25 Cdo 112/2017-292
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a) O. K. a b) R. K., zastoupených Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se
sídlem U Skleníku 1905/7, 700 30 Ostrava, proti žalovanému J. M., zastoupenému
JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem se sídlem Štefánikova 1516, 742 21
Kopřivnice, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativy
pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, 180 00
Praha 8, IČO 47116617, o 481.065 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Ostravě pod sp. zn. 132 C 44/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2016, č. j. 8 Co 357/2015-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
náhradu nákladů řízení 132.326 Kč a rozhodl i o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem. Rozhodl tak o nároku žalobců na
náhradu škody, která jim měla vzniknout poškozením garáže a plotu v důsledku
tvrzeného protiprávního jednání žalovaného spočívajícího ve výstavbě parkoviště
v těsné blízkosti garáže. Požadovali odškodnění hodnoty garáže (336.163 Kč),
plotu (26.100 Kč) a náhradu nákladů na demolici (118.805 Kč). Soud prvního
stupně vycházel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky garáže a dne 4. 4. 2009
zjistili uvnitř drobné trhliny, na podzim roku 2010 pak rozsáhlejší trhliny vně
stavby. K poškození garáže došlo v důsledku nerovnoměrného sedání základů pod
její podélnou stěnou dlouhodobým pronikáním vody do základové spáry, způsobeným
nesprávným provedením lapače splavenin (gajgr), odpadního potrubí a drenáže u
této stavby; příčinou byl i chybný projekt a nesprávné provedení konstrukce
garáže a vliv mohlo mít i poddolování. Garáž není v havarijním stavu, lze ji
užívat. Na základě těchto zjištění soud dovodil, že poškození garáže není v
příčinné souvislosti se stavební činností realizovanou žalovaným (výstavba
parkoviště).
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 4. 2016, č. j. 8
Co 357/2015-241, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Ztotožnil se se skutkovými závěry
soudu prvního stupně, neboť provedl všechny důkazy významné pro právní
posouzení věci a řádně je vyhodnotil, včetně znaleckých posudků, v nichž se
soudem ustanovení znalci v závěru o příčině podmáčení garáže zcela shodli, a
nebylo proto třeba provádět superrevizní znalecký posudek. Odvolací soud se
ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, že nejsou splněny
předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 občanského zákoníku č. 40/1964
Sb. (dále jen „obč. zák.“), neboť není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným
protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody, když příčinou poškození
stavby je nerovnoměrné sedání stavby způsobené dlouhodobým pronikáním vody do
základové spáry v důsledku nesprávné konstrukce stavby.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním z důvodu nesprávného
právního posouzení věci spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu
bylo postaveno na skutkovém závěru, učiněném na základě znaleckých posudků,
který není projevem zásady volného hodnocení důkazů, ale výsledkem mylného
právního názoru soudu na právní sílu a použitelnost těchto důkazů. Namítali, že
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, konkrétně otázek
provádění a hodnocení důkazů znaleckými posudky, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp.
zn. 25 Cdo 878/2014 a 22 Cdo 1810/2009). Poukázali na to, že soud měl k
dispozici celkem čtyři znalecké posudky, a to posudky vyhotovené Ing.
Vladislavem Obdržálkem a Ing. Josefem Fojtíkem (oba předložené žalobci), které
dospěly ke stejnému závěru, že rozhodující příčinou vzniku poškození garáže
jsou stavební úpravy na přilehlé místní komunikaci, a dále posudky Ing. Zbyňka
Dumala a Ing. Jaromíra Pokorného, které shodně uzavřely, že základová spára
garáže není odvodněná, neboť drenáž neplní svou funkci, což je příčinou
poškození stavby. Dovolatelé namítají, že posudek Ing. Pokorného nelze
považovat za revizní, neboť znalec nemá potřebnou kvalifikaci a posudek
nesplňuje požadavky po obsahové stránce. Za neexistence revizního posudku
nebyly odstraněny rozpory mezi znaleckými posudky, proto byl důkazní návrh
žalobců na doplnění řízení zpracováním revizního posudku důvodný, a jestliže
jej soud zamítl, postupoval nesprávně, což mohlo vést k nesprávnému rozhodnutí
ve věci. Dovolatelé dále namítli, že odvolací soud převzal skutkový stav bez
vlastního hodnocení, což je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne
21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, podle něhož hodnocení důkazu znaleckým
posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny,
podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se
bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického
myšlení. Odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření poukázal na neopodstatněnost dovolání a
navrhl, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.
dospěl k závěru, že dovolání žalobců není přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných
nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém
z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat
samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom
řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013). Byla-li odvolacím soudem zamítnuta
žaloba sestávající ze tří samostatných nároků - odškodnění hodnoty garáže
(336.163 Kč), plotu (26.100 Kč) a náhrady nákladů na demolici (118.805 Kč),
nepřevyšuje nárok na odškodnění hodnoty plotu limit stanovený v § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř.; proto je dovolání proti rozhodnutí o tomto nároku
nepřípustné a dovolací soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se při řešení otázky procesního práva
– provádění a hodnocení důkazů znaleckými posudky - odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29
NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1.
1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze
usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen
polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím
dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítají-li tedy dovolatelé, že soudy hodnotily znalecké posudky v rozporu se
závěry, jež vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, tedy že
se nevypořádaly s otázkou odbornosti znalce Pokorného, znalecké posudky
nehodnotily, ale pouze převzaly závěry znalců Dumala a Pokorného a nevypořádaly
se s rozpory se závěry znaleckých posudků znalců Obdržálka a Fojtíka, napadají
tím volné hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) soudem, jež není přípustným
dovolacím důvodem.
Přípustnost dovolání spatřují žalobci dále v tom, že odvolací soud učinil
skutkové závěry ze znaleckého zkoumání, jež je výsledkem mylného právního
názoru soudu na právní sílu a použitelnost těchto důkazů a odkázal na rozpor s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014. Podle
tohoto rozhodnutí, jestliže soud důsledně neodliší odborné (tj. skutkové)
závěry, jež přísluší znalci, a právní závěry, jež přísluší soudu, a mechanicky
převezme závěr znalce, který nemá skutkovou, nýbrž právní povahu, popřípadě
pokud určitý skutkový závěr učiněný soudem na základě znaleckého posudku není
projevem zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž výsledkem mylného právního
názoru soudu na právní sílu toho kterého důkazu, a takové pochybení je
uplatněno dovoláním, nejde o (nepřípustné) uplatnění dovolacího důvodu
nesprávného skutkového zjištění, nýbrž o uplatnění (způsobilého) dovolacího
důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, neboť nezaměňoval odborné
závěry znaleckých posudků se závěry právními, což ostatně ani nebylo možné,
neboť znalecké posudky (a to nejen znalců soudem ustanovených, ale i znalců
Obdržálka a Fojtíka) žádné právní závěry neobsahovaly. Jejich závěry, týkající
se pouze oboru stavebnictví, byly čistě odborné a skutkový závěr soudu, o ně se
opírající, je projevem zásady volného hodnocení důkazů, jež není přípustné
napadnout dovoláním. Sluší se dodat, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 25 Cdo 878/2014 řešilo hodnocení znaleckého zkoumání, jehož předmětem
bylo posouzení správnosti lékařských postupů, kde znalec činil závěry (právní)
o tom, zda se jednalo o postup lege artis či nikoli a soud tyto závěry znalce
„mechanicky“ převzal, i když byly v rozporu s konkrétními zjištěními znalců
ohledně souladnosti léčebného postupu s dostupnými poznatky lékařské vědy. O
takový případ se ale v dané věci nejedná, neboť výsledkem znalecké činnosti
byly odborné závěry o příčinách poškození garáže, které soud podle § 132 o. s.
ř. hodnotil a teprve takto zjištěný skutkový stav posuzoval právně. Skutkový
závěr o příčině poškození garáže pak nestojí na hodnocení důkazů z hlediska
jejich právní síly, ale z hlediska odborných závěrů, a proto nemůže být
důsledkem mylného právního názoru soudu na právní sílu toho kterého důkazu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek podle § 237 o. s. ř. přípustný. Nejvyšší
soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelé v dovolání uváděli, že napadají rozsudek odvolacího soudu i ve
výroku, kterým bylo rozhodnuto o jejich povinnosti zaplatit žalovanému náklady
řízení. Avšak s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) má
dovolací soud za to, že proti tomuto nákladovému výroku napadeného rozsudku
dovolání nesměřuje, neboť postrádá jakékoli odůvodnění.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobců bylo
odmítnuto a žalovanému ani vedlejšímu účastníku (jenž není právně zastoupen) v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu