24 Cdo 741/2024-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) O. K. a b) M. K., zastoupených Mgr. Ivetou Trejtnarovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Staré náměstí č. 49, proti žalovaným 1) L. B., zastoupené Mgr. Josefem Kameníkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Palackého č. 1299/25, 2) P. K. a 3) M. K., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 9 C 140/2021, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. září 2023, č. j. 19 Co 108/2023-238, takto:
I. Dovolání žalobce a) se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 19 Co 108/2023-238, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 3. 2023, č. j. 9 C 140/2021-211, kterým se zamítá žaloba o určení, že žalovaná 1) není dědičkou po A. K., zemřelé dne XY (dále též jen „zůstavitelka“), ze závěti pořízené notářským zápisem dne 24. 3. 2015, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobce a) je povinen nahradit žalované 1) částku ve výši 5 263 Kč k rukám jejího právního zástupce a že ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 2) a 3) a mezi žalobcem b) a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Uvedl, že ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu věci plně odkazuje na správné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a že pokud se jedná o odvolací námitky, které v něm nejsou výslovně zodpovězeny, považuje znalecké závěry [o plné způsobilosti zůstavitelky k pořízení závěti ve prospěch žalované 1)] v řízení ustanoveného znalce MUDr. Köhlera za zcela jednoznačné a přesvědčivé. Odvolací soud poukázal na to, že závěr znalce o plné způsobilosti zůstavitelky k předmětnému právnímu jednání je odborným závěrem, jehož věcnou správnost soud nemůže přezkoumávat, a že hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (zmínil přitom rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013). Neshledal žádné pochybení soudu prvního stupně ani ve vztahu k právnímu posouzení věci, přičemž odkázal na bod 7. odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku s tím, že je v něm žalobcům „velmi přiléhavým a současně citlivým způsobem“ vysvětleno, z jakých důvodů nelze rozhodnutí zůstavitelky pořídit závěť považovat za jednání rozporné s dobrými mravy, ačkoli oni sami mohou tento její krok „pociťovat velmi úkorně“.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobce a) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že položené otázky, které jsou podstatné pro vyřešení otázek hmotného a procesního práva, nebyly dosud dovolacím soudem řešeny: i. „zda je či není pojmově vyloučeno, aby pořízení závěti bylo v rozporu se zákony na ochranu cti, důstojnosti, osobnosti člověka [ust. § 3 odst.2 písm. a/ OZ, § 81 odst. 2 OZ v souvislosti s ust. § 580 OZ (neplatné jednání, které odporuje zákonu), § 82 odst.1 OZ (právo domáhat se odstranění zásahu do osobnosti člověka)], ii. zda je či není pojmově vyloučeno, aby pořízení závěti mělo nemravné důsledky pro potomky zůstavitelky, kteří věřili, že se bude dědit ze zákona, neboť taková závěť zůstavitelky jim nebyla známa, iii. zda je či není pojmově vyloučeno, aby pořízení závěti bylo v rozporu s ust. § 3 odst. 2 písm. d) OZ (daný slib zavazuje), ve spojení s ust. § 580 OZ, iv. zda prokázaná nesoustředěnost, evidentní pasivita notářky při sepisu notářského zápisu může vést ke ztrátě charakteru veřejné listiny“. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že soud prvního stupně pochybil (mimo jiné) v tom, když neprovedl výslech notářky a když nezadal revizní znalecký posudek. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
3. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce a) v dané věci není přípustné. V dovolání uvedené otázky nepředstavují dovolacím soudem dosud nevyřešené otázky, na kterých by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, ani otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; ve skutečnosti jde o nesouhlas s tím, jak odvolací soud formuloval své úvahy při hodnocení důkazů, s jeho závěry o skutkovém stavu a v návaznosti na to i s posouzením věci po právní stránce. Je zřejmé, že žalobce a) vznáší výhrady ke správnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a proti provedení a hodnocení důkazů odvolacím soudem (namítá-li zejména, že „okresní soud pochybil, když neprovedl výslech notářky“, že „se soud nezabýval jeho námitkou ohledně podpisu zůstavitelky, kdy rozdíl byl patrný na první pohled při posouzení podpisu zůstavitelky na notářském zápise a na kupní smlouvě“, a že „soud pochybil, když nezadal revizní znalecký posudek“), na základě výsledků dokazování dospívá k odlišným skutkovým zjištěním, než odvolací soud, a dovozuje z nich vlastní právní názor na věc, že „zůstavitelka podepsala závěť v úzkosti, anebo že to nebrala vážně“, když „její vůle byla taková, že se bude dědit ze zákona (dle závěti z roku 1997)“. Tím však uplatňuje jiný dovolací důvod, než je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
4. Staví-li pak dovolatel nesprávně svou dovolací argumentaci na domnělém odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe v otázce hodnocení důkazu znaleckým posudkem a přitom odkazuje na jediné rozhodnutí již zmíněné odvolacím soudem (sp. zn. 25 Cdo 583/2001, srov. výše) s tím, že „nemohlo být přihlédnuto ke všem skutečnostem, když znalec nedokázal přečíst všechno, co je ve zdravotnické dokumentaci napsáno“, ve svém důsledku opět napadá pouze hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. ust. § 241a odst. 1 věty první a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), které nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1359/2022).
5. Nadto, pokud dovolatel spojuje s pořízením předmětné závěti ve prospěch žalované 1) „nemravné důsledky pro potomky zůstavitelky, kteří věřili, že se bude dědit ze zákona“, budiž pro úplnost dodáno, že ačkoliv podle ustálené rozhodovací praxe není neplatnost závěti pro rozpor s dobrými mravy pojmově vyloučena, dovolací soud se zcela ztotožňuje s argumentací soudů v posuzované věci, že v tomto ohledu je zásadní „svoboda zůstavitele pořídit závěť“ a že tato „námitka je tedy motivována pouze tím, že obsah závěti nekorespondoval s představami o míře zisku z dědictví“.
6. Opodstatněná není ani námitka dovolatele, že „v tomto řízení bylo opakovaně porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces“, přičemž v porušení tohoto základního práva je spatřován dovolací důvod. Dovolací soud ve své rozhodovací činnosti plně respektuje, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit dovolací důvod, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na níž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována judikatura Ústavního soudu, případně že se od této judikatury odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces nebo že byl dovolatel krácen na svých právech daných mu Listinou základních práv a svobod. Nadto, právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
7. Není-li dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2023, č. j. 19 Co 108/2023-238, na základě vymezených důvodů přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 4. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu