Dr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce J. H., P., zastoupeného Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr.
Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze, 1, Na Florenci 2116/15, o
nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Okresního
soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 71/2016, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2017, č. j. 20 Co 264/2017-337, 20 Co
265/2017, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3 388 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Mládka do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovoláním žalované je napaden v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v
části jeho výroku pod bodem I, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Kolíně ze dne 17. února 2017, č. j. 6 C 71/2016-217 (ve znění doplňujícího
usnesení téhož soudu ze dne 18. května 2017, č. j. 6 C 71/2016-226), jímž byl
nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu
pozemku v kat. území P. (jako náhradního pozemku k uspokojení restitučního
nároku žalobce coby dědice oprávněné osoby, podle zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
účinném do 30. 6. 2018 – dále jen „zákon o půdě“).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále
jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona
č. 296/2017 Sb.], neboť není přípustné (napadené rozhodnutí odvolacího soudu,
jímž se tu končí odvolací řízení, nezávisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde
ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř.).
Nejvyšší soud předesílá, že jediným dovolacím důvodem (v režimu dovolacího
řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) může být
toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. § 241a odst. 1
o. s. ř.).
Námitky dovolatelky, že v řízení, jež předcházelo rozhodnutí o věci samé, soud
prvního stupně opomněl rozhodnout o změně žaloby (a že tento jeho postup
odvolací soud aproboval), patří do kategorie tzv. jiných vad řízení (k tomu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo
1195/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo
174/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo
5142/2017, popř. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn.
29 Odo 382/2005), k nimž, stejně tak jako ke zmatečnostem (§ 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), přihlíží dovolací soud tehdy,
je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); samy o sobě
vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou.
K argumentaci dovolatelky vztahující se k samotné otázce kvalifikace podání
žalobce ze dne 3. února 2017 (které soudy nižších stupňů nevyhodnotily jako
změnu žaloby dle § 95 o. s. ř.) sluší se snad uvést i tolik, že ani v tomto
směru úvaha odvolacího soudu nikterak nevybočuje ze závěrů ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11.
2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4.
2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014, a ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3450/2016), podle níž uvedení další relevantní skutečnosti není změnou žaloby,
nýbrž jejím doplněním o žalobní tvrzení.
Zajisté jde o změnu žaloby také tehdy, domáhá-li se žalobce stejného plnění na
základě jiného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010,
sp. zn. 26 Cdo 2076/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010,
sp. zn. 26 Cdo 1673/2009); je-li podání žalobce podle svého obsahu (§ 41 odst.
2 o. s. ř.) změnou žaloby, pak tomu, aby se soud vyslovil k přípustnosti takové
změny usnesením podle § 95 o. s. ř. také nepřekáží, že žalobce tomuto
procesnímu úkonu přisuzuje jiný význam (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002).
O naposled zmiňovanou procesní situaci ovšem v posuzované věci nejde, jestliže
nejenom požadované plnění, ale i skutkový základ žalobou uplatněného nároku na
převod jiných vhodných pozemků, i poté dovozovaný z týchž právně významných
skutečností (téhož skutku), zůstaly nezměněny, přičemž inkriminovaným podáním
žalobce toliko doplnil vylíčení některých v tomto směru rozhodných skutečností
(zejm. co do hodnoty odňatých pozemků a požadovaných náhradních pozemků, jakož
i co do liknavosti žalované při uspokojování nároku).
Není-li dovolání přípustné, je pak nezávažná i argumentace dovolatelky o
existenci dalších vad řízení (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), a to
včetně vad zmatečnostních (namítá-li dovolatelka, že jí byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem; § 229 odst. 3 o.
s. ř.), k jejichž nápravě slouží žaloba pro zmatečnost, nikoliv dovolání.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o
samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně
podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, jenž tak sdílí osud
(nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. také
nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované
bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictví
svého zástupce vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč
[srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč
(§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 588 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu