24 Cdo 4176/2018-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy ve věci
posuzované Z. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené opatrovnicí JUDr. Ivou
Krausovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Brožíkova 1565/3, za účasti
navrhovatelky J. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Rostislavem
Částkou, advokátem se sídlem v Nejdku, Limnická 1246, a dále za účasti
Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, o svéprávnost a
opatrovnictví člověka, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn.
23 Nc 3602/2017, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 9. ledna 2018, č. j. 56 Co 405/2017-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Karlových Varech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 19. září 2017, č. j. 23 Nc 3602/2017-102, zamítl návrh navrhovatelky na
omezení svéprávnosti posuzované a jmenování (její osobě) opatrovníka, neboť po
provedeném dokazování dospěl k závěru, že posuzovaná netrpí žádnou duševní
poruchou.
K odvolání navrhovatelky Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 9. ledna 2018, č. j. 56 Co 405/2017-124, v meritu věci
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ani odvolací soud neměl pochybnosti o
tom, že posuzovaná je psychicky schopna postarat se o vlastní záležitosti a k
omezení její svéprávnosti není žádný důvod. Pokud posuzovaná potřebuje pomoc,
jde o pomoc, která vyplývá z jejího fyzického stavu a souvisí s obtížemi s
chůzí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka (zastoupena svým
advokátem) včasné dovolání s tím, že: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného a procesního práva, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe. Podle názoru navrhovatelky měl soud rozhodnout až na základě
provedeného znaleckého posudku. Pokud provedení znaleckého posudku nenařídil,
nemohl provést objektivní posouzení osoby posuzované. Jak ošetřující lékař P.,
tak léčebné zařízení REHOS nemají specializaci k posuzování duševního stavu
posuzované a ve svých zprávách pouze uvedli, že omezení svéprávnosti nebylo
indikováno, což může znamenat jen to, že doposud nebylo zjištěno a není o tom
záznam v lékařských zprávách posuzované. Ani ošetřující lékař a ani lékařské
zařízení i REHOS nejsou oprávněni činit žádné závěry ohledně duševního stavu
posuzované. Nicméně i ošetřující lékař ve své zprávě ze dne 4. 9. 2017
připouští zmatečné jednání posuzované a dále uvádí, že posuzovaná odmítá lékaře
navštěvovat.“ Posuzovaná učinila nestandardní majetkoprávní jednání (prodej
bytu a chaty) a nestandardně se chovala i při soudním jednání. Dovolatelka
závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení.
Posuzovaná prostřednictvím své opatrovnice navrhla zastavení dovolacího řízení,
jelikož dovolatelka není v řízení zastoupena advokátem, a kromě toho její
dovolání neobsahuje zákonem stanovené náležitosti.
Okresní státní zastupitelství v Karlových Varech v písemném vyjádření k
dovolání odmítlo uplatněnou dovolací argumentaci. Soud prvního stupně si v
průběhu řízení opatřil veškeré důkazy ohledně psychického a zdravotního stavu
posuzované, kterou při jednání dne 22. srpna 2017 i zhlédl. Posuzovaná při
soudním jednání nejevila známky duševní poruchy, s návrhem na omezení její
svéprávnosti vyslovila nesouhlas. Z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by
posuzovaná trpěla duševní poruchou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že podané
dovolání (navrhovatelka nejprve sice sama podala dovolání, které však následně
doplnila prostřednictvím svého advokáta) neobsahuje zákonem vymezené
předpoklady přípustnosti ve smyslu § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj.
dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by
v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné
(srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp.
zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná
na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov.
shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného)
rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, jehož
povinností je, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř.
vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z
oblasti hmotného či procesního práva.
Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů
přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro
vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu podaného dovolání nelze vyvodit zákonu odpovídající vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání, neboť dovolání je pojato jako prostá
skutková a právní polemika s rozhodnutím odvolacího soudu, která (sama o sobě)
přípustnost dovolání nezakládá. Pokud dovolatelka v dovolání uvádí, že: „se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, pak v dovolání absentuje
vymezení, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (tj. konkrétně od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí) se měl odvolací soud a v
řešení které právní otázky odchýlit.
Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání)
Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v
dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné
lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. předsedou senátu (§ 243f odst. 2 o. s. ř.)
odmítnuto.
Přesto nad rozsah odůvodnění dovolací soud k předmětné věci poznamenává
následující.
Nevzniknou-li v řízení o omezení svéprávnosti zaktivizovaném navrhovatelem
pochybnosti o zdravotním (duševním, respektive psychickém) stavu posuzovaného
člověka, není zapotřebí přistupovat k ustanovení znalce ohledně zjištění, zda
posuzovaná osoba trpí duševní poruchou, a pokud ano, pak v jakém rozsahu tato
duševní porucha omezuje její ovládací a rozpoznávací schopnosti, tak, aby mohl
soud na podkladě posudku, jakož i dalších důkazů posoudit, zda jsou v
konkrétním případě naplněny podmínky pro omezení, a pokud ano, pak v jakém
rozsahu, svéprávnosti posuzovaného člověka. Přitom § 55 odst. 2 o. z. stanoví,
že omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná
újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
Řízení o omezení svéprávnosti se vede v zájmu posuzované osoby a je řízením
nesporným, v němž se uplatňuje zásada oficiality a vyšetřovací. V duchu
vyšetřovací zásady přitom soud odpovídá za úplné zjištění skutkového stavu věci
tak, aby bylo najisto postaveno, zda posuzovaná osoba má či nemá být omezena ve
svéprávnosti. Obecné soudy přirozeně nemohou přehlížet případná závažná tvrzení
navrhovatele o možné duševní poruše posuzované osoby, která může mít vliv na
její svéprávnost. Tragické následky jednání osob, k jejichž duševnímu zdraví
bylo jejich okolí lhostejné, jsou všeobecně známé; přitom včasné řešení
problému může vzniku některých tragédií zabránit. Uvážené řešení navíc může
přispět ke zlepšení života jak posuzované osoby, tak osob žijících v jejím
okolí a v úvahu připadají i jiná opatření [(např. v tzv. detenčním řízení), k
tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. července 2017, sp. zn. IV. ÚS
4260/16, in https:nalus.usoud.cz].
Dovolatelka ve svém návrhu na zahájení řízení o omezení svéprávnosti posuzované
poukázala na shora již vyložené (z pohledu dovolatelky) nestandardní chování
posuzované, které však ve světle ostatních důkazů, a to především s ohledem na
předmětné lékařské zprávy, oba soudy nehledaly za relevantní z pohledu
nezbytnosti přikročit k předmětné ingerenci do svéprávnosti posuzované. Jinými
slovy řečeno, jestliže již z předmětných lékařských zpráv očividně žádný náznak
možné existence duševní poruchy postižené nevyplýval, a tento náznak se
nepodával ani z chování posuzované při soudním jednání, nebylo zapotřebí, aby
za takovéto situace soud nutně přistupoval k ustanovení znalce z oboru
psychiatrie, a to za účelem odborné verifikace zdravotního (psychického) stavu
posuzované.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 4. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu