USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, v
právní věci žalobce P. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28,
proti žalovaným 1) DRUŽBA, stavební bytové družstvo, se sídlem v Brně,
Kapucínské náměstí 100/6, identifikační číslo osoby 000 47 708, 2) E. K.,
narozenému dne XY, a 3) M. K., narozené dne XY, oběma společně bytem XY, oběma
zastoupeným JUDr. Františkem Marťánem, advokátem se sídlem v Brně, Renneská
třída 412/34, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
61 C 141/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
14. května 2019, č. j. 15 Co 45/2019-467, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z těchto účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2) a 3), oprávněným společně
a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Františka Marťána, advokáta se
sídlem v Brně, Renneská třída 412/34.
označené bytové jednotky je žalovaný 1), a dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 14. května 2019, č. j. 15 Co 45/2019-467, výrokem I. rozsudek soudu prvního
stupně v meritu věci potvrdil, změnil jej v nákladových výrocích způsobem
vyloženým ve výroku II., a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud předně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky
(dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) vyložil, že na požadovaném
negativním určení, že žalovaní 2) a 3) nejsou vlastníky předmětné nemovitosti,
nemá žalobce naléhavý právní zájem, jelikož takovéto určení nemůže přivodit
změnu zápisu v katastru nemovitostí, tj. odstranění tvrzeného nesouladu mezi
stavem faktickým a stavem právním, a nemohl by vést ani k tomu, že by se
žalobce mohl domáhat převodu předmětné bytové jednotky do svého vlastnictví,
ani k tomu, že by mu úřad práce na základě takového určení mohl přiznat
příspěvek na bydlení. K potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení,
že žalovaný 1) je vlastníkem označené bytové jednotky, odvolací soud mj. vyložil, že otázku členství žalobce v družstvu a s tím spojených práv a
povinností si mohl v řízení vyřešit sám jako otázku předběžnou, avšak jen do
doby, než byla pravomocně vyřešena jiným rozhodnutím. Poté, co tato otázka byla
pravomocně vyřešena v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm
61/2012, kdy okruh účastníků byl shodný jako v tomto řízení (v řízení před
krajským soudem vystupoval navíc další účastník T. B.), žalobce ztratil
naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť případná změna zápisu v
katastru nemovitostí v tomto směru, že vlastníkem předmětného bytu je žalovaný
1), by nemohla sama o sobě na právním postavení žalobce ničeho změnit. V jiném
řízení bylo pravomocně určeno, že žalobce není členem předmětného družstva ani
nájemcem předmětného družstevního bytu, tudíž určení vlastnictví žalovaného 1)
by nemohlo vést k tomu, že by na základě tohoto určení mohla být žalobci
převedena předmětná bytová jednotka do vlastnictví jako členu družstva, neboť
bytovou jednotku ve vlastnictví družstva lze převádět za splnění zákonných
podmínek členu družstva a nájemci, přičemž z předmětného pravomocného
rozhodnutí [usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. srpna 2018, č. j. 8
Cmo 95/2018-1104, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2018, č. j. 8
Cmo 95/2018-1110, kterým bylo změněno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
23. ledna 2018, č. j. 19 Cm 61/2012-1023, ve znění doplňujícího usnesení téhož
soudu ze dne 3. dubna 2018, č. j. 19 Cm 61/2012-1033, tak, že se návrhy (o
určení, že nynější žalobce je členem družstva – nynějšího žalovaného 1/, a
dále, že je nájemcem označeného družstevního bytu) zamítají] vyplývá, že
žalobce není ani členem uvedeného družstva s právy vážícími se k předmětné
bytové jednotce, ani nájemcem předmětného bytu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do části jeho meritorního výroku
I., pokud jím byl potvrzen meritorní výrok II. rozsudku soudu prvního stupně
(viz dále), podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta
včasné dovolání, které ovšem není – jak bude dále rozvedeno – podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatel podal dovolání proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II. ohledně
zamítnutí žaloby na určení, že žalovaný 1) je vlastníkem označené bytové
jednotky, a to pro absenci naléhavého právního zájmu žalobce na takto
požadovaném určení daného věcně právního vztahu. Dovolatel v tomto směru předně namítá, že odvolací soud se „odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (například od rozsudku Nejvyššího
soudu ČR ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011)“ v řešení právní otázky,
„zda je soud v občanském soudním řízení vázán tím, jak předběžnou otázku
rozhodnou pro toto řízení posoudil v jiném řízení jiný soud toliko v odůvodnění
svého rozhodnutí (také jako otázku předběžnou), a která tak nebyla jiným soudem
vyřešena ve výroku rozhodnutí tohoto jiného soudu.“
Dovolatel dále zdůrazňuje, že: „usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 95/2018-1104...byl návrh na určení, že je žalobce členem
SBD DRUŽBA a nájemcem předmětného bytu, zamítnut, tímto usnesení však nebylo
rozhodnuto, komu náleží členská práva a povinnosti vztahující se k předmětnému
bytu a kdo je nájemcem předmětného bytu, a stejně tak tímto rozhodnutí nebylo
rozhodnuto ani tak, že žalobce není členem bytového družstva SBD DRUŽBA, ani že
není nájemcem předmětného družstevního bytu. Zmiňovaným usnesením Vrchního
soudu v Olomouci...totiž bylo rozhodnuto pouze a jenom tak, že se návrh na
zahájení řízení zamítá, výrok tohoto rozhodnutí však neobsahuje žádný text,
který by závazně řešil právní otázku, kdo je členem SBD DRUŽBA a nájemcem
předmětného bytu, ani otázku, že by tímto členem bytového družstva a nájemcem
předmětného bytu žalobce nebyl.“
Prostřednictvím této uplatněné dovolací argumentace ovšem přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. nelze dovodit. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí
eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné
nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky,
vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím
lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou
odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je
určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního
zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních
poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba
o určení směřuje [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již
„Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního
soudu https://nalus.usoud.cz].
Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce
skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci, a že na určení je naléhavý
právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v
řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo
týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo
366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
6/2016). Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo
940/2017, vyložil a odůvodnil právní názor, že vznikne-li mezi účastníky spor o
určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je
absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již řešena v jiném
soudním sporu (o plnění z této smlouvy) mezi týmiž účastníky, je nezbytné, aby
se soud v pozdějším řízení zabýval otázkou případné aplikace § 159a o. s. ř.,
avšak nikoliv z pohledu překážky věci rozsouzené, nýbrž z hlediska závaznosti
rozsudku v řešení předmětné právní otázky (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). Dále dovolací soud v uvedeném rozhodnutí zdůraznil, že v § 159a odst. 4 o. s. ř. je sice rozsah závaznosti zmíněných subjektů explicitně spojován s výrokem
pravomocného rozsudku, ovšem v případě, že rozsudečný výrok pouze vyjadřuje, že
se žaloba (v předmětném znění žalobního petitu) zamítá, je nezbytné tento výrok
posuzovat (interpretovat) ve spojitosti s odůvodněním písemného vyhotovení
rozsudku. Uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout i do poměrů nyní posuzované věci. Již shora označeným rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci zamítl návrhy žalobce na
určení, že žalobce je členem družstva DRUŽBA, stavební bytové družstvo (tj. nyní žalované 1/), a dále na určení, že je nájemcem označeného družstevního
bytu, který byl v této věci předmětem určovací žaloby. Měnící výrok usnesení
Vrchního soudu v Olomouci je založen na právně kvalifikačním závěru, že: „mezi
navrhovatelem (nyní žalobcem) a účastníkem 1. (T. B., narozeným dne XY, bytem v
XY) došlo k uzavření platné smlouvy o převodu členství v Družstvu spojeného s
bytem...“ Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že žalobce (v době
rozhodování odvolacího soudu) nebyl členem uvedeného družstva (protože došlo k
platnému uzavření předmětné smlouvy) ani nájemcem označeného družstevního bytu,
když v uvedeném řízení v procesním postavení nacházející se účastníci 3) a 4)
[nyní žalovaní 2) a 3)] „členství v družstvu od účastníka 1. nabyli v dobré
víře, že účastník je členem družstva oprávněným tuto dohodu uzavřít.“
Jestliže za popsané situace odvolací soud v této věci uzavřel, že (ještě jednou
zopakováno z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadené rozhodnutí):
„otázku členství žalobce v družstvu a s tím spojených práv a povinností si mohl
(soud) v řízení vyřešit sám jako otázku předběžnou, avšak jen do doby, než byla
vyřešena pravomocně...v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
19
Cm 61/2012...žalobce ztratil naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť
případná změna zápisu v katastru nemovitostí v tom směru, že vlastníkem
předmětného bytu je žalovaný 1), by nemohla sama o sobě na právním postavení
žalobce ničeho změnit“, neboť „v jiném řízení bylo pravomocně určeno, že
žalobce není členem družstva ani nájemcem družstevního bytu, tudíž určení
vlastnictví žalovaného 1) by nemohlo vést k tomu, že by na základě tohoto
určení mohla být žalobci převedena předmětná bytová jednotka do vlastnictví
jako členu družstva a nájemci“, když „z pravomocného rozhodnutí vyplývá, že
žalobce není ani členem družstva s právy vážícími se k předmětné bytové
jednotce, není ani jejím nájemcem“,
pak tento právně kvalifikační závěr odvolacího soudu má podklad v označeném
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dovolání žalobce proti tomuto rozhodnutí
bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 27 Cdo
2120/2019, odmítnuto) a je rovněž (z pohledu výsledku) souladný se shora
označenou judikaturou dovolacího soudu v řešení otázky naléhavého právního
zájmu na podání žaloby na deklaraci předmětného věcně právního vztahu (zde ve
vztahu k označené bytové jednotce). Dovolatelem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 32 Cdo
4004/2011 je třeba interpretovat ve vazbě na shora připomenutou judikaturu
dovolacího soudu, s níž dovoláním napadené rozhodnutí není v žádném rozporu,
neboť shora uvedená judikatura řeší právě otázku výkladu závaznosti rozhodnutí
v situaci, kdy výrok předmětného rozhodnutí pouze vyjadřuje, že se žaloba (v
předmětném znění žalobního petitu) zamítá, přičemž nosné důvody byly vyloženy v
odůvodnění tohoto rozhodnutí. Dále dovolatel z pohledu naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání
považuje za právně relevantní „otázku, zda na základě odvolání podaného jen
jedním z účastníků občanskoprávního řízení může odvolací soud změnit napadené
rozhodnutí v neprospěch odvolatele“. Ani v tomto případě nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. dovodit, a
to již z toho důvodu, že v daném případě odvolací soud změnil rozhodnutí soudu
prvního stupně pouze v nákladových výrocích, do kterých se dovolatel
nedovolává, a i kdyby tak učinil, pak bylo by nutno v této části dovolání
odmítnout pro jeho objektivní nepřípustnost (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). K argumentaci dovolatele, že podle jeho názoru v projednávaném případě došlo k
porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, nutno uvést, že rozsah práva na spravedlivý proces,
jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a
svobod, není možno vykládat tak, aby se garantoval úspěch v řízení. Jak vyložil
Ústavní soud např. v usnesení ze dne 5. srpna 2002, sp. zn. IV.
ÚS 732/2000,
právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a
bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným
hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na takové spravedlivé
řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a
v souladu s ústavními principy. Přistupuje-li dovolatel v další části svého dovolání k prosté skutkové či
právní polemice, nelze na jejím podkladě – s ohledem na konstrukci § 237 o. s. ř. a v něm obsažené předpoklady přípustnosti dovolání proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu – úspěšně založit přípustnost dovolání. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (srov. § 243f
odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.