24 Cdo 923/2024-696
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzovaného D. M., omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného procesní opatrovnicí Mgr. Kateřinou Chocholovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, K Vinici č. 1552, za účasti hmotněprávní opatrovnice J. B., o návrhu posuzovaného na vrácení svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 22 P 17/2010, 13 P a Nc 4/2020, 13 P a Nc 28/2020, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. září 2021, č. j. 24 Co 95/2021-375, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, č. j. 24 Co 95/2021-375, změnil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 2. 2021, č. j. 22 P 17/2010-317, 13 P a Nc 4/2020, 13 P a Nc 28/2020, tak že: 1. Posuzovaný se na dobu 5 let od právní moci tohoto rozsudku omezuje ve svéprávnosti, jde-li o
právní jednání: která se týkají nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje částku 2 000 Kč, a jde-li o pořízení pro případ smrti; týkající se pracovněprávních vztahů; jimiž dochází k realizaci práv a povinností vyplývajících ze zdravotního důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a státní sociální podporu, a jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a příspěvku na péči; 2. opatrovníkem posuzovaného se jmenuje J. B., která je oprávněna a povinna zastupovat opatrovance, jde-li o právní
jednání: která se týkají nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje částku 2 000 Kč; týkající se pracovněprávních vztahů; jimiž dochází k realizaci práv a povinností vyplývajících ze zdravotního důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a státní sociální podporu, a jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a příspěvku na péči; 3. tím se mění rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 9. 2019, č. j. 22 P 17/2010-156 (výrok I.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).
Poté, co dovodil, že bylo bezpečně prokázáno, že posuzovaný trpí duševní poruchou – lehkou mentální retardací, že je zcela bez náhledu, kognitivní funkce jsou narušeny naprosto zásadně, a že aktuálně se zdravotní stav posuzovaného nezlepšuje a na přítomnost poruchy stále nenahlíží, a s ohledem na okolnost, že omezení svéprávnosti se řídí principem subsidiarity a institut omezení svéprávnosti není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především k ochraně zájmu samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny dostatečně vlastní odpovědností právně jednat, odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k závažnosti duševní poruchy posuzovaného, nedostatku náhledu na tuto situaci a jeho konkrétní situaci není případné subsidiární opatření schopno odvrátit nebezpečí vzniku závažné újmy u posuzovaného, a tedy že zejména v oblasti majetkové a jde-li o zajištění základních životních podmínek posuzovaného není subsidiární opatření schopno v dané věci minimalizovat hrozící rizika a je třeba rozhodnout o omezení svéprávnosti posuzovaného, a proto vzhledem k tomu, že posuzovanému hrozí vážná újma, jde-li o finanční hospodaření a nakládání se jměním, je důvodné v zájmu posuzovaného ponechat mu z hlediska proporcionality institutu omezení svéprávnosti možnost právně jednat, jde-li o nakládání se jměním, jehož hodnota nepřesahuje částku 2 000 Kč, přičemž zvláštní důvody pro časovou limitaci omezení svéprávnosti při nakládání se jměním neshledal, že i v případě dalších oblastí života posuzovaného, kdy je nezbytné, aby jeho základní životní podmínky byly uspokojivě zajištěny, činit právní jednání směřující k zajištění určitých sociálních příjmů a obstarání sociální služby a případně i právní jednání k zajištění příspěvku na péči, by při ponechání plné svéprávnosti v této oblasti hrozil posuzovanému skutečně vznik vážné újmy, že shledal hrozbu závažné újmy a nutnost omezit posuzovaného ve svéprávnosti také jde-li o právní jednání týkající se pracovně právních vztahů, a že neshledal další oblasti, v nichž by bylo nutno zasáhnout výrokem soudu do svéprávnosti posuzovaného, včetně oblasti volebního práva.
Odvolací soud také s ohledem na potřebu prodloužení nově vymezeného omezení svéprávnosti na další období a s ohledem na trvalost a perspektivu duševní poruchy posuzovaného stanovil dobu omezení svéprávnosti posuzovaného na dobu 5 let, a dále se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o ponechání ve funkci opatrovnice posuzovaného J. B. (matku posuzovaného) s tím, že opatrovnice v rámci správy jmění opatrovance nijak neselhává, žádný rozpor se zájmy opatrovance nebyl shledán, a že i z hlediska výkonu funkce opatrovnice ve vztahu k opatrovanci plní všechny své běžné povinnosti, opatrovanci zajišťuje potřebnou péči a nečiní za něj právní jednání, která by byla shledána v rozporu se zájmy opatrovance.
2. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný dovolání, jímž soudům vytýká, že nedostatečně zjistily skutkový stav věci, neboť neprovedly veškeré navržené a nezbytné důkazy, nepřihlédly k jeho skutkovým tvrzením, nesprávně hodnotily důkazy a dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a tedy i nesprávným právním závěrům. Posuzovaný má za to, že v projednávaném případě jednak nebyla respektována zákonná úprava v oblasti omezení svéprávnosti člověka, jednak že nebyly splněny podmínky pro omezení svéprávnosti posuzovaného na celých 5 let. Dovolatel nesouhlasí ani s osobou opatrovníka a namítá, že se soudy nevěnovaly otázce vztahu posuzovaného a stálé opatrovnice (jeho matky), přestože se jejich zájmy dostávají do významné kolize. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
4. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) dospěl k závěru, že dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, č. j. 24 Co 95/2021-375, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatel v dovolání uplatnil zejména jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., vznáší-li především výhrady proti hodnocení důkazů (zejména proti způsobu vypracování a hodnocení důkazu znaleckým posudkem Doc. MUDr. Žukovova a vytýká-li soudům, že nijak nehodnotily zprávu MUDr. Němcové o vyšetření posuzovaného a pouze ocitovaly některé pasáže) soudy a v souvislosti s tím soudům vytýká neúplná a nesprávná skutková zjištění a na
základě vlastních skutkových tvrzení dovozuje vlastní (odlišné) právní posouzení věci (že „je schopen si řadu věcí obstarat a zajistit“, a tedy že „došlo v jeho případě k porušení ustanovení § 55 o. z.“), a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Jestliže dovolatel soudům vytýká, že vycházely a považovaly za stěžejní důkaz vedoucí k omezení svéprávnosti posuzovaného znalecký posudek Doc. MUDr. Žukovova, zde přehlíží, že odvolací soud i soud prvního stupně při svém rozhodování přihlížel nejen k závěrům tohoto znaleckého posudku, s jehož závěry posuzovaný nesouhlasí, ale též ke skutečnostem, který vyplynuly z dalších provedených důkazů (z výpovědí samotného posuzovaného i jeho matky, ze zprávy MUDr.
Němcové i ze zprávy ze sociálního šetření u posuzovaného ze dne 28. 7. 2021) a nejde tedy o situaci, kdy by soud privilegoval znalecký důkaz, nýbrž – jak je zřejmé z obsahu spisu – nakládal s posudkem jako s kterýmkoli jiným skutkovým podkladem, jestliže vycházel ze skutkových zjištění učiněných na základě posudku znalce, ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování (k tomu viz například nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16). Nadto namítá-li dovolatel, že řízení před soudy je stiženo vadou řízení spočívající v tom, že soudy nevyhověly návrhu posuzovaného na vypracování revizního znaleckého posudku, přehlíží, že se jedná o námitku vady řízení, která není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud k vadám řízení přihlíží podle § 242 odst. 3 o.
s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; o takový případ se však v projednávaném případě nejedná. Dovolací soud přitom ani v projednávané věci neshledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
5. Vytýká-li pak dovolatel odvolacímu soudu, že „nezkoumal jiné možnosti řešení věci“, zejména že „nezvážil možnosti méně omezujících opatření“, nebere náležitě v úvahu, že odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) se otázkou principu subsidiarity opatření omezení svéprávnosti posuzovaného a použití některých z mírnějších subsidiárních opatření zabýval, dospěl-li však (v rozporu s názorem posuzovaného) k závěru, že „vzhledem k závažnosti duševní poruchy posuzovaného, nedostatku náhledu na tuto situaci a jeho konkrétní situaci není případné subsidiární opatření schopno odvrátit nebezpečí vzniku závažné újmy u posuzovaného“, k čemuž lze doplnit, že tu jde o reálnost (potencionalitu) hrozby vzniku újmy posuzovanému, nikoliv nezbytně o nutný vznik újmy samotné, neboť v zásadě (v ideálním případě) by k posouzení svéprávnosti mělo dojít soudem ještě dříve, než očekávaná újma v právech posuzované osoby nastane (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3143/2022), a tedy že odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou i doktrínou, jež zdůrazňují nezbytnost přistupovat ke každému případu individuálně, vzít v úvahu jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka; vždy je přitom třeba myslet na to, aby svéprávnost nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba; tedy zda míra nebezpečí vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3064/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2612/2020). Nelze také přehlédnout, že v projednávaném případě již odvolací soud zúžil rozsah omezení svéprávnosti posuzovaného vymezeného soudem prvního stupně, neboť nad rámec oblastí, jež vymezil ve výroku dovoláním napadeného rozsudku (jímž tak změnil rozsudek soudu prvního stupně), „neshledal další oblasti, v nichž by bylo nutno zasáhnout výrokem soudu do svéprávnosti posuzovaného“.
6. K dalšímu dovolatelem zpochybňovanému závěru odvolacího soudu stran osoby opatrovníka posuzovaného považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že v ustálené soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že při výběru opatrovníka musí soud pečlivě zvážit všechna relevantní hlediska tak, aby jmenovaný opatrovník skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví (§ 457 o. z.), a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv. Obecně přitom platí, že opatrovník musí být sám plně způsobilý k právnímu jednání, jeho zájmy nesmí být v rozporu se zájmy opatrovance a (s výjimkou veřejného opatrovníka – srov. § 471 odst. 3 o.
z.) musí se svou funkcí souhlasit. Dalšími hledisky pro výběr opatrovníka pak mohou být podle okolností konkrétního případu osobní poměry navržené osoby, její věk, zdravotní stav, situace, v níž se tato osoba nachází, její vztah k opatrovanci apod., případně další skutečnosti, které mohou vypovídat o důvěryhodnosti (spolehlivosti) navržené osoby z hlediska její schopnosti řádné správy opatrovancova majetku, včetně péče o jeho zdraví. Významné přitom může být i stanovisko samotného opatrovance (posuzovaného) k navržené osobě, a to jak stanovisko kladné, tak stanovisko záporné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3444/2021).
7. V projednávaném případě však odvolací soud s přesvědčivou argumentací vysvětlil, proč ponechal ve funkci opatrovnice posuzovaného jeho matku (tedy že opatrovnice v rámci správy jmění opatrovance „nijak neselhává“, „žádný rozpor se zájmy opatrovance nebyl shledán“, a že i z hlediska výkonu funkce opatrovnice ve vztahu k opatrovanci „plní všechny své běžné povinnosti, opatrovanci zajišťuje potřebnou péči a nečiní za něj právní jednání, která by byla shledána v rozporu se zájmy opatrovance“). Také z obsahu spisu vyplývá, že matka posuzovaného vykonává funkci opatrovnice posuzovaného v souladu s účelem opatrovnictví, jímž je zajištění všestranné a efektivní ochrany zájmů opatrovance a naplňování jeho práv.
Nadto dovolatel přehlíží, že svými námitkami, které se týkají osoby opatrovnice a opatrovnicí prováděného vyúčtování správy jmění a nakládání s peněžními prostředky posuzovaného, zpochybňuje především správnost a úplnost skutkových zjištění soudů, a že těmito námitkami uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., který však není způsobilý založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
8. Pro úplnost je třeba dodat, že ani další dovolatelem vznesená námitka stran stanovení délky omezení svéprávnosti posuzovaného není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže je dovolatel pouze přesvědčen o tom, že pro stanovení nejdelší možné doby omezení svéprávnosti „nebyly splněny podmínky“, aniž by však řádně vymezil dovolací důvod a dále rozvedl dovolací argumentaci způsobilou ve smyslu ustanovení § 241a o. s. ř.
9. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, č. j. 24 Co 95/2021-375, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 5. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu