhrady“. Mimo jiné namítá, že odvolací soud „při potvrzení stanovené náhrady plně odkázal na posudek, který zjistil administrativní cenu, stejně tak, jak to učinil před ním krajský soud“, že „neprovedl důkaz posudkem vyhotoveným znalcem Ing. Milanem Bártou (cena obvyklá) a ani se nevypořádal s návrhem důkazů dalšími smlouvami (prokazujícími, že sjednávaná tržní cena je ještě vyšší)“ a že (stejně jako soud prvního stupně) „nezohlednil konkrétní okolnosti případu a nestanovil náhradu vlastním uvážením“, čímž se dostal do rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž „je na soudech, aby určily spravedlivou náhradu a své rozhodnutí řádně odůvodnily a ne jen odkázaly na (vadný) znalecký posudek“.
Po dalším rozboru nastíněné otázky dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Hradci Králové. Účastnice EG.D., a.
s., ve vyjádření k obsahu dovolání uvedla zejména, že „žalobce fakticky namítá pouze to, že odvolací soud pochybil, když věc posuzoval v souladu s platnou právní úpravou“, a že „pokud soud postupuje v souladu se zákonem, nejde o řešení otázky hmotného práva ve smyslu ust. § 237 o. s. ř. ale o použití platné právní úpravy“, a proto navrhla dovolání žalobce odmítnout. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, na jehož uplatnění nemá účastník automatický nárok, neboť nejde o třetí stupeň obecného soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy projednat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 743/16). Záleží tak na zákonodárci, jaké stanoví podmínky pro možnost jeho uplatnění. To vyplývá mimo jiné i z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, který účastníku garantuje právo domáhat se jeho práva u soudu stanoveným způsobem, přičemž podmínky a podrobnosti stanoví zákon.
Takovou podmínkou může být i určení objektivní přípustnosti dovolání, tedy vymezení, proti kterým rozhodnutím je dovolání přípustné (pozitivní vymezení objektivní přípustnosti) a proti kterým nikoliv (negativní vymezení objektivní přípustnosti). Zákonodárce je ve svém legislativním oprávnění omezen pouze požadavkem, aby přijatá úprava byla natolik předvídatelná, že přípustnost dovolání musí být zřejmá každému potenciálnímu dovolateli ještě předtím, než tento opravný prostředek využije (nález Ústavního soudu ze dne 21.
2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11). Jedním ze způsobů limitace přípustnosti dovolání je nastavení hranice pomocí peněžité částky, o níž je rozhodováno, případně je předmětem řízení; to je odůvodněno logickou a racionální úvahou, že tzv. bagatelní spory nemají zatěžovat dovolací soud, byť by potenciálně mohly skrývat prostor pro sjednocování judikatury. V posuzované věci žalobce požaduje stanovení jiné (podstatně vyšší) náhrady za omezení jeho vlastnického práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemkům parc.
č. XY, XY, XY a XY v k.ú. XY, než která byla určena správními orgány a posléze i soudy.
Dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu (v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně) bylo rozhodnuto o částce 19 460 Kč přiznané žalobci k zaplacení účastnicí řízení, která nepřevyšuje zákonný limit 50 000 Kč přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (k tomu srov. obdobně odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 213/2021, vydané ve věci o určení výše náhrady za omezení vlastnického práva podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách).
Jedná se přitom o spor o soukromé právo, který již byl pravomocně vyřešen autoritativním výrokem správního orgánu, jenž k tomu byl podle zákona nadán příslušnými kompetencemi; nejde tedy o spor z pracovněprávního vztahu ani ze spotřebitelské smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3180/2014, publikované pod C 14283 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), u nichž se uvedené omezení (tzv. majetkový census) neuplatní. K tomu budiž dodáno, že i tehdy, když se nejedná o rozhodnutí, kterým bylo rozhodováno o peněžitém plnění, je (podle rozhodné procesní úpravy dovolání účinné po 29.
9. 2017) podstatné, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v řízení, které se vede o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a z tohoto důvodu je i proti takovému rozhodnutí dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné. Zákonodárce novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. totiž sleduje rozšíření okruhu případů, ve kterých není dovolání přípustné, a to tak, že k případům, kdy je napadeným výrokem rozhodováno o nižší částce, přidává nově i případy, kdy se dotčený výrok samotného plnění netýká, je však vydán v řízení, které podle toho, jak je vymezen jeho předmět, může skončit jen výrokem o podlimitní částce (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2877/2018). Dovolání žalobce (napadající usnesení odvolacího soudu „v celém rozsahu“) není
objektivně přípustné ani proti výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení (k tomu srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Pro úplnost, napadá-li dovolatel použití ustanovení § 16b odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. soudy, byť zákon o oceňování majetku upravuje (mimo jiné) právě i výpočet náhrady v případě odnětí práva odpovídající věcnému břemenu, a poukazuje-li zejména na „neústavnost aplikace tohoto ustanovení“, kterou v konečném důsledku spatřuje v neposkytnutí spravedlivé náhrady, takové posouzení – z hlediska ústavnosti – dovolacímu soudu nepřísluší. Nadto, vznáší-li dovolatel výhrady rovněž proti tomu, že odvolací soud neprovedl důkaz posudkem vyhotoveným znalcem Ing. Milanem Bártou a že se nevypořádal s návrhem důkazů dalšími smlouvami (prokazujícími, že sjednávaná tržní cena je ještě vyšší), zjevně uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a pro tento nedostatek by ani nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 3. 2022
JUDr. Roman Fiala předseda senátu