28 Cdo 2419/2020-693
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobkyně Z. N., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Markem
Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované
České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem
Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení
projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C
196/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.
února 2020, č. j. 27 Co 338/2019-657, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2020, č. j. 27 Co
338/2019-657, se v části výroku I., kterou byl ve výroku I. potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. srpna 2019, č. j. 11 C
196/2018-592, o povinnosti žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném
převodu pozemku parc. č. XY, nacházejícího se v obci a katastrálním území XY,
jakož i ve výroku II. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a ve výroku
III. o nákladech odvolacího řízení, ruší a v tomto rozsahu se věc vrací
Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 8. 2019, č. j. 11 C 196/2018-592, nahradil projev vůle žalované uzavřít se
žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v
katastrálních územích XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY (dále „předmětné
pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok
I.), a stanovil, že nedílnou součástí tohoto rozsudku jsou geometrické plány č. XY, XY, XY, XY, XY, vyhotovené V. B. a úředně ověřené oprávněným zeměměřičským
inženýrem J. S. pod čísly XY, XY, XY, XY, XY (výrok II.). Rovněž rozhodl o
povinnosti žalované nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení
ve výši 233.207,99 Kč (výrok III.). K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 27. 2. 2020, č. j. 27 Co 338/2019-657, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a ve výroku III. změnil tak, že výše
náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně činí 231.756,- Kč, jinak ho
potvrdil (výrok II.). Dále žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám
jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 30.782,- Kč (výrok III.). Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve
smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za
pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané
překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup
žalované ve vztahu k žalobkyni liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti
vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení
žalobkyně z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění
restitučního nároku žalobkyně žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit
restituční nárok žalobkyně mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev
vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Konstatovaly přitom, že předmětné pozemky jsou po oddělení částí, na nichž byla
zjištěna zákonem stanovená překážka, vhodné k převodu na žalobkyni. Pokud jde o
výši restitučního nároku, soudy nižších instancí shledaly, že nevydané pozemky
je třeba ocenit jako stavební, jelikož k odňatým pozemkům existovala ke dni
jejich odnětí státem územně plánovací dokumentace, která tyto pozemky určovala
k zastavění, a pozemek PK č. XY byl výslovně vyvlastněn pro výstavbu, přičemž
nevydané pozemky dle znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., svou
hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobkyní vybraných náhradních
pozemků. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku I., jíž byl
potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) podala žalovaná dovolání, jež
považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s.
ř.“), pro
odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Domnívá se, že
nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v
ustanovení § 11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv,
aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či
svévole na straně státu. Nesouhlasí též s oceněním odňatých pozemků jako
pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že nebyl prokázán jejich stavební
charakter v době přechodu na stát, a v této souvislosti podotýká, že tzv. severní zastavovací a regulační plán je dle názoru dovolatelky nicotným
správním aktem, neboť nebyl podepsán představitelem Státní regulační komise pro
Prahu a okolí. Dále upozorňuje, že tři z předmětných pozemků (konkrétně pozemek
parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY a
parc. č. XY v katastrálním území XY) jsou nevhodné k převodu na žalobkyni jako
pozemky náhradní, jelikož o převod pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY
požádalo žalovanou město XY (nadto dle názoru dovolatelky není správný postup
odvolacího soudu, jenž závěr o převoditelnosti daného pozemku učinil bez
aktuálního stanoviska žádající obce), ve vztahu k pozemku parc. č. XY v
katastrálním území XY odvolací soud pominul, že pozemek má sloužit nejen jako
pohřebiště, ale také k vybudování souvisejících služeb, pročež nelze vydat ani
část tohoto pozemku, a u pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY je dána
zákonná překážka převoditelnosti dle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), neboť
uvedený pozemek je určen k zastavění obslužnými dopravními zařízeními. Navrhla,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. změnil tak, že se
žaloba zamítá. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s podaným dovoláním, přičemž podotkla, že dle
jejího mínění dovolání žalované směřuje pouze vůči skutkovým zjištěním
nalézacích soudů, čímž není naplněn dovolací důvod zakotvený v ustanovení §
241a o. s. ř. Upozornila také na několik rozhodnutí dovolacího soudu, jimiž
byla dovolání žalované ve věcech restitučních nároků rodiny žalobkyně shledána
nepřípustnými z důvodu souladnosti rozhodnutí odvolacích soudů s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl,
popřípadě zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalované, pokud jím byly k řešení předestřeny právní otázky ocenění
restitučního nároku žalobkyně, možnosti uspokojování restitučního nároku
žalobkyně při tvrzeném nedostatku její aktivity a liknavosti či svévole
žalované při uspokojování restitučního nároku, není přípustné, neboť žalovanou
nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny,
odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného
důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu
– srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný
pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označená rozhodnutí,
stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na
internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) je ustálena v
závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované
(jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává
Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na
vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze
vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je
výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným
osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz, a další judikaturu na něj navazující). Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako
přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované
(a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez
ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně
předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků)
nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě
odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 6. 2016, sp. zn.
28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné
osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je
především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších
stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím,
nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo
nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu
podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na
přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (i
s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při
uspokojování restitučního nároku žalobkyně nejsou nepřiměřené zjištěným
skutkovým okolnostem věci. Své závěry soudy nižších stupňů založily na
komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly
v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění
soudu prvního stupně), vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k
uspokojení podstatné části restitučního nároku žalobkyně, navzdory její
aktivitě, resp. aktivitě její právní předchůdkyně, jež svůj restituční nárok
uplatnila již v roce 1991, následně v roce 1993 požádala žalovanou o poskytnutí
náhradních pozemků, zúčastnila se veřejného nabídkového řízení a domáhala se i
převedení konkrétního pozemku do svého vlastnictví, přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) o žalobkyní uplatněném restitučním
nároku rozhodovala postupně v období let 1999 až 2016, kdy bez relevantního
důvodu ztěžovala její uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srovnej § 11a zákona o půdě) zejména
nesprávným oceněním jejího restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná
znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., v řízení před soudy nižších
stupňů mnohanásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou; k důsledkům lpění
žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016).
Ve světle výše uvedeného nelze tudíž přitakat ani těm námitkám dovolatelky, že
úvahy soudů nižších stupňů v otázce aktivního přístupu žalobkyně (resp. její
právní předchůdkyně) lze označit za nepřiměřené (zjištěným skutkovým
okolnostem). S ohledem na zjištěný skutkový stav (jež nelze podrobit
dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází, neboť jediným
možným důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci – viz § 241a odst. 1
o. s. ř.) neobstojí ani argumentace dovolatelky, jež sporadickou účast
žalobkyně ve veřejných nabídkách přičítá na vrub jejím subjektivním požadavkům
získat konkrétní náhradní pozemky v jí preferované lokalitě či neznalosti
zákona, nikoliv nesprávné kvantifikaci daného restitučního nároku (jíž byla
žalobkyně v případné účasti v nabídkových řízeních objektivně limitována). Řešení dané otázky odvolacím soudem proto není rozporné ani s dalšími
dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky
liknavosti a svévole státu (a Pozemkového fondu ČR) při uspokojování
restitučních nároků posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však
se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které věci. Předestírá-li dále dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých
pozemků v katastrálním území XY v době jejich přechodu na stát, implikující i
řešení otázky výše restitučního nároku žalobkyně, lze i v dané věci poukázat na
ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž konvenuje i právní posouzení
odvolacího soudu), kterou byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch
případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské,
nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací
dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby,
existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě
ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1
vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách
za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání
pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Závěr o (stavebním) charakteru odňatých pozemků učinily oba soudy nižších
stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže
být založena přípustnost podaného dovolání, jak vysvětleno výše), že v době
přechodu odňatých pozemků na stát existovala pro dané území platná územně
plánovací dokumentace, pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby, k níž také
následně i došlo (pročež oprávněné osobě nebylo možno pro překážku uvedenou v
zákoně o půdě tyto pozemky vydat – z důvodu zastavěnosti pozemků). Ohledně
pozemku PK XY v k. ú. XY pak vzaly za prokázané, že ten byl rozhodnutím ze dne
22. 1. 1969 vyvlastněn, a to za účelem uskutečnění průmyslové výstavby a
komunikace (přičemž i tento pozemek byl dle územně plánovací dokumentace určen
k zástavbě), jež byla – byť v případě tohoto pozemku až s jistým časovým
odstupem – také realizována.
Namítá-li dovolatelka, že závěr o stavebním charakteru původních pozemků lze
opřít toliko o platnou územně plánovací dokumentaci, přičemž návrh regulačního
a zastavovacího plánu nepotvrzený Ministerstvem veřejných prací je nicotný,
nelze než poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž při
hodnocení povahy odňatých pozemků soudy zohledňují rozmanité okolnosti, které
se v kontextu projednávaného případu pro posouzení této otázky jeví relevantní
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1227/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 3689/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015). Závěr, že by odňaté pozemky bylo možno ocenit jako
pozemky stavební jedině na základě platné územně plánovací dokumentace, se
ostatně nepodává ani z rozhodnutí odkazovaných dovolatelkou (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1013/2016). Pakliže dospěly soudy nižších stupňů i v nyní projednávané věci na
základě v rozhodnutích specifikovaných dokumentů, jež je možné ve světle
dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní územně plánovací
dokumentaci, ke zjištění, že již v době přechodu předmětných nemovitostí na
stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobily i své
závěry stran jejich ocenění, nelze posouzení povahy nevydaných pozemků nic
vytknout a prezentovaný náhled se rovněž nepříčí požadavku ekvivalence mezi
původními nevydanými a náhradními pozemky (totožně rovněž viz dovolatelkou
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo
4423/2018). Namítá-li dovolatelka nicotnost tzv. severního regulačního plánu a
argumentuje-li v tomto směru i okolnostmi, s nimiž přichází až v dovolacím
řízení, jde o nepřípustnou skutkovou novotu, k níž je Nejvyššímu soudu ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeno přihlížet (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013,
přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo
540/2013). Nadto se sluší znovu připomenout, že závěr odvolacího soudu o
stavebním charakteru odňatých pozemků je založen na vícero v řízení zjištěných
skutečnostech, nikoli výhradně na existenci uvedeného plánu. Ke stejným závěrům ostatně dospěl Nejvyšší soud například i v usneseních ze dne
18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo
1890/2019, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 135/2018 (ústavní stížnost proti
němu Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 22. 1.2019,
sp. zn. I. ÚS 1704/18), ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3743/2019, či ze dne
29. 4. 2020, sp. zn.
28 Cdo 990/2020, v nichž se již dříve vypořádal s obdobnou
argumentací žalované a jimiž – jako souladné s ustálenou soudní praxí –
aproboval závěry soudů nižších stupňů ve skutkově a právně obdobných věcech. Co do měřítek (žalovanou taktéž zpochybňované) vhodnosti tří z předmětných
pozemků jako náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby podle
zákona o půdě, jeví se vhodným uvést následující. V rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, Nejvyšší soud již dovodil, že rozhodovací praxí
dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím)
postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou
oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez
předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz již shora
odkazovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009) rozhodně nebyly (neměly být) popřeny
závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění
žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné
osobě za nevydaný pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy
pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do
veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 12. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne
2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015. V rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo také již dříve řečeno, že za další
kritéria „vhodnosti pozemku“, lze např. pokládat, zda nejde o pozemek zatížený
právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen
zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28
Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda
nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska
je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem
případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového
pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem
konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo
220/2005).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový
úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může
uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §
11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv
zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu)
a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní
předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle
zákona o půdě. Otázku vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod jako pozemku
náhradního je přitom třeba posuzovat podle konkrétních okolností, které tu jsou
v době vyhlášení rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016). Polemika dovolatelky se závěrem odvolacího soudu o vhodnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY k převodu na žalobkyni postrádá přiléhavost, jelikož
je třeba poukázat na to, že po rozdělení původního pozemku parc. č. XY
geometrickým oddělovacím plánem na pozemky parc. č. XY a parc. č. XY je zřízení
veřejného pohřebiště plánováno na (odděleném) pozemku parc. č. XY, jak ostatně
sama dovolatelka uvedla, a převodu pozemku parc. č. XY na žalobkyni dle
zjištění odvolacího soudu nebrání žádná zákonem předpokládaná či judikatorně
dovozená překážka vydání pozemku oprávněné osobě jako pozemku náhradního. Přisvědčit nelze ani námitce, jíž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká
nezohlednění skutečnosti, že označený pozemek má sloužit též k vybudování
„souvisejících služeb zapojených do krajinného zázemí“, neboť územní plán ke
zřízení veřejného pohřebiště určil pouze tu část pozemku, jež byla geometrickým
plánem oddělena z původního pozemku parc. č. XY a již si žalobkyně k vydání
nežádá, přičemž z hlediska aplikovatelnosti ustanovení § 6 odst. 1 písm. b)
zákona č. 503/2012 Sb. je v zásadě rozhodující určení pozemku podle
(schváleného) územního plánu nebo regulačního plánu anebo rozhodnutí o umístění
stavby (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28
Cdo 1890/2019), a tudíž dle názoru dovolacího soudu není důvod pro nevydání
zbývající části uvedeného pozemku žalobkyni. Rovněž v případě pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY nebyly v řízení
zjištěny okolnosti, jež by představovaly překážku jeho převoditelnosti a pro
které by byl zmíněný pozemek nevhodný k vydání oprávněné osobě (přičemž zde jde
primárně o otázku skutkových zjištění, nikoliv právního posouzení). Ustanovení
§ 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. totiž zapovídá převést oprávněné
osobě dle zákona o půdě pozemky určené územním plánem k zastavění veřejně
prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infastruktury nebo těmito stavbami
již zastavěné; ze skutkových zjištění soudů nižších instancí však plyne, že
nárokovaný pozemek není dle územního plánu určen k zastavění veřejně prospěšnou
stavbou či stavbou dopravní infrastruktury.
Na uvedeném proto nemůže ničeho
změnit ani dovolatelkou tvrzené plánované využití sporného pozemku i pro
obslužná dopravní zařízení, jestliže toto tvrzené využití není zachyceno též v
platné územně plánovací dokumentaci. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ovšem zakládá námitka
žalované o nepřevoditelnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY
(otázka „vhodnosti“ pozemku, jenž žalobkyně nárokuje k převodu jako náhradní
pozemek za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě, požádala-
li o jeho převod obec dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.), při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným,
nelze mu rovněž upřít opodstatněnost. Z odkazu uvedeného v poznámce 13c) pod čarou k ustanovení § 11a odst. 12
zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 10. 2019 (od 1. 11. 2019 se totožná
právní úprava nachází v ustanovení § 11a odst. 13 zákona o půdě) jest v souladu
s judikaturou dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, či ve vztahu k dřívější právní úpravě usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010) třeba dovodit, že s
účinností od 1. 1. 2013 smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku
náhradního ve smyslu zákona o půdě, nelze bez dalšího uzavřít, jestliže na jeho
převod bylo uplatněno právo podle ustanovení § 7 zákona č. 503/2012 Sb. Z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, pak
vyplývá, že v takovém případě je nutno zkoumat, zda a z jakého důvodu obec na
žádosti trvá a zda žádosti ze strany státu bude, respektive bude moci být,
vyhověno (k tomu srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020,
sp. zn. 28 Cdo 72/2020). Uzavřel-li tedy odvolací soud v projednávané věci, že žádost obce o bezúplatný
převod pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY do jejího vlastnictví podaná
ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. nebrání jeho vydání,
coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, jsou jeho konkluze
přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné, jestliže se současně nezabýval tím,
zda a z jakého důvodu obec na podané žádosti trvá a zda její žádosti ze strany
státu bude moci být vyhověno, tedy jsou-li naplněny podmínky pro převod pozemku
dle ustanovení § 7 zákona č. 503/2012 Sb. Aktuální vyjádření obce k podané
žádosti o převod daného pozemku přitom nelze nahradit (obcházet) oddělením
části dotčeného pozemku, jelikož pokud by i v současnosti trval zájem obce o
převod předmětného pozemku (v celé jeho původní výměře) do jejího vlastnictví,
jednalo by se o pozemek nevhodný k převodu jako pozemek náhradní ve smyslu
zákona o půdě, neboť je třeba zkoumat i potencialitu jeho zařazení do veřejné
nabídky, včetně toho, nebrání-li jeho převodu zákonná překážka, resp. neuplatnila-li právo na jeho převod třetí osoba podle zvláštního právního
předpisu.
V situaci, kdy nejsou dány ve shora vymezeném rozsahu podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí
odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části věcného
výroku I., včetně akcesorických výroků o nákladech prvostupňového a odvolacího
řízení, zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a 2, věta první, o. s. ř.). Ve zbylém rozsahu (uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby na vydání
náhradního pozemku žalobou u soudu pro případ tvrzeného nedostatku aktivity
oprávněné osoby, liknavost a svévole žalované při uspokojování restitučního
nároku, ocenění restitučního nároku oprávněné osoby a „vhodnost“ pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY k
převodu oprávněné osobě jako pozemků náhradních dle zákona o půdě) není
dovolání přípustné, a proto bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího
soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 9. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu