USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr.
Pavla Vrchy, MBA, ve věci posuzovaného J. S., narozeného dne XY, bytem ve XY,
zastoupeného opatrovnicí pro řízení M. S., advokátkou se sídlem XY, za účasti
opatrovníka města Smečna, se sídlem ve Smečně, náměstí T. G. Masaryka 12,
zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého
502, o svéprávnost a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.
zn. 42 P 210/95, o dovolání opatrovníka proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 5. dubna 2018, č. j. 24 Co 70/2018 - 272, takto:
Dovolání města Smečna se odmítá.
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 16. února 2018, č. j. 42 P 210/95 – 253,
ustanovil posuzovanému podle ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, jako opatrovnici advokátku M. S., přestože již
dříve soud prvního stupně usnesením ze dne 4. dubna 2008, č. j. 42 P 210/95 –
72, (hmotněprávním) opatrovníkem posuzovaného podle ustanovení § 62 o. z. ustanovil město Smečno. K odvolání města Smečna Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. dubna 2018, č. j. 24 Co 70/2018 – 272, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání města Smečna Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. června 2018, č. j. 30
Cdo 2197/2018 – 280, odmítl s odůvodněním, že určitě nezformuloval dovozovanou
přípustnost. Pokud by tato měla vyplývat z eventuální úvahy, že daná právní
otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, poukázal na usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 8 Co 2017/2014,
které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
1/2016 (dále také jen publikované rozhodnutí) s právní větou: „V řízení o
svépravnosti soud jmenuje posuzovanému opatrovníka podle ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s. i když má stálého (‚hmotněprávního‘) opatrovníka.“ Řešení právní
otázky přijaté v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto
právním názorem, od kterého není důvod se odchylovat, souladné. K ústavní stížnosti města Smečna Ústavní soud nálezem ze dne 28. června 2018,
sp. zn. IV. ÚS 2932/18, zrušil usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání
(usnesení ze dne 20. června 2018, č. j. 30 Cdo 2197/2018 – 280). Uvedl, že v
relevantních aspektech je věc shodná s těmi, o kterých rozhodl zejména nálezy
ze dne 5. prosince 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16, ze dne 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS 1581/16 a ze dne 5. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 1582/16, s tím, že klíčovým je především bod 32
nálezu ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. IV. ÚS 1583/16, „podle kterého je s
odkazem na § 460 občanského zákoníku nutné dojít k závěru, že předtím, než soud
ustanoví kolizního opatrovníka pro řízení, je povinen zjistit a postavit
najisto, zda v řízení skutečně existuje střet zájmů opatrovníka a posuzované
osoby.“ Dovolacímu soudu vytkl, že aniž by předložil náležitou oponenturu
ústavněprávní argumentaci obsažené ve zmíněné nálezové judikatuře,
nerespektoval ji a rozhodl v rozporu s ní. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda jsou splněny náležitosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), potažmo,
zda je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.). Jde-li o splnění náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), je dovolací
soud podle čl. 89 odst.
2 Ústavy, jenž se uplatní i ve vztahu k předpokladům
dovolacího přezkumu, vázán odlišným názorem Ústavního soudu (viz bod 20 nálezu
ze dne 28. června 2018, sp. zn. IV. ÚS 2932/18), který dospěl k tomu, že v
posuzované věci jsou náležitosti dovolání splněny. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Předmětem dovolání je posouzení otázky, zda v případě řízení o svéprávnosti
byl-li již dříve posuzovanému soudem ustanoven stálý (hmotněprávní) opatrovník
podle ustanovení § 62 o. z. (dále jen „opatrovník“; a to na rozdíl od
opatrovníka ad hoc, který je i nadále označován jako kolizní opatrovník)
ustanoví mu soud kolizního opatrovníka podle ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s.,
aniž by zkoumal a zjistil střet anebo alespoň hrozící střet zájmů. Přestože rozhodovací činnost dovolacího soudu (sjednocená občanskoprávním a
obchodním kolegiem Nejvyššího soudu, které projednalo a schválilo k uveřejnění
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 8 Co 2017/2014) vycházela z právního názoru, že i v případě má-li
posuzovaný opatrovníka ustanoví mu soud kolizního opatrovníka podle ustanovení
§ 37 odst. 1 z. ř. s., aniž by zkoumal a zjistil střet anebo alespoň hrozící
střet zájmů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2018, sp. zn. 30
Cdo 197/2018, usnesení ze dne 20. června 2018, sp. zn. 30 Cdo 2173/2018, nebo
usnesení ze dne 16. ledna 2019, sp. zn. 30 Cdo 2211/2018), nelze pominout, že
Ústavní soud ve věcech vedených pod sp. zn IV. ÚS 1580/16, sp. zn. IV. ÚS
1584/16, sp. zn. I. ÚS 1581/16, sp. zn. IV. ÚS 1583/16 a sp. zn. IV. ÚS
1582/16 dospěl k závěru opačnému. Již v nálezu ze dne 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS 1581/16 (nikoliv až v nálezu
ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. IV. ÚS 1583/16), byla vyjádřena úvaha, že i
v případě ustanovení § 460 o. z. se uplatní závěry judikatury dovolacího soudu
představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo
2439/2007, a usnesením ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1593/2014, o
nezbytnosti zjištění střetu zájmů. Proto posuzovanému nelze ustanovit kolizního
opatrovníka, nezjistil-li soud (případně se ani nezabýval) střet zájmů mezi
posuzovaným a ustanoveným opatrovníkem, což Ústavní soud zopakoval v nálezech
ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. IV. ÚS 1583/16, a ze dne 5. prosince 2017,
sp. zn. IV. ÚS 1582/16. Podle ustanovení § 22 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), fyzická osoba, která nemůže před soudem jednat samostatně, musí být
zastoupena svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem. Podle ustanovení § 62 věta prvá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (také
jen „o.
z.“), v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku
opatrovníka. Podle ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních
(dále jen „z. ř. s.“), nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský
soudní řád. Obecně platí, že má-li osoba, která nemá procesní způsobilost, jako je tomu u
osoby, která byla ve svéprávnosti omezena, opatrovníka (§ 62 o. z.), který ji
byl ustanoven v řízení o opatrovnictví osoby, zastupuje ji v řízení. Subsidiární uplatnění ustanovení § 22 o. s. ř. se prosadí i v případě řízení o
svéprávnosti. Vyslovený závěr je podporován také účeloslovným výkladem [z jehož
prevalence před výkladem jazykovým v případě jeho nejednoznačnosti nebo dokonce
konfliktu se smyslem a účelem zákona (k tomu srov. závěry formulované Ústavním
soudem k výkladu právních norem ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května
1996, sp. zn. Pl. ÚS-st-1/96) vychází rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (viz
důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, usnesení ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2437/2013, nebo usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo
4388/2013)]. Z důvodové zprávy k zákonu o zvláštních řízeních soudních (k § 34
až § 43) vyplývá, že procesní úprava řízení o svéprávnosti vychází z procesní
úpravy řízení o způsobilosti k právním úkonům (§ 186 až 191 o. s. ř. ve znění
účinném do 31. 12. 2013), v jejímž rámci byl tento závěr zastáván (a to i v
doktrinální rovině - k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní
řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1401),
přičemž pochopitelně zohledňuje hmotněprávní změny, které nová právní úprava
přinesla. Podstatné je tak posoudit, zda opatrovníkovi posuzovaného nebrání v jeho
zastupování v tomto typu řízení hrozící střetu zájmů a zda tento hrozící střet
zájmů, na rozdíl od existujícího střetu zájmů, vyplývá již z povahy věci - je
řízení o svéprávnosti bytostně vlastní - nebo zda je nezbytné jej nejprve
zjistit. Podle ustanovení § 460 o. z. dojde-li ke střetu zájmu zákonného zástupce nebo
opatrovníka se zájmem zastoupeného či ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou
zastoupeni týmž zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, anebo hrozí-li takový
střet, jmenuje soud zastoupenému kolizního opatrovníka. Základ ústavněprávní argumentace vychází z judikatury Nejvyššího soudu, a to
usnesení ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 2439/2007, a usnesení ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1593/2014. Její podstatný závěr – že střet zájmů
zastoupeného a jeho zástupce musí být v řízení zjištěn (postaven najisto) –
Ústavní soud aplikuje na poměry posuzované věci bez jakéhokoliv bližšího
zdůvodnění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS
1581/16, bod 31 „…Přesto se nadále uplatní požadavek…“) a činí tak nepřiléhavě,
vytrhávaje jej z argumentačního kontextu. Rozhodovací praxe dovolacího soudu,
kterou tato usnesení představují, totiž vychází z předpokladu vyloučení
hrozícího střetu zájmu zástupce se zájmem zastupovaného.
Jinak vyjádřeno,
vykládá existující střet zájmů, nikoliv hrozící střet zájmů. V usnesení ze dne
26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 2439/2007, se Nejvyšší soud zabýval výkladem
existujícího rozporu v zájmech zastoupeného a jeho zástupce, a sice je-li dědic
zastoupen dalším dědicem, účastníkem řízení, nikoliv hrozícím střetem zájmů a
za jakých okolností není potřebné při vypořádání dědictví dohodou existující
střet zájmů zjišťovat. V usnesení ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo
1593/2014, se zabýval vyloučením zástupce ze zastupování v občanskoprávním
řízení pro rozporné zájmy zástupce a zastoupeného podle ustanovení § 32 odst. 2
o. s. ř. (relevantním byl procesněprávní úkon, kterým byla žaloba vzata zpět),
přičemž uvedl [viz bod 38: „K vyloučení osoby zástupce ze zastupování nestačí
pouhá možnost střetu se zájmy zastoupeného; tento rozpor musí existovat a musí
být v řízení zjištěn (postaven najisto).“]. Ustanovení § 460 o. z., oproti ustanovení § 30 obč. zák., rozšířilo ochranu
zastoupeného i na případy, kdy střet zájmů pouze hrozí, přitom však nemusí
vůbec nastat. Z hlediska závěru o hrozícím střetu zájmů tedy stačí jen
pravděpodobnost střetu zájmů. V případě možného střetu zájmů se soudní praxe ustálila v závěru, že tento je
zpravidla dán, jsou-li nároky či povinnosti zástupce (terminologie judikatury
odpovídá právní úpravě účinné do 31. prosince 2013, která nerozlišovala právní
důvod vzniku zastoupení, tedy zákonné zastoupení od opatrovnictví) a
zastoupeného v řízení vzájemně podmíněny nebo jsou-li zástupce a zastoupený
účastníky jednoho řízení; a to i tehdy vystupují-li na jedné straně sporu (k
tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. října
2003, sp. zn. 21 Cdo 890/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 89/2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října
2015, sp. zn. 25 Cdo 3782/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 100/2016). Skutečnost, že se rozhodovací činnost dovolacího
soudu vypořádala s možným střetem zájmů v souvislosti s výkladem ustanovení §
37 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, vyplývala z hmotněprávní úpravy
(úprava ustanovení kolizního opatrovníka zakotvená v ustanovení § 30 obč. zák. vycházela „pouze“ z existujícího střetu zájmů) a důvod opustit toto zobecňující
vymezení předpokladů existence hrozícího střetu zájmů, které je aplikovatelné i
na jiné, než rodinněprávní vztahy, Nejvyšší soud nenalézá. Vždy je-li rozhodováno o svéprávnosti člověka, za situace má-li opatrovníka (§
62 o. z.), je zároveň rozhodováno o právech a povinnostech tohoto opatrovníka
(§ 463 odst. 1 o. z.). Je-li pro hrozící střet zájmů podstatné, že v řízení je
rozhodováno zároveň o právech a povinnostech, tím spíše to platí v případě
právního statusu člověka, jak zastupovaného, tak jeho opatrovníka, který by jej
jinak v řízení zastupoval, vyplývá pravděpodobnost střetu zájmů zastupovaného a
opatrovníka z povahy tohoto řízení.
Nejde o situaci, kdy by bylo namístě
zjišťovat, zájem opatrovníka na tom, aby záležitost, v níž má jménem
zastoupeného jednat, nebyla vyřešena v nejlepším zájmu zastoupeného. V tomto
zvláštním typu řízení je rozhodováno o právech a povinnostech zastupovaného a
jeho opatrovníka, kteří jsou účastníky tohoto řízení, přímo, a proto je hrozící
střet zájmů řízení o svéprávnosti bytostně vlastní. Zkoumat další aspekty
hrozícího střetu zájmů nebo dokonce existující střet zájmů ad hoc, je vzhledem
k nezbytnosti ustanovení kolizního opatrovníka již jen pro hrozící kolizi nejen
nadbytečné, nýbrž v rozporu s prevalencí procesní ekonomie. Změna ustanovení §
460 o. z. se v řízení o svéprávnosti oproti řízení o způsobilosti projeví i tím
způsobem, že má-li posuzovaný opatrovníka, pro hrozící střet zájmů mu soud
ustanoví podle § 37 odst. 1 z. ř. s. opatrovníka kolizního, aniž by byť jen
hrozící střet zájmů zjišťoval. Zastávaný výklad lépe naplňuje smysl a účel právní úpravy (tradičního) řešení
střetu zájmů zastoupeného a jeho opatrovníka. Eliminuje riziko, že by kolize
nebyla v řízení zjištěna, potažmo nevyšla najevo, které přímoúměrně nabývá na
významu s klesající schopností posuzovaného si kolizi vůbec uvědomit a soudu ji
signalizovat. Dále nelze pominout ani posílení právní jistoty zákonného
procedurálního postupu. Protiváhou předestřené argumentaci pak nemůže být, pokud kolizní
opatrovník řádně posuzovanou osobu nezastupoval a nehájil její zájmy, čímž jí
například znemožní účast na řízení a možnost domoci se v něm svých práv, jako
se tomu v posuzované věci (ještě před ustanovením současné kolizní opatrovnice)
stalo. Na věcné správnosti závěru odrážejícího se v právní větě publikovaného
rozhodnutí (k jehož uveřejnění občanskoprávní a obchodněprávní kolegium
Nejvyššího soudu přistoupilo i přes jeho argumentační strohost, za účelem co
nejrannějšího sjednocení soudní praxe) není důvod cokoliv měnit. Nejvyšší soud předkládá oponenturu ústavněprávní argumentaci, kterou zdůvodňuje
nesouhlas s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným ve výše uvedené nálezové
judikatuře, pročež jej nezohlednil při rozhodování této věci, aby nedošlo k
porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, přičemž současně zdůrazňuje, že samotná
rozhodovací praxe Ústavního soudu nemůže být považována za ustálenou. Jednak
navázání na nález ze dne 24. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 866/16, provedené
Ústavním soudem již v nálezu ze dne 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS 1581/16,
neodpovídá argumentačnímu kontextu, jednak je dosavadní nálezová judikatura
vylučující, že hrozba střetu zájmů je řízení o svéprávnosti imanentní,
podkopána aktuálnějším (ve vztahu k výše uvedené nálezové judikatuře)
rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 11. června 2019, sp. zn. II. ÚS 2966/18. Nálezem ze dne 24. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 866/16, vyslovil Ústavní
soud, že ustanovení kolizního opatrovníka v tam zmíněných věcech bylo
protiústavní, avšak nikoliv pro absenci zkoumání střetu zájmů. Stalo se tak z
důvodů jiných (k tomu blíže viz bod 21 nálezu).
V tomto nálezu Ústavní soud
výslovně aproboval názor o ustanovení kolizního opatrovníka, aniž by byl
zjišťován střet zájmů opatrovníka a zastoupeného [v bodě 14 nálezu je uvedeno:
„Z ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s. plyne, že soud v řízení o svéprávnosti
jmenuje posuzovanému opatrovníka, a lze dospět i k názoru, že takto učiní i v
případě, že posuzovaná osoba již opatrovníka (hmotněprávního opatrovníka dříve
jí jmenovaného) má, neboť tento je v řízení o svéprávnosti také v postavení
účastníka (srov. i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 8 Co 2017/2014).“]. V usnesení ze dne 11. června 2019, sp. zn. II. ÚS 2966/18, se k tomuto názoru opětovně přihlásil (k tomu srov. zejména
bod 12, ve kterém uvedl: „Z toho však nicméně také podle Ústavního soudu plyne
- jak již bylo naznačeno výše - že zde konflikt zájmů mezi posuzovanou a jejím
hmotněprávním opatrovníkem v určitém slova smyslu skutečně existuje. V tomto
ohledu je tak odkaz krajského soudu na publikované usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 8 Co 2017/2014, zcela
přijatelný.“). Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že právní otázka dovolatelem
nastolená, není právní otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena a odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu neodchýlil, naopak, postupoval v souladu s ní, a proto
dovolání města Smečna není přípustné. Nejvyšší soud České republiky nepřípustné dovolání města Smečna podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2020
JUDr. Lubomír Ptáček Ph.D.
předseda senátu