25 Cdo 1050/2024-767
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Fakultní nemocnice v Motole, IČO 0064203, se sídlem V Úvalu 84, 150 06 Praha 5, proti žalovaným: 1. M. S., 2. M. S., oba zastoupeni Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Varšavská 714/38, 120 00 Praha 2, o zaplacení 2 065 245 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soud pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 335/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 19 Co 228/2023-684, o návrhu žalovaných na odklad vykonatelnosti tohoto rozsudku, takto:
Vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 19 Co 228/2023-684, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném žalovanými v této věci.
1. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2023, č. j. 19 Co 228/2023-684, potvrdil rozsudek Obvodního soud pro Prahu 5 ze dne 14. 4. 2023, č. j. 9 C 335/2017-629, jímž tento soud uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 2 065 245 Kč s příslušenstvím, která představuje dluh na zdravotních službách poskytnutých jejich synovi AAAAA (pseudonym), narozenému XY, v době od jeho narození do 3. 1. 2016, neboť v té době jejich syn nebyl účastníkem veřejného zdravotního pojištění.
2. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že dovolací soud dosud neřešil otázku, zda z důvodu přímé aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. prosince 2011, konkrétně z jejího čl. 12 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. b) vyplývá právo na účast v českém systému veřejného zdravotního pojištění i pro děti (závislé rodinné příslušníky) cizinců- zaměstnanců, na které se tato směrnice vztahuje, zda z čl. 13 odst. 4 Evropské sociální charty vyplývá pro občana Ukrajiny právo na účast v českém systému veřejného zdravotního pojištění, zda zdravotnické zařízení mající pracovníky, kteří se specializují na jednání s pacienty nespadajícími do systému veřejného zdravotního pojištění, má vůči pacientům vyžadujícím nutnou a neodkladnou péči, jejíž cena přesahuje finanční možnosti běžných pacientů, povinnost ve smyslu § 2900 o. z. informovat je při jednáních o úhradě péče, kterou jim toto zdravotnické zařízení poskytuje, o možnostech vstupu do systému veřejného zdravotního pojištění, a zda souhlas s poskytnutím zdravotní péče ve smyslu § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách musí splňovat i podmínky dle § 31 a 34 zákona o zdravotních službách. Dále přípustnost dovolání vymezují tak, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutím sp. zn. 33 Cdo 436/2019 svým závěrem, že souhlas ve smyslu § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách nemusí být dán po poučení o ceně zdravotních služeb dle § 28 odst. 3 písm. f) zákona o zdravotních službách. Dovolatelé namítají, že jejich syn byl účasten veřejného zdravotního pojištění z důvodu přímé aplikace směrnice a právo na účast v českém systému veřejného zdravotního pojištění mu vyplývalo i z Evropské sociální charty. Žalobkyně dále porušila svou prevenční povinnost, pokud dovolatele nepoučila o možnostech vstupu do systému veřejného zdravotního pojištění. Konečně souhlas žalovaných s poskytnutím zdravotní péče synovi nebyl dán po poučení o ceně zdravotních služeb podle § 28 odst. 3 písm. f) zákona o zdravotních službách a nesplňoval ani další náležitosti vyžadované tímto zákonem, a proto není platný, což vylučuje nárok žalobkyně na žalovanou částku. Dovolatelé podání dovolání rovněž spojili s návrhem na podání předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie a podnětem k odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Podle § 243 písm. a) o. s. ř., může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
4. Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3317/17), že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a které musí být splněny kumulativně, že dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, je včasné a přípustné (subjektivně – je podané oprávněnou osobou i objektivně – pro dovolání neplatí žádné z omezení přípustnosti uvedených v § 238 o. s. ř.), podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo nařídit exekuci, neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné a odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby). Závažnost újmy se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do majetkových poměrů dovolatele, a to i se zřetelem k rozsahu majetku dovolatele a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí.
5. Dovolání žalovaných nemá vady, je včasné a subjektivně i objektivně přípustné. Dovolatelé sice blíže svůj podnět k odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí neodůvodnili, avšak z obsahu spisu se podává, že by jim neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí hrozila závažná újma na jejich právech. Dle prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce jsou žalovaní manželi a mají zdravotně postiženého syna. První žalovaná nepracuje z důvodů péče o syna a pobírá příspěvek na péči o syna ve výši 19 200 Kč. Druhý žalovaný pracuje jako dělník a jeho mzda činí 15 371 Kč čistého měsíčně. Jediný majetek větší hodnoty představuje automobil ve vlastnictví syna žalovaných zakoupený s podporou úřadu práce. Po zaplacení nájemného zbývá žalovaným 11 840 Kč měsíčně. Dovolací soud se zřetelem k rozsahu majetku dovolatelů a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí uzavírá, že by dovolatelům neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí hrozila závažná újma na jejich právech.
6. Nejvyšší soud považuje všechny předpoklady pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za splněné, a proto rozhodl (aniž by tím předjímal rozhodnutí o dovolání), že se vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání žalovaných v projednávané věci [§ 243 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu
10. Odvolací soud založil své rozhodnutí ohledně této otázky na závěru, že není přípustná přímá aplikace směrnice v horizontálních vztazích, což lze obecně považovat za souladné s judikaturou dovolacího soudu založenou na rozhodnutích SDEU (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1774/2023). K tomu lze poznamenat, že judikatura SDEU sice v naprosto výjimečných případech umožňuje, aby směrnice účinkovala i v rámci horizontálního vztahu (rozhodnutí SDEU ve věci C-201/02 nebo ve spojených věcech C-152/07 až C-154/07, dále viz též Bobek, M., Bříza, P. a Komárek, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 261–268), avšak touto výjimečnou situací se dovolací soud nezabýval, neboť i kdyby byla příslušná ustanovení směrnice přímo aplikovatelná, neplyne z nich účast syna žalovaných na veřejném zdravotním pojištění.
11. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2021, č. j. 9 Ads 41/2020-48, publikovaného pod č. 4255/2021 Sb. NSS (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 3128/21), podle kterého se právo na rovné zacházení v oblasti sociálního zabezpečení upravené čl. 12 odst. 1 písm. e) směrnice vztahuje pouze na pracovníky ze třetích zemí ve smyslu této směrnice, nikoliv na jejich rodinné příslušníky, kteří spolu s nimi pobývají v členském státě Evropské unie. Je nepochybné, že syn žalovaných neměl postavení pracovníka ze třetí země ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) nebo c) směrnice, a proto v jeho prospěch nesvědčí právo na rovné zacházení podle čl. 12 odst. 1 písm. e) směrnice. Závěr, že se na syna žalovaných v rozhodné době směrnice vztahovala, nelze dovodit ani z odstavce 24 preambule, neboť její poslední větu evropský zákonodárce do žádného ustanovení směrnice nepřevzal. Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku vypořádal i s obsahem důvodové zprávy k zákonu č. 101/2014 Sb. (bod 29), jímž argumentují dovolatelé, který však podle dovolacího soudu nevzbuzuje pochybnosti o správnosti výkladu provedeného Nejvyšším správním soudem. S jeho argumentací pak dovolací soud souhlasí i ohledně námitky dovolatelů týkající se výkladu odstavce 26 preambule a pro stručnost odkazuje na bod 30 výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
12. Odkazují-li dovolatelé na rozsudek SDEU ve věci C-302/19, z tohoto rozhodnutí rodinným příslušníkům nárok na rodinné dávky neplyne. SDEU totiž rozhodoval ve věci rovného zacházení s pracovníkem ze třetí země, nikoliv s jeho rodinnými příslušníky. Dovolatelé přehlíží odlišnou povahu italského příspěvku, jímž se zabýval SDEU v citovaném rozhodnutí (rodinní příslušníci jsou příjemci příspěvku, který se však vyplácí osobě, jíž náleží odměna za práci), od účasti na systému zdravotního pojištění v České republice. Neobstojí ani argument restriktivností výjimek. Z obsahu rozhodnutí totiž vyplývá, že SDEU má na mysli výjimku obsaženou v čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice, kterou soudy vůbec neaplikovaly. Navíc o výjimkách lze uvažovat teprve ve chvíli, kdy by se na syna žalobců směrnice vztahovala. Nelze přisvědčit ani tomu, že by odvozenost nároku na účast na systému zdravotního pojištění od účasti pracovníka ze třetí země plynula z povahy práva na dávky v nemoci. Rozpor s právem Evropské unie nemůže plynout ani z nařízení č. 883/2004, které na daný případ není aplikovatelné, protože se na syna žalobců nevztahuje čl. 12 odst. 1 písm. e) směrnice, jak dovolací soud vyložil výše.
13. Z uvedených důvodů jsou závěry odvolacího soudu ohledně uvedené otázky správné. Předpoklady pro vznik povinnosti vnitrostátního soudu předložit SDEU žádost o zodpovězení předběžné otázky splněny nejsou, neboť ustanovení směrnice, jichž se dovolatelé dovolávají, jsou jasná a jejich výklad nevyvolává žádné relevantní pochybnosti (obecně k povinnosti soudu položit předběžnou otázku srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008).
14. Dovolání je dále přípustné pro řešení otázky vlivu souhlasu ve smyslu § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách na povinnost pacienta, resp. jeho zákonných zástupců uhradit poskytnutou zdravotní péči a otázky náležitostí kladených na tento souhlas, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
15. Podle § 3 zákona o zdravotních službách pacientem se rozumí fyzická osoba, které jsou poskytovány zdravotní služby.
16. Podle § 28 odst. 3 písm. f) zákona o zdravotních službách pacient má při poskytování zdravotních služeb dále právo být předem informován o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a o způsobu jejich úhrady, pokud to jeho zdravotní stav umožňuje.
17. Podle § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách pacient je při poskytování zdravotních služeb povinen uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení povinnosti podle odstavce 1 písm. c) a d) náleží zákonnému zástupci pacienta nebo opatrovníkovi. Zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta je povinen vytvořit podmínky pro splnění povinností pacientem podle odstavce 1 písm. a), b) a e). Povinnosti podle odstavce 1 písm. a) a d), je-li pacient hospitalizován, se pro zákonného zástupce pacienta použijí přiměřeně; povinnost podle odstavce 1 písm. b), c) a e) platí i pro zákonného zástupce.
18. Podle § 45 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách je poskytovatel povinen informovat pacienta o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění, a to před jejich poskytnutím, a vystavit účet za uhrazené zdravotní služby, nestanoví-li jiný právní předpis jinak.
19. Podle § 2636 o. z. smlouvou o péči o zdraví se poskytovatel vůči příkazci zavazuje pečovat v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti o zdraví ošetřovaného, ať již je jím příkazce nebo třetí osoba (odst. 1). Příkazce zaplatí poskytovateli odměnu, je-li to ujednáno; to neplatí, stanoví- li jiný právní předpis, že se péče o zdraví hradí výlučně z jiných zdrojů (odst. 2).
20. Podle § 2637 o. z. péče o zdraví zahrnuje úkon, prohlídku nebo radu a všechny další služby, které se týkají bezprostředně ošetřovaného a které jsou vedeny snahou zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav. Péče o zdraví však není činnost spočívající jen v prodeji nebo jiném převodu léků.
21. Řešením otázky vlivu souhlasu ve smyslu § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách na povinnost pacienta uhradit poskytnutou zdravotní péči se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1483/2024. Vyložil, že vztah mezi poskytovatelem zdravotních služeb a pacientem (příp. jinými osobami) týkající se poskytování zdravotních služeb je vztahem soukromoprávním, byť je zčásti regulován i veřejnoprávními předpisy. Řídí se ustanoveními smluvního typu ve smyslu občanského zákoníku, tj. smlouvou o péči o zdraví (§ 2636 a násl. o. z.) a obsah práv a povinností v tomto smluvním vztahu je regulován ustanoveními zákona o zdravotních službách nebo dalšími právními předpisy (srov. rovněž DOLEŽAL, Tomáš. [Péče o zdraví (§ 2636-2651)]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1146, marg. č. 7).
22. Při posuzování otázky, kdy vzniká poskytovateli právo na úhradu ceny za poskytnuté zdravotní služby, je nutné vykládat příslušná ustanovení zákona o zdravotních službách [zejména jeho § 41 odst. 1 písm. c)] v kontextu s úpravou § 2636 odst. 2 o. z., který stanoví, že příkazce uhradí poskytovateli odměnu, je-li to ujednáno, což neplatí, stanoví-li jiný právní předpis, že se péče o zdraví hradí výlučně z jiných zdrojů. Povinnost k úhradě ceny za poskytnuté zdravotní služby tak nevzniká pacientovi, bylo-li sjednáno poskytnutí zdravotní služby jako bezúplatné, případně tam, kde půjde o služby hrazené z veřejného zdravotního pojištění (dále též jen „pojištěnci“) nebo z jiných zdrojů podle zvláštního právního předpisu.
Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem zákona o zdravotních službách je obecná regulace poskytování zdravotních služeb bez ohledu na to, zda jde o jejich poskytování pojištěncům či pacientům, kteří nejsou účastníky veřejného zdravotního pojištění (§ 1, § 2 odst. 2 a § 3 odst. 1 zákona o zdravotních službách), týká se povinnost stanovená v § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách obecně povinnosti jakéhokoliv pacienta k úhradě za poskytnutou péči, která není hrazena z veřejného zdravotního pojištění, a to i z důvodu, že byla poskytnuta pacientu, který není účasten veřejného zdravotního pojištění.
Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku dále uzavřel, že souhlas s poskytnutím zdravotních služeb zahrnuje kromě svobodného a informovaného souhlasu pacienta ve smyslu § 28 odst. 1 a § 34 odst. 1 zákona o zdravotních službách, i souhlas s tím, že zdravotní služby budou poskytnuty za odměnu (jako úplatné). Souhlas podle § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách je projev vůle pacienta přijmout poskytnuté zdravotní služby s vědomím povinnosti uhradit jejich cenu. V případech, kdy nepůjde o poskytnutí zdravotních služeb hrazených poskytovateli z jiných zdrojů (např. z veřejného zdravotního pojištění), je tedy vznik nároku poskytovatele na úhradu ceny za poskytnuté zdravotní služby od pacienta (příkazce) odvislý od sjednání poskytnutí zdravotních služeb za odměnu (§ 2636 odst. 2 o.
z.). To se týká i případů poskytnutí neodkladné péče, kdy souhlas pacienta (i dodatečný) má význam pro vznik jeho povinnosti podle § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách.
23. Podle § 28 odst. 3 písm. f) a § 45 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách má poskytovatel zdravotních služeb povinnost informovat pacienta o ceně zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění před jejich poskytnutím. Smysl a účel této povinnosti spočívá v tom, aby pacient v případě, kdy mu má být poskytnuta zdravotní služba nehrazená z veřejného zdravotního pojištění, ať již z důvodu, že je pacientem pojištěnec a poskytovaná péče nespadá do rozsahu hrazených služeb podle zvláštních předpisů, nebo z důvodu, že jde o pacienta, který není účasten na veřejném zdravotním pojištění, předem znal cenu služeb, kterou bude muset uhradit, a aby se mohl rozhodnout, zda s poskytnutím navrhovaných zdravotních služeb souhlasí i vzhledem k tomu, jaké finanční prostředky bude muset za jejich poskytnutí vynaložit, příp. aby mohl uvážit, zda pro něj nebude vhodnější levnější péče, je-li dostupná. I cena může být v případě navrhovaného poskytnutí zdravotní péče nehrazené z veřejného zdravotního pojištění jedním z faktorů pro rozhodování pacienta o tom, zda přijmout nabízenou zdravotní péči. Vzhledem k tomu, že vztah mezi poskytovatelem a pacientem má znaky vztahu spotřebitelského, je rozsah informační povinnosti poskytovatele v rámci ujednání o odměně (její výši) při poskytování zdravotních služeb podle § 45 odst. 2 písm. a) a b) zákona o zdravotních službách v zásadě obdobný s úpravou obsaženou v § 1811 odst. 2 písm. b) o. z. (srov. též DOLEŽAL, Tomáš. Smlouva o péči o zdraví – problematické aspekty jejího uzavření a ukončení při poskytování zdravotních služeb. Časopis zdravotnického práva a bioetiky, 2025, č. 2, s. 1–25).
24. Na základě těchto úvah Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1483/2024, uzavřel, že nebyl-li (byť dodatečně) udělen souhlas s poskytnutím zdravotních služeb s vědomím jejich úplatnosti (bez ohledu na to, zda šlo o poskytnutí neodkladné či jiné zdravotní péče), nevznikne povinnost pacienta k úhradě ceny poskytnutých zdravotních služeb podle § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách, neboť ta je založena na smluvním základě (na volním projevu souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb). Pro úplnost však uvedl, že to neznamená, že by poskytovateli nemohl vzniknout nárok na zaplacení ceny poskytnutých služeb nebo na vynaložené náklady na základě jiných zákonných ustanovení.
25. V posuzované věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobkyně poskytla ve svém zdravotnickém zařízení zdravotní péči synovi žalovaných v souvislosti s jeho předčasným narozením dne 4. 11. 2015 ve 25. týdnu těhotenství 1. žalované. Dne 7. 11. 2015 vyslovil 2. žalovaný souhlas s hospitalizací svého nezletilého syna i s podáním transfúzních přípravků/ krevních derivátů. Syn žalovaných byl hospitalizován na novorozeneckém oddělení JIRP žalované do dne 12. 4. 2016, přičemž až ode dne 4. 1. 2016 byl účasten zdravotního pojištění.
26. Odvolací soud správně uzavřel, že syn žalovaných nebyl v období od svého narození do 4. 1. 2016 účasten na veřejném zdravotním pojištění a z důvodů uvedených výše mu účast na veřejném zdravotním pojištění nebo právo na úhradu zdravotních služeb negarantovala ani Evropská sociální charta nebo směrnice. Podle výše citovaných právních závěrů uvedených v judikatuře Nejvyššího soudu by v takovém případě vznikla povinnost k úhradě ceny za poskytnuté zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění ve smyslu § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách na smluvním základě jen tehdy, byl-li by 2. žalovaným jako zákonným zástupcem nezletilého syna účastníků (§ 41 odst. 2 zákona o zdravotních službách) udělen souhlas s poskytnutím zdravotních služeb s vědomím, že za tyto služby je povinen uhradit jejich cenu. Taková skutečnost však z dosavadních skutkových zjištění nevyplývá, a proto závěr soudů, že žalovaná má nárok na zaplacení ceny zdravotních služeb poskytnutých synovi žalovaných na základě smlouvy o péči o zdraví není správný a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
27. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
28. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení (pokud nedojde ke změně skutkových zjištění ohledně okolností udělení informovaného souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb) se bude soud věnovat řešení otázky, zda žalobkyni vznikl vůči žalovaným nárok na zaplacení poskytnutých zdravotních služeb na základě jiných zákonných ustanovení.
29. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 11. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu