Judikát 24 Cdo 87/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01.04.2026
Spisová značka:24 Cdo 87/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:24.CDO.87.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 241a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 24 Cdo 87/2026-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci posuzovaného M. B., t. č. ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v XY, zastoupeného opatrovníkem pro řízení JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo nám. č. 3125/11, za účasti města XY, se sídlem městského úřadu v XY, jako hmotněprávního opatrovníka, a A. B. , prodloužení doby omezení svéprávnosti a o opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 40 P 370/2012, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. září 2024, č. j. 70 Co 227/2024-228, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 5. 2024, č. j. 40 P 370/2012-215, byla prodloužena o další 3 roky doba omezení svéprávnosti posuzovaného provedená rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 9. 2018, č. j. 40 P 370/2012-154, s tím, že posuzovaný není způsobilý nakládat s majetkem, který přesahuje hodnotu 1 500 Kč měsíčně; uzavírat smlouvy s provozovateli zdravotnických zařízení a poskytovateli sociálních služeb; uzavírat smlouvy o zápůjčce a úvěru, činit ručitelská a směnečná prohlášení a poskytovat zajištění závazků třetím osobám v jakémkoliv rozsahu.
Dále soud prvního stupně jmenoval opatrovníkem posuzovaného město XY a rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů opatrovníka pro řízení advokáta JUDr. Radovana Mrázka, dále o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že České republice se právo na náhradu nákladů státu nepřiznává. Po zhodnocení provedených důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že „posuzovaný trpí duševní poruchou trvalého rázu, v důsledku které není schopen činit samostatně právní jednání, aniž by mu hrozila reálná újma na jeho právech“, a proto „rozhodl o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného s tím, že rozsah omezení ponechal v souladu s původní úpravou“.
Dále uvedl, že „doba omezení svéprávnosti byla prodloužena na tři roky, a to právě s ohledem na skutečnost, že posuzovaný je nyní v chráněném prostředí zabezpečovací detence, kde už toto samotné prostředí mu poskytuje dostatečnou ochranu před jeho jednáním, kterým by si mohl způsobit závažnou újmu, avšak není zcela jasné, jak dlouho zde posuzovaný bude“ a že „posuzovaný je muž mladého věku, podrobuje se nyní psychiatrické léčbě a terapii, a to je důvod proto, aby doba omezení byla stanovena jen na dobu tří let a poté došlo k přezkumu zdravotního stavu posuzovaného“.
K výběru opatrovníka pak soud konstatoval, že „ačkoli jeho matka A.
B., která funkci opatrovnice zastávala doposud, je ochotna opatrovnictví nadále vykonávat a posuzovaný je s jejím výkonem této funkce spokojen, nelze uplynulý výkon opatrovnictví považovat za řádný, když došlo k neoprávněnému nakládání s prostředky opatrovance, přičemž je bez významu, zda tak učinila sama opatrovnice či zda pouze nedokázala zabránit tomu, aby s prostředky posuzovaného neoprávněně nakládal jeho bratr“ a „jelikož v okruhu osob posuzovanému blízkých není žádná jiná vhodná osoba, která by byla schopna a ochotna funkci opatrovníka posuzovaného vykonávat, jmenoval soud posuzovanému opatrovníkem město XY, na jehož území má posuzovaný své trvalé bydliště“.
2. K odvolání posuzovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 9. 2024, č. j. 70 Co 227/2024-228, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a IV. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění konstatoval, že „odvolání směřuje toliko proti výroku o jmenování nového opatrovníka“, že „v podání posuzovaného naopak neshledal ani nic, čím by brojil proti napadenému rozsudku ve výroku o prodloužení doby omezení svéprávnosti“, že „okresní soud se řádně a pečlivě zabýval odkazovanými zákonnými kritérii pro výběr opatrovníka, která také logicky aplikoval“, že „okresním soudem přitom bylo prokázáno, že dosavadní opatrovnice svou funkci nevykonávala řádně, když při správě majetku opatrovance jednoznačně porušila své zákonné povinnosti“, že „v této souvislosti nelze přehlédnout, že opatrovnice byla o protiprávnosti svého jednání řádně poučena, přesto dosud neoprávněně nabyté finanční prostředky posuzovanému nevrátila“, že „závažnost jednání opatrovnice, které bylo podrobně popsáno v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ji tak i dle odvolacího soudu jednoznačně vylučuje z dalšího výkonu funkce opatrovníka, a to navzdory přání posuzovaného“, a proto že „za situace, kdy neexistuje vhodná osoba příbuzná či opatrovanci blízká, která by byla ochotna a schopna tuto funkci vykonávat, považuje také krajský soud za souladné se zájmy omezeně svéprávného jmenovat mu tzv. veřejného opatrovníka“.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal posuzovaný dovolání, ve kterém se „dovolává přezkoumání soudního rozhodnutí“ a žádá „o přezkoumání skutkového závěru, na jehož základě došlo k rozhodnutí o prodloužení doby omezení svéprávnosti“.
4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
5. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s.
ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
6. Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14)“. To platí i pro tzv. nesporná řízení [srov. § 30 odst. 2 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních].
7. Nejvyšší soud však konstatuje, že dovolání posuzovaného směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje způsobilé vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatel totiž nespecifikoval žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. (viz výše), ani z celého dovolání není patrna odpovídající dovolací argumentace, která by umožňovala dovolacímu soudu zabývat se v uvedeném směru přípustností dovolání. Současně ani není Nejvyššímu soudu předkládána žádná konkrétní právní otázka, vůči jejímuž řešení, jak jej provedl odvolací soud, by se měl vyjádřit (není tedy specifikován žádný tzv. dovolací důvod).
8. Nadto žádá-li dovolatel o přezkoumání skutkových závěrů, na jejichž základě došlo k prodloužení doby omezení jeho svéprávnosti, pak k tomu Nejvyšší soud připomíná, že mimořádný opravný prostředek je zákonodárcem předjímán výlučně k řešení otázek právních, a proto správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v zásadě nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.), a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod.
Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
9. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole (čímž přípustnost dovolání založit výjimečně lze). Z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
10. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 9. 2024, č. j. 70 Co 227/2024-228, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. 4. 2026 JUDr. Roman Fiala předseda senátu