Nejvyšší soud Usnesení občanské

24 Cdo 668/2023

ze dne 2023-04-26
ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.668.2023.1

24 Cdo 668/2023-537

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci umístěného M. K., narozeného XY, omezeného ve svéprávnosti, bytem XZ, t. č. v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech, zastoupeného stálým opatrovníkem Statutárním městem České Budějovice, se sídlem magistrátu v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 1/1, a procesním opatrovníkem P. K., advokátem se sídlem XY, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni, se sídlem v Plzni, Veleslavínova č. 27, a Psychiatrické nemocnice v Dobřanech, se sídlem v Dobřanech, Ústavní č. 341/2, o vyslovení přípustnosti dalšího držení umístěného ve zdravotním ústavu, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 L 52/2019, o dovolání umístěného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2022, č. j. 56 Co 200/2022-495, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 22. 7. 2022, č. j. 8 L 52/2019-461, bylo povoleno další držení částečně nesvéprávného M. K. (dále též jen „umístěný“) ve zdravotním ústavu, a to na dobu dvanácti měsíců od vyhlášení rozsudku, a dále bylo mj. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. K odvolání umístěného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 56 Co 200/2022-495, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal umístěný prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však nesplňuje zákonem stanovené náležitosti; není v něm vymezen dovolací důvod ani předpoklady přípustnosti dovolání (k tomu viz níže). Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014). Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet.

V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např.

usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14)“. Jak již Nejvyšší soud uvedl v předchozím rozhodnutí o dovolání umístěného ve věci jeho návrhu na propuštění ze zdravotního ústavu, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, č. j. 24 Cdo 3479/2020-221 (a tamtéž odkázal i na příslušnou judikaturu Ústavního soudu), ve své rozhodovací činnosti plně respektuje, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit dovolací důvod, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována judikatura Ústavního soudu, případně že se od této judikatury odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces nebo že byl dovolatel krácen na svých právech daných mu Listinou základních práv a svobod.

Nejvyšší soud proto konstatuje, že dovolání umístěného neobsahuje odpovídající dovolací (zde ústavně právní) argumentaci, která by umožňovala dovolacímu soudu zabývat se v uvedeném směru přípustností dovolání. Napadá-li dále dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu výslovně také ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nebere náležitě v úvahu, že jeho dovolání v tomto směru neobsahuje žádné odůvodnění a že ani není v tomto rozsahu přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání umístěného směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2022, č. j. 56 Co 200/2022-495, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).