USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Víta Bičáka ve věci posuzovaného J.
S., zastoupeného opatrovnicí pro řízení Mgr. Martinou Stínkovou, advokátkou se
sídlem v Kladně, Průchodní 346, za účasti opatrovníka města Smečna, se sídlem
ve Smečně, náměstí T. G. Masaryka 12, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem,
advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, o svéprávnost a opatrovnictví,
vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 42 P 210/95, o dovolání
opatrovníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2018, č. j.
24 Co 70/2018 - 272, t a k t o :
Dovolání opatrovníka se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Kladně (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. února 2018, č. j. 42 P 210/95-253, jmenoval pro řízení o svéprávnosti a
opatrovnictví v souladu s ustanovením § 37 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“), posuzovanému opatrovníka
advokátku Mgr. Martinu Stínkovou, se sídlem v Kladně, Průchodní 346. Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání opatrovníka
usnesením ze dne 5. dubna 2018, č. j. 24 Co 70/2018-272, usnesení soudu prvního
stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že v řízení o svéprávnost je vždy dána
potencialita střetu zájmu hmotněprávního opatrovníka a posuzované osoby a
jmenování procesního opatrovníka posuzované osobě je tak i v souladu s
ustanovením § 460 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Proti usnesení odvolacího soudu podal opatrovník město Smečno (dále též
„dovolatel“) dne 3. května 2018 včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v
tom, že podle jeho mínění „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva (potřeba ustanovení kolizního opatrovníka v řízení za situace,
kdy již byl dříve ustanoven hmotněprávní opatrovník a nebyl zjištěn střet zájmů
posuzované a opatrovníka), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. je dovolacím soudem řešena
rozdílně a současně s tím, že uvedená právní otázka má být podle dovolatele
řešena jinak, než jak ji řeší odkazované rozhodnutí sp. zn. 8 Co 2017/2014 a
odvolací soud,“. Dovolatel navrhuje, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno
a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Posuzovaný ani jeho procesní opatrovnice se k podanému dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění
tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř., je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá
citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013. Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června
2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po
dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze
dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali.
To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Uvedeným požadavkům ovšem dovolání nevyhovuje. Je zřejmé, že naprosto zcela
neurčitě formulované zdůvodnění dovozované přípustnosti dovolání v dané věci
nemůže – s ohledem na již výše vyložené zásady – obstát. Judikáty Nejvyššího soudu výslovně zmiňované dovolatelem při tom nedopadají na
specifika řízení o svéprávnosti a na aplikaci ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Pokud by snad dovolatel byl měl na mysli případ přípustnosti dovolání
vycházející z eventuální úvahy, že daná právní otázka dosud nebyla dovolacím
soudem řešena, pak je třeba připomenout skutečnost, že ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek bylo pod č.1/2016 zveřejněno rozhodnutí Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 8 Co 2017/2014, které bylo
projednáno a k uveřejnění schváleno kolegiem občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu dne 11. listopadu 2015 s právní větou: „V řízení o
svéprávnosti soud jmenuje posuzovanému opatrovníka podle ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s., i když má stálého („hmotněprávního“) opatrovníka.“. Od uvedené
zásady se dovolací soud přitom nemá důvod se odchylovat. Je třeba zdůraznit, že pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci
odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. nezakládá. Rovněž
nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika
dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí
vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající
platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací
důvod (k tomu srov. § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). Dovolací soud tak dospěl k závěru, že přípustnost dovolání v označené věci
naplněna nebyla. Za tohoto stavu nebylo možno přihlédnout ani k případným jiným
vadám řízení (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Nejvyšší soud jako soud dovolací proto
toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.