25 Cdo 1053/2025-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: P. V. H. zastoupená Mgr. Pavlem Grošpicem, advokátem se sídlem U Hellady 697/4, 140 00 Praha 4, proti žalované: UNIQA pojišťovna, a.s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, 160 00 Praha 6, zastoupená Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1043/11, 110 00 Praha 1, o zaplacení 1 354 788 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 256/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2024, č. j. 36 Co 390/2024-217, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, náhradě nákladů státu a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek; odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně byla dne 29. 6. 2020 účastníkem dopravní nehody, kterou zavinil V. S., řidič vozidla pojištěného u právní předchůdkyně žalované. Žalobkyně utrpěla při dopravní nehodě kontuzi palce levé ruky a akutrauma pravého ucha, jako jehož následek byl diagnostikován tinnitus. Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, k němuž došlo v souvislosti s dopravní nehodou, byla stanovena na základě znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Václavem Horákem, MBA (dále také jen „revizní znalec“), částkou 337 590 Kč. Před podáním žaloby žalovaná vyplatila žalobkyni na ztížení společenského uplatnění 200 000 Kč a v průběhu řízení 165 177 Kč.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020, ze dne 17. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3061/2023, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1898/2022), jestliže mechanicky vyšly z hodnocení ztížení společenského uplatnění provedeného revizním znalcem.
Znalecký posudek představuje pouze odborný základ pro hodnocení ztížení společenského uplatnění, rozhodnutí o výši náhrady vychází ze soudcovské úvahy a tento spor představuje příklad problematických momentů při nakládání s metodikou, když do hodnocení ztížení společenského uplatnění vstupují nejen odborné, ale i obecné skutečnosti, s nimiž znalec, nejsou-li nesporné, nesmí pracovat. Dovolatelka revizní znalecký posudek v podstatě akceptovala, avšak požadovala, aby soud zohlednil skutečnosti, které revizní znalec nemohl brát do úvahy a které v řízení vyšly najevo.
Revizní znalec sice k návrhu žalobkyně vypracoval dodatek znaleckého posudku, v němž provedl alternativní kalkulaci ztížení společenského uplatnění, avšak soud prvního stupně nakonec vyšel bez dalšího z původní kalkulace znalce, přestože z četných důkazů vyplýval rozpor mezi hodnocením některých domén revizním znalcem a obecnými skutečnostmi přednesenými svědky, zejména v oblasti veřejného, pracovního a společenského života žalobkyně. S nerozpornými výslechy svědků se soud prvního stupně vypořádal ryze účelově, výpovědi vůbec nehodnotil s tím, že slyšené osoby mají osobní vztah k žalobkyni a nelze jim přikládat vedle revizního znaleckého posudku žádnou váhu.
Soud prvního stupně takto postupoval namísto toho, aby srozumitelně vylíčil, které skutečnosti považuje svědeckými výpověďmi (nejen rodinných příslušníků, ale i dvou přítelkyň a pracovní kolegyně) za prokázané a které nikoli a provedl srozumitelné shrnutí obecných skutečností, které by dával do souvislosti s odborným nálezem. Rozsudek odvolacího soudu má v podstatě jen schvalující charakter bez další přidané úvahy. Z odůvodnění obou rozsudků je zjevná snaha svědecké výpovědi obejít a vytvořit si prostor pro zdůvodnění jednostranného vyjití z revizního znaleckého posudku.
Dovolací soud by měl posoudit, zda takový způsob vyloučení obsahu svědeckých výpovědí se ještě vejde pod určitý práh tolerance, anebo pouze kamufluje přání soudů nezabývat se ničím dalším nad rámec numerického výstupu z revizního znaleckého posudku. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud se odpovědně zabýval všemi aspekty ovlivňujícími hodnocení ztížení společenského uplatnění, nenašel však nic, co by mohl soudu prvního stupně vytknout. Žalobkyně dovozuje oprávněnost svého nároku z hodnocení ztížení společenského uplatnění provedeného dle jejího požadavku revizním znalcem proti jeho vůli. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zcela dopadá i na podané dovolání, neobstojí ani tvrzení, že se soud prvního stupně a odvolací soud odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
5. Dovolací soud opakovaně vyjadřuje názor, že ve sporu o náhradu újmy na zdraví představované ztížením společenského uplatnění je na soudu, aby na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr o tom, jakými obtížemi v běžném způsobu života poškozený trpí, zda jsou dané obtíže následkem škodní události způsobené žalovaným a zda poškozený byl či nebyl již před škodní událostí omezen v běžném způsobu života nějakými zdravotními poškozeními či nemocemi; to platí bez ohledu na to, zda soud hodlá postupovat podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, tedy k výkladu § 2958 o. z. (dále jen „Metodika“), či nikoli. Rozhodne-li se soud náhradu stanovit za využití Metodiky (podle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 27/23, či nálezu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/2020, jde o způsobilý a vhodný přístup k naplnění zákonného principu slušnosti podle § 2958 věty druhé o. z. i požadavku legitimního očekávání podle § 13 o. z., nepotlačí-li ovšem prostor pro úvahu soudu a nestane-li se mechanickým
přebíráním vzorců či šablon), potřebuje pro právní posouzení odborný lékařský podklad hodnotící snížení či vymizení funkčních schopností v jednotlivých životních činnostech definovaných v Metodice podle upravené verze Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví. Soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví (s účinností od 1. 1. 2021 odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví) podle pravidel Metodiky stanoví stupeň (procento) omezení v obvyklém způsobu života a společenského zapojení v důsledku trvalého poškození žalobcova zdraví. Soud pak podle závěru znalce o celkovém procentu omezení žalobce stanoví příslušnou základní částku finanční náhrady za využití výchozí rámcové částky (400násobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, při plném 100% vyřazení ze všech činností) a výslednou náhradu určí (eventuálně s přihlédnutím k doporučení znalce) po vlastní úvaze o nutnosti či vhodnosti případné úpravy (tzv. modifikace) základní částky (podrobněji viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, publikovaný pod č. 90/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Zákon vyžaduje odůvodněnou úvahu soudu o přiměřenosti náhrady podle principů slušnosti, proto je mechanické převzetí závěrů znalce o částce náhrady nesprávným použitím Metodiky soudem a vede k nesprávné aplikaci § 2958 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020; ke způsobu stanovování náhrady v adhezním řízení též dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, č. 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1791/2016, publikované v časopise Trestněprávní revue č. 2/2018). 6. V dané věci je z obsahu spisu zřejmé, že soudy obou stupňů při zjišťování toho, jakými obtížemi v běžném způsobu života žalobkyně trpí, zda jsou následkem škodní události a zda žalobkyně byla či nebyla již před škodní událostí omezena v běžném způsobu života nějakými zdravotními poškozeními či nemocemi, vyšly ze závěrů znaleckého posudku revizního znalce MUDr. Václava Horáka, MBA. K tomu je třeba připomenout, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda jeho odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). Zároveň je třeba připomenout ve vztahu k této konkrétní věci a k námitkám dovolatelky, že výslechy slyšených svědků nebyly znalcem pominuty, jestliže ten uvedl, že pro něj nejsou zcela relevantní informací, protože musí hledat korelaci mezi subjektivními obtížemi a objektivním lékařským nálezem. Pominuty nebyly ani odvolacím soudem (bod 23 odůvodnění), který vysvětlil, proč považuje hodnocení důkazů soudem prvního stupně za správné a proč vychází z revizního znaleckého posudku. Tento znalecký posudek hodnotil odvolací soud jako objektivní, vycházející z vyšetření žalobkyně znalcem a konzultantem z ORL, z posouzení dostupné zdravotnické dokumentace a z konzultace s ORL specialistou a praktickým lékařem žalobkyně. 7. S dovolatelkou lze bezezbytku souhlasit v tom, že zákon vyžaduje odůvodněnou úvahu soudu o přiměřenosti náhrady podle principů slušnosti a že mechanické převzetí závěrů znalce o částce náhrady je nesprávným použitím Metodiky soudem. Přes stručnost úvahy soudů obou stupňů v dané věci je zjevné, že na svou povinnost nerezignovaly. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně zjistil správně předpoklady pro určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, že revizní znalecký posudek vytvořil dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad a že soud prvního stupně učinil odpovídající závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu. Reagoval i na odvoláním výslovně formulovanou výhradu k hodnocení domény d115 Naslouchání a odlišil odborné závěry znalce od případné potřeby zvýšit náhradu tzv. modifikací ze strany soudu pro jiné nemedicínské okolnosti (bod 24 odůvodnění). Námitky dovolatelky proti závěru soudů, že výše náhrady za ztížení společenského uplatnění odpovídá částce 337 590 Kč, jsou pak fakticky založeny na tom, že nesouhlasí se zdravotními obtížemi (jejich mírou), za které jí byla tato náhrada přiznána. Její požadavek na přiznání vyšší náhrady není ani v dovolání odůvodněn nesprávností právního posouzení věci ohledně úvahy odvolacího soudu o přiměřenosti přisouzené částky, neboť dovolatelka neuvádí žádné z modifikačních kritérií (věk, intenzita předchozího zapojení či důvody demonstrativně uvedené v § 2957 o. z.), k němuž (by) mělo být soudem nad rámec závěrů znaleckého posudku přihlédnuto. Dovolací soud je v tomto směru vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). 8. Nesouhlasí-li dovolatelka se závěry odvolacího soudu ohledně rozsahu zdravotních obtíží, které jí v příčinné souvislosti se škodní událostí tíží a za které jí byla přiznána náhrada za nemajetkovou újmu, domáhá se přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Jestliže dovolatelka právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů totiž nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). 9. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 10. Podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. má žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proti žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jí však náhradu nákladů řízení nepřiznal za použití § 150 o. s. ř., neboť v řadě okolností shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by uložení povinnosti k peněžitému plnění bylo vůči žalobkyni nepřiměřenou tvrdostí. Je třeba zohlednit její nepříznivý zdravotní stav i povahu uplatněného nároku. Za těchto okolností by zaplacení nákladů dovolacího řízení bylo pro žalobkyni (fyzickou osobu trvale poškozenou na zdraví) mnohem citelnějším zásahem do majetkové sféry než ztráta, kterou utrpí žalovaná v důsledku aplikace § 150 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2381/2012). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu