USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí č. 48, proti žalovanému P. B., zastoupenému JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Březenská č. 2466/4, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 335/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. října 2023, č. j. 84 Co 152, 153/2023-199, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Libora Petříčka, advokáta se sídlem v Praze 8, Březenská č. 2466/4.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne
11. 10. 2023, č. j. 84 Co 152, 153/2023-199, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 3. 2023, č. j. 9 C 335/2021-142, ve znění usnesení o náhradě nákladů řízení státu ze dne 19. 5. 2023, č. j. 9 C 335/2021-153, který rozhodl (výrok I.), že se zamítá žaloba o určení, že žalobce je společně s P. B. dědicem v první třídě po zůstavitelce S. B., zemřelé dne XY (dále též jen „zůstavitelka“); odvolací soud dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok II.).
Uvedl, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 10. 2015, č. j. 3 T 182/2012-872, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 6 To 100/2016-946, uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, když zneužil špatný zdravotní (duševní) stav zůstavitelky (své matky), přiměl ji, aniž by k tomu byla nadána způsobilostí k právním úkonům, aby jej pověřila prováděním úkonů jejím jménem a na její účet (aby mu udělila plnou moc), a na základě tohoto pověření odčerpal z dispozice zůstavitelky její finanční prostředky, kdy plnou moc předložil bance, která vedla pro zůstavitelku vkladní knížku, a jejím jménem poukázal finanční prostředky na účet třetí osoby (svého syna).
Odvolací soud poukázal na to, že v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce mezi dědici vznikl spor skutkového charakteru, zda se žalobce dopustil jednání proti zůstavitelce a zda mu toto jednání bylo zůstavitelkou odpuštěno. V odůvodnění napadeného rozsudku shrnul, že z uvedeného dokazování (znalecké posudky a výslechy lékařů ošetřujících a pečujících o zůstavitelku) bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že již v lednu 2011 zdravotní stav zůstavitelce neumožňoval chápat podstatu jednání žalobce ani smysl jednání, jímž by mu takové jednání případně odpustila, jak tvrdí žalobce.
Z těchto důvodů se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že vypracování dalšího znaleckého posudku, jak navrhoval žalobce, je nadbytečné a že i nadále trvají důvody dědické nezpůsobilosti žalobce, jakožto případného dědice zůstavitelky.
2. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil „příslušnému“ soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřuje ve vyřešení následujících otázek: - zda v případě rozhodování ve věci o určení dědického práva, kdy předmětem uplatněného nároku je právní argumentace žalobce (jemuž by mohla svědčit dědická nezpůsobilost), že ze strany zůstavitele mu bylo jednání, v němž je spatřován úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, výslovně prominuto, může obecný soud své právní závěry ohledně způsobilosti k právním úkonům zůstavitele ve smyslu § 38 odst. 1, resp. odst. 2 obč. zák. opírat o důkaz znaleckým posudkem v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl zpracován v trestním řízení, když tento posudek byl zpracován v souvislosti se zcela jiným účelem za zcela jiných okolností, - zda v případě, že došlo k zásadní změně legislativy ohledně posuzování svéprávnosti jednající osoby, když v době uskutečnění právního úkonu zůstavitelky zákon umožňoval úplné pozbytí způsobilosti k právním úkonům (§ 38 odst. 1 obč. zák.), zatímco současná legislativa připouští pouze omezení (nikoliv pozbytí) svéprávnosti (§ 55 a násl. o. z.), má soud zkoumat schopnost zůstavitele činit právní jednání ve vazbě na předchozí legislativu, tedy podle obč. zák., anebo zda posouzení této schopnosti jednající osoby má být podřízeno stávající legislativě, - zda v případě, kdy ustálená judikatura vztahující se k příslušným ustanovením trestního zákoníku upravujícím skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku a týkající se formy spáchání tohoto trestného činu ve vztahu k psychicky nemocné osobě zaujímá stanovisko, že při této formě jednání pachatele je objektem trestného činu nikoliv psychicky nemocná osoba, ale subjekt, vůči kterému mělo směřovat jednání pachatele, lze konstatovat, že žalobce se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli.
3. Žalovaný se k dovolání žalobce vyjádřil. Navrhl, aby bylo zamítnuto a byla mu přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1).
6. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
7. Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14)“.
8. Otázku přípustnosti dovolání žalobce „opírá o ust. § 237 o. s. ř.“ a (pro jistotu) vymezuje přípustnost všemi zákonem předvídanými předpoklady, když uvádí pouze doslovné znění tohoto zákonného ustanovení. Jakkoliv by v souladu s obsahem dovolání snad bylo možné vycházet z toho, že dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v závislosti napadeného rozhodnutí na vyřešení dosud neřešených otázek (srov. jejich formulaci výše), neboť ani neuvádí žádnou judikaturu, od níž by se odvolací soud odchýlil, vymezení přípustnosti dovolání nelze činit za dovolatele, příp. mu jej jakkoliv podsouvat. Dovolacímu soudu proto nezbývá, než konstatovat v tomto ohledu nesplnění obligatorních náležitostí dovolání žalobce.
9. Na základě obsahu dovolání lze však navíc shrnout, že podstatou dovolacích námitek je polemika se správností závěru o duševním stavu zůstavitelky, zejména zda byla schopna odpuštění žalobci, s tím, že žalobce v dovolání nevymezuje žádné relevantní právní otázky, ale toliko vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a polemizuje zejména se znaleckými závěry z trestního řízení, z nichž soudy v tomto směru v projednávané věci vycházely. Dovolatel současně předestírá vlastní skutkové závěry, např. že „zůstavitelka se v běžném životě v období, kdy mělo dojít k odpuštění, projevovala převážně způsobem, který nenasvědčoval omezení její kondice provádět většinu právních jednání“, na jejichž podkladě pak buduje od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, že mu zůstavitelka výslovným projevem vůle byla schopna prominout (prominula) jednání zakládající jeho dědickou nezpůsobilost.
10. Nad rámec výše uvedeného lze k dovolatelem nastíněným otázkám předně uvést, že se mýlí ohledně využití znaleckých posudků obsažených v trestních spisech, které představuje specifickou problematiku podmíněnou nutností provést důkaz těmito posudky v souladu se zákonem, tj. jako důkaz listinou podle ustanovení § 129 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. již zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22, ročník 1979); k tomu dále taktéž srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně dne 8.
3. 2023 (č. l. 133 verte) nebo přepis zvukového záznamu z jednání před odvolacím soudem dne 4. 10. 2023 (č. l. 272). Taktéž úvahy dovolatele o tom, jaké následky má za současné právní úpravy posouzení schopnosti zůstavitelky činit právní jednání, jsou nerozhodné, neboť napadené rozhodnutí na vyřešení této otázky nezávisí, když v poměrech projednávané věci se jednalo o to, zda zůstavitelka v letech 2011 a 2012, tj. do 31. 12. 2013, učinila (byla schopna učinit) projev vůle směřující k prominutí jednání dědicky nezpůsobilého žalobce (srov. dosavadní judikatorní praxi dovolacího soudu k intertemporálním otázkám, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2967/2021). Konečně, dovolatel v posuzované dědické věci (zcela nerozhodně) poukazuje i na užší pojetí poškozeného v souvislosti se skutkovou podstatou trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku a je zároveň mylně přesvědčen, že se odvolací soud (ani soud prvního stupně) vůbec nezabýval pro danou věc rozhodnou otázkou, zda jím spáchané jednání zakládající dědickou nezpůsobilost směřovalo proti zůstavitelce (odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 106/2021).
Jak však vyplývá z obsahu spisu (srov. bod 18. napadeného rozsudku), odvolací soud naopak správně uvedl, že žalobce měl možnost, pokud snad měly být finanční prostředky uložené na vkladní knížce zůstavitelky použity v její prospěch, řešit věc jiným (legálním) způsobem. Zdůraznil přitom, že žalobce takto nepostupoval, zneužil špatného duševního stavu zůstavitelky a nakládal s jejím majetkem zákonu odporujícím způsobem, vylučujícím například dohled příslušného opatrovnického soudu nad hospodařením s majetkem zůstavitelky.
11. Vznáší-li pak žalobce taktéž námitky „vad v hodnocení důkazů“ odvolacím soudem, který se „nekriticky ztotožnil se závěry soudu nalézacího“, ačkoliv „soud prvního stupně nepodrobil duševní stav zůstavitelky bližšímu posuzování z hlediska, zda byla či nebyla schopna aktu odpuštění“, dovolací soud připomíná, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (srov. výše bod 10. větu první), není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých rozsudků jasně vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení důkazů. Jak uvedl již soud prvního stupně, znalecké posudky zpracované v předmětném trestním řízení sice směřovaly především k posouzení toho, zda byla zůstavitelka způsobilá k provedení konkrétních právních úkonů, nicméně závěry znaleckých posudků jsou v tomto smyslu obecnější a vyjadřují se k celkovému duševnímu stavu zůstavitelky. Nadto soud měl k dispozici i znalecký posudek MUDr. Špeciána, který hodnotil celkový duševní stav zůstavitelky a který byl zpracován v rámci řízení o zbavení svéprávnosti. I tento znalecký posudek dospěl k obdobným závěrům, tedy že zůstavitelka postižená Alzheimerovou chorobou nebyla schopna samostatně si zajišťovat své každodenní potřeby, adekvátně chápat smysl a význam úředních úkonů, uzavírat půjčky, smlouvy, úvěry, zodpovědně nakládat s majetkem či finančními prostředky a rovněž pochopit význam soudního rozhodnutí. Odvolací soud také náležitě zdůvodnil, proč nepovažoval za potřebné doplňovat dokazování vypracováním dalšího znaleckého posudku, jak navrhl dovolatel. Vzhledem k uvedenému tedy skutkové hodnocení soudů obou stupňů nelze označit za vnitřně rozporné.
12. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce vznesenými dovolacími námitkami uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., a že z nich nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Jelikož dovolání žalobce není na základě vymezených dovolacích důvodů přípustné, Nejvyšší soud jej odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu