U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně J. F. WORLD BROKERS s. r. o., se sídlem v Praze 4,
Ctiradova 508/1, identifikační číslo osoby 62 91 21 43, zastoupené JUDr.
Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti
žalovaným 1) městu Harrachov, se sídlem v Harrachově 150, identifikační číslo
osoby 00 27 56 97, zastoupenému Mgr. Ing. Jindřichem Hrochem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Bohuslava ze Švamberka 1284/12 a 2) České republice -
Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo
osoby 00 00 69 47, o zaplacení částky 16 799 909 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 23/2006, o dovoláních
žalobkyně a žalované 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října
2014, č. j. 5 Cmo 304/2014-1375, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalované 2) se odmítá.
III. Žalobkyně a žalovaná 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. dubna 2014, č. j. 42 Cm
23/2006-1287 (v pořadí pátým ve věci), zamítl žalobu o zaplacení částky 16 799
909 Kč s 25% úrokem z prodlení od 1. dubna 1994 do zaplacení proti žalovanému
1) [výrok I.], žalobkyni uložil zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů
řízení částku 1 785 168 Kč (výrok II.), žalované 2) uložil zaplatit žalobkyni
částku 16 799 909 Kč (výrok III.) a na náhradu nákladů řízení částku 2 715 917
Kč (výrok IV.).
K odvolání žalobkyně a žalované 2) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., jímž bylo
rozhodnuto ve věci samé ve vztahu k žalované 2) [první výrok], ve výroku IV.
jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení tak, že tato činí 1 966 416,50 Kč
(druhý výrok), a žalované 2) uložil nahradit žalobkyni náklady odvolacího
řízení ve výši 124 194,40 Kč (třetí výrok).
Odvolací soud rekapituloval, že o příslušenství přiznané jistiny ve vztahu k
žalované 2) již Vrchní soud v Praze, kromě jiného, pravomocně rozhodl rozsudkem
ze dne 12. dubna 2010, č. j. 9 Cmo 489/2008-803, ve znění opravného usnesení
ze dne 12. července 2010, č. j. 9 Cmo 489/2008-814, jímž
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. června 2008, č. j. 42 Cm
23/2006-728. Námitku žalobkyně, že soud nerozhodl o příslušenství ve vztahu k
žalované 2), nepovažoval za důvodnou, neboť z výroku rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 29. března 2011, č. j. 32 Cdo 2858/2010-914, je jednoznačně
patrné, že ponechal v platnosti rozhodnutí nižších soudů. Závazné jsou jen
výroky pravomocných rozsudků, proto zda je, či není tento výrok v souladu s
důvody rozsudku Nejvyššího soudu, není podstatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně i žalovaná 2) dovolání. Žalobkyně výslovně podala dovolání proti potvrzujícímu (přisuzujícímu) výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání opírá o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) a § 237 odst. 3 občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka dále namítá, že řízení je postiženo vadou, když rozsudkem soudu
prvního stupně není o uplatněném nároku na zaplacení příslušenství rozhodnuto
ve výrokové části. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího
soudu za správné. Z dovolání vyplývá, že žalobkyně vymezuje přípustnost dovolání podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Patrně přehlédla, že
vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (odstavec 1). Dovolání jen proti
důvodům rozhodnutí není přípustné (odstavec 2). Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází - ve smyslu
ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. - posouzení tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z
povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je
oprávněn jen ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu
nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28,
dále usnesení téhož soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98,
uveřejněné v témže časopise číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho
usnesení ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže
časopise číslo 12, ročník 2000, pod číslem 138). V projednávané věci není žalobkyně subjektivně legitimována k podání dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku, kterým byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ukládající žalované 2) zaplatit žalobkyni částku 16 799
909 Kč, neboť v této části jí nebyla napadeným rozhodnutím odvolacího soudu
způsobena žádná újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu. V tomto
rozsahu bylo proto dovolání žalobkyně odmítnuto jako nepřípustné podle
ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně soudům nižších stupňů vytýká, že
nerozhodly o příslušenství přisouzené jistiny v podobě 25% úroku z prodlení z
částky 16 799 909 Kč za dobu prodlení od 1. dubna 1994 do zaplacení (dále jen
„příslušenství“). Nesouhlasí se závěrem, že o tomto nároku ve vztahu k žalované
2) již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 9 Cmo 489/2008-803, ve znění opravného usnesení ze dne 12. dubna 2010, č. j. 9 Cmo 489/2008-814, a pravomocný výrok rozsudku je závazný
tak, jak určuje ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. Dovolatelka tvrdí, že v
tomto případě s ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci nejde o
překážku věci rozhodnuté a odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 32 Odo 1243/2004 (jde o usnesení ze dne
12. května 2005), jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu. Argumentace žalobkyně pomíjí, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
24. března 2010, č. j. 9 Cmo 489/2008-803, ve znění opravného usnesení ze
dne 12. dubna 2010, č. j. 9 Cmo 489/2008-814, kterým
byli oba žalovaní zavázáni zaplatit žalobkyni částku 16 799 909 Kč, přičemž
žalovaný 1) rovněž s příslušenstvím, kdežto v části výroku, kterým byla proti
žalované 2) žaloba o zaplacení příslušenství zamítnuta, byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen, podali dovolání pouze oba žalovaní, nikoliv též
žalobkyně. Potvrzující výrok zamítající příslušenství ve vztahu k žalované 2)
tak nebyl otevřen dovolacímu přezkumu, a proto Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010, se touto částí rozhodnutí odvolacího
soudu nemohl zabývat. Vzhledem k tomu, že v této části nabyl rozsudek
odvolacího soudu právní moci, nebyl tento nárok ve vztahu k žalované 2) již
předmětem řízení, jak o tom svědčí následující rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 1. listopadu 2011, č. j. 9 Cmo 489/2008-959, jímž bylo opět rozhodnuto o
povinnosti obou žalovaných zaplatit žalobkyni jistinu a o povinnosti žalovaného
1) zaplatit i příslušenství.
I proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno dovolání pouze žalovanými a o těchto dovoláních Nejvyšší soud rozhodl
rozsudkem ze dne 29. května 2013, sp. zn. 32 Cdo
937/2012 (v pořadí druhým v této věci). Ani v tomto „druhém“ dovolacím řízení
nebylo předmětem dovolacího přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na
zaplacení příslušenství proti žalované 2), protože žádný takový výrok rozsudek
odvolacího soudu neobsahoval. Přitom Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo
1212/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2012, pod
číslem 114, vysvětlil, že dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího
soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu
předmětem dovolacího přezkumu být nemůže. Ke stejnému závěru se přihlásil i v
dalších svých rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 1150/2013, a usnesení ze dne
27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 1/2011). Námitka řešení otázky věci pravomocně rozhodnuté podle ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (konkrétně s usnesením ze
dne 12. května 2005, sp. zn. 32 Odo 1243/2004) tak
není způsobilá založit přípustnost dovolání, protože žalobkyně znovu nárok na
zaplacení příslušenství proti žalované 2) v řízení následujícím poté, kdy o
tomto nároku pravomocně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. března
2010, č. j. 9 Cmo 489/2008-803, ve znění opravného usnesení ze
dne 12. dubna 2010, č. j. 9 Cmo 489/2008-814, neuplatnila,
ostatně to ani v dovolání netvrdí, a odvolací soud tuto otázku neřešil. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím
soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Tento předpoklad
přípustnosti dovolání není dán. Namítá-li dovolatelka, že řízení je postiženo vadou, když soud prvního stupně
nerozhodl o uplatněném nároku na zaplacení příslušenství ve výrokové části,
aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka
vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání
lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně i ve zbývajícím rozsahu podle ustanovení
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Žalovaná 2) podala dovolání výslovně proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu
všech jeho výroků, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř. a
co do důvodů na ustanovení § 241a o. s. ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud
nesprávně posoudil podání žalobkyně, ve kterých měnila skutková tvrzení,
nerozhodl o změně žaloby, a v důsledku toho nemohla uplatnit námitku promlčení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel
v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je
podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-
li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu
občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací
důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013,
ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne
23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29
NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála; v otázce přípustnosti dovolání se
omezila jen na odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. Pouhý odkaz na ustanovení §
237 o. s. ř., či jeho citace zcela nebo zčásti, není postačující, a to již
proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné
předpoklady přípustnosti dovolání. Namítá-li dovolatelka, že soud nerozhodl o změně žaloby, aniž by však
formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení
relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení,
dovolání v této části trpí rovněž vadou, neboť dovolatelka v něm oproti
požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. Proti těmto výrokům
rozsudku odvolacího soudu chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Uvedené nedostatky v dovolání žalované 2) nelze již odstranit, neboť lhůta pro
podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu
první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit
přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalované 2) proti rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. rovněž odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2015
JUDr. Hana G
a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu