25 Cdo 1139/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce JUDr. D. R., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému městu L.,
zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Mostě pod
sp. zn. 11 C 4557/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 23. 10. 2008, č.j. 12 Co 30/2008-210, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal na žalovaném městu náhrady zisku, který mu ušel z uzavřené
nájemní smlouvy k nebytovým prostorům v období, po něž žalovaný v rozporu se
svými povinnostmi na žalobce nepřevedl vlastnictví nemovitosti, v níž se tyto
prostory nacházejí.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 15. 5. 2003, č.j. 11 C 4557/99-66, uložil
žalovanému zaplatit žalobci 950.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu
ohledně 50.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o
doplacení soudního poplatku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 9.
2004, č.j. 11 Co 809/2003-98, rozsudek okresního soudu v napadeném vyhovujícím
výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Mostě poté, co usnesením ze dne 21. 11. 2005, č.j. 11 C
4557/99-113, řízení pro zpětvzetí žaloby o 950.000,- Kč v této části zastavil,
rozsudkem ze dne 4. 9. 2007, č.j. 11 C 4557/99-168, zamítl žalobu o 50.000,- Kč
a o příslušenství z částky 1.000.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
23. 10. 2008, č.j. 12 Co 30/2008-210, zrušil rozsudek okresního soudu v části
zamítající (znovu) žalobu o 50.000,- Kč s příslušenstvím, potvrdil jej (s
upřesněním) v zamítavém výroku o zaplacení příslušenství z částky 950.000,- Kč,
změnil jej ve výroku o nákladech prvostupňového řízení a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že nájemní smlouvou ze dne 21. 2. 1997 se
žalobce zavázal pronajmout V. B. budovu č.p. 575 v L. na období od 1. 4. 1997
do 31. 3. 2002, přičemž nájemné mělo být měsíčně hrazeno započtením částky
50.000,- Kč na splátku úvěru poskytnutého svědkem B. žalobci na zakoupení této
nemovitosti, a to vždy k poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce.
Jelikož žalovaný nedostál svému smluvnímu závazku na žalobce včas převést
vlastnické právo k předmětné nemovitosti, uvedená nájemní smlouva nemohla být
realizována. Žalobce nabyl vlastnictví nemovitosti až dne 31. 8. 1998 a k
jejímu faktickému předání došlo dne 30. 11. 1998. S ohledem na tato zjištění
soudy dospěly k závěru, že žalovaný porušil svoji povinnost převést vlastnictví
předmětné nemovitosti na žalobce, avšak žalobce neprokázal, že by mu ušel zisk
v tvrzené výši. Z výpovědi svědka B. vyplynulo, že v době od 1. 4. 1997 do 30.
11. 1998, za níž žalobce ušlý zisk požaduje, neměl v úmyslu si od žalobce
nemovitost pronajmout. Nemovitost jednak nebyla v provozuschopném stavu a
svědek B. rovněž nemohl žalobci zapůjčit finanční prostředky na její pořízení,
neboť v té době byl již značně zadlužen; smlouvu podepsal pouze proto, že mu
žalobce přislíbil odpuštění části dluhu, který u něho svědek měl. Tvrzení, že
žalobce mohl nebytové prostory v rozhodném období objektivně pronajmout za 50
000,- Kč měsíčně, podle soudu neprokazuje ani nájemní smlouva ze dne 27. 10.
1999, kterou byly uvedené nebytové prostory pronajaty společnosti F. – T.
s.r.o. Tato smlouva byla uzavřena s účinností od 1. 1. 2000, tedy na jiné
období nájmu, a navíc po téměř 11 měsících, co nemovitost nebyla užívána, aniž
by tomu žalovaný bránil. Jelikož žalobce neprokázal, že mu ušel zisk v
požadované výši, nemohl mu vzniknout ani akcesorický nárok na zaplacení úroku z
prodlení z žalované částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku) podal žalobce
dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a
uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Napadené
rozhodnutí činí podle dovolatele zásadně právně významným posouzení otázek 1)
platnosti nájemní smlouvy, kterou jako pronajímatel uzavírá nevlastník
nemovitosti s odkládací podmínkou, jíž je nabytí vlastnictví nemovitosti
pronajímatelem, 2) významu platnosti nájemní smlouvy pro nárok na ušlý zisk
spočívající v ušlém nájemném a 3) počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro
uplatnění nároku na ušlý zisk. Dovolatel považuje za nesprávný závěr o
neplatnosti nájemní smlouvy sjednané s V. B. a namítá, že rozhodnutí sp. zn. 28
Cdo 187/2004, o které soud prvního stupně opřel svoji argumentaci, na daný
případ nedopadá. Pokud jde o počátek subjektivní promlčecí lhůty, je žalobce
přesvědčen, že – předpokládal-li, že nájemní smlouva byla uzavřena platně –
nemohla tato lhůta začít běžet dříve, než dnem následujícím po splatnosti
sjednaného nájemného. Rovněž nesouhlasí se závěrem, že neprokázal, že by –
nebýt protiprávního jednání žalovaného – nájemné obdržel; samotná existence
odlišného závazku nájemce vůči žalobci totiž nevylučovala, aby by při
pravidelném běhu věcí ze strany nájemce došlo k úhradě částky, kterou žalobce
požaduje jako ušlé nájemné. Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že
nesprávně hodnotil věrohodnost svědka B. Ačkoli žalobce zdůrazňoval negativní
vztah uvedeného svědka k jeho osobě a k tomuto tvrzení navrhoval i patřičné
důkazy, odvolací soud k těmto důkazním návrhům nepřihlížel; aniž by výslech
svědka B. zopakoval, považoval jeho výpověď za věrohodnou, přestože soud
prvního stupně dospěl k opačnému závěru. Odvolací soud rovněž neprovedl výslech
svědka Š. za účelem prokázání výše ušlého nájemného, přestože tento svědek měl
v téže době jako svědek B. zájem o pronájem předmětné nemovitosti. Protože
soudy obou stupňů nepřihlédly k žalobcem navrhovaným důkazům, tyto důkazní
návrhy neprovedly ani nezamítly, a protože učinily závěr o neprokázání příčinné
souvislosti žalobcem, aniž by jej náležitě poučily a poskytly mu lhůtu k
navržení příslušných důkazů, zasáhly do práva žalobce na spravedlivý proces
vyplývajícího z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z těchto
důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek
prvostupňový v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření odmítl dovolací důvody uplatněné žalobcem a navrhl,
aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7.
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož
napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 23. 10. 2008, Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241
odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního
stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém
rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném)
rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají –
srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody
(srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci
samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozhodnutí řešená a dovoláním
vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Podle ustálené praxe v řízení o náhradu škody spočívající v tom, že žalobce v
důsledku protiprávního jednání žalovaného (v tomto případě porušení závazku
převést na žalobce vlastnictví nemovitosti) nemohl po určitou dobu pronajímat
své nebytové prostory, čímž mu ušel zisk na nájemném, musí žalobce z hlediska
vzniku škody a její výše tvrdit a prokazovat, že v předmětném období hodlal a
současně měl reálnou možnost tyto prostory za určitou částku pronajmout a že by
se tak při normálním běhu věcí stalo, jestliže by mu v tom nezabránilo
protiprávní jednání žalovaného. Výše ušlého zisku se přitom odvíjí od částky
nájemného, které by v předmětném období poškozený za obvyklých okolností v
daném místě získal podle běžným poměrům odpovídající platné nájemní smlouvy, od
níž je třeba odečíst částku, kterou by musel na dosažení tohoto zisku vynaložit
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001,
uveřejněný pod C 1680 v Souboru civilních rozhodnutí NS).
Dovolatel uplatněnými námitkami brojí zejména proti závěru, že neprokázal, že
mu ušel zisk na nájemném v tvrzené výši, protože neunesl důkazní břemeno
ohledně jeho reálné možnosti nebytové prostory v předmětném období pronajmout
za částku 50 000,- Kč měsíčně. Jestliže dovolatel zpochybňuje zjištěný skutkový
stav (tj. že svědek B. ve skutečnosti nezamýšlel si nebytové prostory v
uvedeném období pronajmout, protože nebyly ve stavu způsobilém k užívání a
zároveň v té době ani nebyl schopen nájemné sjednaným způsobem hradit),
hodnocení provedených důkazů (věrohodnosti výpovědi svědka B. nebo závěr, že
nájemní smlouva se společností F. – T. s.r.o. neprokazuje jeho reálnou možnost
prostory v předmětném období za tvrzené nájemné pronajmout) nebo nesouhlasí-li
se závěrem o neexistenci příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti
žalovaným a tvrzeným ušlým ziskem, jedná se o námitky obsahově odpovídající
dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který v případě přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nelze uplatnit (srov. např.
rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994,
pod č. 8).
Za této situace (neprokázal-li žalobce reálnou možnost nebytové prostory za
tvrzené nájemné pronajmout) není pro posouzení nároku na ušlý zisk podstatné,
zda nájemní smlouva ze dne 21. 2. 1997, ze které by – podle učiněných zjištění
– nebylo plněno, byla sjednána platně či nikoli. Z téhož důvodu není třeba se
zabývat otázkou promlčení části uplatněného nároku, neboť ani její případné
odlišné posouzení by na závěru o nedůvodnosti žaloby nemohlo již nic změnit.
Pokud dovolatel odvolacímu soudu (respektive soudu prvního stupně) vytýká, že
nepřihlížel k žalobcem navrhovaným důkazům, případně že neprovedl výslech
svědka Š., a dále že učinil závěr o neprokázání příčinné souvislosti, aniž by
žalobce poučil o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, jde o námitky
podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jejichž
prostřednictvím přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
založit nelze, neboť zde nejde o otázku zásadního právního významu (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod č. 130).
Z uvedeného vyplývá, že napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat zásadní význam
po právní stránce (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání tak není přípustné podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na jejich náhradu právo, a vyjádření žalovaného
k dovolání (neobsahující žádnou bližší argumentaci) nelze považovat za náklady
účelně vynaložené k bránění práva (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. července 2009