USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně: PILA VRCHOSLAV, s. r. o., se sídlem Sklářská 191, Košťany, IČO
25009788, zastoupená JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem Žižkova
1737/52, Plzeň, proti žalované: Česká republika – Hasičský záchranný sbor
Ústeckého kraje, organizační složka státu se sídlem Horova 1340/10, Ústí nad
Labem, IČO 70886300, o 7.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 2/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 14 Co 138/2018-565,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku ze dne 29. 11. 2018, č. j. 14 Co
138/2018-565, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek ze dne 3.
11. 2017, č. j. 12 C 2/2009-496, kterým Okresní soud v Ústí nad Labem zamítl
žalobu o zaplacení 7.500.000 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud po podrobném
zhodnocení důkazů, které provedl či odmítl provést soud prvního stupně, dospěl
k závěru, že na nárok žalobkyně nedopadá zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), neboť hašení požáru není výkonem veřejné moci a
stát zde s žalobkyní vstupuje do horizontálních právních vztahů jako účastník s
ní rovný. Ve smyslu § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
účinného do 31. 12. 2013, žalovaná za škodu vzniklou požárem ve výrobní hale
žalobkyně neodpovídá, protože žádnou svou právní povinnost neporušila, resp.
neporušila v takovém rozsahu, aby to mělo vliv na rozvoj požáru, průběh
hasebních prací a tím i na vznik škody či její rozsah. Žalovaná postupovala v
souladu se zásadami požární taktiky, zásah probíhal organizovaně a jeho velitel
učinil v jeho průběhu správná rozhodnutí. V době příjezdu prvních jednotek
požární ochrany se požár nacházel již v třetí fázi hoření, takže zásah proti
němu byl velmi obtížný, téměř neúčinný, a nevyhlášení příslušného stupně
poplachu nemělo na průběh hasebních prací negativní dopad, stejně jako zpoždění
jedné minuty při příjezdu požárních jednotek.
Žalobkyně v dovolání namítá, že soudem prvního stupně nebyl vyslechnut ani
nebyl požádán o vysvětlení znalec Ing. Miroslav Konečný, jehož znalecký posudek
byl označen za nepřesvědčivý, což odvolací soud nesprávně akceptoval, resp. sám
jeho výslech neprovedl. Dále namítá, že v řízení nebylo přihlédnuto ke
znaleckému posudku Ing. Jana Glosíka, ačkoli mezi ním a zástupkyní žalobkyně v
době zpracování posudku neexistoval vztah, který by zakládal pochybnosti o
nepodjatosti znalce, resp. v takovém případě měl být daný znalecký posudek
proveden jako prostý listinný důkaz. Nakonec shledává nesprávné právní
posouzení věci v tom, že odvolací soud řádně neodůvodnil, proč nebyly provedeny
žalobkyní navržené důkazy vyšetřovacím pokusem a místním šetřením.
Uplatněné dovolací námitky postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a
měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti
právním závěrům, jenž odvolací soud ve věci zaujal, jinými slovy nesměřují
proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené
rozhodnutí (§ 237 o. s. ř.). Všechny spočívají v tvrzení, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k
níž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen
tehdy, je-li dovolání na základě dalších námitek dovolatele přípustné (§ 242
odst. 1 o. s. ř.). Nutno též podotknout, že ve svém důsledku navíc směřují
pouze proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání
jakožto mimořádného opravného prostředku sloužícího ke sjednocování rozhodovací
praxe soudů založit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn.
III. ÚS 3717/16). Přípustnost dovolání konečně nemůže založit ani výhrada k
neprovedení důkazů, neboť soud není povinen provést všechny důkazy navrhované
účastníkem řízení, je však povinen vyložit, z jakých důvodů takový důkaz
neprovede, neboť provedení důkazů záleží na jeho hodnocení (§ 120 odst. 1 o. s.
ř.), které důkazy jsou nezbytné, a zda a nakolik je potřebné dokazování doplnit
(srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn.
32 Odo 801/2006, publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
C. H. Beck, pod C 5978, usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33
Cdo 3983/2008, a rozsudek ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011).
Odvolací soud v tomto směru své úvahy dostatečně podrobně a přesvědčivě vyložil.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu