28 Cdo 1566/2023-1082
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) D. K., narozené XY, bytem v XY, b) M. Z., narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 408/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. ledna 2022, č. j. 19 Co 1236/2021-843,
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. ledna 2022, č. j. 19 Co 1236/2021-843, jímž byl výrokem I. potvrzen ve výroku I. rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 2. července 2021, č. j. 9 C 408/2019-689, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY, zapsaného pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, se ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
1. Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, č. j. 9 C 408/2019-689, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci v rozhodnutí individualizovanou smlouvu o bezúplatném převodu (náhradních) pozemků, mimo jiných označených pozemků, i pozemku parc. č. XY, zapsaného pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pozemku parc. č. XY, zapsaného pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, a pozemku parc. č. XY, zapsaného pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY – dále také „předmětné pozemky“ (výrok I.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 360.531,60 Kč (výrok II.).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2022, č. j. 19 Co 1236/2021-843, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o nahrazení projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, potvrdil (výrok I.), a ohledně dalších ve výroku I. označených pozemků a ve výroku II. o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v uvedeném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
3. Odvolací soud se v rozsahu korespondujících odvolacích námitek žalované zabýval převoditelností žalobci nárokovaných náhradních pozemků, přičemž vyjma pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně o vhodnosti dalších pozemků k převodu na žalobce coby oprávněné osoby, neboť z různých důvodů u pozemků, jež specifikoval ve výroku II. rozsudku, neshledal podle stavu dokazování provedeného soudem prvního stupně pozemky pro možnou zákonnou překážku restituce in integrum na žalobce převoditelné. V případě pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY se však ztotožnil se soudem prvního stupně, že jej na žalobce převést lze, neboť plánovaná stavba skupinového vodovodu XY a ploch pro splaškovou kanalizaci, včetně čerpací stanice, je svou povahou stavbou technické infrastruktury [viz ustanovení § 2 odst. 1 písm. m) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 183/2006 Sb.“)], jež není s ohledem na výjimku popsanou v bodě 4. ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), překážkou převodu pozemku na jiné osoby. Zákonnou překážku převoditelnosti neshledal odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – ani u pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, u nějž žalovanou vytýkaná funkční souvislost a ani stav společného obhospodařování s jiným pozemkem překážku převoditelnosti nepředstavují. Tím je podle úsudku odvolacího soudu pouze přímá zastavěnost pozemku stavbou, popřípadě jeho funkční souvislost se stavbou, a z toho vyplývající nezbytnost pozemku pro užívání stavby. Konečně, ani u pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY nezjistil, stejně jako soud prvního stupně, žádný důvod, pro který by pozemek nemohl být jako vhodný na žalobce převeden. Poté, kdy příslušným výpisem z katastru nemovitostí odvolací soud prověřil relevanci námitky žalované, že u tohoto pozemku probíhá vkladové řízení o převodu vlastnického práva k němu na třetí osobu, uzavřel, že podle stavu zápisu v katastru nemovitostí je žalovaná stále vedena jako vlastník pozemku a nebylo zjištěno, že by nějaké vkladové řízení probíhalo.
II. Dovolání, návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti a vyjádření k dovolání a k návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti
4. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále táž „dovolatelka“) dovolání majíc je ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále „o. s. ř.“), za přípustné pro řešení otázky vhodnosti pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY k převodu coby pozemků náhradních na oprávněné osoby, při jejímž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované závěry obsaženými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 24.
10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, a v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2021/2005, ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013, ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, a ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1547/2016 (tato rozhodnutí, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz).
5. Po připomenutí obecných východisek reflektujících případy zákonných a judikaturou ustavených překážek pro převod náhradních pozemků oprávněným osobám uplatnila dovolatelka konkrétní námitky ve vztahu k převoditelnosti předmětných pozemků. V případě pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY žalovaná namítala, že závěr odvolacího soudu o výjimce negující zákonnou překážku převoditelnosti označeného pozemku [viz § 6 odst. 1 písm. b) bod 4. zákona č. 503/2012 Sb.] je předčasný, pokud se odvolací soud současně nezabýval tím, zda bude možné pozemek po vybudování čerpací stanice bez problémů zemědělsky využívat, přičemž za nerozhodnou označila skutečnost, že plánovaná stavba zasáhne pozemek jen v malé výměře.
Výtku předčasného závěru o absenci funkční souvislosti uplatnila dovolatelka i ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY. Soudy obou stupňů se dostatečným způsobem nezabývaly funkčním spojením tohoto pozemku s pozemkem jiným. Uvedla, že v jižní části pozemku se nacházejí drobné stavby a příslušenství, které nepochybně neslouží k samostatnému užívání, ale právě k užívání s pozemkem (stavbami) jinými. Namítala současně, že soudy nezkoumaly ani to, jaký je charakter těchto drobných staveb a zda nezakládají překážku pro vydání dle ustanovení § 11 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“).
Překážku převoditelnosti na žalobce pak dovolatelka namítala i u pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, k němuž vzniklo na základě rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ve věci sp. zn. 7 C 278/2018 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 22 Co 287/2021 vlastnické právo třetí osobě. Vkladové řízení přitom bylo přerušeno na základě usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 7700/2021 (pozn.: správně 28 Cdo 2770/2021) o odkladu právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Dovozovala tudíž stav konkurence práv více oprávněných osob a soudy tak měly zkoumat, která z nich disponuje tzv. lepším právem.
Odvolacímu soudu vytýkala, že taková zjištění ovšem v dovoláním dotčeném rozsudku absentují. Žalovaná v dovolání navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v části týkající se pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. V podaném dovolání žalovaná současně navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnosti dovoláním dotčeného rozsudku. Připomněla, že v mezidobí od právní moci rozsudku odvolacího soudu do vydání rozhodnutí o dovolání by žalobci mohli převést předmětné pozemky na třetí osoby, čímž by byla žalovaná vážně poškozena na svých právech. Protože se tak v praxi často děje, musela by se žalovaná po zrušení pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím domáhat žalobou vydání bezdůvodného obohacení, což rozhodně není smyslem restitučních předpisů. Účelem navrhovaného odkladu právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu je tudíž snaha předejít dalším soudním sporům, přičemž žalobcům odkladem žádná újma nehrozí.
7. Žalobci označili ve vyjádření dovolání za nepřípustné, neboť žalovanou uplatněné námitky nezakládají řešení právních otázek, jež by mělo potřebný judikatorní přesah. Dovozovali, že posouzení dovolatelkou vymezených otázek má význam právě a pouze v konkrétní projednávané věci. S odkazem na ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) bod 4. zákona č. 503/2012 Sb. a závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3444/2019, nesouhlasili s názorem žalované o nevhodnosti pozemku parc. č. XY k převodu na oprávněné osoby. Připomněli, že na pozemku plánovaná stavba skupinového vodovodu, splaškové kanalizace, včetně čerpací stanice, je svou povahou stavbou technické infrastruktury, jež je citovaným ustanovením vyňata ze zákonné výluky převodu na jiné osoby. Uvedli dále, že pozemek je zemědělsky obhospodařován, a že stav, kdy zemědělský pozemek je využíván pro stavby typu vodovodu a kanalizace je celkem obvyklý, přičemž užívání takových staveb nekoliduje s možností zemědělského využití pozemku, včetně dispozic s ním. Žalobci rovněž rozporovali argumentaci žalované o nepřevoditelnosti pozemku parc. č. XY. Umístění drobných staveb na pozemku, jež dovolatelka zmínila, není s ohledem na jednoznačný text ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nejen důvodem pro nevydání takto zastavěného pozemku původní oprávněné osobě, ale ani jiným oprávněným osobám coby pozemku náhradního. K námitce o funkčním spojení nárokovaného pozemku s pozemkem jiným připomněli východiska jimi specifikované judikatury Nejvyššího soudu, jež stav funkční souvislosti pozemku se stavbou (nikoliv s jiným pozemkem) vykládá jako funkční souvztažnost, kdy stavbu nelze bez pozemku řádně užívat, popřípadě bez pozemku by byl provoz stavby vyloučen. Žalobci také oponovali názoru žalované o nepřevoditelnosti pozemku parc. č. XY z důvodu jeho převodu jiné oprávněné osoby. Uvedli, že v době rozhodování odvolacího soudu neexistovalo žádné pravomocné soudní rozhodnutí, jež by k pozemku založilo vlastnické právo jiných osob. Připomněli rovněž, že soudní řízení, v němž mělo k vydání pozemku dojít, bylo zahájeno později a podle žalobcům dostupných informací jejich dosud neuspokojený restituční nárok je vyšší než částka zbývajícího restitučního nároku u oprávněných osob, jimž měl být dle argumentace žalované pozemek vydán. Za nedůvodný dále žalobci označili i návrh žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním dotčeného rozsudku. Uvedli, že žalovaná v návrhu nijak nekonkretizuje, v čem spatřuje závažné ohrožení svých práv, popřípadě v čem spatřuje hrozbu závažné újmy. Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popřípadě shledá-li je přípustným, aby dovolání zamítl.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné.
9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předkládané otázky převoditelnosti pozemku parc. č. XY, jenž žalobci nárokují k převodu jako náhradní pozemek za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalované naopak není ve smyslu citovaného ustanovení přípustné pro řešení otázky vhodnosti pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY k převodu coby pozemků náhradních (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) na žalobce; při jejím řešení se totiž odvolací soud – vzdor mínění žalované – od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nijak neodchýlil.
12. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vhodnými náhradními pozemky je třeba rozumět pozemky, jež by byly v zásadě – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, respektive žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 24.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14.
11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). V rozsudku ze dne 31.
1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).
13. Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. podle tohoto zákona nebo zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět z vlastnictví státu na jiné osoby zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné, s výjimkou zemědělských pozemků 1. převáděných podle § 7 nebo § 10 odst. 1 nebo 2, 2. převáděných se souhlasem obce nebo kraje na osoby, které mají podle schválené stavební dokumentace uskutečnit výstavbu podle § 17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 3. převáděných se souhlasem obce nebo kraje směnou za jiné nemovitosti podle § 17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo 4. určených platnou územně plánovací dokumentací nebo již využitých ke zřízení technické infrastruktury; v případě pochybností vydá na základě žádosti Státního pozemkového úřadu vyjádření příslušný úřad územního plánování.
14. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku, jíž ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. při posouzení vhodnosti pozemku k převodu na jiné osoby primárně implikuje, je potřebné vždy hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020). Účelu a smyslu zemědělských restitucí a základnímu cíli, jímž je zmírnění alespoň některých majetkových křivd způsobených vlastníkům zemědělských pozemků v rozhodném období, by ovšem odporovalo, pokud by zákonné či judikaturou ustavené překážky naturální restituce pozemků (i těch náhradních) byly aplikační praxí vykládány nepřiměřeně extenzivně (k tomu srovnej žalobci připomenuté usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018.
15. V poměrech projednávané věci vyšly soudy obou stupňů v případě žalobci nárokovaného pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY ze zjištění, že jeho celková výměra činí 90.917 m2, že je v katastru nemovitostí evidován jako trvalý travnatý porost a je součástí většího půdního celku – jednotným způsobem obdělávaného pole. Územním plánem města XY je pozemek určen k realizaci veřejně prospěšných staveb – VPS K12 – návrh plochy pro splaškovou kanalizaci, včetně čerpací stanice, a VPS 11107 – skupinový vodovod XY.
Pro popsaný účel má být pozemek dotčen jen v malém rozsahu. Pokud v rovině právního posouzení věci dospěl odvolací soud k dovolatelkou kritizované konkluzi, že pozemek je sice určen k výstavbě veřejně prospěšné stavby technické infrastruktury (§ 2 odst. 1 písm. m) zákona č. 183/2006 Sb.), a jeho naturální restituci coby i pozemku náhradního nic s ohledem na výjimku ze zákonné překážky převodu podávající se z bodu 4. ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. nebrání, pak jeho závěr obstojí, neboť jím je reflektováno nejen jednoznačné znění zákona, ale konvenuje i závěrům ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nabádající k nikoliv extenzivnímu přístupu k interpretaci právních norem ustavujících překážky pro naturální restituci pozemků.
Samotná dovolací argumentace žalované nesená tvrzeními o nejistotě, zda bude možné pozemek, na němž se bude stavba technické infrastruktury nacházet, zemědělsky využívat, a zda provoz kanalizační a vodárenské sítě nezpůsobí i další omezení vlastníku pozemku a zejména provozovateli zařízení, vykazuje zřetelný spekulativní potenciál. V situaci, kdy s účinností od 1. 11. 2019 ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. stanoví výjimku ze zákazu převodu pozemků určených platnou územně plánovací dokumentací nebo již dokonce využitých ke zřízení technické infrastruktury, pak dovoláním konstruované úvahy žalované o nevhodnosti pozemku k převodu na oprávněné osoby postrádají právní relevanci [v poměrech novelizovaného ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3555/2022]. Sluší se k přípustnosti dovolání žalované dotýkajícího se rozsudku odvolacího soudu a jeho posouzení převoditelnosti pozemku parc. č. XY na žalobce uvést, že s žádným z deseti rozhodnutí Nejvyššího soudu specifikovaných v bodě 4. tohoto rozsudku nemohla být konkluze odvolacího soudu o vhodnosti pozemku k převodu v kolizi, neboť žádné z odkazovaných rozhodnutí se problematikou naturální restituce pozemku, na němž je plánována realizace stavby technické infrastruktury, nezabývalo a logicky ani s ohledem na data vydání rozhodnutí zabývat nemohlo, neboť – jak Nejvyšší soud výše připomněl – výjimka ze zákazu převodu pozemků ve vlastnictví státu, na němž je plánován či již byl realizován uvedený druh stavby, byla do ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. vložena až novelou s účinností od 1.
11. 2019.
16. Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno rovněž hodnotit, zda převodu nebrání zákonná výluka uvedená v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, tedy zda se oprávněná osoba nedomáhá vydání původního pozemku, potažmo i pozemku náhradního, jenž je zastavěn. Ve smyslu tohoto ustanovení pak pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země.
17. Zákon o půdě výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Překážkou vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být i funkční souvislost pozemků se stavbou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014); i u pozemku požadovaného jako náhradní je tedy nutno zvažovat i jeho případnou funkční provázanost s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).
18. Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie (srovnej Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009.
19. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
20. V případě žalobci nárokovaného pozemku parc. č. XY o výměře 38.317 m2 v katastrálním území XY soudy obou stupňů shodně vyšly ze skutkových zjištění, podle nichž jde o pozemek samostatně obhospodařovaný, jenž je v katastru nemovitostí evidován jako trvalý travnatý porost. Odvolací soud pak formuloval konkluzi, že pozemek není spojen s žádnou stavbou ve smyslu nutné funkční souvztažnosti a dovolatelkou namítaná spojitost pozemku s jiným společně obhospodařovaným pozemkem pak jeho převodu na žalobce nebrání.
Vhodnost pozemku k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob rovněž není zapovězena tím, že na pozemku se nacházejí drobné stavby. Ani tyto konkluze se závěrům ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neprotiví. Dle jednoznačného znění zákona drobné stavby nejsou na překážku vydání pozemku, na němž jsou umístěné [viz § 11 odst. 1 písm. c) věta první část věty za středníkem zákona o půdě]. Dovolání žalované ohledně přímé zastavěnosti pozemku drobnými stavbami tak není ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné již jen proto, že přípustnost dovolání nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, či ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 76/2015, a kdy zákonné ustanovení ani nepřipouští jiný výklad vzhledem k jeho jednoznačné dikci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1100/2013 nebo ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 7/2015).
Dovolatelkou namítaná funkční spojitost nárokovaného pozemku s pozemkem jiným z důvodu jejich sousedství či společného obhospodařování pak zjevně pomíjí nejen judikatorně ustavený požadavek [vyplývající ostatně z ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] o funkční souvztažnosti mezi pozemkem a stavbou (nikoliv dalším pozemkem) jako podmínce jejich využitelnosti, ale i fakt, že požadovanou funkční souvztažnost ani mezi pozemkem a stavbou nenaplňuje bez dalšího jejich blízkost (sousedství) či společné užívání (obhospodařování), nýbrž to, zda tvoří jeden funkční celek ve smyslu uceleného areálu, v němž pozemek (třeba z důvodu komunikační potřebnosti) představuje podmínku pro využívání stavby, jež je tak s ním funkčně spojena.
O takovou situaci však v případě pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY zjevně nejde a úvahu odvolacího soudu o absenci funkční souvislosti s jiným pozemkem ústící v závěr o jeho vhodnosti pro převod oprávněným osobám tak nelze označit za zjevně nepřiměřenou.
21. Ani v případě řešené otázky převoditelnosti pozemku parc. č. XY se tudíž odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Konkluze rozhodnutí dovolacího soudu, na něž žalovaná v dovolání odkazuje, do poměrů projednávané věci nelze nijak promítnout. Platí to nejen pro rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 855/2010, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011, sp. zn. 28 Cdo 592/2013, a sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, jež řeší otázku vhodnosti převodu pozemku na jiné osoby na podkladě jiných důvodů než funkčního spojení nemovitých věcí, ale i pro rozhodnutí ostatní (specifikovaná v bodě 4. odůvodnění tohoto rozsudku), jež sice náleží do souboru tzv. areálové judikatury, nicméně jimi formulované konkluze dopadají do poměrů s projednávanou věcí skutkově nesouměřitelných (pozemky jako součásti areálu sídliště, školních a sportovních zařízení, areálu letiště sloužícího k vojenským účelům, pozemky tvořící veřejnou zeleň a veřejné prostranství).
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání žalované je důvodné v rozsahu jeho přípustnosti založené na argumentaci dovolatelky o nepřevoditelnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY na žalobce v situaci, kdy již v dříve skončeném soudním řízení bylo rozhodnuto o převodu vlastnického práva k tomuto pozemku na jiné oprávněné osoby. Při řešení otázky vhodnosti pozemku k převodu se v dále uvedených skutkových souvislostech odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud dovodil, že k převodu na žalobce nebrání žádná překážka.
23. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem
nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
24. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
25. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
26. Podle ustanovení § 1114 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“) rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci se vlastnického práva nabývá dnem, který je v něm určen. Není-li v rozhodnutí takový den určen, nabývá se vlastnického práva dnem právní moci rozhodnutí.
27. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je ustáleně nahlíženo na otázku vzniku vlastnického práva oprávněné osoby k náhradnímu pozemku, jež je založeno pravomocným rozhodnutím soudu nahrazujícím projev vůle povinné osoby uzavřít v poměrech restitučních s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu takového pozemku. Lze v tomto směru upozornit na souhrnné závěry vyjádřené s odkazem na předešlou rozhodovací praxi dovolacího soudu v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 809/2020. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí soudu, jímž se Pozemkovému fondu ČR ukládalo, či České republice - Státnímu pozemkovému úřadu ukládá, uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle zákona o půdě, je rozhodnutím podle zvláštního předpisu (podle zákona o půdě), přičemž podle ustálené rozhodovací praxe jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a nikoliv o rozhodnutí nahrazující prohlášení vůle dle § 161 odst. 3 o. s. ř. (k tomu srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017).
28. Navazující rozhodovací praxe, jež judikatorní východiska vzniku vlastnického práva oprávněné osoby na základě pravomocného soudního rozhodnutí dále rozvíjí na pozadí aplikace ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb. a pravomoci soudu v civilním řízení konstituovat vlastnické právo po oddělení geometrickým plánem k nově vzniklému pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, jenž byl uveřejněn pod číslem 13/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021) dále ve vztahu k účinkům pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu oprávněné osoby doplňuje, že buď může soudní rozhodnutí o vlastnickém právu jeho vznik, změnu nebo zánik deklarovat, tj. prohlásit, že určitá skutečnost, s níž právní předpisy vznik, změnu nebo zánik vlastnického práva spojují, (již) nastala, anebo může být rozhodnutí soudu o vlastnickém právu samo o sobě i právním důvodem jeho vzniku (má tak konstitutivní povahu) s účinky ke dni, který je v rozhodnutí určen, jinak ke dni jeho právní moci.
Shodně však deklaratorní i konstitutivní rozhodnutí o vlastnickém právu k nemovité věci, jež je zapsána v katastru nemovitostí, nelze spojovat s teorií o právním důvodu (iustus titulus) a o způsobu nabytí vlastnického práva (modus acquirendi domini), neboť podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srovnej ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), se záznamem (nikoliv vkladem) údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, zapisovalo do katastru nemovitostí, mimo jiných, i vlastnické právo, které vzniklo, změnilo se nebo zaniklo ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním.
Shodné ovšem platí i pro poměry právní úpravy katastru nemovitostí účinné od 1. 1. 2014, kdy vkladem do katastru se, mimo jiných práv, zapisuje i vlastnické právo [§ 11 odst. 1 písm. a) zákona č. zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „katastrální zákon“)], jak podle soukromé listiny - § 17 odst. 1 katastrálního zákona (např. smlouvy vyjadřující ve svém obsahu shodný projev vůle dvou či více účastníků), tak i podle veřejné listiny - § 17 odst. 2 katastrálního zákona, jíž je i rozhodnutí soudu (§ 17 odst. 4 katastrálního zákona).
Rozdíl mezi vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí podle soukromé listiny na straně jedné a podle veřejné listiny, tedy i pravomocného rozhodnutí soudu o vlastnickém právu, na straně druhé tkví v tom, že v prvním případě si vklad i nadále uchovává svůj právotvorný význam v souladu s teorií o titulu a modu (má konstitutivní účinky, je založen na intabulačním principu) – srovnej ustanovení § 1105 o.
z., ve druhém případě má vklad povahu deklaratorního aktu, neboť zapisované právo již vzniklo právní mocí soudního rozhodnutí, není-li v něm uveden jiný okamžik (srovnej ustanovení § 1114 o. z.).
29. Nejvyšší soud ustáleně dovozuje, že nevhodnost pozemku k vydání oprávněné osobě jako pozemku náhradního nepůsobí sama skutečnost, že je dotčený pozemek předmětem i jiného, prozatím však neskončeného, řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018), ani skutečnost, že byl zařazen do veřejné nabídky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 686/2019) a ani sama skutečnost, že byl daný pozemek dotčen předběžným opatřením, jímž je žalované zapovězeno s pozemkem nakládat (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11.
11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, nebo ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020). V případě konkurence práv více oprávněných osob domáhajících se vydání téhož náhradního pozemku jest však vždy komplexně hodnotit, které z oprávněných osob k uspokojení jejího restitučního nároku vydáním požadovaného náhradního pozemku svědčí „lepší“ právo. Významným přitom může být zejména okamžik zahájení soudního řízení tím kterým z oprávněných, hospodářský význam požadovaného náhradního pozemku pro jednotlivé žadatele, výše jejich dosud neuspokojených restitučních nároků, doba, po niž jejich nároky zůstávají neuspokojeny, míra jejich aktivity ve veřejných nabídkách apod.; nelze vyloučit ani reálné rozdělení požadovaného náhradního pozemku mezi konkurenty (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11.
11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 553/2021, ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3314/2021, a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021).
30. Dovodil-li odvolací soud ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY jeho vhodnost k převodu na žalobce, a sice toliko se zřetelem na stav zápisu v katastru nemovitostí (s argumentací o zápisu žalované jako vlastníka pozemku a zjištění, že neprobíhá žádné vkladové řízení), pak taková zjištění sama o sobě v poměrech projednávané věci ke konkluzi o převoditelnosti pozemku na žalobce vést nemohlo. Již dříve před vydání dovoláním dotčeného rozsudku bylo totiž rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 12. 2020, č. j. 7 C 278/2018-691, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2021, č. j. 22 Co 287/2021-792, rozhodnuto o vlastnickém právu k pozemku jiných oprávněných osob a takovou skutečnost signalizovala žalovaná již v podaném odvolání. V dovolacím řízení vedeném z podnětu dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2021, č. j. 22 Co 287/2021-792, byla sice usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, č. j. 28 Cdo 2770/2021-872, odložena právní moc citovaného rozsudku odvolacího soudu až do rozhodnutí o podaném dovolání (dovolání bylo posléze odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, č. j. 28 Cdo 3276/2021-895), nicméně odložení právní moci soudního rozhodnutí o vlastnickém právu jiných oprávněných osob k pozemku parc. č. XY vyvolalo stav konkurence restitučních nároků více oprávněných osob v procesu jejich uspokojování k témuž pozemku (v době odkladu právní moci dřívějšího rozhodnutí soudu bylo vlastnické právo žalobců k pozemku založeno dovoláním dotčeným rozsudkem) a zavdalo potřebu zkoumat, která ze skupin oprávněných osob disponuje tzv. lepším právem; v uvedeném směru však odvolací soud žádnou úvahu neučinil. Jeho právní závěr, že pozemek parc. č. XY je k převodu na žalobce vhodný, je předčasný, a tudíž nesprávný.
31. Protože rozsudek odvolacího soudu je ve shora vymezeném rozsahu založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v části výroku I. týkající se pozemku parc. č. XY zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.); dovolání žalované, pokud jím byl dotčen výrok I. rozsudku odvolacího soudu i ve vztahu k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY, pak není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, a proto v uvedeném rozsahu Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
32. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř. a § 226 odst. 1 o. s. ř.).