USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobce V. H., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markem
Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované
České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o převodu náhradních pozemků, vedené u
Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 C 47/2016, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2018, č. j. 27 Co
166/2018, 27 Co 169/2018-1570, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 14.520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marka
Hlaváče, advokáta se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 1. 11. 2018, č. j. 27 Co
166/2018, 27 Co 169/2018-1570, potvrdil ve výrocích I., III. a IV. rozsudek
Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 3. 2018, č. j. 15 C 47/2016-1377, ve
spojení s usnesením ze dne 14. 5. 2018, č. j. 15 C 47/2016-1436, [jímž žalované
(coby převodkyni) bylo uloženo uzavřít s žalobcem (coby nabyvatelem) smlouvu o
bezúplatném převodu pozemků v katastrálních územích XY, XY, XY, XY, XY, XY a v
k. ú XY v rozsudku blíže identifikovaných, a dále části pozemku parc. č. XY v
k. ú. a obci XY vymezené geometrickým plánem vypracovaným M. A. dne 3. 1. 2018,
č. 793-105/2017, který tvoří přílohu tohoto rozsudku, jakožto pozemek parc. č.
XY, jako náhradních pozemků podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení
ve vztahu mezi účastníky a o nákladech státu]; současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok II.).
Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně o věci samé, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se
odvolací soud při řešení otázek procesního a hmotného práva [dovolatelkou
nastolené otázky týkající se posouzení aktivity oprávněné osoby při
uspokojování restitučního nároku, potažmo liknavosti a svévole žalované, určení
charakteru odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát a na něj navazující
ocenění těchto pozemků jako pozemků stavebních, mající vliv na určení výše
restitučního nároku oprávněné osoby, jakož i otázky vhodnosti žalobcem
nárokovaných konkrétních pozemků] odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu; v důsledku toho pak odvolací soud podle mínění dovolatelky
dospěl k nesprávnému rozhodnutí, že byly naplněny veškeré předpoklady, za nichž
může být nárok oprávněné osoby na převod jiného vhodného pozemku uspokojen i
převodem pozemku mimo rámec veřejných nabídek podle § 11a zákona o půdě. Dále
dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z toho, že Nejvyšší soud „nezaujal
doposud stanovisko k dosud neřešené otázce, zda je pro soud v řízení o
nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalující oprávněnou osobou smlouvu o
bezúplatném převodu reálné části pozemku vymezené geometrickým plánem pro
rozdělení pozemku podmínkou převoditelnosti této pozemkové části souhlas
stavebního úřadu a vlastníka tohoto pozemku, nebo zda je soud oprávněn svým
rozsudkem tyto souhlasy nahradit“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky
soudů obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.)
- dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti části pravomocného výroku
I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé bylo podáno oprávněnou osobou
(žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené
§ 240 odst. 1 o. s. ř. a že obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2
o. s. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř.
přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 větu první o. s. ř.).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu
-srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný pod č.
33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007,
sp. zn. III. ÚS 495/05, uveřejněný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn.
Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě
liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní
Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad)
může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního
vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku
jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady
vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat
za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp.
zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako
přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované
(a jejího právního předchůdce - Pozemkového fondu ČR), jímž bez
ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně
předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků)
nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě
odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě
spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované - Pozemkového fondu ČR) je
především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších
stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím,
nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo
nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu
přezkumu podrobit nelze a ani případné jejich vady nemohou založit přípustnost
dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného
způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (i
s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při
uspokojování restitučního nároku žalobce nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým
okolnostem věci. Své závěry soudy obou stupňů založily na komplexním posouzení
věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo.
Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního
stupně), vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné
části žalobcova restitučního nároku, navzdory jeho aktivitě, resp. aktivitě
jeho právního předchůdce, jenž svůj restituční nárok uplatnil již v roce 1992,
následně v roce 1993 požádal žalovanou o poskytnutí náhradních pozemků,
zúčastnil se veřejné dražby a domáhal se i převedení konkrétního pozemku do
svého vlastnictví (ve třech případech však neúspěšně), přičemž žalovaná (resp.
její právní předchůdce - Pozemkový fond ČR) o žalobcem uplatněném restitučním
nároku rozhodovala postupně v období let 1999 až 2016, kdy bez relevantního
důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj.
prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě) zejména
nesprávným oceněním jeho restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná
znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., v řízení před soudy nižších
stupňů mnohanásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou; k důsledkům lpění
žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). Soudy obou
stupňů rovněž přihlížely i k tomu, že poté, co žalobce v roce 2012 nabyl
předmětný restituční nárok (jako dědictví po svém otci Z. H., na základě
výsledků řízení o dědictví) byla nabídka náhradních pozemků ze strany žalované
neadekvátní a nedostatečná (neměla potřebné kvalitativní a kvantitativní
parametry, aby bylo možno nárok žalobce uspokojit v přiměřené době zákonem
předpokládaným způsobem) a řada pozemků byla pro žalobce vzhledem k jejich ceně
a nesprávnému ocenění původních pozemků ze strany žalované nedostupná.
Vzhledem k výše uvedenému nelze tudíž přisvědčit ani těm námitkám dovolatelky,
že úvahy soudů obou stupňů v otázce aktivního přístupu žalobce (resp. jeho
právního předchůdce) lze označit za nepřiměřené (zjištěným skutkovým
okolnostem). S ohledem na zjištěný skutkový stav (jejž nelze podrobit
dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází) neobstojí ani
argumentace dovolatelky, jež žalobcovu, resp. jeho právního předchůdce,
sporadickou účast ve veřejných nabídkách přičítá na vrub jeho neznalosti zákona
a subjektivním požadavkům získat konkrétní náhradní pozemky v jím preferované
lokalitě, nikoliv nesprávné kvantifikaci daného restitučního nároku (jíž byl
žalobce v případné účasti v nabídkových řízeních objektivně limitován) či
nedostatečné nabídce náhradních pozemků. Řešení dané otázky odvolacím soudem
proto není rozporné ani s dalšími dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími
dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Pozemkového
fondu ČR) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže
relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým
okolnostem té které věci (kdy v některých jiných konkrétních případech nebyly
liknavost či svévole v počínání žalované zjištěny).
Předestírá-li dále dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých
pozemků (především pak pozemku PK XY v k. ú. XY) v době jejich přechodu na
stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše restitučního nároku žalobce,
je nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž
koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu), kterou byl formulován a odůvodněn
závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát
evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje
existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby,
bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění
stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve
smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn.
28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků učinily soudy obou stupňů na
základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být
založena přípustnost podaného dovolání, jak vysvětleno výše), že v době
přechodu odňatých pozemků na stát existovala pro dané území platná územně
plánovací dokumentace, pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby, ke které
následně i došlo (pročež oprávněné osobě nebylo možno pro překážku uvedenou v
zákoně o půdě tyto pozemky vydat - z důvodu zastavěnosti pozemků). Ohledně
pozemku PK XY v k. ú. XY vzaly pak soudy za prokázané, že ten byl rozhodnutím
ze dne 22. 1. 1969 vyvlastněn a to za účelem uskutečnění průmyslové výstavby a
komunikace, přičemž již v roce 1968 bylo ve vztahu k tomuto pozemku vydáno
územní rozhodnutí určující tento pozemek k zastavění, a dne 14. 5. 1968 bylo
vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby - servisu a opravny osobních
automobilů, kdy k této výstavbě rovněž později došlo (k tomu srov. dále i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1890/2019, vydané
v obdobné věci totožných účastníků řízení).
Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic
nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jež spočívá na posouzení, že toliko
existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a
i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby
určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však
podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není
rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako
pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž
na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků
stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem
výstavby, platná územní plánovací dokumentace, existence územního rozhodnutí o
umístění stavby, realizace výstavby).
Ani co do měřítek dovolatelkou zpochybňované vhodnosti pozemků jako náhradních
k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o půdě se
odvolací soud napadeným rozsudkem nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi
dovolacího soudu, jež požaduje, aby oprávněnými osobami nárokovaný pozemek jako
náhradní - nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované jako
jeho nástupkyně - byl potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky ve smyslu §
11a odst. 2 zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6.
2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Prvořadým kritériem je to, zda převodu pozemku
nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6
zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy
třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn.
28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo
99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky
obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28
Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014),
případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze
dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno
zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady
pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela
samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Okolnosti, jež by představovaly překážku převoditelnosti pozemků parc. č. XY,
XY, XY a XY v k. ú. XY, parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, parc.
č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a pro které by byly žalobcem
nárokované pozemky (jež mu byly soudem převedeny) k danému účelu nevhodné, nebo
že by při hospodaření s nimi vznikly jiné problémy, v řízení zjištěny nebyly
(přičemž jde primárně o otázku skutkových zjištění, nikoliv právního
posouzení). Namítá-li dovolatelka, že tyto pozemky jsou v katastru nemovitostí
evidovány jako „ostatní plocha, neplodná půda či manipulační plocha“, neznamená
to samo o sobě, že se nejedná o zemědělský půdní fond; ten totiž podle § 1
odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění
pozdějších předpisů, tvoří nejen pozemky zemědělsky obhospodařované, tj. orná
půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, trvalé travní porosty, ale i
půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně
obdělávána není. Nelze tak dovodit, že by nějaká konkrétní překážka bránila
jejich zemědělskému využití (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 170/2019), což ostatně vyplývá i ze znaleckých
posudků znalce Ing. Zdeňka Tomíčka ze dne 12. 8. 2016, ze dne 8. 9. 2017, ze
dne 12. 9. 2017 a ze dne 18. 9. 2017, jež jsou součástí spisu. Za daného
skutkového stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi ani s dovolatelkou
odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo
403/2018, v němž Nejvyšší soud - jde-li o otázku vhodnosti oprávněnou osobou
nárokovaných pozemků - vytkl soudům nižších stupňů, že opomněly prověřit, zda
oprávněnou osobou k vydání nárokované pozemky jsou vůbec ve vlastnictví České
republiky a ve správě Státního pozemkového úřadu (zatímco v nyní projednávané
věci měly soudy obou stupňů i tuto skutečnost za spolehlivě zjištěnou). V
dalším dovolatelkou poukazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, šlo o situaci, kdy oprávněná osoba žádala o převod
pozemku (zahrady) jakožto náhradního, který obklopuje bytový dům ve vlastnictví
jiné osoby (osob) a je oplocen (jako jeden celek se stavebním pozemkem a na něm
stojícím bytovým domem) a který dosud byl užíván jako okrasná zahrada „členy
bytového družstva“, tedy o odlišný skutkový stav než v dané věci.
Přípustnost dovolání nezakládá ani kritika právního posouzení odvolacího soudu,
jde-li o otázku rozdělení pozemku geometrickým plánem pro účely jeho převodu
jako náhradního pozemku oprávněné osobě, kterou zakládá dovolatelka na
argumentaci, že dělení pozemku náleží podle § 82 zákona č. 183/2006 Sb., o
územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“), výlučně do kompetence stavebního úřadu,
nikoliv soudu. Přitom však dovolatelka přehlíží nejenom ve věci učiněná
skutková zjištění (viz podané a k důkazu provedené zprávy příslušných orgánů
územního plánování o potřebě takového rozhodnutí), ale i samotné znění § 82
odst. 3 stavebního zákona, dle nějž se rozhodnutí o dělení nebo scelování
pozemků nevyžaduje, pokud podmínky pro dělení nebo scelení pozemků jsou dány
regulačním plánem, rozhodnutím stavebního úřadu nebo rozhodnutím podle
zvláštního právního předpisu (k tomu přiměřeně srov. např. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 586/2017). Rozhodnutí
soudu, jímž se Pozemkovému fondu ČR ukládalo, či České republice - Státnímu
pozemkovému úřadu ukládá, uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném
převodu náhradního pozemku dle zákona o půdě, je rozhodnutím podle zvláštního
předpisu, podle zákona č. 229/1991 Sb., přičemž podle ustálené rozhodovací
praxe jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se
oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod
číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a nikoliv o rozhodnutí
nahrazující prohlášení vůle dle § 161 odst. 3 o. s. ř., jak se dovolatelka
mylně domnívá (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Je pak také obecně v souladu s ustálenou soudní
praxí, pokud soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se
neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, odkáže v
rozsudku na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009). V
případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice,
je nutné znalecky vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude
součástí rozhodnutí (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20.
4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, v této souvislosti odkazující již na
stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972,
sp. zn. Cpj 57/71, uveřejněné pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Tedy ani tato žalovanou předestřená otázka, nemůže přípustnost
dovolání založit, neboť již byla vyřešena (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018).
Případná není ani námitka dovolatelky, že i kdyby bylo právní posouzení věci
odvolacím soudem o převoditelnosti uvedených náhradních pozemků správné, je
překážkou jejich převodu, jakož i převodu ostatních požadovaných náhradních
pozemků na žalobce, okolnost, že by byly nedostatečné restituční nároky
žalobce“. Bylo-li v posuzované věci při řešení předběžné otázky výše dosud
neuspokojeného nároku žalobce zjištěno, že ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího
soudu tento nárok dosahoval hodnoty 9.563.655 Kč a že hodnota žalobcem
nárokovaných pozemků činí dle znaleckých posudků 846.844 Kč (skutková zjištění
přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají - k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3823/2017, a ze dne 9. 1.
2019, sp. zn. 28 Cdo 2300/2018), je v daném řízení zcela vyloučeno, že by
převodem předmětných pozemků na žalobce došlo k přečerpání jeho restitučního
nároku a že by tak vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení na úkor
žalované. Dovolatelkou nesprávně vyčíslená výše restitučního nároku žalobce v
částce 250.770,15 Kč na tom nemůže ničeho změnit. Poukázala-li dovolatelka v
dané souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28
Cdo 2288/2018, jímž jako souladné s jeho ustálenou rozhodovací praxí aproboval
závěry soudů obou stupňů ve skutkově a právně podobné věci, týkající se procesu
uspokojování restitučního nároku převodem náhradních pozemků uplatňovaného
jinou osobou (Z. N. coby žalobkyní), avšak majícího původ v týchž
skutečnostech, o něž jde i v nyní posuzované věci (restituční nároky rodiny
H.), pak výše dosud neuspokojeného nároku žalobce a Z. N. jsou dvě zcela
odlišné záležitosti, které spolu nikterak nesouvisejí.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu) a
nejsou dány důvody ani k tomu, aby vymezené právní otázky byly posouzeny jinak.
Protože dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 větou
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované
bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, jenž se prostřednictvím svého
dřívějšího zástupce Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní
2064/5, velmi podrobně vyjádřil k dovolání, patří odměna ve výši 11.700 Kč
[srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou
hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč za jeden úkon právní
služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve
výši 2.520 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit
celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.520 Kč k rukám JUDr.
Marka Hlaváče, advokáta se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, jemuž žalobce
udělil dne 28. 5. 2019 plnou moc k zastupování (srov. § 28 odst. 3 o. s. ř., z
odborné literatury srov. Svoboda, Smolík, Levý, Šínová a kol., Občanský soudní
řád, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 511, a dále srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou
dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí
Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 8. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu