USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, MBA,
ve věci umístěného J. H., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr.
Tomášem Maxou, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská č. 1136/12, za účasti
Psychiatrické nemocnice Bohnice, se sídlem v Praze 8, Ústavní č. 91, IČO
00064220, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Kořenského č. 1107/15, o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 19 L 1706/2014, o dovolání
umístěného J. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince
2020, č. j. 15 Co 448/2020-202, takto:
I. Dovolání umístěného J. H. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 8.10.2020, č.j. 19 L 1706/2014-189,
rozhodl, že převzetí umístěného J. H. (dále též jen „umístěný“) do zdravotního
ústavu Psychiatrické nemocnice v Praze 8 - Bohnicích dne 11.7.2014 nebylo v
souladu s § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. Soud prvního stupně
vycházel z toho, že v řízení bylo jednoznačně zjištěno shodnými závěry znalců,
že umístěný trpí duševními poruchami, a to poruchou osobnosti, intoxikací
psychoaktivními látkami, škodlivým užíváním či syndromem závislosti na těchto
látkách a psychotickou poruchou vyvolanou užíváním kanaboidů. Dospěl však k
závěru, že nebylo jednoznačně prokázáno, že umístěný vzhledem ke svému
zdravotnímu stavu bezprostředně ohrožuje sebe i své okolí, a tudíž v daném
případě nejsou splněny podmínky uvedené v § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, neboť nebezpečnost pacienta v době
přijetí nebyla jednoznačně zjištěna a názory znalců se v tomto směru
rozcházejí. K odvolání zdravotního ústavu Městský soud v Praze usnesením ze dne 10.12.2020,
č.j. 15 Co 448/2020-202, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že převzetí
umístěného J. H. do zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice v Praze 8 -
Bohnicích dne 11.7.2014 bylo v souladu s § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle
odvolacího soudu není rozpor mezi znaleckými posudky vypracovanými znalci
ustanovenými soudem a mezi znaleckým posudkem jako listinným důkazem
vyhotoveným na objednávku umístěného, neboť všichni shodně hodnotí chování
umístěného v době přijetí do psychiatrické léčebny jako atypické chování
odůvodňující diagnózu schizotypní poruchy v kombinaci s intoxikací marihuanou,
jejíž vyhodnocení mohlo důvodně vést přijímajícího lékaře k závěru, že umístěná
osoba je nebezpečná pro sebe i pro své okolí a její akutní stav je třeba řešit
nedobrovolnou hospitalizací. Výpovědi znalců jsou přitom zcela konzistentní se
závěry jejich posudků, což je zřejmé z písemného zachycení jejich výpovědi v
protokolu, aniž by vyvstala potřeba v odvolacím řízení znovu znalce
vyslechnout. Odvolací soud zároveň neshledal ani rozpor těchto závěrů s
ostatními provedenými důkazy, zejména výpověďmi zasahujících policistů (když
umístěný byl dne 11.7.2014 zadržen hlídkou PČR při řízení osobního automobilu),
neboť akutní psychický stav u něj dovodili všichni odborníci, ať již lékařka na
záchytné stanici, přijímající lékař, ošetřující lékař i znalci. Dospěl k
závěru, že jelikož umístěný jevil známky duševní poruchy a byl pod vlivem
návykové látky, samo potenciální ohrožení sebe i okolí deliktním jednáním z
chorobné motivace vzhledem k akutnosti stavu umístěného v době přijetí do
psychiatrické léčebny dostatečně odůvodňuje splnění zákonné podmínky dle § 38
odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Proti usnesení odvolacího soudu podal umístěný dovolání, jehož přípustnost
spatřuje jednak v dovolacím soudem dosud neřešené otázce výkladu zákonných
podmínek pro nedobrovolné převzetí člověka do zdravotnického ústavu podle § 38
odst. 1 písm.
b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, zejména pojmu
ohrožovat „bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“, jednak v
odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spatřovaném v tom,
že odvolací soud dospěl ke zcela opačnému skutkovému zjištění než soud prvního
stupně, ačkoliv nezopakoval výslech soudních znalců. Takový postup je podle
jeho názoru v rozporu s ust. § 213 odst. 2 o.s.ř., a proto je odvolací řízení
zatíženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomu
dovolatel namítá zejména, že nebyl před svou nedobrovolnou hospitalizací nikdy
léčen u psychiatra ani psychologa, nikdy nezpůsobil zranění jiné osobě ani sobě
samému, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že důvod pro nedobrovolnou
hospitalizaci může naplňovat i „potencionální ohrožení“. Dále namítá, že ani
jeden z policistů nezaznamenal žádné známky toho, že by umístěný představoval
jakékoliv nebezpečí nebo že by trpěl duševní poruchou, což by mělo jako
svědectví úředních osob mít poměrně vysokou důkazní váhu, neboť i ze soudní
judikatury vyplývá, že není důvod pochybovat o jejich pravdivosti. Dovolatel
navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání Psychiatrická nemocnice Bohnice navrhla, aby dovolací
soud dovolání odmítl, neboť podle jejího názoru dovolatel zpochybňuje soudy
zjištěný skutkový stav a neuplatňuje způsobilý dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 1 o.s.ř. Zdůraznila, že soud prvního stupně soustavně nepřihlížel
k zásadní skutečnosti, že pod vlivem delta-9-tetrahydrokanabinolu není nikdo
schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, aniž by představoval ohrožení sebe
nebo svého okolí, ani ke skutečnosti, že nemocnice doložila, že J. H. pod
vlivem duševní poruchy dne 15.7.2014 (tj. několik dní po převzetí do
zdravotního ústavu) fyzicky napadl ošetřovatele, a rovněž opomenul závěry
znaleckého posudku soudní znalkyně MUDr. Léblové, která upozornila, že J. H. uváděl, že „bude střílet po lidech“. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o.s.ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.s.ř.). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání
umístěného není ve smyslu § 237 o.s.ř. přípustné.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatel (byť předestírá k obecnému
řešení otázku výkladu zákonných podmínek pro nedobrovolné převzetí člověka do
zdravotnického ústavu) primárně nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud. Sama tato
okolnost ovšem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. nezakládá, když
dovolacím důvodem může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Jedinou výjimkou jsou výrazné defekty na skutkovém poli; jde o
případy, kdy skutkové zjištění, z nějž (odvolací) soud při rozhodování
vycházel, zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již
v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními
anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým
zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či
absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost
přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky)
jde na vrub správnosti právního posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 25.9.2019, sp. zn. 24 Cdo 1366/2019). K žádnému takovému skutkovému deficitu ovšem v posuzovaném případě nedošlo,
neboť odvolací soud v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) usnesení vyložil,
na základě kterých důkazů (tj. zejména znaleckého zkoumání, včetně revizního
psychiatrického posudku) soud prvního stupně čerpal skutková zjištění pro své
rozhodnutí, z nichž posléze při rozhodování o odvolání umístěného vycházel i
odvolací soud, a které skutečnosti byly odvolacím soudem shledány významnými
pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. Zcela nedůvodné jsou rovněž námitky dovolatele, že v jeho případě nebyla
splněna zákonná podmínka, že by dne 11.7.2014 ohrožoval sebe nebo své okolí. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení jasně a s odkazy na předmětné důkazy
vyložil, že z důvodu specifikované duševní poruchy v kombinaci s vlivem
návykové látky (marihuany) byl dovolatel nebezpečný nejen sobě, ale i okolí,
přičemž je nerozhodné, že v souvislosti se závěrem o ohrožení samotného
umístěného a jeho okolí použil výraz „potenciální“. Pouhá skutková i následná
právní polemika dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu přípustnost jeho
dovolání založit nemůže, když na základě vlastního hodnocení skutkových
zjištění (znaleckých posudků) dovozuje odlišný právní závěr, že jeho stav dne
11.7.2014 není možné kvalifikovat jako jednání, které by bezprostředně a
závažným způsobem ohrožovalo jeho samotného nebo jeho okolí. K dovolací argumentaci založené na zpochybňování hodnocení důkazů odvolacím
soudem je nutno uvést, že dovolací soud v dovolacím řízení není oprávněn
verifikovat správnost skutkových zjištění, tedy ani „přehodnocovat“ hodnocení
důkazů odvolacím soudem (a to ani tehdy, nepřevzal-li odvolací soud jako
správná skutková zjištění soudu prvního stupně).
Dovolací soud může hodnocení
důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen
tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně
s obecnou zkušeností. Pokud se týká dovolacích námitek ohledně nedostatečného zohlednění svědeckých
výpovědí zasahujících policistů, dovolací soud, s ohledem na závěry učiněné již
dříve v projednávané věci Ústavním soudem, odkazuje na nález ze dne 27.2.2018,
sp. zn. II. ÚS 2545/17, podle nějž „stojí-li na jedné straně závěry lékařů
(zaměstnanců vedlejší účastnice), kteří stěžovatele do zdravotnického zařízení
přijímali či jej měli v další péči, a tomu oponující závěry svědků (zejména
policistů coby úředních osob) a stěžovatele, bylo namístě nepochybně přistoupit
k zadání znaleckého posudku“, neboť se jedná o posouzení skutečností, k nimž je
třeba odborných znalostí. K tomu dodává, že takto (zejména tedy znaleckým
zkoumáním) nadále vzaly za doložený zjištěný skutkový stav i nalézací soudy v
posuzované věci. Konečně, namítá-li dovolatel nezopakování důkazů (výslechů soudních znalců)
odvolacím soudem, jenž (přesto) dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které
učinil soud prvního stupně, předně přehlíží, že k předestřené námitce „vady
řízení“ dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §
242 odst. 3 o.s.ř.). Nadto, tato námitka není v projednávané věci opodstatněná. K procesní otázce, jakým způsobem má postupovat odvolací soud, má-li za to, že
z dosavadních důkazů provedených soudem prvního stupně vyplývá jiný závěr o
tom, zda k nedobrovolnému převzetí člověka (umístěného) do zdravotního ústavu
došlo ze zákonných důvodů či nikoliv, než ke kterému dospěl soud prvního
stupně, se Nejvyšší soud České republiky již vyjádřil. V ustálené rozhodovací
praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že zásada, že odvolací soud
není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména
s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez
dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, pokud bylo
čerpáno z výpovědí nebo přednesů účastníků řízení a svědků. Má-li v takovém
případě odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního
stupně, musí tyto důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, sám
zopakovat, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností důkazy další (k
tomu srov. právní závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
11.6.2021, sp. zn. 24 Cdo 349/2021). Jak však konstatoval i odvolací soud v
odůvodnění svého rozhodnutí v posuzované věci, potřeba znovu vyslechnout znalce
v odvolacím řízení nevyvstala, neboť výpovědi znalců jsou zcela konzistentní se
závěry jejich písemných posudků, což je zřejmé ze zachycení jejich výpovědí v
protokolu [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2011,
sp. zn.
30 Cdo 1072/2011, podle kterého odvolací soud není povinen zopakovat
dokazování za procesní situace, kdy by se jednalo pouze o listinné důkazy a
dospěl-li by k závěru, že zjištění, která soud prvního stupně učinil z výslechů
účastníků řízení, svědků, znalců atd. jsou pro rozhodnutí ve věci (zcela)
bezcenná, neboť nepředstavují právně významné skutečnosti pro právní posouzení
věci; taková právní úvaha odvolacího soudu ovšem musí být v odůvodnění jeho
písemného vyhotovení rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem vyložena]. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky dovolání umístěného
proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o.s.ř.).