24 Cdo 2064/2024-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby 00408026, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, za účasti 1) hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 2) Státního statku hl. m. Prahy “v likvidaci“, se sídlem v Praze 4, U Mlýna 1754/3, identifikační číslo osoby 00064092, zastoupeného JUDr. Julií Pitrovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Kudeříkové 1103/11, o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, o nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrálního pracoviště Praha, ze dne 23. 9. 2022, č. j. V-42938/2022-101-13, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 C 150/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 5 Co 157/2023-82, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit zúčastněné osobě hlavnímu městu Praze na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Nemanského, advokáta. III. Ve vztahu mezi žalobcem a zúčastněnou osobou – Státním statkem hl. m. Prahy „v likvidaci“ nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně) ze dne 21. 3. 2023, č. j. 92 C 150/2022-50, byla žaloba, jíž se žalobce domáhal povolení vkladu vlastnického práva k pozemkům parc. čísel 1710/25, 1710/26, 1710/27, 1710/28 a 1710/29 v obci Praha, v katastrálním území Ďáblice, odděleným z původního pozemku parc. č. 1710/11 geometrickým plánem vyhotoveným Ing. Pavlem Síbrem, č. plánu 1885-37/2018 a k pozemkům parc. čísel 1746/126, 1746/127, 1746/128, 1746/129, 1746/130, 1746/131 a 1746/132 v obci Praha, katastrální území Ďáblice, odděleným z původního pozemku parc. č. 1746/100 geometrickým plánem vyhotoveným Ing. Pavlem Síbrem, č. plánu 1883-37/2018 (dále též „předmětné pozemky“) a v tomto rozsahu nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrálního pracoviště Praha (dále též „katastrální úřad“), ze dne 23. 9. 2022, č. j. V-42938/2022-101-13 (výrok I). Žalobci byla uložena povinnost zaplatit účastníkovi 1) náklady řízení ve výši 14 571 Kč (výrok II), když účastníku 2) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
2. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), žalobci uložil povinnost zaplatit účastníkovi 1) na náhradu nákladů odvolacího řízení 8 591 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že ve vztahu mezi žalobcem a účastníkem 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Soud prvního stupně v rovině skutkových zjištění i návazného právního hodnocení shodně (s katastrálním úřadem) vycházel z toho, že vkladová listina, tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 1. 2022, č. j. 23 C 326/2016-475, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 28. 3. 2022, č. j. 23 C 326/2016-483, o nahrazení projevu vůle je soukromou listinou. Uvedl také, že účastníkem uvedeného restitučního řízení nebylo hlavní město Praha, které bylo ke dni podání návrhu na vklad jako vlastník zapsáno v katastru nemovitostí, takže rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, o nahrazení projevu vůle, jej nezavazuje a z obdobného důvodu nenavazuje na dosavadní zápisy v katastru. Konstatoval, že nemohl zkoumat platnost smlouvy o bezúplatném převodu předmětných nemovitých věcí, na základě níž byl již v r. 2020 povolen vklad vlastnického práva ve prospěch hlavního města Prahy. Věc mohl posoudit jen podle katastrálního zákona a katastrální vyhlášky a nikoliv dle zák. č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen „zákon o majetkovém vyrovnání“). Žalobu zamítl podle § 250i o. s. ř. s tím, že povolení vkladu vlastnického práva bránilo ustanovení § 17 odst. 1 písm. g) zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální zákon“).
4. Odvolací soud na základě odvolání podaného žalobcem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Připomenul, že návrh na povolení vkladu do katastru nemovitostí je posuzován pouze na základě k němu přiložených listin, přičemž vkladová listina je zkoumána – s účinky ke dni podání návrhu na vklad – výlučně jen z hledisek v katastrálním zákoně výslovně uvedených, tj. v případě soukromé listiny optikou předpokladů vtělených do § 17 odst. 1 katastrálního zákona, a v případě veřejné listiny, jedná-li se o rozhodnutí soudu, jen z hledisek uvedených v § 17 odst. 4 téhož předpisu.
V projednávané věci byl katastrálnímu úřadu doručen dne 15. 7. 2022 návrh na povolení vkladu vlastnického práva na základě vkladové listiny – rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 1. 2022, č. j. 23 C 326/2016-475, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 3. 2022, č. j. 23 C 326/2016-483. Tímto rozsudkem soud nahradil souhlas tehdejšího žalovaného (2) účastníka) s dohodou o vydání předmětných pozemků žalobci dle zákona o majetkovém vyrovnání. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud vyložil, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle podle § 161 odst. 3 o.
s. ř. nahrazují toto prohlášení; dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena (kdy odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3459/2022). Rozsudky soudů ukládající povinnost převést nemovitou věc evidovanou v katastru na základě restitučních předpisů podléhají od 1. 1. 2014 (s účinností zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí) vkladovému řízení (odvolací soud ve sledovaných souvislostech odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3459/2022, a ze dne 13.
9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2386/2023). I u veřejné listiny /rozsudku soudu v restituční věci/ však katastrální úřad zkoumá (dle § 17 odst. 2 písm. c/ a odst. 4 katastrálního zákona), zda navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v katastru a zda je rozhodnutí soudu závazné i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno. Odvolací soud posléze s ohledem na nesporná skutková zjištění doplnil, že v katastru nemovitostí je dosud jako vlastník pozemků parc. č. 1710/11 a parc. č. 1746/100 v obci Praha, katastrální území Ďáblice (list vlastnictví 766), z nichž byly geometrickým plánem odděleny předmětné pozemky, zapsáno hlavní město Praha, které ovšem nebylo účastníkem řízení restitučního řízení a z něj vycházející rozsudek ho proto (subjektivně) nezavazuje; není tak současně splněna ani podmínka návaznosti zápisů.
5. Závěrem odvolací soud doplnil, že v řízení podle části páté o. s. ř. o nahrazení pravomocného rozhodnutí správního orgánu nelze zkoumat, zda dříve uzavřená smlouva o bezúplatném převodu pozemků ze dne 4. 6. 2020, č. INO/36/04/002125/2020, uzavřená účastníky 1) a 2) tohoto řízení, na jejímž základě byl povolen vklad vlastnického práva ve prospěch hlavního města Prahy, je absolutně neplatná pro rozpor s § 13 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání. Rovněž nelze zkoumat, zda mělo či nemělo dojít na jejím podkladě k zápisu vlastnického práva ve prospěch hlavního města Prahy, určující je, že vklad povolen byl a že hlavní město Praha je zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník sporných nemovitostí. Je-li vlastnictví hlavního města Prahy žalobcem zpochybňováno, lze věc řešit toliko ve sporném řízení (soudním) podle části třetí o. s. ř. Při rozhodování o nákladech řízení měl odvolací soud za to, že daná problematika se vymyká rámci běžné činnosti Magistrátu hl. m. Prahy, a proto považoval za účelně vynaložené i náklady právního zastoupení advokátem.
6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
7. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II a III rozsudku odvolacího soudu) a jímž byly výrokem I téhož rozsudku potvrzeny nákladové výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
8. Ve zbývajícím rozsahu, jde-li o věc samu, není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, protože odvolací soud se nikterak nevzepřel dlouhodobě ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Lze proto odkázat na výstižné a zjištěným skutkovým okolnostem (jež potud podle § 241a odst. 1 věta prvá o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) odpovídající odůvodnění napadeného rozhodnutí.
9. Judikatura Nejvyššího soudu považuje pravomocné soudní rozhodnutí v restituční věci o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku, za rozhodnutí státního orgánu o vlastnickém právu (viz § 1114 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Platí proto, že rozhodnutí o nahrazení souhlasu s převodem náhradních pozemků podle zákona o půdě představuje konstitutivní akt, v důsledku něhož se nabyvatel stává vlastníkem vydávaného majetku, a to ke dni právní moci dotčeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, rozsudek [velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia] Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Uvedená skutečnost soudnímu rozhodnutí přiznává, jak přiléhavě připomenul odvolací soud, povahu veřejné (nikoliv soukromé) listiny a podmiňuje i rozsah jejího přezkumu katastrálním úřadem ve vkladovém řízení [k této problematice z rozhodovací praxe dovolacího soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, jenž byl uveřejněn pod číslem 13/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, a judikaturu v těchto rozhodnutích uvedenou, a dále ve věci vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3459/2022, uveřejněný pod číslem 16/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. K polemice dovolatele o účincích rozsudku, jež v této věci tvořil tzv. vkladovou listinu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1566/2023, v němž dovolací soud ve vztahu k účinkům pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu oprávněné osoby zdůraznil, že buď může soudní rozhodnutí o vlastnickém právu jeho vznik, změnu nebo zánik deklarovat, tj. prohlásit, že určitá skutečnost, s níž právní předpisy vznik, změnu nebo zánik vlastnického práva spojují, (již) nastala.
Anebo může být rozhodnutí soudu o vlastnickém právu samo o sobě i právním důvodem jeho vzniku (má tak konstitutivní povahu) s účinky ke dni, který je v rozhodnutí určen, jinak ke dni jeho právní moci. Shodně však deklaratorní i konstitutivní rozhodnutí o vlastnickém právu k nemovité věci, jež je zapsána v katastru nemovitostí, nelze spojovat s teorií o právním důvodu (iustus titulus) a o způsobu nabytí vlastnického práva (modus acquirendi domini), neboť podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srovnej ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), se záznamem (nikoliv vkladem) údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, zapisovalo do katastru nemovitostí, mimo jiných, i vlastnické právo, které vzniklo, změnilo se nebo zaniklo ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním.
Shodné ovšem platí (jak na to výstižně poukázal i odvolací soud v nyní projednávané věci) i pro poměry právní úpravy katastru nemovitostí účinné od 1. 1. 2014, kdy vkladem do katastru se, mimo jiných práv, zapisuje i vlastnické právo (§ 11 odst. 1 písm. a/ katastrálního zákona), jak podle soukromé listiny - § 17 odst. 1 katastrálního zákona, tak i podle veřejné listiny - § 17 odst. 2 katastrálního zákona, jíž je i rozhodnutí soudu (§ 17 odst. 4 katastrálního zákona). Rozdíl mezi vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí podle soukromé listiny na straně jedné a podle veřejné listiny, tedy i pravomocného rozhodnutí soudu o vlastnickém právu, na straně druhé tkví v tom, že v prvním případě si vklad i nadále uchovává svůj právotvorný význam v souladu s teorií o titulu a modu (má konstitutivní účinky, je založen na intabulačním principu – srovnej ustanovení § 1105 o.
z.), ve druhém případě má vklad povahu deklaratorního aktu, neboť zapisované právo již vzniklo právní mocí soudního rozhodnutí, není-li v něm uveden jiný okamžik (srovnej ustanovení § 1114 o. z.). Nic to ovšem nemění na tom, že i již vzniklé právo je třeba zapsat do katastru způsobem zákonem předvídaným, tedy jeho vkladem, a to samozřejmě jen při splnění všech zákonných požadavků. To, platí zcela i pro práva vzešlá z rozhodnutí soudu v restitučním řízení. Zákonodárce totiž bezvýjimečně zapovídá, aby po 1.
1.
2014 byla do katastru nemovitostí zapsána totožná práva různých osob duplicitně a stimuluje subjekty práva, aby spor o správnost zápisu v katastru vyřešily buď souhlasným prohlášením, případně autoritativním rozhodnutím soudu (viz úvahy soudu prvního stupně). Přestože tak lze dát dovolateli za pravdu v otázce právotvorných účinků rozsudku vydaného v restituční věci (k tomu srov. již výše zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 2014, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Co 2669/2015), nic to nemění na tom, že i konstitutivní rozhodnutí soudu může být zapsáno do katastru vkladem vlastnického práva za podmínek stanovených katastrálním zákonem, mezi ně patří i obligatorní podmínky tzv. zápisové návaznosti, která v poměrech nyní projednávané věci evidentně splněna nebyla.
11. K námitkám dovolatele upínajícím se k tomu, že si měl katastrální úřad jako předběžnou otázku posoudit tvrzenou absolutní neplatnost převodní smlouvy, na jejímž základě bylo do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo pro účastníka 1), je třeba poukázat na skutečnost, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010, vysvětlil, že v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté o. s. ř. nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán. Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, soudem v občanském soudním řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby – bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu – požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům, než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
12. Je-li činností soudu v řízení podle části páté o. s. ř. nové projednání téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla předmětem řízení před správním orgánem, vyplývá z toho mimo jiné, že soud se v tomto řízení věcí (z pohledu hmotného práva) zabývá v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn (a povinen) správní orgán; bere proto v úvahu právě a jen ta hmotněprávní kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán. Soud zde totiž „na místě správního orgánu“ rozhoduje znovu, ve vymezeném rozsahu (srov. § 250f o. s. ř.), o téže věci. Také proto se v ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. předepisuje, že předmětem rozhodování soudu musí být (příp. ve vymezeném rozsahu) to, co (již) bylo předmětem rozhodování správního orgánu.
13. Uvedené v projednávané věci mimo jiné znamená, že soud, který na základě podané žaloby v řízení podle části páté o. s. ř. projednává a rozhoduje věc vkladu práva do katastru nemovitostí, v níž byl rozhodnutím katastrálního úřadu návrh na vklad zamítnut, se může (protože projednává a rozhoduje znovu právě takový návrh) věcí zabývat jen v rámci těch zákonných hmotněprávních limitů, jež jsou stanoveny pro rozhodnutí o takové věci samotnému katastrálnímu úřadu. V opačném případě by totiž takové řízení nebylo novým projednáním téže věci soukromoprávní povahy soudem, ale – při možnosti „vnesení“ do soudního řízení „poprvé“ nových hmotněprávních kritérií – by se stalo řízením nalézacím sporným ve smyslu části třetí o. s. ř. Soudní řízení podle části třetí a podle části páté o. s. ř. je třeba důsledně odlišovat; každé má jiný charakter a řízení podle části páté o. s. ř. také předpokládá, že je tu primárně založena ve věci soukromoprávní povahy pravomoc jiného orgánu nežli civilního soudu, viz § 7 odst. 1, 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010).
14. Nadto Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že katastrální úřad má charakter tzv. knihovního orgánu, a proto při rozhodování o tom, zda vklad povolí či nikoliv není vůbec nadán pravomocí rozhodovat o existenci či o rozsahu práv k nemovitostem (jakožto evidenční orgán rozhoduje pouze o povolení vkladu takových práv do katastru). A proto je nutné, aby případný nesoulad mezi skutečným právním stavem a stavem evidovaným v katastru nemovitostí, nelze-li jej odstranit tzv. vkladuschopnou listinou, byl odstraněn ve sporném řízení podle části třetí o. s. ř. zahájeném určovací žalobou [v tomto případě žalobou o určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je účastník 2) a nikoliv v katastru zapsaný účastník 1)].
15. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2296/2023, bylo vyloženo, že v řízení před katastrálním úřadem nelze posuzovat sporné skutečnosti (např. platnost smlouvy, která sama nebyla předmětem vkladového řízení a z povahy věci jím ani být nemohla). Ustálená praxe Nejvyššího soudu (srov. například stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, v němž se uvádí, že „platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu, katastrální úřad nezkoumá, a to ani v rozsahu, v jakém je sám oprávněn posoudit platnost právního úkonu, na jehož základě má být právo do katastru nemovitostí teprve zapsáno) přitom odpovídá i precedenčně závazné (čl.
89 odst. 2 Ústavy) judikatuře soudu ochrany ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3151/09), byť se závěry uvedených rozhodnutí vztahovaly ještě k dříve účinnému katastrálnímu zákonu, je však uplatnitelná i v poměrech projednávané věci. Zvláště za situace, kdy nyní účinný katastrální zákon nároky týkající se zápisů veřejných listin (nyní vkladem) dále ještě zpřísnil. Řečeno jinak: dovolatel se v podaném mimořádném opravném prostředku dožaduje toho, aby katastrální úřad (resp. na jeho místě soud rozhodující v řízení podle části páté o.
s. ř.) věcně zkoumal existenci sporné skutečnosti – tedy zda byla platně uzavřena dřívější převodní smlouva mezi účastníkem 1) a účastníkem 2), podle níž bylo v minulosti zapsáno vlastnické právo do katastru nemovitostí. To ale ze shora vylíčených důvodů ve vkladovém řízení (a tedy ani v navazujícím řízení podle části páté o. s. ř.) pojmově možné není a platnost takové smlouvy si pro nedostatek vlastní pravomoci nemůže katastrální úřad posuzovat ani jako otázku předběžnou (prejudiciální). Nejde přitom v dané věci o žádné dovoláním předestírané „překlenutí logické mezery,“ neboť katastrální zákon jednoznačně v § 17 odst. 1 písm. g) část věty za středníkem stanoví, že „není na překážku povolení vkladu, pokud logickou mezeru mezi zápisem v katastru a navrhovaným vkladem podle vkladové listiny navrhovatel doloží současně s návrhem na vklad listinami, které návaznost vkladové listiny na dosavadní zápisy v katastru doplní; tyto listiny však musí mít náležitosti vkladových listin“.
Žádnou jinou vkladuschopnou listinu, vyjma pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, však žalobce ke svému návrhu na zahájení řízení o vkladu vlastnického práva nepředložil.
16. Na dalších dovolatelem vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (zde v podobě absence návaznosti navrhovaného vkladu na dosavadní zápisy) nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Lze tak shrnout, že dovolání směřující do nákladových výroků bylo objektivně nepřípustné a ve vztahu k věci samé se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, což vede k závěru, že nebyly dány důvody přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání jako celek podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jen se zřetelem k tomu, že hlavní město Praha bylo zastoupeno advokátem lze dodat, že u statutárních měst (a tedy i hlavního města Prahy) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, není možné náklady na zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené (k tomu za mnohé srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, či v něm uváděná usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, a ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, dále též např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, bod 25, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, i jeho usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13). Nejvyšší soud odchylně od úvahy nižších soudů a toliko pro účely dovolacího řízení nepovažuje problematiku rozhodování o vkladu vlastnického práva, popř. navazující rozhodování o žalobě podle části páté o. s. ř. za samu o sobě natolik obtížnou, že by nebylo v silách účastníka 1) prostřednictvím svých zaměstnanců kvalifikovaně prosazovat a hájit vlastní zájmy i bez jinak nepochybně kvalifikované pomoci advokáta. Doplnit ve stručnosti možno, že zamítá-li nebo odmítá-li Nejvyšší soud podané dovolání, nepřísluší mu revidovat nákladové výroky rozsudků soudů nižších stupňů (srov. § 224 odst. 1 o. s. ř.), jež zůstávají rozhodnutím o dovolání nedotčena. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu