24 Cdo 650/2023-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci posuzovaného
J. L., nar. XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem,
se sídlem v Kladně, Hajnova 40, a opatrovnicí pro řízení L. D., advokátkou, se
sídlem v XY, za účasti navrhovatele J. L., nar. XY, bytem v XY, zastoupenému
Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, v řízení
o omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka, vedené u Okresního soudu v
Kladně pod sp. zn. 24 Nc 3252/2022, o dovolání posuzovaného proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, č. j. 24 Co 281/2022-127, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. 7. 2022, č. j. 24 Nc 3252/2022-27, jmenoval advokátku L. D., se sídlem v XY,
opatrovníkem J. L., narozeného XY, bytem XY (dále jen „posuzovaný“ nebo
„dovolatel“), pro řízení o omezení svéprávnosti a pro řízení o opatrovnictví. Učinil tak za situace, kdy návrh na zahájení řízení podal k soudu syn
posuzovaného J. L., který, ač soudem vyzván podle § 35 odst. 2 věta druhá
zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“, ve
stanovené lhůtě a ani později nepředložil lékařkou zprávu o duševním stavu
posuzovaného. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím
usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení odvolacího soudu posuzovaný napadl dovoláním, které Nejvyšší soud
podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Námitka, že soud prvního stupně měl správně řízení zastavit, protože
navrhovatel nepředložil vyžádanou lékařskou zprávu a neměl ustanovovat
dovolateli procesního opatrovníka, nemůže založit přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř., neboť při posouzení obligatorní povinnosti soudu směřující k
ustanovení (tzv. procesního) opatrovníka se odvolací soud neodchýlil od řešení
přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud (implicitně) přihlédl zejména k
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 8
Co 2017/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1,
ročník 2016, nebo k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 24
Cdo 2497/2019. Rovněž Ústavní soud se k předestřené otázce vyslovil v nálezu ze
dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 866/16, kde uvedl: "Jmenování opatrovníka je
úkonem soudu, jenž je podmíněn splněním zákonem stanovených předpokladů. Z
ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s. plyne, že soud v řízení o svéprávnosti jmenuje
posuzovanému opatrovníka, a lze dospět i k názoru, že takto učiní i v případě,
že posuzovaná osoba již opatrovníka (hmotněprávního opatrovníka dříve jí
jmenovaného) má“. Možnost volby zmocněnce posuzovaným i v takovém řízení rovněž
zůstane nedotčena. Ze znění § 37 odst. 1 věta prvá z. ř. s. je bez rozumných pochybností zřejmé,
že soud obligatorně přistoupí k ustanovení procesního opatrovníka posuzovanému
bez prodlení, jakmile bylo zahájeno řízení o svéprávnosti (§ 34 a násl. z. ř. s.), a to zcela bez ohledu na to, bylo-li takové řízení zahájeno bez návrhu
(tzv. z moci úřední - usnesením soudu vydaným dle § 13 odst. 1 z. ř. s.) nebo –
jako v poměrech právě projednávané věci
– na základě návrhu účastníka řízení (§ 1 odst. 1 až 4, § 35 odst. 1 a 2 z. ř. s.). Není přitom samozřejmě určující, zda je podaný návrh důvodný nebo má-li
být řízení o něm zastaveno, neboť posuzovaný musí být procesním opatrovníkem
zastoupen po celou dobu řízení.
Takto jmenovaný opatrovník je oprávněn
samostatně podat odvolání do všech navazujících rozhodnutí, pokud to zákon
připouští, usnesení o zastavení řízení (pro nepředložení lékařské zprávy
navrhovatelem) nevyjímaje. Řečeno jinak: z hlediska nutnosti ustanovení
procesního opatrovníka jsou bezvýznamné výhrady posuzovaného, že řízení nemělo
být zahájeno, popř. má být zastaveno. Odvolací soud tak podle § 212a odst. 6 o. s. ř. měl rozhodnutí o ustanovení opatrovníka přezkoumat jen z důvodů, které se
týkaly toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku jím vydaného usnesení. Bylo
proto nadbytečné při rozhodování o odvolání zkoumat, zda jsou dány důvody pro
zastavení řízení o svéprávnosti podle §35 odst. 2 in fine z. ř. s. či nikoliv. Jelikož dovolatelem předestřená otázka nebyla (ve skutečnosti) určující pro
závěr o správnosti napadeného usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud podle §
243c odst. 1 o. s. ř. podané dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v
konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, §
151 odst. 1 o. s. ř. a § 23 z. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 3. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu