USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci
žalobkyně obce Bolatice, se sídlem v Bolaticích, Hlučínská 95/3, identifikační
číslo osoby 002 99 847, zastoupené JUDr. Pavlem Juchelkou, advokátem se sídlem
v Opavě, Sady Svobody 448/4, proti žalovanému O. S., narozenému XY, bytem XY,
zastoupenému JUDr. Ivanem Peclem, advokátem se sídlem v Brně, Zábrdovická
15/16, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C
17/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
17. října 2018, č. j. 57 Co 103/2018-273, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla
Juchelky, advokáta se sídlem v Opavě, Sady Svobody 448/4.
pozemek je ve vlastnictví žalovaného, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 17. října 2018, č. j. 57 Co 103/2018-273, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že výrokem I. určil, že žalobkyně je vlastnicí
předmětného pozemku, výrokem II. zamítl určovací žalobu žalovaného a
navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný prostřednictvím svého
advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 1
o. s. ř., kdy nesprávné právní posouzení ze strany odvolacího soudu spatřuje
jak v otázce posouzení platnosti předmětné kupní smlouvy, tak i v otázce
vydržení vlastnického práva.
S přihlédnutím k obsahu dovolání lze pak vyvodit, že dovolatel předpoklady
přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení právní
otázky určitosti převodní smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, na kterou dovolatel v dovolání odkazuje, a dále nesprávně
vyřešil právní otázku vydržení, když v tomto směru dovolatel skutkově a právně
argumentuje s tím, že: „Otázkou proto je, zda lze dobrou víru pozbýt, aniž by
tato dobrá víra byla zpochybněná aktivním jednáním původního vlastníka či jeho
právních nástupců.“ K tomu dovolatel dále uvádí, že: „Odvolací soud však přitom
pomíjí judikaturu Nejvyššího soudu (ve svých úvahách neodkazuje na žádné
judikáty ani na právnickou literaturu), z níž vyplývá, že pro ztrátu dobré víry
držitele věci není určující, kdy ztratí své dosavadní přesvědčení o svém
vlastnictví, ale kdy se mu dostane informace objektivně způsobilé k tomu, aby
zapochyboval, že mu věc náleží.“
S ohledem na výše uvedené má dovolatel za to, že: „byl v dobré víře ohledně
vlastnictví předmětného pozemku. Jelikož mu pozemek připadl v dědictví a v
katastru nemovitostí nebyla žalobkyně uvedená jako vlastník, neměl proč
pochybovat o tom, že k převodu vlastnictví na obec nikdo nedošlo, i když se v
dodatečném dědickém řízení dozvěděl o předmětné smlouvě.“ Závěrem dovolatel
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu o určení
vlastnictví žalobkyně k předmětnému pozemku zamítne, určí, že vlastníkem
předmětného pozemku je dovolatel, a dále rozhodne o náhradě nákladů řízení před
soudy všech stupňů.
Žalobkyně prostřednictvím svého advokáta v písemném vyjádření k dovolání
odmítla uplatněnou dovolací argumentaci žalovaného. Má za to, že odvolací soud
rozhodl věcně správně. Předmětná kupní smlouva není stižena neurčitostí.
Žalobkyně (a dříve její právní předchůdkyně) po celou dobu věděla o hranicích
předmětného pozemku, protože byla zhotovitelem hráze tzv. suchého poldru nad
částí obce XY, byla zhotovitelkou investic koupaliště a rekreačního areálu,
který dispozičně navazuje na tuto hráz a nemohla by v době výstavby hráze hráz
zhotovit (nabýt příslušná rozhodnutí a následně stavební povolení), nebyla-li
by vlastnicí pozemků, na kterých se stavba prováděla. Právní předchůdci
žalovaného a i jejich děti (následně dědicové ze zákona) naopak věděli o
prodeji předmětného pozemku. Není pravdou, že by se žalobkyně o uvedený pozemek
nestarala, neboť je předmětem vodohospodářské stavby, jejíž užívání má
pravidelný režim údržby. Dovolatel nemohl být nikdy v dobré víře, že je
vlastníkem předmětného pozemku. Žalobkyně závěrem navrhla, aby dovolací soud
dovolání žalovaného odmítl a přiznal jí náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud předně předesílá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem.
V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám
uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
žalovaného není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, a to z následujících
důvodů.
K posouzení otázky neplatnosti smlouvy z důvodu neurčitosti vymezení jejího
předmětu:
Odvolací soud při rozhodování vyšel mj. ze zjištění, že „na všech vyhotoveních
(kupní) smlouvy (uzavřené dne 16. července 1969 mezi prodávajícími V. S.,
narozeným XY, a E. S., narozenou XY, oběma společně tehdy bytem v XY, a
kupujícím tehdy označeným jako „Československý stát – Místní národní výbor v
Boleticích“ došlo k opravě parcelního čísla XY na XY (v jednom případě byla
oprava provedena psacím strojem, v druhém případě rukou), po opravách se údaje
shodují, a je z nich zřejmé, jaký pozemek je předmětem kupní smlouvy (tj.
pozemek parcelního čísla XY o výměře 3,35 arů, který byl původně součástí
pozemku parcelního čísla XY, zapsaného ve vložce č. XY pozemkové knihy).“
Toto odvolacím soudem učiněné dílčí (a pro rozhodnutí zásadně významné)
skutkové zjištění, které v dovolacím řízení nelze v žádném ohledu revidovat a
dovolací soud z něj při rozhodování musí vycházet, pak nemohlo vést k jinému
právně kvalifikačnímu závěru, než který odvolací soud zaujal v odůvodnění svého
rozsudku, tj., že: „vůlí účastníků smlouvy bylo převést tento pozemek“, který
„je dostatečně specifikován, lze jej individualizovat, není zaměnitelný s jiným
pozemkem, nelze proto dovodit neurčitost kupní smlouvy.“
Sama okolnost - jak v dovolání namítá žalovaný - že odvolací soud v uvedeném
směru svůj právně kvalifikační závěr ohledně určitosti předmětu převodní
smlouvy argumentačně nepodpořil judikaturou, na správnosti tohoto závěru ničeho
nemění. Je zřejmé, že pro odvolací soud posouzení této právně významné
okolnosti bylo notorietou, neboť při zjištění, že jednotlivá vyhotovení kupní
smlouvy byla opravena na stejné znění parcelního čísla (viz zjištění odvolacího
soudu shora), nemohly (objektivně) panovat žádné pochybnosti o identitě
převáděného pozemku. Tato právně kvalifikační úvaha odvolacího soudu je logická
a věcně správná. O jinou situaci (která však v tomto případě nenastala) by se
jednalo, pakliže by na některých vyhotoveních kupní smlouvy oprava nebyla
zřetelná, respektive vznikly by pochybnosti, o jaký předmět převodu se má
vlastně jednat, a to navíc ve vazbě na jednání účastníků této smlouvy, mezi
kterými by byl rozpor ohledně identifikace předmětu převodu. Odvolací soud tedy
při rozhodování vyšel ze zjištění, že na všech vyhotoveních předmětné kupní
smlouvy byla provedena stejná oprava, o níž nepanují žádné pochybnosti stran
její formulační neurčitosti či nesrozumitelnosti.
Pokud tedy dovolatel v rámci své dovolací argumentace k řešení této právní
otázky předkládá jakousi rešerši judikatury dovolacího soudu, nutno dodat, že
tato není ve skutkových poměrech této věci uplatnitelná. Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi připomíná, že při práci s judikaturou nutno mít stále na
paměti, že nelze v judikatuře vyložené právní názory čistě mechanicky aplikovat
na každý rámcově skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při
analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě
přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle
těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i
právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015;
všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz). Obdobné se týká
přiměřeně i dosahu judikatury Ústavního soudu, byť je třeba mít na paměti, že
Ústavním soudem vykonatelná rozhodnutí jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy
České republiky závazná pro všechny orgány a osoby.
K otázce vydržení předmětného pozemku:
Také v této části bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významné
skutkové zjištění, že: „žalovaný u jednání odvolacího soudu uvedl, že až do
doby, kdy bylo dodatečně projednáváno dědictví po jeho matce (v roce 1995),
měli za to, že předmětný pozemek je ve vlastnictví žalobkyně. V té době mu otec
dal smlouvu, na základě které zjistil, že žalobkyně není vlastníkem pozemku,
který je předmětem sporu.“ I s přihlédnutím k těmto skutkovým zjištěním pak
odvolací soud uzavřel, že: „Žalovaný tedy nutně opírá svou dobrou víru o kupní
smlouvu z roku 1969, která se mu dostala do dispozice v roce 1995. Již z tohoto
tvrzení lze jednoznačně dospět k závěru, že ani předchůdci žalovaného a ani
žalovaný nemohli být v dobré víře, že jsou vlastníky předmětného pozemku.
Právní předchůdci žalovaného byli srozuměni s tím, že pozemek převedli na
právní předchůdkyni žalobkyně. Žalovaný, ač byl také přesvědčen, že pozemek je
ve vlastnictví žalované, se v roce 1995 seznámil s kupní smlouvou uzavřenou
mezi jeho rodiči a právní předchůdkyní žalobkyně, kterou si zřejmě vyhodnotil
tak, že je neplatná. Za této situace nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem
v dobré víře, že mu věc patří, a to přesto, že žalobkyně nebyla v katastru
zapsána jako vlastník pozemku.“
Právní posouzení věci odvolacím soudem je přitom v souladu s judikaturou
dovolacího soudu, jež vychází ze závěru, že posouzení, zda někdo jednal v dobré
víře, je sice posouzením právním, je však založeno na zjištěném skutkovém
stavu; nejsou-li (zde v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.)
skutečnosti nasvědčující dobré víře tvrzeny a prokázány, resp. nevyjdou-li v
řízení najevo, ponese nepříznivé důsledky této skutečnosti ten, jehož tvrzené
právo na jeho dobré víře závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. června 2018, sp. zn. 22 Cdo 2222/2018). Z toho dále plyne, že odvolací soud
se napadeným rozhodnutím nedostal do rozporu s judikaturou dovolacího soudu, na
kterou v řešení této otázky poukazuje dovolatel.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že na podkladě uplatněné dovolací argumentace
(dovolacího důvodu a vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání) se
žalovanému přípustnost jeho dovolání nepodařilo osvědčit.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 4. 9. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu