USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně I. J., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem,
advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 2178/13, proti žalované České
republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12 774,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, o zaplacení částky 216 213 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C
655/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
23. 1. 2020, č. j. 54 Co 399/2019-52, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
213 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); dále bylo rozhodnuto o nákladech
odvolacího řízení (výrok II). Podané dovolání Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (srov. § 243a
odst. 1 věty první o. s. ř.) – odmítl, neboť není přípustné (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.). Učinil tak proto, že dovoláním označenou otázku, na níž závisí
napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, aniž by byly dány důvody k jinému posouzení této
dovolacím soudem již vyřešené otázky (a není tedy naplněno žádné z hledisek
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.). K dovolatelkou formulované otázce významu poznámky pod čarou ke zde
aplikovanému ustanovení právního předpisu (§ 14 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.,
o Státním pozemkového úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
do 31. 10. 2019) lze v obecné rovině odkázat nejenom na rozhodovací praxi
Ústavního soudu (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99, uveřejněný ve svazku č. 17, ročník 2000, str. 103 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, uveřejněný ve svazku č. 16, ročník 1999, str. 259 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu), ale i její reflexi v rozhodování dovolacího soudu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo
2637/2009, nebo přiměřeně i rozsudek ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo
1704/2016, uveřejněný pod č. 6/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
dle níž nejsou poznámky pod čarou normativní (závaznou) částí pravidla chování;
mají povahu pouhé legislativní pomůcky, která nemůže stanovit závazná pravidla
chování ani pravidla pro interpretaci příslušného ustanovení. Posláním poznámek
pod čarou či vysvětlivek je přitom pouhé zlepšení přehlednosti a orientace v
právním předpisu formou legislativní pomůcky, která z povahy věci nemůže
stanovit závazná pravidla chování nebo pravidla pro interpretaci daného
ustanovení. Taková pravidla musí právní předpis buď uvést přímo nebo odkázat na
jiný zřetelný právní předpis či pravidlo chování vyjádřené jinou formou (např. mezinárodní smlouva apod.). Poznámky pod čarou tak představují informaci k výkladu e ratione legis, kdy
mohou eventuálně mít pouze pomocný (orientační) interpretační význam, takto
slouží jen k orientaci, přičemž právní norma, na kterou poznámka odkazuje, musí
být interpretována a aplikována ve shodě s právní normou odkazující a důsledně
ve shodě s celým právním řádem (srov. např. důvody nálezu pléna Ústavního soudu
ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 10/06, uveřejněného ve svazku č. 44, ročník
2007, str. 603 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález Ústavního
soudu ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 276/96).
To znamená, že vyložit
konkrétní ustanovení zákona je třeba s použitím standardních interpretačních
metod (výklad jazykový, logický, systematický), a pokud by nevedly ke
spolehlivému výsledku, přihlédnout k účelu, jenž byl přijetím zákona sledován
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1780/2017,
uveřejněný pod č. 21/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K určení obvyklé ceny (§ 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku
a změněn některých zákonů) lze pak rovněž poukázat na rozhodovací praxi
dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1029/2019), či i judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne
16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14, ve svazku č. 77, ročník 2015, str. 673
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Cenu obvyklou pak není možné
zaměňovat s cenou administrativní (zjištěnou, úřední) určenou k tomu stanovenou
metodikou, obsaženou v oceňovacích předpisech, tj. v zákoně č. 151/1997 Sb. a
prováděcích vyhláškách (k tomu srov. přiměřeně např. odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2863/2016, nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 223/2012, nebo také již
cit. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14). Tento
závěr ostatně vyplývá i přímo z dikce § 2 odst. 3 zákona č. 151/1997 Sb., dle
něhož cena určená podle tohoto zákona jinak než obvyklá cena nebo mimořádná
cena, je cena zjištěná. Uvedeným judikaturním závěrům se tedy soudy nižších stupňů (odvolací soud se
ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění – jež měl za
zcela přiléhavé – odkázal) nikterak nezpronevěřily, dospěly-li k závěru, že
kupní cena pozemku (převáděného dle § 10b zákona č. 503/2012 Sb.) byla správně
znaleckým posudkem stanovena jako cena obvyklá v souladu s ustanovením § 14
téhož zákona, jehož dikce je zcela zřejmá a jednoznačná, přičemž odkaz v
poznámce pod čarou č. 18 hodnotily toliko jako vodítko k výkladu odkazující na
definici ceny obvyklé dle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. s akcentací, že je
nutno rozeznávat a rozlišovat cenu obvyklou a cenou zjištěnou (srov. § 2 odst. 3 zákona č. 151/1997 Sb.). Námitky dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou jí předestřenou
argumentací (tvrzení o jiném postupu žalované při oceňování druhově stejných
pozemků za účelem jejich převodu) a označenými důkazy, vystihují pak vady
řízení. Ke zmatečnostem, tak i jiným vadám řízení ohrožujícím správnost
rozhodnutí, však dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné
(srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); poukazem na vady řízení tak
přípustnost dovolání založit nelze. Ani tyto naposled uvedené výtky dovolatelky
však nelze mít za korektní. Nelze soudu důvodně vytýkat, že nereagoval na
každou jednotlivou námitka účastníka řízení, staví-li proti jeho námitkám
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015,
uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3660/2018, a v
nich citovaná rozhodnutí Ústavního soudu). Tak učinily i soudy v dané věci a se
zřetelem na jimi přijaté právní posouzení (opřené o jednoznačnou dikci
interpretovaného ustanovení, jež konvenuje i jeho smyslu a účelu) nebylo by pro
jejich rozhodnutí ani podstatné, zdali zákonem stanovené podmínky byly dodrženy
u všech žalovaným realizovaných převodů nemovitého majetku (včetně těch, na
které dovolatelka mínila poukázat).
Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě
nákladů řízení, vůči tomuto výroku (jenž v kontextu rozsahu dovolání patrně
zmiňuje toliko jako výrok akcesorický) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se
vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. –
neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části
týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. § 238
odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo
odmítnuto a náklady žalované (vzniklé podáním obsahově stručného vyjádření k
dovolání sepsaného advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně
vynaložené k bránění práva. Stát totiž disponuje dostatečným počtem odborných
pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jeho zájmů před soudy (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a
v něm odkazovaná rozhodnutí, včetně nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011,
sp. zn. IV. ÚS 1145/11, a ze dne 9. 10 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, a dále
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3115/2018).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se
podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových
stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na
stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 8. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu