25 Cdo 1214/2018-187
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců: a) P. S., b) M. S., oba zastoupeni JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem
se sídlem Jestřábí 974/1, Liberec, proti žalované: Diamond travel s. r. o., se
sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, IČO 27567851, o 65.720 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 176/2011,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014,
č. j. 53 Co 210/2014-132, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014, č. j. 53 Co 210/2014-132,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 11. 2013, č. j. 25 C
176/2011-109, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho zamítavý rozsudek
ze dne 3. 9. 2012, č. j. 25 C 176/2011-61, zrušil Městský soud v Praze
usnesením ze dne 15. 4. 2013, č. j. 53 Co 14/2013-85, a se závazným právním
názorem, že v jednání žalobců nelze spatřovat spoluzavinění na vzniku škody, mu
vrátil věc k dalšímu řízení; odvolací soud uložil soudu prvního stupně postavit
po skutkové stránce najisto, zda, kdy a jakým způsobem žalovaná splnila
zákonnou informační povinnost podle § 10 odst. 1 písm. i) zákona č. 159/1999
Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti
cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) - dále též jen
„zákon č. 159/1999 Sb.“. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná
uzavřela se žalobcem a) dne 30. 11. 2010 cestovní smlouvu, kterou se zavázala
za cenu zájezdu ve výši 65.720 Kč zajistit pro oba žalobce v termínu od 14. 1. do 24. 1. 2011 okružní plavbu „Krásy Karibiku a Střední Ameriky“ s nástupem na
loď v Miami, kam měli být letecky přepraveni z Prahy. Žalobci neměli víza pro
vstup na území Spojených států amerických, žalobkyně b) neměla biometrický ani
cestovní pas, který by byl platný alespoň šest měsíců po návratu, proto
nezískala na přestupním letišti ve Frankfurtu nad Mohanem elektronické povolení
pro vstup do USA a oba žalobci se odtud vrátili domů. V řízení bylo prokázáno,
že žalobci dostali pouze katalog žalované pro rok 2009/2010, v němž informace o
vízové povinnosti chyběla, aktuální katalog pro rok 2010/2011 s touto informací
neobdrželi, stejně tak nebyli na pasové a vízové povinnosti před uzavřením
cestovní smlouvy pracovnicí žalované nebo jiným způsobem upozorněni. Soud proto
dospěl k závěru, že ačkoli obě strany smlouvy své povinnosti z ní plynoucí
splnily, žalovaná porušila povinnost, kterou jí ukládá ustanovení § 10 odst. 1
písm. i) zákona č. 159/1999 Sb., a v důsledku toho vznikla žalobcům škoda ve
výši ceny zájezdu, který nemohli absolvovat. Žalobkyně b) do USA odcestovat
nemohla a od žalobce a) nebylo možné rozumně očekávat, že se od své manželky
odloučí a zájezdu se zúčastní sám, zejména šlo-li o dárek pro její osobu. Z
jejich strany mohlo dojít k případnému porušení povinnosti, včetně prevenční
povinnosti předcházet škodám, nejdříve po uzavření smlouvy, a bez významu pro
vznik odpovědnosti za škodu je také to, zda potřebné informace získali od
žalované ve smyslu § 852d odst. 1 obč. zák. v dalších podrobných informacích,
které měli obdržet nejpozději sedm dní před zahájením zájezdu, obdrželi je však
teprve necelé tři dny před odletem. Proto s odkazem na závazný právní názor
odvolacího soudu vyjádřený ve zrušujícím usnesení ze dne 15. 4. 2013 dovodil,
že o použití § 441 obč. zák.
o spoluzavinění žalobců na vzniku škody nelze
uvažovat, neboť zákonná úprava informační povinnosti žalované ve své podstatě
pojmově vylučuje, aby žalobci porušili obecnou prevenční povinnost; teprve
pokud by žalovaná dostála své zákonné informační povinnosti a žalobci by na
podané informace odpovídajícím způsobem nereagovali, mohlo by jít o jejich
částečnou či plnou odpovědnost za škodu.
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, č. j. 53
Co 210/2014-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně rozhodl správně na základě
dostatečně zjištěného skutkového stavu. Bylo na žalované, aby v řízení
prokázala, že ještě před uzavřením cestovní smlouvy splnila svou poučovací
povinnost vůči klientům. Jestliže své povinnosti nedostála, porušila ji, a
vznikla-li v důsledku tohoto protiprávního jednání žalobcům škoda, je za ni ve
smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. odpovědná. Námitky, že žalovaná poskytla
žalobcům následné předcestovní informace a že by v případě jejich včasné reakce
byla schopna potřebná víza obstarat, obstát nemohou, protože k porušení
primární zákonné povinnosti už došlo a následné aktivity žalované již
nezabránily nemožnosti žalobců vycestovat, tedy vzniku škody.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
odůvodňuje tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, která v
rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Vznáší otázku, zda
lze aplikovat ustanovení § 10 odst. 1 písm. i) zákona č. 159/1999 Sb. i tehdy,
byla-li splněna informační povinnost podle § 852d odst. 1 obč. zák., tedy
jestliže klienti byli po uzavření cestovní smlouvy dodatečně, pravdivě,
srozumitelně a úplně informováni o všech potřebných skutečnostech. Žalovaná
splnila svou povinnost tím, že nejpozději sedm dnů před zahájením zájezdu
žalobcům poskytla písemně další podrobné informace o všech důležitých
skutečnostech, včetně pasových a vízových povinností; k porušení povinnosti
podle § 420 odst. 1 obč. zák. by proto mohlo dojít teprve tehdy, kdyby porušila
obě zmíněné informační povinnosti. Došlo-li již k porušení povinnosti podle §
10 odst. 1 písm. i) zákona č. 159/1999 Sb., je dále otázkou, zda tato okolnost
zcela vylučuje spoluzavinění žalobců ve smyslu § 441 obč. zák., čímž se však
soudy obou stupňů vůbec nezabývaly. Navrhuje proto, aby byly zrušeny rozsudky
soudů obou stupňů a věc aby byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 6. 2016,
č. j. MSPH 95 INS 4251/2016-A-70, zjistil úpadek dovolatelky, a usnesením ze
dne 12. 9. 2016, č. j. MSPH 95 INS 4251/2016-B-13, na její majetek prohlásil
konkurs. Již okamžikem zveřejnění prvního usnesení v insolvenčním rejstříku
bylo proto řízení přerušeno (§ 140a odst. 1 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb.).
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. MSPH 95 INS
4251/2016-B-73, v právní moci dne 28. 12. 2017, byl konkurs na majetek
dovolatelky zrušen z důvodu, že je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující.
V dovolacím řízení se proto pokračuje (§ 312 odst. 1 věta první zákona č.
182/2006 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupenou při podání dovolání advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka vztahu informační povinnosti před
uzavřením cestovní smlouvy a následné předcestovní informační povinnosti z
pohledu odpovědnosti cestovní kanceláře za vznik škody na straně zákazníka
nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. V otázce tzv.
spoluzavinění poškozeného je pak rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu. Dovolání je proto důvodné.
Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud neprovedl výslech její pracovnice, čímž
jí údajně neumožnil doložit splnění zákonných informačních povinností, tj. že
žalobci obdrželi katalog, v němž byla odpovídající informace o pasových a
vízových náležitostech obsažena, přehlíží, že dosud nesdělila jméno a kontaktní
údaje této osoby. Neučinila tak ani při prvním vzneseném požadavku na provedení
takového důkazu při jednání dne 3. 9. 2012 ani později při doplnění dokazování
soudem prvního stupně dne 6. 11. 2013, ostatně svědkyni neoznačuje ani v
dovolání. Nelze proto soudu vytýkat, že neakceptoval důkazní návrh, který nebyl
řádně uplatněn; kromě toho se soud nastalou situací zabýval a vyložil i s
ohledem na další provedené důkazy logicky a přesvědčivě svůj skutkový závěr o
absenci předsmluvní informace. Obdobně postupovala žalovaná i při návrhu, že
doloží datum doručení informace před zájezdem podacím lístkem pošty, který
soudu nepředložila. Jestliže pak bez ohledu na to v dovolání uvádí, že splnila
předzájezdovou informační povinnost včas, vychází z odlišného skutkového stavu
věci. Dovolací soud je však vázán tím, jak zjistil skutkový stav věci soud
prvního stupně, resp. z nějž vyšel soud odvolací. Uvedené námitky tedy nejsou
opodstatněné a dovolací soud k nim nepřihlíží.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti.
Porušením právní povinnosti ve smyslu tohoto ustanovení je míněn objektivně
vzniklý rozpor mezi tím, jak osoba skutečně jednala, případně opomenula jednat,
a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či
jinou právní skutečností, např. smlouvou. Protiprávní jednání musí být
poškozeným prokázáno stejně jako vznik škody a příčinná souvislost mezi
porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako
následkem těchto příčin.
Podle § 10 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb. cestovní kancelář je povinna před
uzavřením cestovní smlouvy v katalogu, případně jinou prokazatelnou formou
pravdivě, srozumitelně, úplně a řádně informovat o všech skutečnostech, které
jsou jí známy a které mohou mít vliv na rozhodnutí zájemce o koupi zájezdu,
zejména o pasových a vízových požadavcích pro občany České republiky a
zdravotních formalitách, které jsou nutné pro cestu a pobyt, a o obvyklých
cenách a lhůtách pro jejich vyřízení [písm. i) tohoto ustanovení].
Podle § 852d odst. 1 písm. a) obč. zák. cestovní kancelář je povinna nejpozději
sedm dnů před zahájením zájezdu poskytnout zákazníkovi písemně další podrobné
informace o všech skutečnostech, které jsou pro zákazníka důležité a které jsou
jí známy, pokud nejsou obsaženy již v cestovní smlouvě nebo v katalogu, který
byl zákazníkovi předán, zejména upřesnění údajů uvedených v § 852b odst. 3
písm. a) až d), které jsou cestovní kanceláři známy a nejsou obsaženy v
cestovní smlouvě nebo v katalogu, který byl zákazníkovi předán.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že zákon ukládá poskytovateli zájezdu
(cestovních služeb) rozsáhlou informační povinnost, a to jak vůči zájemcům o
uzavření cestovní smlouvy, tak i po jejím uzavření vůči svým zákazníkům. Nejde
ovšem o rozsah uzavřený a definitivní (viz slovo „zejména“ v obou citovaných
ustanoveních), není proto vyloučeno, aby se povinné informace týkaly i dalších
okruhů. Z časového hlediska na prvotní předsmluvní informační povinnost, která
je významná pro samotné rozhodnutí zájemce o koupi zájezdu, navazuje v pořadí
druhá povinnost informovat zákazníka před odjezdem podrobněji o všech
skutečnostech, které jsou důležité vzhledem k vlastnímu průběhu a organizaci
již sjednaného zájezdu. Není pochyb o tom, že porušení předsmluvní informační
povinnosti, ať k ní došlo neposkytnutím žádných informací, nebo poskytnutím
informací obsahově nesprávných či mylných, představuje porušení právní
povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák.
Informace o pasových a vízových požadavcích je nutno podle výslovného požadavku
zákona poskytnout v katalogu, případně jinou vhodnou formou ještě před
uzavřením smlouvy, neboť vzhledem k podmínkám jejich případného splnění mají
zásadní vliv na rozhodnutí zájemce, zda se vůbec zájezdu zúčastní. Tato
povinnost specifické ochrany spotřebitele ostatně vyplývá už z čl. 4 bodu 1
písm. a) směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách
pro cesty, pobyty a zájezdy. Není přesto vyloučeno, že dané informace budou
podle § 852d odst. 1 obč. zák. poskytnuty až po uzavření smlouvy, ale vzhledem
k dostatečnému časovému předstihu nepovede takto opožděné splnění předsmluvní
informační povinnosti ke vzniku škody. V projednávané věci však bylo zjištěno
(skutková zjištění podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu
nepodléhají, jak již shora vyloženo), že informace o pasových a vízových
požadavcích pro vstup na území USA nebyly před uzavřením smlouvy poskytnuty
vůbec a že byly obsaženy až v souhrnu informací před odjezdem, který ovšem
žalobci neobdrželi včas, tj. v zákonné lhůtě sedmi dnů před zahájením zájezdu.
Není proto opodstatněná dovolací námitka, že žalovaná svou informační povinnost
neporušila, neboť k závěru o porušení právní povinnosti stačí nedodržení byť
jen jedné z poučovacích povinností, nikoliv kombinace obou, jak nesprávně
dovozuje dovolatelka. Časové souvislosti při plnění informační povinnosti však
mohou mít význam při posouzení, zda se na škodě vzniklé zbytečným vynaložením
nákladů na neuskutečněný zájezd případně nepodílel (a v jakém rozsahu) zákazník
cestovní kanceláře.
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese
škodu poměrně; byla-li způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Tzv. spoluzavinění poškozeného ve smyslu citovaného ustanovení (terminologicky
spíše přesněji spoluzpůsobení si škody poškozeným – srov. též výstižnější dikci
ustanovení § 2918 o. z., účinného od 1. 1. 2014) znamená, že jednání
(opomenutí) poškozeného bylo buď hlavní a bezprostřední příčinou vzniku jeho
škody nebo bylo jednou z příčin jejího vzniku. Škoda totiž nemusí být pouze
výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. V rozsahu, v jakém se
sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za
škodu odpovídá. Chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za
škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním
škůdce. Při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi
jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke
způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o
spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí
jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady
casum sentit dominus poškozený dokonce nese následky všech okolností, které
nastaly na jeho straně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5.
2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované pod C 2593 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či rozsudek téhož
soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení
škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy
od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na
straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Tento právní
institut se uplatní jak v případech, kdy škůdce odpovídá za škodu z důvodu
porušení právní povinnosti (obecná odpovědnost podle § 420 odst. 1 obč. zák.),
tak u případů odpovědnostních typů objektivních (tzv. odpovědnost bez
protiprávnosti a zavinění). Ani povaha porušení informační povinnosti ze strany
cestovní kanceláře nevylučuje použití ustanovení § 441 obč. zák., které je
obecnou normou, uplatní se u všech typů odpovědnosti a vyžaduje posouzení všech
okolností, které vedly k výslednému škodlivému následku.
I v daných souvislostech tedy platí, že na osobu chystající se k zahraničnímu
zájezdu se kladou určité požadavky ohledně míry obezřetnosti, neboť neobdrží-li
(vůbec či včas) od cestovní kanceláře informaci o náležitostech cestovních
dokladů, neměla by zůstat zcela nečinná. Patří totiž ke všeobecně známým
skutečnostem, že do řady zemí je třeba mít vstupní vízum, případně že jsou
kladeny určité požadavky na platnost cestovního pasu. Je jistě rozdíl mezi tím,
kdy se klient spolehne na údaje cestovní kanceláře o podmínkách vstupu do
exotických zemí, oproti situaci, kdy mu není poskytnuta relativně dostupná a
víceméně všeobecně známá informace o vstupu do USA. Jinými slovy nedostatek či
plná absence sdělení cestovní kanceláře nemůže vést klienta bez dalšího k
závěru, že splňuje podmínky pro vstup do cizí země, jestliže je to v rozporu s
obecně známými a dosažitelnými informacemi pro většinu společnosti. Tento
přístup odpovídá i filosofii, o niž se opírá zákonná úprava účinná od 1. 1.
2014 - srov. § 4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle nějž se
má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost
užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku
důvodně očekávat. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 441 obč. zák. nevyžaduje
přímo porušení zákonné povinnosti ze strany poškozeného, nýbrž že se při úvaze
o míře tzv. spoluzavinění berou v potaz veškeré skutečnosti v jeho sféře (na
jeho straně), není správný závěr odvolacího soudu, že žalobci se nemohli na
vzniku škody podílet, protože žádnou povinnost vůči žalované neměli.
Spoluodpovědnost žalobců za vznik škody přitom nelze za daných skutkových
okolností omezovat jen na případ popsaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.
7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1394/2007, publikovaném pod č. 59/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, kde se poškozený klient zavázal zjistit si potřebné
informace o pasových a vízových požadavcích sám, neboť v nyní projednávané věci
o takovou situaci nešlo. Porušení informační povinnosti cestovní kanceláří je
stěžejní a převažující příčinou vzniku škody, nicméně to, že žalobkyně b)
vycestovala na zájezd s pasem s blížícím se koncem platnosti, což znemožnilo
operativní řešení vstupních náležitostí, jaké mohl využít žalobce a), je
okolností, které se v určité míře, byť nikoliv převažující, podílela na vzniku
škody, jejíž náhrada je ve sporu uplatňována.
Z tohoto důvodu shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným,
proto jej v celém rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a protože důvody,
pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Soud v novém rozhodnutí
rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i
o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.