USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Za Poštou č. 112, proti žalovanému J. G., zastoupenému Mgr. Ing. Tomášem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Palackého č. 1092/19, o určení, že listina je závětí, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 299/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2023, č. j. 21 Co 85/2023-77, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Tomáše Jelínka, advokáta se sídlem v Hodoníně, Palackého č. 1092/19.
1. Okresní soud v Hodoníně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 6 299/2023-45, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že listina ze dne 3. září 2017, vlastnoručně sepsaná a podepsaná J. G., zemřelým dne XY (dále též jen „zůstavitel“), je závětí (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 11 200 Kč (výrok II.).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále též je „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 7. 2023, č. j. 21 Co 85/2023-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 7 108 Kč (výrok II.). Shledal správným závěr soudu prvního stupně, že listina datovaná v Hodoníně dne 3. 9. 2017, vlastnoručně sepsaná a podepsaná zůstavitelem (otcem žalobkyně a žalovaného), ve znění: „Daruji L. K. (rozené G.) svůj dvoupokojový byt č. 10 v ulici XY, v XY. Toto činím při plném vědomí a nikým nedonucen.“, není závětí zůstavitele, ale jedná se o zjevně nedokonalou darovací smlouvu.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zejména, které v rozhodování
dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v nesprávné aplikaci ustanovení § 555 odst. 1 a § 556 odst. 1 občanského zákoníku o výkladu právních jednání. Je toho názoru, že předmětná listina splňuje všechny náležitosti holografní závěti podle ustanovení § 1532 a násl. občanského zákoníku, a že žádným výkladem nelze dospět k jinému závěru, než že zůstavitel chtěl, aby vlastnické právo k bytové jednotce nabyla žalobkyně, sporná je pouze použitá formulace „daruji“.
Otázkou doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou je, zda „může být za závěť považována také listina, která neobsahuje explicitně vyjádřenou zmínku o tom, že se jedná o závěť případně, že se jedná o právní jednání mortis causa a naopak se jedná o jednání inter vivos“. Žalobkyně má za to, že je-li vůle zůstavitele zřejmá ohledně zamýšleného následku právního jednání a zůstavitel již nežije, není podstatné, že zůstavitel výslovně formálně nerozlišil, zda má v úmyslu jednat inter vivos či mortis causa.
Pouhá změna slova „daruji“ (užívaného obvykle při jednání inter vivos) na „odkazuji“ (užívaného obvykle při jednání mortis causa) nemůže činit rozdíl v posouzení platnosti či neplatnosti právního jednání, resp. existence či neexistence právního jednání. Nesouhlasí s právním hodnocením předmětné listiny jako nedokonalé darovací smlouvy; pokud by zůstavitel učinil nedokonalý pokus o darovací smlouvu v době zhoršených vztahů se žalovaným, z jakého důvodu by listinu nezničil po žalovaným tvrzeném urovnání vztahů? Odvolací soud se také odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1993/2021), když považoval za dostatečné a přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutých návrhů na doplnění dokazování a nehodnocení pravdivosti vzájemně si odporujících důkazů účastnických výslechů ohledně vztahu mezi zůstavitelem a žalovaným, čímž se rozsudky obou stupňů stávají nepřezkoumatelné a porušují právo žalobkyně na spravedlivý proces.
Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobkyně se domáhá toho, aby předmětná listina ze dne 3. 9. 2017 byla posouzena jako pořízení pro případ smrti, navzdory tomu, že obsah listiny takový výklad ani náznakem nepřipouští, a to ani v kombinaci se soudy zjištěným skutkovým stavem. Soudy po provedení dokazování, s cílem zjistit, jaký byl úmysl zůstavitele v souvislosti se sepisem listiny, respektovaly výkladová pravidla obsažená v právním řádu České republiky. Za situace, kdy z obsahu listiny ani dalších skutečností neplyne, že by se mělo jednat o právní jednání mortis causa, je výklad provedený soudy správný a argumentace žalobkyně zcela neopodstatněná.
Nesouhlasí s tím, že by řízení bylo zatíženo vadou opomenutých důkazů – je plným právem soudu neprovádět důkazy navržené účastníkem řízení za současné povinnosti tento svůj postup odůvodnit, což se v daném případě stalo, soudy dostatečně odůvodnily nadbytečnost provádění dalších důkazů. Soudy také řádně odůvodnily, jakým způsobem vyhodnotily provedené důkazy a proč dospěly k daným skutkovým závěrům, nelze tak hovořit o nepřezkoumatelnosti jejich rozhodnutí, jak namítá žalobkyně. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je podle žalovaného správné, a dovolání žalobkyně by proto mělo být zamítnuto a žalobkyni uložena povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení ve výši 2 800 Kč.
5. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
6. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) dospěl v dané věci k závěru, že dovolání žalobkyně není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce náležitostí závěti a její platnosti a není důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak.
7. Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné nebo více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz (§ 1494 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele (§ 1494 odst. 2 věta první o. z.). Závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami (§ 1532 o. z.). Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 o. z.).
8. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (jednání) závěti z hlediska určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je závětí pořizováno, nebo v označení dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. např. rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979; rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984; dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015). Toto výkladové pravidlo převzala rozhodovací praxe i po 1.
1. 2014. Ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, potřebu zjišťování a přihlížení k okolnostem, za nichž byla závěť pořízena, jen zvýraznilo. Současně však platí opakovaně v rozhodnutích dovolacího soudu vyslovovaný názor, že výklad právního úkonu (jednání) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tj. ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, ale nelze pomocí výkladu nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou pořizovatel sice měl, ale neprojevil ji (srov. např. rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1979, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015).
9. Výklad předmětného právního jednání zůstavitele, kterého se žalobkyně v dané věci domáhá, nesměřuje k objasnění jeho obsahu (objasnění obsahu jinak platné závěti), ale zcela zjevně jím má být nahrazena vůle zůstavitele, kterou sice mohl mít, ale neprojevil ji tak, aby byla součástí písemné formy právního jednání. Pokud listina sepsaná zůstavitelem dne 3. 9. 2017 neobsahuje žádné výslovné vyjádření ani náznak toho, že by mělo jít o nakládání s majetkem pro případ, resp. v souvislosti s jeho smrtí, absentuje v tomto písemném projevu podstatná náležitost závěti, která je definována v ustanovení § 1494 odst. 1 o.
z. Právě uvedení toho, že se jedná o „projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti“ (přičemž může být použito výslovně těchto slov nebo i slovních spojení, která jako příklad uvedl již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, jako „po mé smrti dostane majetek ….“, „až tady nebudu ….“, „po smrti odkazuji“, z nichž lze výkladem dovodit, že zůstavitel tím projevil vůli pořídit o svém majetku pro případ smrti, i když listinu výslovně neoznačil jako závěť nebo pořízení pro případ smrti), je podstatnou náležitostí závěti, kterou zákon vyžaduje pro platnost tohoto specifického právního jednání, vedle splnění všech ostatních náležitostí, které jsou vyžadovány pro platnost jakéhokoli jiného právního jednání.
Chybí-li právnímu jednání závěti tato podstatná náležitost, nelze takový nedostatek doplnit výkladem, neboť ten se uplatní pouze v případě, kdy právní jednání (závěť) má všechny zákonem stanovené náležitosti a vzniknou jen pochybnosti o významu v něm projevené vůle, neboť je nejasná nebo málo srozumitelná (viz shora).
10. Lze dodat, že pokud soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru, že předmětná listina neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti závěti, pak nemůže správnost jejich úvah a následného rozhodnutí úspěšně zpochybnit ani námitka uvedená v dovolání ohledně nedostatečného dokazování o vztahu zůstavitele a žalovaného v době sepsání předmětné listiny.
11. Vzhledem k tomu, že nelze dovodit, že by výše uvedená pravidla pro výklad „závěti“ zůstavitele, z nichž ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází, nebyla v dané věci odvolacím soudem respektována, dovolací soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu