USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobce J. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Mládkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice
– Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,
identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou,
advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené
u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 232/2019, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020, č. j.
26 Co 199/2020-427, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve
výši 11.567,60 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Martina Mládka, advokáta se
sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
18. 6. 2020, č. j. 8 C 232/2019-378, zastavil řízení v části, v níž se žalobce
domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o
bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území XY,
XY, XY, XY a XY (výrok I.), nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem
smlouvu o bezúplatném převodu pozemků nově oddělených geometrickým plánem
vyhotoveným společností AZIMUT CZ s. r. o. pod č. 1513-13/2020, který je
nedílnou součástí rozsudku, a to části dosavadní parcely č. XY označené jako
pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, části dosavadní parcely č. XY
označené jako pozemek parc. č. XY a části dosavadní parcely č. XY označené jako
pozemek parc. č. XY, a dále pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY
(dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle
ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o
půdě“ (výroky II. a III.), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k
rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 132.798,52 Kč (výrok IV.).
K odvolání žalované proti výrokům II., III. a IV. Krajský soud v Praze (dále
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 26 Co 199/2020-427,
rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III. a IV. potvrdil
(výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce
náklady odvolacího řízení ve výši 23.135,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve
smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za
pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané
překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup
žalované ve vztahu k žalobci liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti
vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení
žalobce z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění
restitučního nároku žalobce žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční
nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatovaly přitom, že
předmětné pozemky jsou vhodné k převodu na žalobce. Jelikož hodnota předmětných
pozemků vybraných žalobcem jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví
státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného
restitučního nároku žalobce, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobcem
smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Domnívá se, že nebyly
splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení
§ 11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast
oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně
státu, a v této souvislosti poukazuje na odklon odvolacího soudu od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (reprezentované v dovolání
konkretizovanými rozhodnutími). Dovolání považuje za přípustné ve smyslu
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), rovněž pro existenci otázky dovolacím
soudem dosud neřešené, a to zda jsou nalézací soudy v řízení o nahrazení
projevu vůle podle zákona o půdě povinny zabývat se celkovou výší restitučního
nároku oprávněné osoby v případě, že hodnota nárokovaných náhradních pozemků
nepřekračuje výši dosud neuspokojeného restitučního nároku dané oprávněné osoby
uznanou žalovanou. Dále podotýká, že odvolací soud rozhodl o dělení pozemků
geometrickým plánem a o převodu takto oddělených částí pozemků na osobu
oprávněnou bez souhlasu stavebního úřadu a žalované, což dle názoru dovolatelky
koliduje s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19
(označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je
přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba
ve vztahu k předmětným pozemkům zamítá, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém podrobném vyjádření označil dovolání žalované za nepřípustné a
nedůvodné. Neztotožnil se s argumentací dovolatelky stran předpokladů pro
uspokojení restitučního nároku žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Upozornil také, že pokud je restituční nárok dosud neuspokojen ve výši
dostatečné pro vydání požadovaných náhradních pozemků, není nezbytné, aby se
odvolací soud zabýval celkovou hodnotou restitučního nároku žalobce. Dále pak
podrobil kritice nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS
3804/19, který dle mínění žalobce nereflektuje stálost závěrů vyplývající z
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, o něž se opírá právní názor žalobce, a
zcela pomíjí restituční rozměr nároku na vydání náhradního pozemku založený
ustanovením § 11a zákona o půdě. Upozornil rovněž, že převoditelnost pozemku
parc. č. XY v katastrálním území XY byla mezi účastníky řízení nesporná. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již byly v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou
přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem
znovu posoudit odchylně. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž je reflektována i judikatura Ústavního
soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02,
publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález
ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne
13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena
v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu
(či jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku oprávněné
osoby na převod náhradního pozemku může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu
žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby
bylo lze vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, a že takový
postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči
ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a přístupný, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz). Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý, ba až svévolný
lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), jímž
bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby
zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků)
nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě
odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné
osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému
postupu, je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že
postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či
diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky
nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup
nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej např. dovolatelkou zmiňovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Zde sluší se připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o
krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je
především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení,
byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné
osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o
tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů
nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené
(srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1540/2015). Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze
a jejich vady (viz námitky, že žalobce o uspokojení restitučního nároku
neusiloval dostatečně aktivně) nemohou založit přípustnost dovolání (na
přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Hodnotící závěry soudů nižších stupňů o liknavém a svévolném postupu žalované
při uspokojování restitučního nároku žalobce přitom nejsou nepřiměřené
zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní
přístup žalobce, respektive jeho právní předchůdkyně, bez ospravedlnitelného
důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), a to zejména v důsledku nesprávného
ocenění restitučního nároku (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění
restitučního nároku pak srovnej např. již výše uvedené usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož do současné
doby nedošlo zcela k jeho uspokojení, pročež se dovolatelka ocitla v mnohaletém
prodlení, odvolací soud v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem
liknavého postupu žalované nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat účast ve
veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných
pozemků.
Nikterak nepřiměřený přitom není též názor odvolacího soudu, že došlo-li ke
změně postoje žalované k ocenění restitučního nároku žalobce v roce 2020
(ačkoli pravomocně o něm bylo rozhodnuto v průběhu let 2002 až 2019), což je
několik měsíců po podání žaloby o nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením
smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků, přičemž žádost o přecenění
restitučního nároku byla žalobcem podána již v roce 2018, je patřičné vyhovět
požadavku na vydání konkrétních vhodných náhradních pozemků, aniž by bylo nutno
trvat na účasti žalobce ve veřejných nabídkách (skutkovými zjištěními učiněnými
v nalézacím řízení je – jak již bylo výše uvedeno – navíc dovolací soud vázán a
nemůže je přezkoumávat – k tomu dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Právní posouzení věci odvolacím soudem se současně nijak neodchyluje od
dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, jež závěr o nenaplnění předpokladů pro vyhovění žalobě o
vydání vybraných náhradních pozemků opírá oproti projednávané věci o odlišné
individuální skutkové okolnosti, kdy se oprávněná osoba na rozdíl od
posuzovaného případu, v němž byl postup dovolatelky stižen dlouhodobě
prosazovaným nesprávným oceněním restitučního nároku, veřejných nabídek pozemků
bezdůvodně neúčastnila. Odkázala-li dovolatelka na závěry dovozené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne
16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4190/2015, a v rozsudku téhož soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2772/2015, pak jde o rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv
srovnatelných s poměry nyní projednávané věci. Usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, bylo vydáno za situace, kdy se žalobkyně domáhala převodu
pozemku, který byl ve zřejmém nepoměru k jejímu restitučnímu nároku, a ani si
včas neopatřila podklady pro jeho ocenění. V usnesení ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, dovolacím soudem aprobovaný závěr odvolacího soudu o
zamítnutí žaloby byl založen zejména na tom, že žalobce měl odmítavý postoj k
uzavření převodních smluv v případech, v nichž v nabídkových řízeních uspěl, a
dále vznášel nepřiměřené nároky na kvalitu náhradních pozemků. V rozsudku ze
dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, pak byl závěr soudů obou stupňů o
liknavém či dokonce svévolném postupu žalované (či jejího předchůdce) dovolacím
soudem shledán zjevně nepřiměřeným za situace, kdy v řízení nebyly zjištěny
žádné konkrétní okolnosti vedoucí k takovému závěru. Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu ani s dalšími dovolatelkou citovanými
rozhodnutími (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1807/2013, a s usnesením téhož soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4758/2016), jež – stejně tak, jako rozhodnutí v dané věci – jsou založena na
závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí vhodného pozemku
zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto
případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým přístupem žalované,
respektive jejího právního předchůdce. Napadené rozhodnutí rovněž nekoliduje s dovolatelkou poukazovanou judikaturou
Ústavního soudu (konkrétně se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016,
sp. zn. II. ÚS 1782/16), jež akcentuje smysl a účel restitučních zákonů, ani s
nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, dle nějž
„obecné soudy musí rovněž zkoumat, zda tu nedošlo k libovůli v situaci, kdy
Pozemkový fond ČR vykonává vůli státu v právních vztazích, v níž má stát
postavení dlužníka co do nároků oprávněných osob na vydání náhradních pozemků. Lze dovodit, že podle okolností konkrétního případu je dán i nárok na uzavření
smlouvy o převodu konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu“.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalované, že odvolací soud
nevyčíslil celkovou výši restitučního nároku žalobce. Sluší se uvést, že v
posuzované věci bylo předmětem řízení nahrazení projevu vůle žalované uzavřít
se žalobcem smlouvu o převodu konkrétních pozemků ve smyslu ustanovení § 11a
odst. 1 zákona o půdě, nikoliv vyčíslení výše restitučního nároku žalobce. V
situaci, kdy cena oprávněnou osobou vybraných pozemků zdaleka nedosahuje výše
aktuálního restitučního nároku – ani podle ocenění oprávněné osoby, ani podle
ocenění žalované – nemá přesné ocenění (vyčíslení) restitučního nároku
oprávněné osoby na výsledek řízení, který závisí toliko na posouzení podmínek,
za nichž lze žalované uložit, aby na žalobce za účelem alespoň částečného
uspokojení jeho restitučního nároku převedla jím vybrané náhradní pozemky,
žádný vliv. Otázka aktuální zbývající výše restitučního nároku žalobce by mohla
být významná toliko v případě sporu o určení výše restitučního nároku nebo v
řízení o nahrazení projevu vůle k převodu dalšího náhradního pozemku či v
řízení o jiném způsobu uspokojení zbývajícího restitučního nároku žalobce
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo
2288/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo
4608/2018). Dovolání rovněž není přípustné pro řešení otázky, zda je v řízení o vydání
náhradního pozemku oprávněné osobě vedeném ve smyslu ustanovení § 11a odst. 1
zákona o půdě dána pravomoc obecného (civilního) soudu rozhodnout o dělení
nárokovaného (náhradního) pozemku v situaci, kdy tento pozemek sice není vhodný
k vydání v celé své výměře, ale jeho převoditelnost je dána k části oddělené
geometrickým plánem, jež se stává nedílnou součástí rozsudku, jímž je nahrazen
projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu oddělené
pozemkové části. Odvolací soud se při řešení předestřené právní otázky od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil a dovolací soud i přes
odlišný právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, o nějž je opřena dovolací argumentace žalované, neshledává
žádný rozumný důvod se od konzistentní judikatury Nejvyššího soudu reflektující
řešení této otázky i na pozadí aplikace ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
pozdějších předpisů (dále „stavební zákon“), jakkoliv odchýlit. Závěr, na němž
je založen rozsudek odvolacího soudu, koresponduje konkluzím, jež dovolací soud
aktuálně přijal v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo
509/2021. Tímto rozsudkem byly se zaměřením na výklad ustanovení § 82 odst. 3
stavebního zákona dále rozvinuty závěry přijaté dosavadní judikaturou
Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se opakovaně vyjadřuje k otázce dělení pozemků oddělovacím
geometrickým plánem a nezbytnosti souhlasu (územního rozhodnutí) stavebního
úřadu. Například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo
586/2017, byl vyjádřen názor, že „rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví podle § 1143 a násl.
o. z. je – z pohledu § 82 odst. 3
stavebního zákona – rozhodnutím podle zvláštního předpisu, které nevyžaduje
vydání územního rozhodnutí. To odpovídá jednak textu zákona (jde o rozhodnutí
podle zvláštního právního předpisu, tedy zvláštního ve vztahu ke stavebnímu
zákonu), a také konstantní a nikdy nezpochybněné soudní praxi. Lze poukázat i
na relativně samostatné uplatňování veřejného a soukromého práva (§ 1 odst. 1
o. z.); pokud by byl soud rozhodující o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k
pozemku vázán na vydání územního rozhodnutí, byl by to zásah do jeho pravomoci,
neboť rozhodnutí by bylo vázáno na – navíc ještě předchozí – vydání územního
rozhodnutí, které by fakticky do značné míry předurčilo obsah rozsudku.“
Vztah formulace obsažené v ustanovení § 82 odst. 3 stavebního zákona k
rozhodování soudu v soukromoprávních věcech (konkrétně i podle zákona o půdě),
na jejichž základě dochází ke vzniku nové (nemovité) věci v právním smyslu a
současně konstituování vlastnického práva k ní dovolací soud opakovaně a
konzistentně vyjadřuje ve své judikatuře, z níž za zmínku stojí upozornit na
souhrnné závěry vyjádřené s odkazem na předešlou rozhodovací praxi dovolacího
soudu v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018,
a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 809/2020. V
těchto rozhodnutích Nejvyšší soud uvedl, že „rozhodnutí soudu, jímž se
Pozemkovému fondu ČR ukládalo, či České republice - Státnímu pozemkovému úřadu
ukládá, uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního
pozemku dle zákona o půdě, je rozhodnutím podle zvláštního předpisu (citace s
předchozím odkazem na znění ustanovení § 82 odst. 3 stavebního zákona), podle
zákona č. 229/1991 Sb., přičemž podle ustálené rozhodovací praxe jde o
rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba
stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, a rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), a nikoliv o rozhodnutí nahrazující
prohlášení vůle dle ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř., jak se dovolatelka mylně
domnívá (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Je pak také obecně v souladu s ustálenou soudní praxí,
pokud soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s
parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, odkáže v rozsudku na
geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009). V
případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice,
je nutné vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí
rozhodnutí (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. 4. 2016,
sp. zn.
22 Cdo 75/2016, v této souvislosti odkazující již na stanovisko
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj
57/71, uveřejněné pod číslem 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“
Ve stejném duchu, byť s akcentem na smysl a účel úpravy územního rozhodování o
dělení nebo scelování pozemků ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 písm. e) zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
pozdějších předpisů, ingerenci stavebního úřadu posoudil Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 2 As 62/2008 (tento rozsudek je
přístupný, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na
internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz), v
němž uvedl: „Konečně k námitce, že geometrický plán neobsahoval doložku dle
ustanovení § 32 odst. 1 písm. e) stavebního zákona z roku 1976 zdejší soud
rovněž odkazuje na argumentaci krajského soudu v tom směru, že citované
ustanovení se týká umísťování staveb, využívání území a ochrany důležitých
zájmů v území, nicméně v daném případě se jednalo toliko o určení vlastnického
práva rozhodnutím soudu podle občanského zákoníku, takže se jednalo o zcela
odlišnou situaci, na kterou citovaná úprava obsažená ve stavebním zákoně vůbec
nedopadala.“ I na tento závěr, byť není součástí ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, lze přiměřeně odkázat, neboť osvětluje důvod iniciace postupu
stavebního úřadu podle citovaného ustanovení, jež významově, byť v nepoměrně
stručnější podobě, odpovídá úpravě územního rozhodování obsažené v ustanoveních
§ 76 až 83 stavebního zákona. Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje ústavně zakotvené pravidlo o závaznosti
vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány i osoby ve smyslu
ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky. V judikatuře samotného
Ústavního soudu je tato závaznost spojena, kromě výroku, s nosnými důvody jeho
rozhodnutí (ratio decidendi) ve skutkově obdobných případech (k tomu srovnej
např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 2/03, nález
Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, nález Ústavního
soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne
20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06, a z nedávné doby nález Ústavního soudu ze dne
13. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2158/16, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2503/18). V případě precedenční závaznosti nálezu existuje
možnost, aby obecný soud právní názory Ústavního soudu nerespektoval a
předestřel vlastní konkurující úvahy, na jejichž základě začne s Ústavním
soudem vést tzv. ústavněprávní justiční dialog (srovnej např. nález Ústavního
soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17, nález Ústavního soudu ze dne
19. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 4162/19, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20). Právě přítomná právní věc a závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, formulované ve skutkově a právně obdobné věci
k takovému dialogu aktuálně vytvářejí prostor.
Nejvyšší soud plně nepřisvědčuje
závěru Ústavního soudu, že rozhodnutím obecného soudu o rozdělení pozemku
(geometrickým oddělovacím plánem) v řízení o nahrazení projevu vůle (žalované)
k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku ve smyslu ustanovení § 11a
odst. 1 zákona o půdě dojde k porušení ústavně zaručeného práva na ochranu
majetku podle ustanovení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a
práva na soudní ochranu podle ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Tento závěr doplněný v ústavně-právní rovině i konkluzí o
nerespektování principu dělby moci mezi orgánem soudním na straně jedné a
správním na straně druhé (viz článek 2 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky a
článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) promítl Ústavní soud do
sféry podústavního práva takovou interpretací a aplikací ustanovení § 82 odst. 3 stavebního zákona, § 161 odst. 3 o. s. ř. a § 1012, § 1105 a § 1114 o. z.,
jejíž správnost dovolací soud nesdílí. Precedenční závaznost Nálezu dále
podstatně oslabuje disentní (odlišné) stanovisko člena tříčlenného III. senátu
Ústavního soudu, který věc projednal a rozhodl, ústavního soudce JUDr. Ing. Jiřího Zemánka, CSc. Konečně, Nález opomíjí, že řízení o nahrazení projevu vůle
povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu
(náhradního) pozemku ve smyslu ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě má
zřetelný restituční rozměr a všechna ustanovení, jejichž užití ve věci
přicházelo v úvahu, měla být interpretována s respektem ke smyslu a účelu
restitučního zákonodárství se zapojením interpretační direktivy ex favore
restitutionis. Podle ustanovení § 82 odst. 3 věta první stavebního zákona rozhodnutí o dělení
nebo scelování pozemků se nevyžaduje, pokud podmínky pro dělení nebo scelení
pozemků jsou dány regulačním plánem, rozhodnutím stavebního úřadu nebo
rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu [V poznámce č. 33 je pak uveden
odkaz na „§ 2, 3 a 11 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a o
pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů“ (dále „zákon o pozemkových úpravách“)]. Pochybnosti nemůže ani v poměrech přítomné právní věci vzbuzovat význam
poznámky pod čarou připojené k ustanovení § 82 odst. 3 stavebního zákona, jež
ve spojení s užitou neurčitou formulací v zákonném textu „podle zvláštního
právního předpisu“ odkazuje na ustanovení § 2, § 3 a § 11 zákona o pozemkových
úpravách. Je výrazem ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu názor o
normativním dosahu poznámek pod čarou vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne
30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99, formulovaný v tom smyslu, že „posláním poznámek pod
čarou či vysvětlivek je pouhé zlepšení přehlednosti a orientace v právním
předpisu formou legislativní pomůcky, která z povahy věci nemůže stanovit
závazná pravidla chování nebo pravidla pro interpretaci daného ustanovení.
Taková pravidla musí právní předpis buď uvést přímo nebo odkázat na jiný
zřetelný právní předpis či pravidlo chování vyjádřené jinou formou (např. mezinárodní smlouva apod.). Obecné ustanovení v zákoně a jeho omezení až ve
vysvětlivce pod čarou neodpovídá uznávaným principům právního státu v
demokratických systémech.“ Povaha poznámky pod čarou je zřetelně objasněna i v
nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 653/99, v němž Ústavní
soud zdůraznil, že poznámka nemůže mít omezující význam, nevyplývá-li tento
přímo ze znění zákonného textu. Rozhodovací praxe dovolacího soudu konkluze o
významu poznámek pod čarou formulované ve shora uvedených nálezech aprobuje a
zdůrazňuje ten závěr, že „poznámky pod čarou tak představují informaci k
výkladu e ratione legis, kdy mohou eventuálně mít pouze pomocný (orientační)
interpretační význam, takto slouží jen k orientaci, přičemž právní norma, na
kterou poznámka odkazuje, musí být interpretována a aplikována ve shodě s
právní normou odkazující a důsledně ve shodě s celým právním řádem“ (v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1905/2020, citováno z
důvodů nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 10/06, a
nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 276/96). V rozsudku
ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1780/2017, uveřejněném pod číslem 21/2019
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud doplnil, že s ohledem na
poznámku pod čarou spojující právní normu odkazující s právní normou
odkazovanou je třeba vyložit konkrétní ustanovení zákona s použitím
standardních interpretačních metod (výklad jazykový, logický, systematický), a
pokud by nevedly ke spolehlivému výsledku, přihlédnout k účelu, jenž byl
přijetím zákona sledován. Právě uvedená východiska nálezové judikatury Ústavního soudu, jež reflektuje
(výše připomenutá) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bere v poměrech
projednávané věci v úvahu i dovolací soud, přičemž na základě racionálního
úsudku založeném na posouzení povahy právního předpisu, na nějž je ustanovením
§ 82 odst. 3 stavebního zákona použitou neurčitou formulací „podle zvláštního
právního předpisu“ odkazováno, dospívá k závěru, že zvláštním právním předpisem
je v kontextu citovaného ustanovení i zákon o půdě. Ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. soudy v občanském soudním řízení
projednávají spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého
práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Pravomoc civilního soudu v soukromoprávních věcech má obecnou (generální)
povahu, což znamená, že je v těchto věcech dána vždy (i když to právní předpis
výslovně nestanoví), vyjma případů, kdy zákonné zmocnění dává k projednání a
rozhodnutí věci soukromého práva pravomoc jinému orgánu. Pramenem obecného
soukromého práva je zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, mezi řadu pramenů
zvláštního soukromého práva lze zařadit z restitučních předpisů i zákon o půdě.
V souvislosti s řízením podle části páté občanského soudního řádu judikatura
Nejvyššího správního soudu za poměr soukromoprávní označuje také vztah mezi
oprávněnou a povinnou osobou a spor o vydání nemovité věci (určení vlastnického
práva) soukromoprávním sporem o vlastnictví (srovnej přiměřeně usnesení
zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2020 Sb. ze dne 5. 8. 2010, č. j. Konf 64/2009-7, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 7 As 2/2003, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2003,
sp. zn. 5 A 120/2001). Ochranu vlastnickému právu k věci poskytují soudy v
civilním soudním řízení z podnětu vlastnických žalob [(rei)vindikační,
negatorní (zápůrčí), o určení vlastnického práva], popřípadě žaloby na určení
hranice mezi pozemky. Soudní rozhodnutí o vlastnickém právu může jeho vznik,
změnu nebo zánik deklarovat, tj. prohlásit, že určitá skutečnost, s níž právní
předpisy vznik, změnu nebo zánik vlastnického práva spojují, (již) nastala. Rozhodnutí soudu o vlastnickém právu však může samo o sobě být i právním
důvodem jeho vzniku (má tak konstitutivní povahu) s účinky ke dni, který je v
rozhodnutí určen, jinak ke dni jeho právní moci. V rozhodování soudů o
vlastnickém právu, jež má konstitutivní povahu, může být přítomen nejen prvek
subjektový, ale i předmětový, spojující vznik vlastnického práva nového
vlastníka k nově vytvořené věci v právním slova smyslu samostatné (srovnej
např. ustanovení § 1144 o. z.). Pravomoc soudu v civilním řízení rozhodnutím nahradit projev vůle žalované
povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradního pozemku je
založena na ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě (ve znění účinném do 13. 6. 2006 se jednalo o ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě). Ingerence soudního
rozhodování do soukromoprávního vztahu mezi oprávněnou a povinnou osobou přitom
vyplývá nejen z obecného právního důsledku nesplnění povinnosti stanovené
právním předpisem a právu imanentní možnosti si její splnění soudně vynutit,
ale se zřetelem na účel a smysl restitučního zákonodárství se podává i z
judikatury vrcholných soudů. Za notorietu v tomto směru již je třeba považovat
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu
– srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný
pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005,
sp. zn. Pl.
ÚS 6/05, uveřejněný pod číslem 531/2005 Sb.), jež je ustálena v
závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované
(jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává
Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na
vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze
vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je
výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným
osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V souvislosti s úvahami o
„vhodnosti“ („převoditelnosti“) náhradního pozemku oprávněné osobě pak
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nepouští ze zřetele omezení, která pro
uspokojení restitučního nároku in natura představují zákonné výluky uvedené v
ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním
pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, a dále výluky dovozované judikaturou [zda nejde o pozemek zatížený
(přednostními) právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného
důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce),
zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při
hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či
tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017)]. Naturální restituce v poměrech ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě je pak ve
prospěch oprávněné osoby možná i ve vztahu k části nárokovaného pozemku, na
nějž se nevztahují zákonné nebo judikaturou ustavené výluky, poté, kdy
„převoditelná“ část pozemku je oddělena geometrickým plánem (kromě výše
zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo
4144/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo
809/2020, a judikatury dovolacího soudu v rozhodnutí uvedené, srovnej dále
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2419/2020). Ve světle právě uvedeného výkladu o pravomoci soudu rozhodnout ve věci
vyplývající z poměrů soukromého práva o rozdělení pozemku tam, kde podústavní
právo (zákon) civilnímu soudu svěřuje kompetenci rozhodnout o vlastnickém právu
(lhostejno, zda rozhodnutím konstitutivní nebo deklaratorní povahy), je třeba
přistoupit k posouzení, zda „zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení
§ 82 odst. 3 stavebního zákona se rozumí i zákon o půdě, popřípadě i jiný
soukromoprávní předpis.
Odpověď na uvedenou otázku nelze nalézt v kategorizaci
právního předpisu (zákona o pozemkových úpravách), jak učinil Ústavní soud
kusou citací ustanovení § 11 zákona o pozemkových úpravách v Nálezu („odkazuje
na jiný předpis správního práva a řízení před příslušným správním úřadem za
účelem pozemkových úprav“), ale v celém jeho normativním obsahu. Za účelem
pozemkových úprav je příslušnému správnímu orgánu svěřena kompetence (pravomoc)
rozhodovat ve veřejném zájmu o prostorovém a funkčním uspořádání pozemků,
jejich scelování nebo dělení. V souvislosti s pozemkovými úpravami původní
pozemky zanikají a zároveň se vytvářejí pozemky nové, k nimž se uspořádávají
vlastnická práva a s nimi související věcná břemena v rozsahu rozhodnutí podle
§ 11 odst. 8 (§ 2 zákona o pozemkových úpravách). Rozhodnutí o schválení návrhu
pozemkových úprav, jež nabylo právní moci, je závazným podkladem pro vydání
rozhodnutí pozemkového úřadu, mimo jiné, i o výměně nebo přechodu vlastnických
práv úpravou dotčených pozemků a pro zpracování geodetického souboru informací
a doručuje se i katastrálnímu úřadu (§ 11 odst. 8 zákona o pozemkových
úpravách). Jestliže se oznámení o zahájení pozemkových úprav a rozhodnutí o
schválení návrhu pozemkových úprav zapisují do katastru nemovitostí poznámkou
[§ 23 odst. 1 písm. l) a m) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí
(katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „katastrální zákon“)],
vlastnické právo k novým pozemkům vzešlým z pozemkových úprav se zapisuje do
katastru nemovitostí na základě rozhodnutí o výměně či přechodu vlastnického
práva vkladem [§ 11 odst. 1 písm. a) a § 17 odst. 2 katastrálního zákona]. Z
právě uvedeného se podává, že zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení
§ 82 odst. 3 stavebního zákona je takový předpis, který orgánu veřejné moci
(soudu nebo správnímu orgánu) umožňuje současně se vznikem nové nemovité věci
(pozemku) rozhodnout i o vlastnickém právu k ní; toto kritérium pak naplňuje
nejen občanský zákoník (konkrétně v ustanovení § 1144 o. z.), ale i zákon o
půdě (v ustanovení § 11a), popřípadě i zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve
znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. [u výluk
restitutio integrum dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) nebo f) citovaného
zákona]. Ustanovení § 82 odst. 3 stavebního zákona sice rozhodnutím o dělení, popřípadě
scelení pozemků, umožňuje vznik nové nemovité věci (pozemku), nicméně ve
stávajícím vlastnickém režimu. Proto také rozhodnutí stavebního úřadu ve smyslu
ustanovení § 82 odst. 3 stavebního zákona představuje přílohovou listinu pro
provedení zápisu změny v souboru geodetických informací ve smyslu ustanovení §
15 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona a nikoliv vkladovou listinu ve smyslu
ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona, (toliko) na jejímž
základě může být některé z práv definovaných v ustanovení § 11 odst.
1
katastrálního zákona do katastru nemovitostí zapsáno; takovou vkladovou
listinou pak může být rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci o
vlastnickém právu ve smyslu ustanovení § 17 odst. 2 a 4 katastrálního zákona [k
problematice změny hranice pozemků provedené na základě schváleného záměru na
dělení či scelování pozemků stavebním úřadem a zanesení změny do katastru
nemovitostí (se zřetelem na právní úpravu katastrálního zákona účinnou od 1. 1. 2018) dovolací soud odkazuje na článek autorky Evy Barešové „Co přinese změněná
definice pozemku v katastrálním zákoně“, uveřejněný v časopise Bulletin
advokacie číslo 11/2017, str. 25, jenž je rovněž přístupný ve výběru literatury
k ustanovení § 82 stavebního zákona v ASPI Publishing]. Nelze přehlédnout, že v Nálezem kritizovaném usnesení ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2031/2019, dovolací soud neodkazoval ve všech případech na řízení o
určení vlastnického práva, ale na řízení o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22
Cdo 586/2017), na vkladové řízení, v němž právním důvodem vzniku vlastnického
práva bylo usnesení soudu o schválení smíru (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015), a na řízení o nahrazení projevu
vůle k uzavření smlouvy (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo
2060/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo
4161/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo
4166/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 4144/2018). Pouze v odkazovaných věcech, v nichž byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, se sice jednalo o řízení o určení vlastnického
práva, nicméně jejich připomenutí dovolacím soudem bylo významné s ohledem na
jimi řešenou problematiku „vzniku nové nemovité věci“ (pozemku) vymezeného
geometrickým plánem a sporu o vlastnictví. Ostatně mezi řízením o určení
vlastnického práva a řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o
převodu vlastnického práva je významný pouze rozdíl v účincích vydaného
pravomocného soudního rozhodnutí, které v prvém případě působí ex tunc, tj. váže se zpětně ke skutečnosti, s nímž právní předpisy vznik vlastnického práva
spojují, např. vydržení (má deklaratorní povahu), a ve druhém případě má povahu
konstitutivní, tj. s účinky ex nunc, jež váží vznik vlastnického práva na
okamžik, který je v rozhodnutí uveden, jinak na jeho právní moc. Shodně však
deklaratorní i konstitutivní rozhodnutí o vlastnickém právu k nemovité věci,
jež je zapsána v katastru nemovitostí, nelze spojovat s teorií o právním důvodu
(iustus titulus) a o způsobu nabytí vlastnického práva (modus acquirendi
domini), neboť podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srovnej ustanovení §
7 odst. 1 zákona č.
265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), se záznamem (nikoliv vkladem)
údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které
podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, zapisovalo do
katastru nemovitostí, mimo jiných, i vlastnické právo, které vzniklo, změnilo
se nebo zaniklo ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na
veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním. Shodné ovšem platí i pro
poměry právní úpravy katastru nemovitostí účinné od 1. 1. 2014, kdy vkladem do
katastru se, mimo jiných práv, zapisuje i vlastnické právo [§ 11 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona] jak podle soukromé listiny - § 17 odst. 1
katastrálního zákona (např. smlouvy vyjadřující ve svém obsahu shodný projev
vůle dvou či více účastníků), tak i podle veřejné listiny - § 17 odst. 2
katastrálního zákona, jíž je i rozhodnutí soudu (§ 17 odst. 4 katastrálního
zákona). Rozdíl mezi vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí podle
soukromé listiny na straně jedné a podle veřejné listiny, tedy i pravomocného
rozhodnutí soudu o vlastnickém právu, na straně druhé tkví v tom, že v prvním
případě si vklad i nadále uchovává svůj právotvorný význam v souladu s teorií o
titulu a modu (má konstitutivní účinky, je založen na intabulačním principu) –
srovnej ustanovení § 1105 o. z., ve druhém případě má vklad povahu
deklaratorního aktu, neboť zapisované právo již vzniklo právní mocí soudního
rozhodnutí, není-li v něm uveden jiný okamžik (srovnej ustanovení § 1114 o. z.)
– v podrobnostech srovnej komentář k ustanovení § 11 katastrálního zákona v
ASPI Publishing. Z uvedeného vyplývá, že vkladové řízení podle současné úpravy katastrálního
zákona má shodné účinky jak v případě soudního rozhodnutí o určení vlastnického
práva, tak i soudního rozhodnutí, jež vlastnické právo konstituuje, mezi něž
patří rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy, například
mezi osobou oprávněnou a osobou povinnou; v obou případech se totiž jedná o
vklad vlastnického práva na základě veřejné listiny. V rozporu s výše
připomenutou judikaturou Nejvyššího soudu, která dosud nebyla relevantně
Ústavním soudem nikdy zpochybněna, je pak blíže neobjasněný názor vyjádřený v
Nálezu, že „titulem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí byla
smlouva (byť uzavřená postupem podle § 161 odst. 3 o. s. ř., neboť podle jeho
znění …. rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení).“
Smlouvu jako dvou či vícestranný shodný projev vůle jejích účastníků, jenž je
právním důvodem vzniku vlastnického práva, je ovšem nezbytné odlišit od
smlouvy, kde shoda projevu vůle chybí, a nesouhlas jedné ze stran je nahrazen
autoritativním výrokem soudního rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3
o. s. ř.
V takovém případě pak absentuje podstatný prvek soukromoprávního
jednání, svobodný a autonomní projev vůle, který je soudním rozhodnutím
nahrazován; nemůže pak být podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru
nemovitostí a právním důvodem vzniku vlastnického práva k nemovité věci smlouva
(viz ustanovení § 1105 o. z.), jež postrádá atributy právního jednání ve smyslu
soukromého práva (srovnej § 545, § 1724 a § 1725 o. z.), ale pravomocné soudní
rozhodnutí, jež vlastnické právo konstituje, a je samo o sobě právním důvodem
jeho vzniku a podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí -
ovšem s účinky deklaratorními (§ 1114 o. z.) ke dni nabytí právní moci
rozhodnutí, jímž je projev vůle nahrazen (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Se zřetelem na výše uvedené lze do poměrů přítomné právní věci, byť
zprostředkovaně, promítnout i výkladové pravidlo typické pro restituční
zákonodárství ex favore restitutionis (k jeho prosazení v restitučních věcech
srovnej z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález Ústavního soudu ze dne
2. 6. 1999, sp. zn. I. ÚS 118/98, nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003,
sp. zn. I. ÚS 754/01, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS
42/01, nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2750/10, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11; rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008). I když ustanovení § 82 odst. 3 stavebního zákona
neobsahuje pochopitelně právní normu restituční povahy, neurčitá formulace
zákonného znění „podle zvláštního právního předpisu“ otevírá možnost (při
využití judikatorního přístupu k normativní povaze poznámky pod čarou) uvažovat
i o tom, že zvláštním předpisem bude i taková právní norma, jež v souladu s
účelem a smyslem restitučního zákonodárství upravuje vztah mezi oprávněnou a
povinnou osobou při upokojování restitučního nároku formou vydání náhradního
pozemku, pro niž je imanentní rozhodování o vlastnickém právu i k nově
vytvořenému pozemku (podle ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě), tedy v
souladu s atributy, na nichž je postaven ustanovením § 82 odst. 3 stavebního
zákona explicitně odkazovaný zákon o pozemkových úpravách v ustanovení § 11. I
když „jistou logiku“ Ústavní soud v Nálezu neupírá ani názoru obecných soudů o
případných obstrukcích stěžovatelky v řízení o dělení pozemku před správním
orgánem a jejich protichůdnosti se smyslem řízení o restitučním nároku povinné
osoby, sluší se podotknout, že poukaz na potencionální obstrukční chování
žalované v řízení před stavebním úřadem (v územním řízení předvídaném na
základě konkluzí Ústavního soudu) není důvodem, který by měl mít při úvaze o
pravomoci k dělení pozemku nějakou relevanci. Je pouze dokreslením (ilustrací)
situace, do níž by se oprávněná osoba – v rozporu se smyslem a účelem restitucí
– při uspokojování restitučního nároku dostala, pokud by měla platit
interpretace neurčité formulace „podle zvláštního právního předpisu“ obsažené v
ustanovení § 82 odst. 3 stavebního zákona, jež byla v Nálezu přijata.
Protože dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu,
zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I.,
jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. o nákladech
prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné
[§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání
žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly v dovolacím řízení náklady
související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobci tyto náklady
nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 11.567,60
Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 9.260,- Kč (tarifní hodnota
odpovídá hodnotě uspokojeného restitučního nároku ve výši 253.513,- Kč) - § 1
odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní
tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300 Kč - § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního
tarifu. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše
uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z
přidané hodnoty ve výši 2.007,60 Kč. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobce, který je advokátem (§
149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení
§ 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke
stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu