25 Cdo 1115/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce C. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, o 44.892,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 237/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 18 Co 296/2006-103,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částky 24.892,75 Kč od 30. 3. 2005 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě usnesení Okresního státního
zastupitelství P.-m. ze dne 6. 5. 2003 a ze dne 16. 6. 2003 bylo proti žalobci
zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c)
trestního zákona a pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 trestního zákona;
opravný prostředek (stížnost) proti těmto usnesením žalobce nepodal, někteří
spoluobvinění tak učinili, avšak všechny stížnosti byly zamítnuty. Jeho
odvolání proti rozhodnutí ředitele Policie ČR, Okresní ředitelství v D., ze dne
7. 5. 2003, jímž byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie
ČR, bylo rozhodnutím ředitele Policie ČR ze dne 2. 7. 2003 zamítnuto. Okresní
soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 2 T 135/2003, který
nabyl právní moci 15. 1. 2005, žalobce obžaloby zprostil s odůvodněním, že
nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal. V průběhu trestního řízení si žalobce
zvolil obhájce JUDr. R. N., Ph. D., jemuž zaplatil na nákladech obhajoby dne
20. 6. 2003 částku 20.000,- Kč a dne 29. 3. 2005 částku 24.892,75 Kč. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu
podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád) /dále též jen „zákon“/, jsou naplněny. V příčinné souvislosti s
nezákonnými rozhodnutími (usneseními o zahájení trestního stíhání) vznikla
žalobci škoda v podobě uhrazených nákladů obhajoby, přičemž není podstatné, že
proti nim nepodal stížnost, neboť podání opravného prostředku by v daném
případě rozhodně bylo bezvýsledné, což je zřejmé ze zamítavých rozhodnutí o
stížnostech spoluobviněných; tuto okolnost lze považovat za důvod zvláštního
zřetele hodný ve smyslu § 8 odst. 3 zákona.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 11. 2006, č. j.
18 Co 296/2006-103, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud
převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, na rozdíl od něj však dospěl k
závěru, že pro vznik odpovědnosti žalované za škodu nebyla splněna podmínka
uvedená v § 8 odst. 3 zákona tím, že žalobce nevyužil možnosti procesní obrany
proti usnesením o zahájení trestního stíhání (přitom právě podání stížnosti by
představovalo naplnění zákonem předpokládané obrany proti zahájení trestního
stíhání ve smyslu tohoto ustanovení). Za důvod zvláštního zřetele hodný nelze
považovat rezignaci žalobce na uplatnění opravných prostředků kvůli způsobu
vyřízení stížností ostatních spoluobviněných nebo proto, že jeho odvolání proti
propuštění ze služebního poměru nebylo vyhověno; jsou jím např. závažné
zdravotní důvody či těžká osobní situace. Žalobce tedy neprokázal, že by mu v
podání stížnosti proti usnesením o zahájení trestního stíhání bránily důvody
zvláštního zřetele hodné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že
argumenty odvolací soudu v napadeném rozsudku jsou laciné a zpochybnitelné a
jeho výklad § 8 odst. 3 zákona je jednostranně rozšiřující v neprospěch
žalobce. O stížnostech proti předmětným usnesením o zahájení trestního stíhání
by v případě jejich podání rozhodoval totožný státní zástupce, který celé
přípravné řízení dozoroval, vystupoval přes soudem a který mohl zastavit
trestní stíhání i ex officio, neboť tuto pravomoc mu trestní řád v přípravném
řízení dává, a stejně tak mohl následně přistoupit i ke zpětvzetí obžaloby.
Jelikož je žalobní nárok pouze dílčí a drobnou satisfakcí za neodčinitelnou
újmu, která byla žalobci jako občanovi zcela bezúhonnému způsobena zahájením
trestního stíhání, navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k
ustanovení bodu 12. Čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o.s.ř.), a po zjištění,
že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení
- a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k
závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání
[§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění účinném před novelou č. 160/2006 Sb., tj. v době
trestního stíhání žalobce, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat
proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo
opravný prostředek podle zvláštního předpisu, nejde-li o případy zvláštního
zřetele hodné.
Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za
škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo
pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok
výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z
úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je
považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy
správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního
stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního
stíhání. Jde o odpovědnost objektivní, tj. bez ohledu na zavinění, to však
neznamená, že by nemusely být splněny všechny zákonem požadované podmínky
vzniku odpovědnosti.
Již za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. soudy dovodily, že právo na náhradu
škody způsobené usnesením o vznesení obvinění lze uplatnit zpravidla v
případech, kdy toto rozhodnutí nebylo zrušeno, ale trestní stíhání příslušné
osoby bylo zastaveno nebo tato osoba byla zproštěna obžaloby; smyslu právní
úpravy odpovědnosti státu za škodu totiž odpovídá, aby každá majetková újma,
způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi (fyzické
osobě), byla odčiněna. Systematickým a logickým (extenzívním) výkladem byl
proto učiněn závěr, že stejný význam (důsledky) jako zrušení pravomocného
usnesení ovznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a
zproštění obžaloby, alespoň došlo-li k němu z určitých důvodů. Při takovém
výsledku trestního stíhání je totiž třeba vycházet z toho, že obviněná osoba
čin nespáchala, a že tedy nemělo být proti ní vzneseno obvinění (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č.
35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991).
Novela trestního řádu provedená zákonem č. 292/1993 Sb., který nabyl účinnosti
dne 1. 1. 1994, přinesla změnu v tom, že trestní stíhání se zahajovalo zásadně
sdělením obvinění (§ 160 odst. 1 trestního řádu), které nemá formu rozhodnutí,
nýbrž opatření, proti němuž nebyl opravný prostředek. Na přístupu k
odpovědnosti státu to však nic nezměnilo a i nadále soudní judikatura
dovozovala, že jde o odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem. Ten, kdo byl zproštěn
obžaloby z důvodu, že skutek, pro který mu bylo po 1. 1. 1994 sděleno obvinění,
není trestným činem, nebyl tedy vyloučen z uplatňování nároku na náhradu škody
jen proto, že v důsledku změny trestních procesních předpisů mu bylo obvinění
sděleno formou opatření a nikoliv rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1800/98, publikovaný v časopisu Soudní
judikatura pod č. 29/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn.
I. ÚS 367/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek
23, ročník 2001, pod č. 23). I za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na
náhradu škody způsobené sdělením obvinění posuzuje podle § 5 písm. a), § 7 a §
8 tohoto zákona, přičemž z hlediska splnění podmínky zrušení rozhodnutí pro
nezákonnost v případě zastavení trestního stíhání se i tehdy vycházelo ze
závěru, že zastavení trestního stíhání má v takovém případě stejné důsledky
jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle ustanovení § 8 odst. 1 uvedeného
zákona. Podmínka vyčerpání opravných prostředků poškozeným (§ 8 odst. 3) pak
nebyla vyžadována z jednoduchého důvodu - proti sdělení obvinění nebyl opravný
prostředek, který by bylo možno využít (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí NS pod C 1813). S účinností od 1. 1. 2002 (novela trestního řádu
provedená zákonem č. 265/2001 Sb.) je nicméně trestní stíhání opět zahajováno
usnesením, proti kterému může obviněný podat stížnost.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo
3489/2007, za tohoto procesního stavu dospěl k závěru, že soud přizná
obviněnému, který byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo
trestní stíhání zastaveno, náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. jen tehdy,
podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, nejde-li o
případ zvláštního zřetele hodný. Toto rozhodnutí odstraňuje nejednotnost v
posouzení uvedené otázky podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo
1548/2006, s opačným závěrem) a dovolací soud nemá důvodu se v nyní
projednávané věci od rozhodnutí velkého senátu odchýlit.
Podle § 160 odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném v době trestního stíhání
žalobkyně, se trestní stíhání zahajovalo usnesením, tedy stejnou formou
rozhodnutí jako před 1. 1. 1994. Podle uvedeného ustanovení, nasvědčují-li
prověřováním podle § 158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl
spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá
osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této
osoby jako obviněného. Podle § 160 odst. 7 tr. ř. je proti usnesení o
zahájení trestního stíhání přípustná stížnost, o které rozhoduje dozorující
státní zástupce.
Z ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. plyne, že k závěru o spáchání trestného činu
určitou osobou postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který musí být
konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn, není však nutné, aby
trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jako je tomu u obžaloby.
Přitom však závěr, že byl tento skutek spáchán obviněným, není konečný a nemusí
být ani hodnověrný (srov. Šámal, P., Trestní řád. Komentář. Díl I. 5. vyd.,
Praha, C. H. Beck 2005, str. 1214). Usnesením o zahájení trestního stíhání se
totiž rozhoduje pouze o tom, zda jsou dány podmínky pro postup do další fáze
přípravného řízení, v němž bude výše uvedený závěr podrobně prověřen, a to za
možné aktivní účasti obviněného, kterému právě doručením uvedeného usnesení
vzniká právo účinně se hájit.
Právo na obhajobu je ústavně garantovaným právem, které je v trestním procesu
realizováno celým souborem institutů trestního práva (např. právo zvolit si
obhájce, právo nevypovídat, apod.) a má dopad právě do poměrů trestního řízení.
Jeho využití slouží k vyrovnání postavení obviněného proti profesionálně
působícím a vybaveným orgánům činným v trestním řízení a nesmí mu přinést újmu
právě v řízení trestním. Využití tohoto procesního práva však za určitých
okolností může vést k důsledkům v hmotněprávní rovině, tedy například právě v
oblasti nároků na náhradu škody proti státu. I když tedy podání stížnosti proti
usnesení o zahájení trestního stíhání je právem (a nikoliv povinností)
obviněného, s jehož nevyužitím trestní řád nespojuje žádné pro obviněného
negativní důsledky, zákon č. 82/1998 Sb. na rozdíl od toho v ustanovení § 8
odst. 2 právní důsledky výslovně formuluje tím, že nárok na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím podmiňuje využitím řádného opravného
prostředku. Není přitom v rozporu s právním řádem demokratické společnosti, aby
se z téhož jednání odvíjely rozdílné právní důsledky, resp. aby různé předpisy
stanovily odlišné podmínky pro samostatné nároky z toho plynoucí. Takovýto
výklad tedy nemůže být v rozporu s ustanovením čl. 40 odst. 2, 3 Listiny, neboť
neomezuje právo na obhajobu z hlediska průběhu a výsledku trestního řízení;
týká se totiž samostatného občanskoprávního nároku na náhradu škody.
Ostatně není důvodu zákonnou podmínku procesní obrany v takovémto jednotlivém
případě omezovat oproti ostatním případům odpovědnosti za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím. Použijí-li se podmínky § 8 odst. 2 zákona u nároků na
náhradu škody způsobené jakýmkoliv nezákonným rozhodnutím, musí být aplikovány
i u nároků dovozovaných analogickým výkladem; v opačném případě by totiž
postavení poškozeného s nárokem dovozovaným z analogického výkladu bylo
významně výhodnější než postavení osoby s nárokem plynoucím přímo ze zákona.
Navíc zákon č. 160/2006 Sb., jímž byl zákon č. 82/1998 Sb. novelizován, jde
směrem k prohloubení odpovědnosti účastníka za uplatnitelnost nároku, neboť v
nově formulovaném ustanovení § 8 odst. 3 požadavky na něj kladené zvyšuje tím,
že obecně mu vedle povinnosti podat řádné opravné prostředky ukládá i povinnost
k obraně procesními prostředky mimořádnými. Nelze tedy dovozovat, že
zákonodárce neměl v úmyslu učinit podání řádného opravného prostředku podmínkou
přiznání nároku na náhradu škody za všech okolností jen proto, že od této
podmínky lze odhlédnout v případech zvláštního zřetele hodných. Ani úprava
obsažená v návětí § 8 odst. 2 (nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné) o
žádném takovém úmyslu nesvědčí, neboť je tzv. tvrdostní klauzulí použitelnou
pro kterýkoliv nárok. Jde o normu s tzv. relativně neurčitou hypotézou, která
ponechává na úvaze soudu, aby v každém konkrétním případě dovodil a zdůvodnil,
zda existovaly takové okolnosti (ať přímo na straně účastníka či byly dány
objektivně), pro které se pro účely odpovědnosti státu za škodu podání
opravného prostředku nevyžaduje.
Přesvědčení dovolatele (dojem či obava), že by podání opravného prostředku bylo
bezvýsledné, nečiní samo o sobě jeho případ zvláštního zřetele hodným ve smyslu
§ 8 odst. 2 zákona, a to ani za situace, kdy byly zamítnuty stížnosti některých
spoluobviněných. Důvody pro posouzení stížností mohou být u více
spoluobviněných různé a není-li tvrzeno, že přesvědčení dovolatele bylo
opodstatněno relevantními důvody, nelze v něm spatřovat okolnosti zvláštního
zřetele hodné. Proto na správnosti rozhodnutí odvolacího soudu nic nemění ani
dvě rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 618/08, a ze
dne 3. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3026/07, která nevyžadují splnění uvedené
podmínky tam, kde nebylo vyhověno stížnostem spoluobviněných proti usnesení o
zahájení trestního stíhání, s poukazem na uplatnění trestněprávní zásady
beneficium cohaesionis; v dané věci není zřejmé, že by se tato zásada ve
prospěch žalobce uplatnila, resp. z ničeho neplyne, že by žalobce disponoval
takovými informacemi, které jej z omluvitelných důvodů od podání stížnosti
odradily. Relevanci nelze přiznat ani žalobcem tvrzenému vlivu řízení o
propuštění ze služebního poměru na jeho rozhodnutí nepodat stížnost, neboť
rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nabylo právní moci teprve poté, co
lhůta k podání stížnosti proti usnesení o sdělení obvinění uplynula. Současně
nelze přehlédnout, že přiznání náhrady škody není podmíněno úspěšností podaného
opravného prostředku proti rozhodnutí, jež se posléze stalo nezákonným. Při
splnění ostatních zákonných předpokladů zákon podmiňuje nárok poškozeného na
náhradu škody využitím opravného prostředku bez ohledu na to, jak o něm bylo
rozhodnuto. Ostatně pokud by stížnost žalobce proti usnesení o vznesení
obvinění byla úspěšná, náklady obhajoby, jejichž náhrady se domáhá, by mu ani
nevznikly, popř. by nevznikly v takové výši, jak se stalo. O takový případ zde
však nejde.
Zbývá dodat, že ani Ústavní soud neshledává podmínku podání stížnosti podle § 8
odst. 2 zákona protiústavní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11.
2008, sp. zn. I. ÚS 2564/08).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou-li dány důvody
zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn
obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody
jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Odtud
je zřejmé, že na stejném závěru stojící rozhodnutí odvolacího soudu je věcně
správné a že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. není naplněn;
Nejvyšší soud tudíž dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl ve
věci úspěch, avšak žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu