NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 25 Cdo 1110/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Ing. C. F., zastoupeného JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se
sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, proti žalovanému městysu Štěchovice, IČO
00241725, se sídlem úřadu ve Štěchovicích, Hlavní 3, zastoupenému JUDr.
Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Křižíkova
226/16, o vyklizení, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod
sp. zn. 18 C 55/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 31. října 2014, č. j. 25 Co 466/2014-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 7.502,- Kč k rukám JUDr. Vítězslava Květenského, advokáta se sídlem v
Praze 6, Křižíkova 16, do tří dnů od právní moci usnesení.
Usnesením ze dne 8. září 2014, č. j. 18 C 55/2012-102, Okresní soud Praha-západ
podle § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby a s odkazem na
§ 146 odst. 2 o. s. ř. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 143.530,20 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní
moci usnesení.
K odvolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení Krajský soud v Praze
usnesením ze dne 31. října 2014, č. j. 25 Co 466/2014-119, změnil usnesení
soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení částku 119.669,- Kč, a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že odvolací soud se
odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, který v několika svých
rozhodnutích uvedl, že náklady řízení nemají být v zjevném nepoměru k
projednávané věci a nemají působit vůči účastníkům řízení hrubě nespravedlivě.
Namítá, že rozhodnutí o nákladech řízení je vůči němu krajně nespravedlivé a
odvolací soud měl při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovat podle §
150 o. s. ř. Žalobu totiž podával v r. 2012, kdy nebylo najisto postaveno, jaké
povahy je územní plán, a Nejvyšší správní soud judikoval, že není oprávněn
rozhodovat věci týkající se územního plánování, neboť účastníci řízení mají
možnost domáhat se náhrady škody v civilním řízení; po podání žaloby byla
judikatura změněna Ústavním soudem a žalobce vzal žalobu zpět poté, co byl
soudem poučen o nedostatku věcné působnosti okresního soudu. Soud mu měl
přiznat i náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť se svým odvoláním měl plný
úspěch, když jemu uložená povinnost k náhradě nákladů řízení byla snížena o
24.000,- Kč. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno tak, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a aby žalovanému byla uložena
povinnost nahradit mu nálady odvolacího řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že důvody dovolání žalobce jsou téměř
totožné s jeho argumenty v odvolání; žalobu od počátku považuje za bezúspěšnou,
neboť žalobci žádná škoda nevznikla. Při podání žaloby musel být žalobce
srozuměn s možnými následky, žalovaný byl do sporu vtažen a je spravedlivé, aby
mu byly nahrazeny náklady vzniklé v souvislosti s touto žalobou. Navrhl, aby
dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto a byla mu přiznána náhrada nákladů
řízení.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce proti dovoláním napadenému usnesení není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto
ustanovení uvedené. Především je třeba vycházet z toho, že aplikace § 150 o. s. ř. je výjimečným
opatřením, jež prolamuje základní zásady, jimiž se řídí rozhodování o náhradě
nákladů řízení. Zda v konkrétním případě jde o výjimečný případ, řešila
judikatura dovolacího soudu s tím, že úvaha o tom, zda tu jsou důvody hodné
zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., musí vycházet z posouzení všech
okolností dané věci a je třeba vzít zřetel nejen na poměry na straně toho, kdo
by měl podle zákona hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové
rozhodnutí dotklo poměrů oprávněného účastníka. Závěr soudu o výjimečnosti
případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů
řízení oprávněnému účastníkovi musí vycházet ze zjištěných okolností, pro které
by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu
účastníku, který by je měl hradit protistraně, a zároveň by bylo možno
spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím
vynaložené nesl ze svého (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo
2524/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo
379/2014). Jestliže v dané věci nebyly zjištěny tak výjimečné skutkové
okolnosti, které by soudu umožňovaly rozhodnout podle § 150 o. s. ř., zjištěným
skutkovým stavem je dovolací soud vázán. Dovolatelem tvrzený důvod pro aplikaci
§ 150 o. s. ř. ohledně změny judikatury v mezidobí od podání žaloby je
neurčitý, neboť neuvádí žádná rozhodnutí ohledně změny judikatury a o tom, že
by v době podání žaloby nebyly územní plány považovány za opatření obecné
povahy, nicméně z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá opačný názor
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 1
Ao 1/2006, který se týkal územního plánu z roku 2005, a dále rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 2 Ao 2/2006, a ze dne
20. 12. 2006, sp. zn. 3 Ao 1/2006). Vzhledem k tomu, že předmětem odvolacího řízení byl celý výrok o náhradě
nákladů řízení, jímž bylo žalobci uloženo zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 143.530,20 Kč, a výrokem
odvolacího soudu byla tato částka změněna na částku 119.669,- Kč, je
jednoznačné, že žalobce měl úspěch pouze v 17 %, nikoliv v plném rozsahu, jak
mylně namítá. Jak vyplývá ze shora uvedeného, odvolací soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani nejde o řešení právní
otázky, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena
jinak. Protože dovolání není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, Nejvyšší soud je podle §
243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243c odst. 3, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalovanému byla přiznána
náhrada nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování
advokátem za jeden úkon (tj. vyjádření k dovolání, které bylo sepsáno dne 3. března 2015) ve výši 5.900,- Kč (§ 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměňování advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve
znění pozdějších změn, dále jen vyhláška), z náhrady hotových výdajů dle § 13
odst. 3 vyhlášky v částce 300,- Kč, a náhrady za daň z přidané hodnoty (§ 137
odst. 1 a 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.302,- Kč, celkem tedy 7.502,- Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. srpna 2015