25 Cdo 1226/2023

25 Cdo 1226/2023-834

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: L. R., zastoupená JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, proti žalovaným: 1) P. H., zastoupený Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Laubova 1729/8, Praha 3, 2) ČSOB Pojišťovna a. s., člen holdingu ČSOB, IČO 45534306, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, zastoupená Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, o 689.462 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 235/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2022, č. j. 20 Co 324/2022-801, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2022, č. j. 20 Co 324/2022-801, se v části výroku I, jíž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částek 126.254 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 21. 5. 2009 do zaplacení a 63.529 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 17. 6. 2016 do zaplacení, a ve výrocích II až VI o náhradě nákladů řízení, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 3. 2022, č. j. 34 C 235/2015-731, v části zamítavého výroku II ohledně částek 126.254 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 21. 5. 2009 do zaplacení a 63.529 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 17. 6. 2016 do zaplacení, a ve výrocích III až V o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výroky III a IV) a vůči státu (výrok V). Ve sporu o náhradu nemajetkové újmy na zdraví vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný dne 13. 10. 2014 po předchozím nepatrném kontaktu jeho osobního automobilu s motocyklem řízeným žalobkyní prudce zvýšil rychlost a úmyslně zkřížil žalobkyni dráhu, aby jí zabránil pokračovat v jízdě, a narazil do levé strany motocyklu tak, že žalobkyně po pádu utrpěla zlomeninu velkého hrbolu kosti pažní vlevo s mírným posunem úlomků, podkožní krevní výron s otokem na přechodu zevní a přední plochy levé kyčle, podkožní krevní výron v horní části levého bérce.

Za toto jednání byl žalovaný odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 3 T 152/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 7 To 64/2016. Žalobkyně požadovala po žalovaném řidiči náhradu újmy a po žalované pojišťovně tomu odpovídající pojistné plnění spočívající vedle náhrady nákladů na znalecký posudek k průběhu dopravní nehody ve výši 30.000 Kč zejména v náhradě nemajetkové újmy na zdraví sestávající z bolestného ve výši 28.641 Kč (pojistitelkou odpovědnosti z provozu motorových vozidel plněno jen 21.359 Kč), z náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 63.529 Kč (dosud plněno 240.862 Kč) a z téhož titulu s poukazem na dlouhodobé psychické újmy dalších 467.292 Kč a konečně z náhrady další nemajetkové újmy za dočasné obtíže a omezení v průběhu léčení ve výši 100.000 Kč. Po právní stránce soud dovodil odpovědnost žalovaného za újmu na zdraví úmyslně zaviněným porušením pravidel silničního provozu (§ 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o.

z.“), a protože průběh dopravní nehody byl dostatečně zjištěn v trestním řízení a mezi účastníky tohoto řízení nebyl sporný, nepovažoval žalobkyní vynaložené náklady 30.000 Kč na znalecký posudek k této otázce za účelné. Při určení výše náhrad za utrpěnou újmu na zdraví soud aplikoval § 2958 o. z. a výši bolestného stanovil podle posudku znalce MUDr. Jana Kubičeho, který za použití Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen „Metodika“) ohodnotil zranění 90 body a zvýšil náhradu o 5 % pro lehké komplikace léčby spočívající v prodloužení doby rehabilitace na 4 měsíce místo obvyklých 6 až 8 týdnů pro obtížnou rozcvičitelnost ztuhlého kloubu.

Z výsledné částky 23.746 Kč plnila žalovaná 21.359 Kč, žalobkyni proto náleží 2.387 Kč, nikoliv však už dalších požadovaných 26.654 Kč, neboť podle znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého žalobkyně sice prožívala léčení následků dopravní nehody po psychické stránce v míře překračující obvyklou zátěž s tímto typem úrazu, nicméně soud nedovodil, že by se žalobkyní popisované obtíže a omezení spojené především s nošením ortézy na levé ruce vymykaly standardnímu diskomfortu u tohoto způsobu léčby.

Úmyslné zavinění škůdce soud nepovažoval za důvod pro zvýšení náhrady i s přihlédnutím k tomu, že náhrada bolestného byla zvýšena i pro nižší věk žalobkyně a že žalovaný v trestním řízení spolupracoval a poskytl 50.000 Kč. Žalobkyni nenáleží ani náhrada další nemajetkové újmy ve smyslu § 2958 o. z., neboť podle znaleckých posudků se nevyskytly žádné specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby, k němuž v daném případě patří nošení ortézy (tu lze lehce povolit a zvládnout úkony osobní hygieny) a přechodné obtíže fyzického i psychického charakteru s tím spojené; tyto okolnosti byly odškodněny v rámci bolestného v tzv. širším smyslu a soud k nim přihlédl.

Ztížení společenského uplatnění, které mělo spočívat ve zhoršeném psychickém stavu, sice žalobkyně kladla do příčinné souvislosti s dopravní nehodou, avšak znalecký ústav Fakultní nemocnice Hradec Králové, který revidoval nedostatečně vyargumentované závěry znalce MUDr. Tichého, dospěl k závěru, že úzkostný syndrom, který se stal trvalým a je aktuálně přítomný, není následkem nehody, ale jeho rozvoj (k němuž přispěly i osobnostní rysy žalobkyně) je následkem táhnoucích se soudních sporů. Proto je opodstatněná pouze náhrada za trvalé lehké omezení hybnosti levého ramene, což vede k mírným obtížím především při pohybových, sportovních a rekreačních aktivitách, z nichž zdůraznil zejména ztíženou schopnost hry na loutnu.

Soud s poukazem na nezávaznost Metodiky zčásti revidoval odborný podklad míry obtíží plynoucí ze znaleckého posudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 190/2017) a dospěl k závěru, že částka poskytnutá žalovanou pojišťovnou je adekvátní této újmě.

2. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 20 Co 324/2022-801, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v plném rozsahu potvrdil (výrok I), zčásti jej změnil ohledně výše nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky II až IV) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky V a VI). Vyšel z jeho skutkových zjištění, jež označil za správná a přesvědčivě odůvodněná, a ztotožnil se i s jeho závěry právními, na něž pro stručnost převážně odkázal, a doplnil jen, že přímý nárok žalobkyně na pojistné plnění proti žalované pojistitelce odpovědnosti se opírá o § 6 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla.

S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 souhlasil, že v řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které se vymykaly obvyklému průběhu léčby, takže nebyl důvod uvažovat o zvýšení náhrady za bolest ani o vzniku nároku na náhradu dalších nemajetkových újem. K výhradám žalobkyně k dokazování ohledně vztahu příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou a jejími trvalými obtížemi psychického rázu odvolací soud uvedl, že znalecký ústav svůj závěr dostatečně a v souladu s pravidly logického myšlení odůvodnil a podložil obsahem nálezu, k němuž dospěl za použití odborných metod.

Soud znalce přibírá za účelem posouzení skutečností, k nimž nemá odbornost, z čehož vyplývá, že nemůže podrobit kritice odborné znalecké závěry ani znalcem v rámci jeho odbornosti použité metody. Prostá skutečnost, že žalobkyně závěry znaleckého posudku subjektivně nepřijímá, nemůže vést k jeho zpochybnění. Jsou-li podle jednoznačného znaleckého závěru chronické psychické obtíže žalobkyně následkem jiných okolností než samotné dopravní nehody, není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a tímto zdravotním postižením žalobkyně a žalovaný za ně nenese odpovědnost.

3. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek hmotného i procesního práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně při 1) použití revizního znaleckého posudku a 2) stanovení výše nákladů v případě, ve kterém žalobkyně vycházela při uplatňování nároku z částky stanovené soudem ustanoveným znalcem. K první otázce dovolatelka uvádí, že odvolací soud vycházel z rozporných skutkových zjištění, aniž by jí umožnil řádně se ke znaleckému posudku Fakultní nemocnice Hradec Králové vyjádřit, což představuje porušení principu rovnosti stran.

Dovolatelka instruovala svoji původní zástupkyni, aby vznesla věcné námitky, ale ta tak neučinila; jí samotné zdravotní stav neumožňoval účast na jednání. S ohledem na to požádala soud prvního stupně o odročení jednání, ale nebylo jí vyhověno. K obsahu znaleckého posudku se pak nemohla vyjádřit, ač jeho správnost zpochybňuje od samého začátku. Rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť absentuje řádné odůvodnění závěrů ohledně vzniku psychických problémů u dovolatelky. Sama má dále za to, že její psychické problémy byly jednoznačně způsobeny dopravní nehodou a délka soudního řízení není hlavní příčinou jejího nevyhovujícího zdravotního stavu.

Tvrzené psychické obtíže navíc byly diagnostikovány už v prvních měsících po nehodě, což vyplývá z lékařské zprávy MUDr. Evy Lednické ze dne 7. 4. 2015. Závěry znaleckého posudku, že zdravotní stav dovolatelky není v příčinné souvislosti s autonehodou, ale byl způsoben délkou probíhajícího soudního řízení, je zcela spekulativní a znalec není oprávněn takovou diagnózu vůbec konstatovat; navíc jde o závěry toliko subjektivní a učiněné s velkým časovým odstupem od nehody. Dovolací námitky směřují i proti metodám zvoleným při vyšetření, když například Rorschachův test je považován odbornou veřejností za překonaný.

Ke druhé otázce dovolatelka vytýká soudům nesprávný způsob rozhodnutí o nároku na bolestné, jestliže nevzaly v potaz specifické skutkové okolnosti případu, např. že k nehodě došlo v důsledku úmyslného jednání žalovaného. Tím, že dovolatelka byla během léčby odkázána na péči třetích osob, byl pouze umocněn pocit méněcennosti, a má tedy nárok na odškodnění další nemajetkové újmy. Dovolatelka formulovala i podrobné námitky proti výrokům o náhradě nákladů řízení, které považuje za rozporné s dobrými mravy.

Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

4. Oba žalovaní se k dovolání podrobně vyjádřili. Žalovaný poukázal zejména na závěry znaleckých posudků, podle nichž tvrzené zdravotní obtíže dovolatelky nebyly v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, a dovolací kritika hodnocení posudků soudem je neopodstatněná. Zdůraznil rovněž vstřícnost obou žalovaných, kteří plnili dobrovolně a v řízení se bránili jen nově uplatňovaným nárokům. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Žalovaná vytýká dovolatelce uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu, jestliže zpochybňuje správnost skutkových zjištění a namítá zmatečnostní vady řízení,

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pouze z části, v tomto rozsahu je ovšem důvodné.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Předmětem řízení je v posuzované věci částka skládající se z několika samostatných nároků, majících rozdílnou povahu a odvíjejících se od odlišného skutkového základu, byť v jejich počátku stojí tatáž škodní událost; rozhodnutí o každém z nich má charakter samostatného výroku, takže přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem, ledaže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023). Dovolání ohledně nároku na náhradu nákladů znaleckého posudku ve výši 30.000 Kč nezdůvodňuje podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (údaj nelze dovodit ani z obsahu dovolání – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16) a ani nikterak nevymezuje dovolací důvod (právní otázku), která má být dovolacím soudem řešena. Pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat, proto Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání v tomto rozsahu odmítl.

8. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

9. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu uvedeného ustanovení není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Argumentací části dovolání, která směřuje proti skutkovým zjištěním, se proto dovolací soud nezabýval, neboť skutkovým stavem je vázán a není oprávněn jeho správnost přezkoumávat (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.).

10. Přípustnost dovolání tak podle § 237 o. s. ř. nemohou založit dovolací námitky uplatněné proti rozhodnutí o nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění v jeho psychické rovině (467.292 Kč), neboť nesměřují k řešení právní otázky, nýbrž ke zpochybnění skutkových zjištění, na jejichž základě dovodil odvolací soud nesplnění podmínky příčinné souvislosti; při hodnocení odborných záležitostí přitom vycházel ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu soud sice hodnotí znalecký posudek (§ 125, § 127 o.

s. ř.) jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.

10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, uveřejněný pod C 7776 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Těmto požadavkům odvolací soud dostál, neboť se vypořádal i s námitkami předestřenými též v dovolání (bod 12 odůvodnění rozsudku). Nelze tedy jeho rozhodnutí považovat v tomto ohledu za nepřezkoumatelné, byla-li žalobkyně schopna na jeho základě činit dovolací námitky a s jeho závěry polemizovat (k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.

6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Napadené rozhodnutí není rozporné, neboť se z něj jednoznačně podává, že odvolací soud v klíčové otázce příčiny vzniku duševních potíží dovolatelky vycházel z revizního znaleckého posudku.

11. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání v tomto bodu usiluje především o jiné skutkové závěry, resp. domáhá se, aby soudy vycházely ze skutkového stavu, který je podle subjektivního přesvědčení dovolatelky správný, nikoliv ze skutkového stavu zjištěného na základě předmětného znaleckého posudku. Velká část dovolacích námitek je pak orientována na polemiku s odbornými závěry obsaženými ve znaleckém posudku, kterými se nadto může soud z hlediska věcné správnosti jen stěží zabývat. Dovolatelka právní závěry o odškodnění nemajetkové újmy staví na své verzi skutkového stavu. Jak ale vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. r?. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem prvního stupně nebo odvolacím soudem (včetně hodnocení znaleckých posudků či lékařských zpráv), opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).

12. Dovolací soud proto ze všech těchto důvodů dovolání proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně 467.292 Kč s příslušenstvím podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

13. Dovolání je však přípustné proti části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud se týkal náhrady za bolest (28.641 Kč je sice pod hranicí bagatelnosti, avšak jedna z uplatněných otázek, totiž potřeba zohlednit úmyslné zavinění škůdce při stanovení výše náhrady, je společná i pro další nároky) a v souvislosti s tím i další nemajetkové újmy (100.000 Kč) a rovněž náhrady za ztížení společenského uplatnění vyvolaného omezením hybnosti levé horní končetiny (63.529 Kč).

14. Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

15. Podle § 2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.

16. Odvolací soud přejal závěry soudu prvního stupně a rozhodl se taktéž opřít svou úvahu o Metodiku k nemajetkové újmě na zdraví (§ 2958 o. z.), k tomu srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, a ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2207/2020, č. 90/2022 a 7/2023 Sb. rozh. obč. Tento způsob stanovení výše náhrady za ústavně konformní a účel zákona naplňující způsob výkladu § 2958 o. z. (nepotlačí-li ovšem prostor pro úvahu soudu a nestane-li se mechanickým přebíráním vzorců či šablon) považuje i nálezová judikatura Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 27/23).

17. Při stanovení výše náhrady za vytrpěnou bolest soud vyšel z bodového hodnocení etiologicky popsaných zranění (část B Metodiky), které podle znalce dosáhly 90 bodů, což při hodnotě jednoho bodu odvozovaného od 1 % hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž bolest vznikla, činilo s připočtením znalcem doporučených 5 % za komplikace při rehabilitaci 23.746 Kč.

18. Tato v zásadě správná úvaha má však dva nedostatky. Zaprvé nebylo uvedeno a zdůvodněno, kterou ze dvou v úvahu přicházejících statistických veličin soud použil, neboť k úrazu došlo v říjnu 2014 a bolestivý stav spolu s dočasnými omezeními trvaly do dubna 2015; pro rok 2014 činila doporučená hodnota 1 bodu 251,28 Kč, pro rok 2015 již 256,86 Kč. Použil-li soud zřejmě až hodnotu vztahující se k roku 2017, kdy byl vypracován znalecký posudek, nepostupoval přesně v souladu s doporučením, nicméně tak učinil ve prospěch dovolatelky, takže k jejímu dovolání nemá dovolací soud důvod tuto úvahu korigovat.

Zadruhé je nedostatečná úvahová část postupu soudu, protože znalcem navržené zvýšení jednak zjevně neodpovídá komplikaci při léčení, jednak opomíjí požadavek na zvýšení náhrady plynoucí z § 2957 o. z. Zvýšení o 5 % sice náleží při lehké komplikaci, jak ji může znalec doporučit, nicméně soud musí i takto zvýšenou náhradu posoudit a může ji případně zvýšit. Bylo-li zjištěno, že oproti obvyklé době 6 týdnů fixace horní končetiny a 6 až 8 týdnů rehabil,itace trvala rehabilitační část 4 měsíce, je více než dvojnásobná délka trvání obtíží v nepoměru se zcela nepatrným 5% zvýšením náhrady, obzvláště mělo-li být prodloužení rehabilitace způsobeno zhoršenou rozcvičitelností kloubu.

Vedle toho odvolací soud nereagoval na názor soudu prvního stupně, že úmyslné zavinění škůdce není třeba zohledňovat. To je v rozporu s výslovnou dikcí § 2957 věty druhé o. z., která právě v úmyslu spatřuje důvody pro zvýšení náhrady, neboť vnímání neoprávněného zásahu do zdraví poškozeného bývá v takovém případě citelnější než u nedbalosti či objektivní odpovědnosti. Argumentem pro nezvýšení náhrady nemůže být odkaz na zvýšení náhrady pro nižší věk žalobkyně, neboť k takovému navýšení ve skutečnosti nedošlo (to zřejmě soud zaměnil s tzv. modifikačním kritériem, které použil u nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění), a ani v plném rozsahu poukaz na vstřícnost žalovaného, který spolupracoval v trestním řízení.

Nezdůvodněná je pak okolnost, že sám poskytl plnění ve výši 50.000 Kč, neboť není podložena zjištěním, že se tak stalo a na jaký nárok tím mělo být plněno. Pokud by totiž žalovaný v tomto rozsahu hradil bolestné, muselo by se to projevit přímým odečtem od náležející částky, neboť v tomto rozsahu by nárok zčásti zanikl splněním.

19. Sporný je rovněž závěr o neopodstatněnosti nároku na náhradu ve výši 100.000 Kč, kterou soud označil za další nemajetkovou újmu podle § 2958 o. z. Soudy obou stupňů podrobně a v zásadě v souladu s ustálenou judikaturou (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2635/2018, č. 12/2020 Sb. rozh. obč., či usnesení ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, č. 7/2019 Sb. rozh. obč.) vyložily, že zmíněné další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické okolnosti vymykající se standardnímu průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru.

Nemožnost věnovat se zálibám, vedlejší účinky léků, strach z léčebných zákroků, obavy z dalšího vývoje zdravotního stavu, nesamostatnost či závislost na péči třetích osob, odloučení od rodiny a přátel a obdobné nepříjemné a omezující okolnosti jsou pravidelně spojené s léčením, případně s hospitalizací pro každého pacienta, proto bez dalšího nespadají do kategorie tzv. další nemajetkové újmy ve smyslu § 2958 o. z. Zakoušení fyzické bolesti poškozeným je zpravidla spojeno i s negativním vnímáním nepohodlí spojeného s léčením, proto je logické, že tento aspekt patří do nároku na náhradu za bolest v tzv. širším smyslu a že pak i míra takových obtíží se má zohlednit při stanovení výše bolestného.

Bodové hodnocení lékaře (znalce) podle části B Metodiky je tu pouze východiskem, na jehož základě soud určuje konečnou výši náhrady, navíc i s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu, jejichž demonstrativní výčet obsahuje § 2957 o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2076/2020).

20. Z velmi podrobného skutkového vymezení nároku na zaplacení 100.000 Kč vyplývá, že žalobkyně pociťovala újmu především v nepohodlí spojeném s upoutáním ruky do ortézy a s omezením v běžných úkonech sebeobsluhy (mytí, úprava vlasů) i v zapojení do dalších činností (sport a jiná zájmová činnost), které tím bylo způsobeno. V tomto směru odvolací soud sice správně uzavřel, že tento typ a míra obtíží nezakládá v posuzovaném případě relativně samostatný dílčí nárok na náhradu další nemajetkové újmy podle § 2958 o.

z., avšak přehlédl, že vyšší míra nepohodlí, je-li subjektivně vnímána úkorně, může být důvodem pro přiměřené zvýšení náhrady za bolest. Soud prvního stupně ostatně argumentoval též tím, že právě náhradu za bolest z tohoto důvodu zvýšil, ve skutečnosti ale k žádnému zvýšení nepřistoupil, neboť kopíroval vyčíslení znalce. Přiměřenému zvýšení náhrady za bolest pak nebrání neodpovídající právní kvalifikace zvolená žalobkyní, protože soud jí není vázán, a jen proto, že nebyl nárok (či některé jeho aspekty) správně pojmenován z hlediska právní kvalifikace, nemůže být žaloba zamítnuta, neboť odpovídající právní kvalifikaci je povinen učinit soud. Jinými slovy, označila-li žalobkyně část negativně vnímaných nemajetkových újem nesprávně za další nemajetkovou újmu, může soud žalobě vyhovět, shledá-li je prokázanými a splňujícími právní kvalifikaci bolesti (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2076/2020, obdobně i rozsudek ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 219/2021).

21. K okolnostem, které mohou být důvodem pro zvýšení náhrady za bolest, patří i tzv. psychická bolest (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20, a jeho kritika, že bodový systém části B Metodiky nezohledňuje duševní útrapy způsobené psychickou újmou) představovaná zejména poměrně častými případy dočasných posttraumatických stresových syndromů. Zde nelze přehlédnout, že v průběhu obsáhlého dokazování k rozsahu vytrpěných újem se objevila i medicínská diagnóza úzkostně depresivních obtíží žalobkyně, jak je popsala zpráva psychiatričky MUDr. Lednické v dubnu 2015 i popisná část posudku znalce MUDr. Tichého, rovněž psychiatra, který použil kód Mezinárodní klasifikace nemocí F431 Posttraumatická stresová porucha. Přestože u vzniku trvalých psychických následků (psychiatrického onemocnění) nebyl v posuzované věci prokázán vztah ke škodní události, neboť tyto obtíže podle skutkových zjištění, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (viz shora odstavce 10 a 11), se odvinuly od skutečností nastalých později, nelze na druhé straně vyloučit existenci psychických obtíží dočasných, které často úrazové děje doprovázejí s tím, že za normálních okolností v průběhu léčby a rekonvalescence vymizí. Občanskoprávní judikatura sice není dosud zcela ustálena, jak tento negativní dopad do zdraví poškozeného kvalifikovat (zda jako položku bolestného či okolnost zakládající samostatný nárok na náhradu další nemajetkové újmy), není však důvodu tento nepříznivý stav poškozeného nepromítnout do výše náhrady za bolest, byť v Metodice zatím příslušná položka chybí. Vzhledem k uvedenému kódu Mezinárodní klasifikace nemocí, která je obecným podkladem pro bodový systém bolestného v Metodice, nabízí se její obdobné využití u stavů, které jsou podloženy diagnózou psychiatrického pracoviště.

22. Z uvedeného je zřejmé, že jinak pečlivý postup soudu prvního stupně při hodnocení povahy a míry jednotlivých obtíží žalobkyně nedocenil část obtíží popisovaných v rámci nároku na zaplacení 100.000 Kč a nebyl pak završen dostatečnou modifikační úvahou zohledňující úmyslné zavinění žalovaného. Potud je úvaha odvolacího soudu, který tyto závěry převzal, nedostatečná a je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

23. Předmětem dovolacího přezkumu je rovněž potvrzující výrok o zamítnutí části žaloby na náhradu za ztížení společenského uplatnění (63.529 Kč). U tohoto nároku přináší Metodika v části C oproti předchozí právní úpravě a jejímu výkladu ideově zcela nový systém, který má vedle nezbytného odborného lékařského zatřídění újmy lépe zohledňovat definovaný a zdravotní újmě přiřazený rozsah postižení (omezení) z pohledu všech myslitelných stránek lidského života, tj. všech oblastí, v nichž pro trvalé zdravotní následky dochází k omezení či dokonce k plnému vyřazení z možnosti se společensky uplatnit, a to jak ve vztahu k průměrnému (obvyklému) poškozenému, tak s přihlédnutím k individuálním odlišnostem každého jednotlivého případu.

Nové pojetí založené na stanovení rozsahu omezení (vyřazení) pomocí procentního vyjádření odstraňuje výkladové potíže, jimiž trpěla úprava účinná do 31. 12. 2013, zejména prováděcí vyhláška č. 440/2001 Sb., jejíž etiologický charakter nebral příliš zřetel na důsledky újmy na zdraví pro život poškozeného, přičemž kritéria pro mimořádné zvýšení náhrady soudem byla postupně definována soudní judikaturou, aniž by vedla k dostatečně jednotnému rozhodování; v praxi se zpravidla omezovala jen na velmi obecně zjištěnou část společensky participačních činností, v nichž byl poškozený v důsledku újmy na zdraví omezen či z nich vyřazen.

Soud při použití Metodiky k objektivizaci a medicínské klasifikaci trvalých zdravotních následků na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví, zjistí procento, v němž je poškozený vyřazen ze zapojení do životních činností definovaných v upravené Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví. Tímto procentem ze 400násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, soud vyjádří objektivizovanou náhradu, kterou do výsledné podoby upraví zvýšením či snížením (modifikace) podle konkrétních okolností případu a poměrů poškozeného tím, že zohlední zejména jeho věk, intenzitu předchozího zapojení do společenských aktivit či okolnosti vyjmenované v § 2957 o.

z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, č. 90/2022 Sb. rozh. obč.).

24. Soud prvního stupně se v souladu se základními východisky Metodiky velmi podrobně zabýval zhoršením zdravotního stavu žalobkyně a jeho dopady do možnosti zapojit se do životních činností, ohledně nichž formulovala své subjektivní stesky. Správně pracoval i se znaleckým posudkem, jestliže korigoval nedostatečné ohodnocení obtíží v některých položkách. Ve výsledku ale není zřejmé, zda a jak odlišil objektivizační lékařskou rovinu od právního posouzení, neboť nepracoval s procentem vyřazení žalobkyně (ve škále od 0 do 100 %), nýbrž rovnou s částkou peněžité náhrady, kterou k němu přiřadil znalec (aniž byla soudem zmíněna hodnota výchozí rámcové částky pro rok, v němž se ustálil zdravotní stav žalobkyně) se zvýšením o 10 % s ohledem na věk poškozené. Tím se formálně vzato rozhodnutí soudu ocitlo v rozporu s již zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, č. 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020, podle nějž mechanické převzetí závěrů znalce o částce náhrady za ztížení společenského uplatnění podle Metodiky je nesprávným použitím Metodiky soudem a vede k nesprávné aplikaci § 2958 o. z.), a to tím spíše, že závěr o nepoužití dalšího modifikačního zvýšení pro úmyslné zavinění je nedostatečně podložený (viz shora odstavec 18). Jestliže pak soud označil vyplacenou částku pojistného plnění 240.862 Kč za adekvátní, zřejmě lékařsky objektivizovanou částku svou úvahou zvýšil, avšak není zřejmé, zda skutečně, o kolik a z jakých důvodů. I když tedy soud prvního stupně věnoval velkou pozornost práci se znaleckým posudkem a musel se vypořádat se samostatně pojatým hodnocením somatických a neprokázaných psychických obtíží, nevyhověl ani u tohoto nároku dostatečně požadavku § 2957 o. z. na zvýšení náhrady při úmyslném zavinění škůdce, takže úvaha potřebná pro nastavení přiměřené výše náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z. zůstala neúplná, a tedy po právní stránce nesprávná.

25. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu v části napadeného výroku I týkajícího se částek 26.254 Kč, 100.000 Kč a 63.529 Kč, vše s úrokem z prodlení, není věcně správné. Nejvyšší soud je proto podle § 243e o. s. ř. v tomto rozsahu zrušil, a to včetně akcesorických nákladových výroků. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozsudek v příslušných výrocích a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

26. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Bude-li soud ukládat povinnost k zaplacení oběma žalovaným, nestanoví ji společně a nerozdílně, neboť nejde o společnou odpovědnost více škůdců (§ 2915 o. z.), nýbrž o souběh nároků na náhradu újmy proti žalovanému řidiči a na pojistné plnění v tomu odpovídajícím rozsahu vůči žalované pojistitelce odpovědnosti. Okolnost, že takové plnění může obdržet žalobkyně pouze jednou, se vyjádří výrokově formulací, že plněním jednoho z nich zaniká v tomto rozsahu povinnost druhého (tzv. nepravá solidarita).

27. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 3. 2024

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu