USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci dědictví po J. K., zemřelém dne 19. prosince 2008, za účasti 1) V. K., zastoupené JUDr. Tomášem Průšou, advokátem se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí č. 681/3, 2) K. B., 3) E. K., 4) J. K. a 5) J. M., účastníků 2) až 5) zastoupených JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 6, Stavitelská č. 1099/6, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 13/2009, o dovolání V. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2024, č. j. 29 Co 95/2024-1769, takto:
I. Dovolání V. K. se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 7. 3. 2018, č. j. 26 D 13/2009-1144, rozhodl o tom, že s účastnicí 1) nebude jednáno jako se závětní dědičkou, ale bude s ní jednáno jako s dědičkou ze zákona, neboť dospěl k závěru, že v daném dědickém řízení není obsažen cizí prvek a nejsou splněny základní předpoklady pro aplikaci subsidiární kolizní normy § 18 odst. 2 první věty části za středníkem zákona č. 97/1963 Sb., podle které ohledně formy závěti stačí, vyhoví-li právu státu, na jehož území byla závěť učiněna. Usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2019, č. j. 29 Co 239/2018-1215, dovolání účastnice 1) proti usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, č. j. 24 Cdo 3264/2019-1303, a ústavní stížnost účastnice 1) byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 522/20.
2. Poté Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 17. 6. 2022, č. j. 26 D 13/2009-1642, zamítl žalobu účastnice 1) na obnovu řízení podanou proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 3. 2018, č. j. 26 D 13/2009-1144. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 9. 2022, č. j. 29 Co 305/2022-1658, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, Nejvyšší soud dovolání účastnice 1) proti usnesení odvolacího soudu usnesením ze dne 27. 7. 2023, č. j. 24 Cdo 453/2023-1687, zamítl, a Ústavní soud ústavní stížnost účastnice 1) usnesením ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2779/23, odmítl.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 následně usnesením ze dne 11. 12. 2023, č. j. 26 D 13/2009
-1720, určil obvyklou cenu dědictví částkou 6 337 530,15 Kč, výši dluhů částkou 605 321,93 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 5 732 208,22 Kč (výrok I.), potvrdil, že veškerý ve výroku specifikovaný majetek zůstavitelem zanechaný nabyli pozůstalá manželka účastnice 1) „podílem jedna pětina a odpovídá za jednu pětinu pasív dědictví“, pozůstalá dcera účastnice 2) „podílem jedna pětina a odpovídá za jednu pětinu pasív dědictví“, pozůstalá dcera účastnice 3) „podílem jedna pětina a odpovídá za jednu pětinu pasív dědictví“, pozůstalý syn účastník 4) „podílem jedna pětina a odpovídá za jednu pětinu pasív dědictví“, a pozůstalá dcera účastnice 5) „podílem jedna pětina a odpovídá za jednu pětinu pasív dědictví“ (výrok II.), dále určil povinnost dědiců [účastníků 1) - 5)] zaplatit odměnu a hotové výdaje notářky JUDr.
Ivany Kruškové, jako soudní komisařky, za úkony provedené v řízení o dědictví v celkové výši 72 534 Kč, a to v poměru každý účastník řízení 1) – 5) ve výši 1/5, tj. 14 506,80 Kč, ve lhůtě 14 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III.), a rozhodl, že účastnice 1) je povinna uhradit účastníkům 2) – 5) náhradu nákladů ve výši 2 428 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Kučery ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok IV.). Na základě zjištění, že zůstavitel zemřel bez zanechání závěti, že jako v úvahu přicházející dědice ze zákona v I.
dědické skupině zanechal účastníky 1) – 5), kteří dědictví neodmítli, že k uzavření dědické dohody nedošlo, soud prvního stupně - po zahrnutí nově najevo vyšlého majetku - rozhodl o obvyklé ceně dědictví, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví podle § 175o odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění ke dni úmrtí zůstavitele, a potvrdil nabytí dědictví podle § 175q odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění ke dni úmrtí zůstavitele.
4. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 5. 2024, č. j. 29 Co 95/2024-1769, rozhodl, že „usnesení soudu prvního stupně „se ve výroku I mění jen tak, že a) obvyklá cena dědictví se určuje částkou 6 390 460,15 Kč a c) čistá hodnota dědictví se určuje částkou 5 785 138,22 Kč; ve výroku II bod 7 se mění jen tak, že za specifikaci pozemků parc. č. XY a parc. č. XY se doplňuje věta, která zní: k datu úmrtí vše v ceně dle znaleckého posudku č. 321a/2010 stanovené ve výši 52 930 Kč; jinak se ve zbývající části výroků I a II potvrzuje“ (výrok I.), dále usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku III „jen tak, že celková výše odměny a náhrady hotových výdajů notářky JUDr.
Ivany Kruškové činí 65 786,36 Kč včetně 21% DPH, a každý z dědiců specifikovaných ve výroku III usnesení soudu prvního stupně je povinen zaplatit této notářce 1/5 odměny, tj. 1/5 z částky 59 774 Kč, což je částka 11 954,80 Kč, a 1/5 náhrady hotových výdajů, tj. 1/5 z částky 6 012,36 Kč, což je částka 1 202,472 Kč; jinak se v tomto výroku potvrzuje“ (výrok II.), a rozhodl, že účastnice 1) je povinna zaplatit účastníkům 2) - 5) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 18 513 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr.
Jana Kučery. Poté co dovodil, že soud prvního stupně „zjistil skutkový stav v míře dostatečné pro své rozhodnutí“ a tento s výjimkou opomenutí přiřazení ocenění k jednomu z aktiv dědictví a otázky nákladů řízení „správně právně posoudil“, odvolací soud uzavřel, že usnesení ze dne 7. 3. 2018, č. j. 26 D 13/2009-1144, „obstojí a není potřeba přehodnocovat jeho závěry“, neboť „tzv. nové důkazy navrhované účastnicí 1) totiž nemohou závěr učiněný v usnesení ze dne 7. 3. 2018, č. j. 26 D 13/2009-1144, zvrátit“, jelikož zůstavitel „koncem roku 2004 stále působil na pozici děkana XY, byl tedy pracovně vázán v XY, v České republice, v rozhodné době ani před tím a ani poté rovněž nepobýval na žádné stáži v Rakousku“.
Odvolací soud se ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně, že „zůstavitel neměl k Rakousku, na jehož území měl údajně dne 23. 12. 2004 pořídit ústní závěť v odlišné formě, než kterou umožňuje právo státu, jehož byl zůstavitel státním příslušníkem v době pořízení závěti, ani neměl k pořízení takové závěti na území Rakouska jiný opodstatněný důvod, nebyl vážně nemocen, neocitl se neočekávaně v žádné situaci ohrožující jeho život či zdraví“, že zůstavitel „jen v Rakousku občas navštěvoval s nyní pozůstalou manželkou její dceru, tedy svou nevlastní dceru, která tam studovala“, že „v prosinci 2004 byl zůstavitel přiměřeně zdráv a nepostihl jej žádný úraz, ani živelná či jiná tragická událost“, že „po údajném pořízení ústní závěti žil ještě další 4 roky“, a tedy že „v daném dědickém řízení není obsažen cizí prvek a nejsou splněny základní předpoklady pro aplikaci subsidiární kolizní normy § 18 odst. 2 první věty části za středníkem zákona č. 97/1963 Sb.“.
5. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala účastnice 1) dovolání s odůvodněním, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, „jsou založeny na neúplně a nesprávně zjištěném skutkovém stavu“, neboť odvolací soud „neprovedl dovolatelkou navržené důkazy“, ačkoliv soudy v projednávaném případě „byly povinny se nově objevivšími skutečnostmi a navrženými důkazy zabývat a důkazy provést, případně tyto důkazní návrhy zamítnout a zdůvodnit, proč k těmto důkaznům nepřihlédly“, že dřívější skutkový závěr soudů „není založen na logickém řetězci relevantních důkazů“, a že „důkazy navržené dovolatelkou zpochybňují věrohodnost a pravdivost“ pro usnesení č. j. 26 D 13/2009-1144 významných důkazů stran pobytu zůstavitele v XY a zdravotního stavu zůstavitele v době před zanecháním údajné ústní závěti podle rakouského civilního práva. Dále dovolatelka soudům vytýká, že otázka zdravotního stavu zůstavitele v době před zanecháním závěti v ústní formě „vyžadovala odborných znalostí způsobem podle § 127 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tedy prostřednictví odborného vyjádření či znaleckého posudku“. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Ostatní účastníci řízení navrhují dovolání účastnice 1) odmítnout s odůvodněním, že podstatou dovolání je nesouhlas dovolatelky se skutkovými zjištěními obsaženými v usnesení o dědictví, přestože nejde o způsobilý dovolací důvod, a podané dovolání tak není přípustné.
7. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
8. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) dospěl k závěru, že dovolání účastnice 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2024, č. j. 29 Co 95/2024-1769, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť v něm dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka vznáší výhrady především proti správnosti a
úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) rozhodující, zpochybňuje-li skutkový závěr soudů v projednávaném případě o tom, jak často a kdy zůstavitel pobýval v XY na svém pracovišti, o zdravotním stavu zůstavitele v období pořízení údajné ústní závěti zůstavitele, či o intenzitě vztahu zůstavitele k XY, a proti s tím souvisejícím hodnocením důkazů (stran věrohodnosti listinného důkazu – docházkové knihy XY a věrohodnosti výpovědi svědka J.), a naopak soudu předkládá vlastní (odlišná) skutková zjištění (že zůstavitel „měl intenzivní vztah k XY“ a že se kvůli své duševní poruše „mohl cítit vážně nemocen a mohl se cítit být ve stavu, který zásadně ohrožuje jeho život a zdraví“, na jejichž základě dovozuje vlastní (odlišný) právní názor na věc, tedy že uvedené skutečnosti „jej opravňovaly zanechat svou závěť v ústní formě podle rakouského práva v roce 2004 před závětními svědky při svém pobytu ve XY“.
Dovolatelka se těmito skutkovými námitkami zcela zřetelně snaží zvrátit soudy zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní závěry, k nimž soudy v projednávané věci dospěly již v rámci výše označených rozhodnutích podle ustanovení § 175k odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném ke dni smrti zůstavitele, tj. ke dni 19. 12. 2008, neboť v řízení o dědictví je třeba i v současné době postupovat podle předpisů účinných ke dni smrti zůstavitele (srov. čl.
II bod 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále jen „OSŘ“), dospěly-li k závěru, že s účastnicí 1) nebude jednáno jako se závětní dědičkou, ale bude s ní jednáno jako s dědičkou ze zákona (k tomu srov. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 3. 2018, č. j. 26 D 13/2009-1144, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2019, č. j. 29 Co 239/2018-1215, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
11. 2019, č. j. 24 Cdo 3264/2019-1303, a usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 522/20). Jak však vyplývá z již uvedeného, dovotelka těmito námitkami uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., který tak není způsobilý založit přípustnost dovolání v projednávané věci.
9. Namítá-li pak dovolatelka vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že „nalézací soud“ v nyní projednávaném případě k důkazním návrhům učiněným účastnicí 1) „nezaujal vůbec žádný postoj, tedy je neprovedl, ani nezamítl a nijak se k nim nevyjádřil“, jakož že otázka posouzení zdravotního stavu zůstavitele v době před zanecháním závěti v ústní formě a v době jejího zanechání vyžadovala v souladu s ustanovením § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí, a proto „měla být posouzena na základě zprávy, odborného vyjádření či znaleckého posudku v oboru zdravotnictví“, tj. v tzv. opomenutých důkazech stran „zdravotního stavu zůstavitele v době zanechání závěti v prosinci roku 2004“, a brojí-li tím proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nebere náležitě v úvahu, že ačkoliv k takové vadě dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, je tomu tak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); o přípustné dovolání se však v projednávaném případě nejedná, a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Na místě je třeba také dodat, že navzdory svým námitkám, že odvolací soud k jí navrženým důkazním návrhům „nezaujal žádný postoj“, dovolatelka věděla, jak a proč odvolací soud rozhodl, jestliže odvolací soud k dovolatelkou navrhovaným tzv. novým důkazům uzavřel, že tyto „nemohou závěr učiněný v usnesení ze dne 7. 3. 2018, č. j. 26 D 13/2009-1144, zvrátit“, a dále uvedl důvody, které jej k tomuto závěru vedly (k tomu srov. bod 9. odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu). Nelze tedy souhlasit s dovolatelkou, že se odvolací soud svým postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje-li například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2044/2012, nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3162/2020), neboť (právě naopak) má dovolací soud za to, že odvolací soud v projednávaném případě postupoval v souladu s dovolatelkou předkládanými rozhodnutími, na jejichž závěrech nemá důvod ničeho měnit.
10. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání účastnice 1) proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu