30 Cdo 1072/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní
věci Z. K., za účasti E. K., Z. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Šestákem,
advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4 a dále za účasti M. K., a J. Z.,
vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 40 P 321/2009, o dovolání
Zbyňka Kopečného, narozeného 16. dubna 1956, proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 26. října 2010, č.j. 70 Co 474/2010-138, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2010, č.j. 70 Co
474/2010-138, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením
ze dne 3. června 2010, č.j. 40 P 321/2009-109, ustanovil Z. K. (syn),
opatrovníkem Z. K. (otec), a určil, že opatrovník je oprávněn a povinen
spravovat majetek opatrovance a zastupovat ho ve všech záležitostech s tím, že
úkony opatrovníka přesahující spravování běžných záležitostí vyžadují schválení
soudu. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na
jejich náhradu. Soud prvního stupně v odůvodnění usnesení podrobně rozvedl proč
opatrovníkem neustanovil manželku opatrovance a shodně se vyjádřil se i k
ostatním v úvahu přicházejícím osobám. Opatrovníkem ustanovil syna opatrovance
– Z. K., – protože jmenovaný se svým ustanovením souhlasil, opatrovance v
domově důchodců navštěvuje, zajímá se o jeho potřeby, je bezúhonný, ke způsobu
jeho života nejsou žádné výhrady a i s ohledem na svůj věk je schopen vykonávat
veškeré povinnosti plynoucí z funkce opatrovníka. Za okolnost vylučující jeho
opatrovnictví nepovažoval ani skutečnost, že Z. K., podal proti opatrovanci,
jeho manželce a M. K. žalobu o určení vlastnictví odůvodněnou tvrzenou
nezpůsobilostí opatrovance jako dárce projevit vůli převést nemovitosti.
K odvolání manželky opatrovance Krajský soud v Ostravě (dále jen
„odvolací soud“) usnesením ze dne 26. října 2010, č.j. 70 Co 474/2010-138,
změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že opatrovníkem Z. K., ustanovil E.
K., a současně vyslovil, že opatrovník je oprávněn a povinen opatrovance
zastupovat, vyřizovat jeho záležitosti, přijímat pro něj důchod, s tímto
nakládat v jeho prospěch, spravovat jeho majetek s péčí řádného hospodáře a
dbát přitom pokynů soudu. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Odvolací soud v
odůvodnění rozsudku uvedl, že podrobně porovnal předpoklady pro výkon
opatrovnické funkce u E. K. a Z. K., a dospěl k závěru, že s výjimkou souhlasu
opatrovníka, svědčícím oběma uchazečům stejně, vyznívají všechny ostatní
předpoklady ve prospěch E. K.
Proti usnesení odvolacího soudu podal Z. K., (dále též „dovolatel“), dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z úpravy obsažené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť usnesení odvolacího soudu je rozhodnutím, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. S odkazem na ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje dovolací důvod v postupu odvolacího soudu,
který ve věci rozhodl, aniž ve věci nařídil jednání. Odvolací soud přitom
pominul skutečnost, že dovolatel se k odvolání E. K. vyjádřil podáním ze dne
17.8.2010. Má tak za to, že ve věci mělo být nařízeno jednání, protože na
danou věc dopadá (správně nedopadá) ustanovení § 214 odst.2 o. s. ř. a současně
nebyly splněny podmínky ustanovení § 214 odst.3 o. s. ř. Jestliže tedy
odvolací soud rozhodoval bez nařízeného jednání a nezabýval se vyjádřením Z. K., k odvolání E. K., zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a dovolatele zbavil práva na spravedlivý proces. Navrhl
proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
usnesení ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.5.2011,
sp.zn. 21 Cdo 3871/2010), proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné. Podle ustanovení § 214 odst. 1 o. s. ř. k projednání odvolání nařídí předseda
senátu odvolacího soudu jednání. Podle ustanovení § 214 odst. 2 o. s. ř., jednání není třeba nařizovat,
jestliže a) se odmítá odvolání; b) se zastavuje nebo přerušuje odvolací řízení;
c) odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o
předběžném opatření, nebo jinému usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci
samé; d) se zrušuje rozhodnutí podle § 219a odst. 1; e) odvolání se týká toliko
nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti. Podle ustanovení § 214 odst. 3 o. s. ř., jednání není třeba nařizovat také
tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci
a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím
věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje
nebo doplňuje dokazování. Dovolatel v dovolání spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 241 a odst. 2
písm. a) o. s. ř. v absenci zopakování dokazování v odvolacím řízení. Dovolací
soud se proto zabýval otázkou, zda odvolací soud mohl dospět k jinému
skutkovému a jemu odpovídajícímu právnímu závěru poté, aniž by v odvolacím
řízení provedl dokazování a to za situace, kdy soud prvního stupně k projednání
věci nařídil jednání a při něm provedl dokazování. Výjimky ze zásady, že odvolací řízení se provádí s nařízením jednání, jsou v
první řadě vypočteny v § 214 odst. 2.
Uvedené výjimky ovšem nelze využít,
jestliže za odvolacího řízení bylo provedeno dokazování, jehož výsledky mají
být podkladem pro rozhodnutí o odvolání, nebo závisí-li výsledek odvolacího
řízení na sporné skutečnosti, k jejímuž objasnění by mohlo přispět vyjádření
účastníka nebo dokazování provedené při jednání. O dokazování obecně platí, že
se provádí při jednání (srov. § 122 odst. 1) a že účastníci mají právo se
vyjádřit k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123). Protože § 122 odst. 1 a § 123 se použijí také v odvolacím řízení (§ 211), § 214
odst. 2 nemůže a nesmí být důvodem k tomu, aby tato práva účastníků byla
postupem soudu zkrácena. Právní úprava obsažená v § 214 odst. 2 neumožňuje, aby
odvolací soud bez nařízení jednání projednal odvolání proti rozsudku nebo
usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé, a rozhodl o něm, a
to ani ve věcech, v nichž bylo v souladu se zákonem rozhodnuto u soudu prvního
stupně bez nařízení jednání, např. podle § 115a, 175j, § 185a odst. 3, § 185j
odst. 2, § 191b odst. 3, § 193e odst. 1, § 200da odst. 4, § 200e odst. 4, §
200f odst. 4, § 200z odst. 2 nebo § 235f. Pro výjimky obsažené v § 214 odst. 2
je charakteristické, že odvolací soud v nich rozhodne o odvolání vždy
usnesením. Formou rozsudku o odvolání lze rozhodnout bez nařízení jednání jen
za podmínek uvedených v § 214 odst. 3 (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1731
s.). V řízení o ustanovení opatrovníka podle § 192 o. s. ř. soud zpravidla
nenařizuje jednání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000, sp. zn. 30 Cdo 798/2000). Jednání však nařídí vždy, hodlá-li v řízení provádět
dokazování. Tak měl v přezkoumávané věci postupovat i odvolací soud. Ustálená
rozhodovací praxe dovolacího soudu spatřuje jinou vadu řízení v postupu
odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud vyšel z jiného skutkového
základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2
o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně,
případně dokazování doplnil. Podle obsahu spisu rozhodnutí odvolacího soudu
nepředcházela výzva podle § 214 odst. 3 o. s. ř. a odvolací soud rozhodoval bez
jednání poté, co soud prvního stupně ve věci nařídil jednání, při němž prováděl
dokazování. Při porovnání předpokladů pro výkon opatrovnické funkce u E. K. a
Z. K., odvolací soud částečně hodnotil provedené důkazy odlišně od soudu
prvního stupně, aniž by ovšem tyto důkazy provedl. Tak výpověď E. K. (na str. 6
odůvodnění) o nakládání s příjmy opatrovance (hospodaření s přebytky z pronájmu
spoluvlastněných nemovitostí) hodnotí odvolací soud na rozdíl od soud prvního
stupně v prospěch jmenované, zatímco skutečnosti zjištěné soudem prvního stupně
z výpovědi Z. K. ml. hodnotí v jeho neprospěch (str. 6 odůvodnění odvolacího
soudu).
Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud
prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve
spojení s výpověďmi účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval
a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto
důkazů ( srov. nález Ústavního soudu ze dne 14.9.2007, sp.zn. I. ÚS 273/06). Jen za procesní situace, kdy by se jednalo pouze o listinné důkazy [s výjimkou
případu, pokud by měl za to, že je z nich možné dospět k jiným (pro rozhodnutí
zásadně významným) skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně] a
dospěl-li by k závěru, že zjištění, která soud prvního stupně učinil z výslechů
účastníků řízení, svědků, znalců atd. jsou pro rozhodnutí ve věci (zcela)
bezcenná, neboť nepředstavují právně významné skutečnosti pro právní posouzení
věci (aplikaci příslušné právní normy na zjištěný skutkový stav); taková
právní úvaha odvolacího soudu by ovšem musela být v odůvodnění jeho písemného
vyhotovení rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem vyložena (srov. § 157 odst.
2 o. s. ř.).
Odvolací soud proto plně nedocenil skutečnost, že zásada vyjádřená v ustanovení
§ 213 odst. 1 o. s. ř. neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a
ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového
zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí nebo z přednesů účastníků
řízení a svědků, a to především proto, že při hodnocení důkazů (§ 132 ve
spojení s § 211 o.s.ř.) spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi, který je
zachycen, a často nepříliš výstižně, v protokolu, i další skutečnosti, které ač
nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v
protokolu o jednání (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby,
plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.).
Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského
soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice
může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny
již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak
hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ze dne 14.4.1966, sp.zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31.8.2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2001, ev. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 24.6.2003, sp.zn. 21 Cdo 372/2003).
Chtěl-li odvolací soud korigovat skutková zjištění, resp. závěr o skutkovém
stavu věci, ke kterému dospěl soud prvního stupně, bylo nezbytné, aby způsobem
předvídaným v ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval tyto důkazy, měl-li
za to, že je z nich možné dospět k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil
soud prvního stupně, případně aby zákonu odpovídajícím způsobem vyložil (§ 157
odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů nebylo zapotřebí ten který důkaz, provedený v
řízení před soudem prvního stupně, zopakovat (např. pro jeho zjevnou
nadbytečnost, resp. neúčelnost atd.). Takto ovšem - jak vyplývá z protokolů o
jednání před odvolacím soudem - postupováno nebylo.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky
je podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a
věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu
v Ostravě k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci -
bude-li žaloba zamítnuta - rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení
a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1
část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu