24 Cdo 768/2025-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. F., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská č. 11/6, za účasti 1) K. H. K., 2) J. S., 3) T. S. a 4) D. S., všech zastoupených M. T., obecným zmocněncem, o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, ze dne 10. června 2022, č. j. V-23603/2022-101-25, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 C 45/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2024, č. j. 4 Co 106/2023-98, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit každému z účastníků 1), 2), 3) a 4) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 92 C 45/2022-52, zamítl žalobu, kterou se žalobce [v řízení podle části páté o. s. ř.] domáhal povolení vkladu vlastnického práva v jeho prospěch, a to k ideální ? pozemků parc. č. XY a XY a domu č. p. XY stojícím na pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále jen „předmětné nemovité věci“), a tím nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, ze dne 3. 6. 2022, č. j. V-23603/2022-101-25 (výrok I.), a uložil žalobci povinnost nahradit účastníkům náklady řízení (výroky II., III., IV. a V.).
2. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal povolení vkladu vlastnického práva v jeho prospěch (z titulu, že je jediným právním nástucem po M. W., zemřelé dne 29. 11. 2011), kde tzv. vkladovou listinou byla darovací smlouva uzavřená dne 5. 5. 2005 mezi žalobcem (jako obdarovaným) a M. W. (jako dárkyní) s tím, že vlastnické právo posledně jmenované k předmětným nemovitostem bylo odvozováno od usnesení Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 10. 2. 1961, sp. zn. 8 D 57/60.
Soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že v rozhodné době roku 1961 [kdy probíhalo dědické řízení po K. H.] však žádné takové rozhodnutí o (potvrzení) nabytí dědictví pro jeho pozůstalou dceru M. W. vydáno nebylo. Soudy vyšly ze zjištění, že dne 16. 3. 2021 vydal Obvodní soud pro Prahu 8 stejnopis usnesení ze dne 10. 2. 1961, jež mělo údajně vydat Státní notářství pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 D 57/60, které se však zjevně liší od protokolu jím sepsaného v dědickém řízení ke dni 10. 2. 1961.
Státní notář projednávající dědictví tehdy pouze vyhlásil usnesení, kterým určil obecnou cenu pozůstalosti; -toto usnesení mělo být podle zmíněného protokolu následně vyhotoveno, když až po jeho nabytí právní moci notář předpokládal následné vydání usnesení o dědickém právu, „a to poté, co budou zaplaceny dědické poplatky“. Zamýšlené usnesení o dědictví podle všeho vyhotoveno nebylo, neboť již dne 18. 3. 1961 vydalo naopak Státní notářství pro Prahu 8 rozhodnutí o odúmrti podle § 513 tehdy účinného zák. č. 141/1950 Sb. (tzv. střední) občanský zákoník, na jehož základě bylo v listopadu 1961 namísto spoluvlastnického podílu zůstavitele H.
nově vloženo vlastnické právo ve prospěch čs. státu, tehdy Československé socialistické republiky. V rovině právního posouzení soud prvního stupně jednak odkázal na závěry, které v daném řízení zaujal příslušný katastrální úřad (jenž zpochybňoval závaznost navrženého a dosavadního zápisu v katastrálním operátu), a k problematice průběhu dědického řízení H. dodal, že za situace, kdy jeho dědičkou nebyla M. W. (vzdor později nesprávně vydanému stejnopisu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8), není podstatné řešení otázky, zda účinky přechodu vlastnického práva v dědickém řízení nastaly již sepsáním protokolu v dědickém řízení dne 10.
2. 1961 nebo až vystavením potvrzení o nabytí dědictví podle § 561 středního občanského zákoníku. Doplnil rovněž, že předmětné nemovité věci byly v režimu § 5 odst. 1 a 3 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, následně vydány oprávněným osobám, mezi nimiž žalobce nevystupoval, na stávající účastníky řízení byla spoluvlastnická práva převáděna postupně dle navazujcích darovacích smluv, přičemž účastníci řízení opírají svá spoluvlastnická práva o právní tituly odlišné, kdy „platnost právního titulu žalobce na straně jedné a účastníků řízení na straně druhé k totožnému předmětu (spolu)vlastnictví se navzájem vylučují“, a tudíž podle soudu prvního stupně „existuje spor o vlastnické právo k předmětným nemovitostem týkající se podílu ideální ? k nim“.
Soud prvního stupně proto žalobu podle § 250i o. s. ř. zamítl.
4. Odvolací soud závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a doplnil, že při posouzení důvodnosti projednávaného odvolání přihlédl též k závěrům vysloveným ve skutkově obdobné věci týkající se žalobce, jež byla předmětem řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 33 C 4/2015. Tehdy soud zaujal názor, že ani žalobcem doložená listina – potvrzení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 0 Nc 52053/2015 – není ve skutečnosti pravým nabývacím titulem pro M. W. ohledně převáděné nemovité věci, neboť se nejedná o usnesení soudu, resp. státního notářství o potvrzení nabytí dědictví, které muselo mj. obsahovat, jaké zápisy lze podle tohoto usnesení vykonat ve veřejných knihách (odkazováno bylo na § 334 o. s. ř. z roku 1950, resp. § 5 zákona č. 52/1954 Sb., kterým se rozšiřuje působnost státního notářství). S ohledem na změnu právní úpravy se žalobce snažil překonat logickou mezeru mezi stavem katastru a navrhovaným vkladem, což současná právní úprava umožňuje (§ 17 odst. 1 písm. g/zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, dále jen „katastrální zákon“), jelikož nyní zapsanými vlastníky předmětných nemovitostí jsou účastníci (tohoto řízení). Žalobce však i podle mínění odvolacího soudu doposud nepředložil žádnou listinu, z níž by bylo možné učinit závěr, že M. W. byla oprávněna nakládat s předmětnými nemovitostmi, a že tudíž lze povolit vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalobce. Za popsané situace nelze návrhu na povolení vkladu vyhovět, neboť otázka, zda M. W. je či není dědičkou H., doposud pravomocně vyřešena nebyla, přičemž v řízení podle části páté o. s. ř., rozhoduje-li se o povolení vkladu do katastru nemovitostí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, tuto otázku řešit nelze.
5. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.)
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání není především tzv. objektivně přípustné, směřuje-li proti výroku II. až V. rozsudku odvolacího soudu, o nákladech odvolacího řízení, a proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, jímž byly potvrzeny nákladové výroky II. až V. rozsudku soudu prvního stupně, neboť zákon nyní dovolání proti nákladovým výrokům nepřipouští [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
8. Je-li činností soudu v řízení podle části páté o. s. ř. nové projednání téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla předmětem řízení před správním orgánem, vyplývá z toho mimo jiné, že soud se v tomto řízení věcí (z pohledu hmotného práva) zabývá v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn (a povinen) správní orgán; bere proto v úvahu právě a jen ta hmotněprávní kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán. Soud zde totiž „na místě správního orgánu“ rozhoduje znovu, ve vymezeném rozsahu (srov. § 250f o. s. ř.), o téže věci. Také proto se v ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. předepisuje, že předmětem rozhodování soudu musí být (příp. ve vymezeném rozsahu) to, co (již) bylo předmětem rozhodování správního orgánu.
9. Uvedené v projednávané věci mimo jiné znamená, že soud, který na základě podané žaloby v řízení podle části páté o. s. ř. projednává a rozhoduje věc vkladu práva do katastru nemovitostí, v níž byl rozhodnutím katastrálního úřadu návrh na vklad zamítnut, se může (protože projednává a rozhoduje znovu právě takový návrh) věcí zabývat jen v rámci těch zákonných hmotněprávních limitů, jež jsou stanoveny pro rozhodnutí o takové věci samotnému katastrálnímu úřadu. V opačném případě by totiž takové řízení nebylo novým projednáním téže věci soukromoprávní povahy soudem, ale – při možnosti „vnesení“ do soudního řízení „poprvé“ nových hmotněprávních kritérií – by se stalo řízením nalézacím sporným ve smyslu části třetí o. s. ř. Soudní řízení podle části třetí a podle části páté o. s. ř. je třeba důsledně odlišovat; každé má jiný charakter a řízení podle části páté o. s. ř. také předpokládá, že je tu primárně založena ve věci soukromoprávní povahy pravomoc jiného orgánu nežli civilního soudu, viz § 7 odst. 1,2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010).
10. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že katastrální úřad má charakter tzv. knihovního orgánu, a proto při rozhodování o tom, zda vklad povolí či nikoliv, není vůbec nadán pravomocí rozhodovat o existenci či o rozsahu práv k nemovitostem (jakožto evidenční orgán rozhoduje pouze o povolení vkladu takových práv do katastru). Proto je nutné, aby případný nesoulad mezi skutečným právním stavem a stavem evidovaným v katastru nemovitostí, nelze-li jej odstranit tzv. vkladuschopnou listinou, byl odstraněn ve sporném řízení podle části třetí o. s. ř. zahájeném odpovídající určovací žalobou.
11. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2296/2023, bylo vyloženo, že v řízení před katastrálním úřadem nelze posuzovat sporné skutečnosti. Ustálená praxe Nejvyššího soudu (srov. například stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, v němž se uvádí, že platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu, pozn.: v této věci žalovaných 1) až 4), katastrální úřad nezkoumá, a to ani v rozsahu, v jakém je sám oprávněn posoudit platnost právního úkonu, na jehož základě má být právo do katastru nemovitostí teprve zapsáno) přitom odpovídá i precedenčně závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy) judikatuře soudu ochrany ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3151/09), byť se závěry uvedených rozhodnutí vztahovaly ještě k dříve účinnému katastrálnímu zákonu, je však uplatnitelná i v poměrech projednávané věci a za současné právní úpravy, kdy nyní účinný katastrální zákon nároky týkající se zápisů veřejných listin (namísto pouhého zápisu prováděných nyní obligatorně vkladem) dále ještě zpřísnil (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2064/2024).
12. Ve sledovaných souvislostech možno připomenout, že žalobce podal návrh na vklad k příslušnému katastrálnímu úřadu až 11. 2. 2022, a proto je třeba při rozhodování o takovém návrhu vycházet důsledně z nyní účinné právní úpravy, neboť podle § 63 odst. 3 katastrálního zákona platí, že listiny sepsané přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a splňující náležitosti stanovené dosavadními právními předpisy jsou vkladovými listinami, i když nesplňují náležitosti předepsané tímto nebo jiným zákonem. Chybějící náležitosti musí obsahovat návrh na vklad. Jen zápisy do katastru na základě listin doručených katastrálnímu úřadu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tedy 1. 1. 2014 – poznámka Nejvyššího soudu) se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Z uvedeného rezultuje, že žalobcův návrh adresovaný katastrálnímu úřadu je třeba projednat a rozhodnout o něm způsobem předvídaným nyní účinným katastrálním zákonem.
13. Návrhu žalobce na povolení vkladu vlastnického práva nebylo možné v této věci za žádných okolností vyhovět z důvodů, které přehledně uvedl ve svém vyjádření katastrální úřad a které převzal za své soud prvního stupně (srov. bod 31 odůvodnění jeho rozhodnutí). Žalobce a zčásti i soudy obou stupňů (zejména pak odvolací soud) se totiž poněkud nadbytečně zabývaly pro věc z hlediska navrženého vkladu právně zcela nerozhodnou argumentací žalobce mířící k tomu, zda byla M. W. dědičkou H. (či nikoliv).
14. Soudy totiž jinak správně vycházely ze znění § 17 odst. 1 písm. g) katastrálního zákona, podle něhož ve vkladovém řízení katastrální úřad zkoumá u vkladové listiny, která je soukromou listinou, zda navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v katastru; z tohoto hlediska není na překážku povolení vkladu, pokud logickou mezeru mezi zápisem v katastru a navrhovaným vkladem podle vkladové listiny navrhovatel doloží současně s návrhem na vklad listinami, které návaznost vkladové listiny na dosavadní zápisy v katastru doplní; tyto listiny však musí mít náležitosti vkladových listin. Obdobně se postupuje u listin veřejných (např. rozhodnutí soudu či státního notářství o dědictví), k tomu srov. § 17 odst. 4 písm. c) katastrálního zápisu.
15. V dané věci o žádné žalobcem předestírané „překlenutí logické mezery“, jak o něm uvažoval i odvolací soud, nešlo, neboť ona „mezera“ může být vyplněna jen ve vztahu mezi dosavadním stavem zápisů (zde vlastnického práva), který tu je v době podání návrhu na vklad na straně jedné a navrhovaným zápisem na straně druhé. Ze skutkových zjištění nižších soudů a ostatně i z nesporných tvrzení účastníků plyne, že ke dni zahájení řízení o vkladu (spolu)vlastnického práva byli jako spoluvlastníci předmětných nemovitých věcí evidováni jen současní účastníci řízení. Navrhovaný vklad vlastnického práva však není odvozován od dosavadních zápisů v katastru (ve stavu k 11. 2. 2022) a nedokládá, že by žalobce měl nabýt (spoluvlastnictví) od některého ze současných účastníků (či jejich nástupců). V řízení o vkladu vlastnického práva je přitom pojmově vyloučeno – jak bylo podrobně vyloženo výše – řešit právní vztahy, které nastaly (měly údajně nastat) před zápisem (spolu)vlastnického práva osoby, jež má v důsledku navrženého vkladu svého práva pozbýt. Tedy nebylo možno v katastrálním řízení ani předběžně zkoumat platnost restituční dohody, tím méně pozdější nabývací tituly svědčící současným účastníkům řízení 1) až 4). Lakonicky řečeno: zmiňovanou mezeru lze v zásadě vyplnit jen tzv. do budoucna, tedy počínaje stavem zápisů v katastru ke dni zahájení řízení, a to v relaci k zápisu, jehož má být dosaženo navrhovaným vkladem. Naproti tomu je vyloučeno (s výjimkou nastolenou tzv. poznámkou spornosti) doplňovat jakékoliv mezery „do minulosti“ a zabývat se zpochybňováním zápisů existujících ke dni zahájení vkladového řízení.
16. Platí i nadále, že tam, kde dochází ke vkladu derivativním způsobem nabytého práva (zejména v důsledku jeho převodu či přechodu), musí nově provedený zápis logicky navazovat na zápis předchozí (dosavadní). V případě právního jednání musí právo jednající osoby, která právo převádí, zřizuje, mění nebo ruší, vyplývat z (aktuálního) stavu zapsaného v katastru (míněno ke dni zahájení řízení o vklad vlastnického práva). Ve vkladovém řízení lze povolit nejen vklad opírající se přímo o dosud zapsaný stav, nýbrž zákon nyní výslovně připouští dříve jen praxí dovozovanou možnost tzv. „zápisu (nyní vkladu) skokem“. Taková možnost však dopadá výlučně a jen na situaci, kdy ten, kdo se vkladu domáhá, vyplní logickou mezeru a doloží, že mu svědčí na základě tzv. souvislé řady tzv. vkladu schopných listin vlastnické právo odvozované vždy od osoby zapsané ke dni zahájení řízení jako vlastníka či spoluvlastníka evidované nemovité věci. V přítomné věci se však žalobce nepřípustně dožadoval provedení vkladu odvozovaného nikoliv od některého ze současných knihovních spoluvlastníků předmětných nemovitých věcí, nýbrž od M. W., resp. H., kteří ovšem ke dni zahájení katastrálního řízení jako vlastník či spoluvlastník předmětných nemovitých věcí zapsáni nebyli.
17. Řečeno jinak: dovolatel se v podaném mimořádném opravném prostředku dožaduje fakticky toho, aby katastrální úřad (resp. na jeho místě soud rozhodující v řízení podle části páté o. s. ř.) věcně zkoumal existenci sporné skutečnosti – tedy zda se současní účastníci řízení 1) až 4) stali v rozsahu id. ? k celku sporných nemovitostí spoluvlastníky z titulu platných právních jednání, na jejichž základě bylo v minulosti zapsáno jejich (spolu)vlastnické právo do katastru nemovitostí. To ale ze shora vylíčených důvodů ve vkladovém řízení (a tedy ani v navazujícím řízení podle části páté o. s. ř.) pojmově možné není a platnost nabývacích titulů si pro nedostatek vlastní pravomoci nemůže katastrální úřad (a posléze ani soud, který má nahradit jeho rozhodnutí) posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou (prejudiciální). Již pro zcela zřejmou absenci zápisové návaznosti nemůže být dovolání žalobce v dané věci ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
18. Na dalších dovolatelem vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (zde v podobě absence návaznosti navrhovaného vkladu na dosavadní zápis), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Jen se zřetelem k tomu, jak bylo dovolání koncipováno, lze ve stručnosti doplnit, že žalobcem opakovaně tvrzená skutečnost, že M. W. byla dědičkou H., ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v nejmenším neplyne [soudy naopak dospěly po provedeném dokazování k jednoznačnému závěru, že potvrzení vydané Obvodním soudem pro Prahu 8 v roce 2015, stejně jako některé jeho navazující písemnosti, neodpovídají skutečnému průběhu a konečnému výsledku dědického řízení, podle něhož dědictví H. nabyl z titulu odúmrti tehdejší čs. stát. Tím měly soudy nižších stupňů domněnku správnosti veřejné listiny předkládané žalobcem za vyvrácenou (§ 133 o. s. ř.)]. Své odlišné
právní posouzení věci tak žalobce v dovolání nepřípadně konstruuje na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud (resp. soud prvního stupně), a takto uplatněná námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Uvedené představuje další (samostatně stojící) důvod, pro který dovolání nebylo možné shledat ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným. 20. Vady řízení namítané žalobcem (tkvící v okolnosti, že nebyl vyzván k předložení blíže označené listiny) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. 21. Odtud plyne, že dovolání směřující do nákladových výroků bylo objektivně nepřípustné a ve vztahu k věci samé je dovolání zjevně bezdůvodné, když se odvolací soud navíc neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, což vede k závěru, že nebyly dány důvody přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání jako celek podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 22. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 4. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu