USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: I. A.,
narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem
Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: Fakultní nemocnice Královské
Vinohrady, IČO 00064173, se sídlem Šrobárova 1150/50, Praha 10, zastoupená
JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, za
účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s.,
Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 472/2013,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022,
č. j. 58 Co 415/2019-618, takto:
Vykonatelnost výroku I, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně
nahradit žalované náklady řízení ve výši 227.238 Kč, a výroku II rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, č. j. 58 Co 415/2019-618, se
odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání.
soud pro Prahu 10 zamítl žalobu na zaplacení 312.000 Kč a rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky; změnil jej ve výroku III tak, že Česká
republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I), uložil žalobkyni
zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 36.735,60 Kč (výrok II)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a
vedlejší účastnicí (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, v němž navrhla
odklad jeho vykonatelnosti s tím, že uhrazením nákladů řízení žalované by jí
jako téměř osmdesátileté starobní důchodkyni hrozila závažná újma.
Podle § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez
návrhu odložit
a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí
nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo
b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých
právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
S přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243
písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit
vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a které musí být
splněny kumulativně, že dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v
dovolacím řízení, je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), podle
dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo nařídit
exekuci, neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného
rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, podle obsahu
spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné a odklad se nedotkne
právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, a usnesení ze dne 23. 10.
2017, sp. zn. IV. ÚS 3317/17, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti
němu podanou).
Dovolání žalobkyně nemá vady, je včasné a subjektivně i objektivně přípustné do
výroku o věci samé, a pokud by mu bylo vyhověno, byly by tím odklizeny i
závislé nákladové výroky, proto dovolací soud považuje za možné odložit
vykonatelnost nákladových výroků přesto, že proti nim dovolání přípustné není
(srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo
1436/2020). Neprodleným výkonem (exekucí) výroku I, pokud jím bylo rozhodnuto o
povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady řízení ve výši 227.238 Kč, a
výroku II napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pak hrozí žalobkyni jako
starobní důchodkyni s trvalými zdravotními obtížemi závažná újma na jejích
právech, a to i s ohledem na značný rozsah uložené povinnosti k náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (výše náhrady nákladů řízení před soudy obou
stupňů /263.973,60 Kč/ činí víc jak dvě třetiny žalované částky).
Proto Nejvyšší soud (aniž by tím předjímal rozhodnutí o dovolání) rozhodl, že
se vykonatelnost výroku I, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně
nahradit žalované náklady řízení ve výši 227.238 Kč, a výroku II rozsudku
odvolacího soudu odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání žalobkyně v
projednávané věci [§ 243 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu
Odvolací soud přitom nerozlišil, které dílčí nároky na náhradu za
bolest vylučuje skutečnost, že žalovaná neodpovídá za následky první operace,
která byla provedena lege artis. Otázkou pochybení při pooperační péči a
následném tlumení bolesti se pak nezabýval především z důvodu promlčení nároku. Spojil-li ovšem odvolací soud počátek běhu promlčecí doby s datem ukončení
hospitalizace žalobkyně u žalované, je vzhledem k popsaným fázím léčení a
stavům bolesti tento závěr příliš zjednodušující, neboť nelze posoudit, zda a
nakolik odpovídá vymezení nároku v žalobě a skutkovým zjištěním o průběhu léčby
žalobkyně v době mezi operacemi. Nejvyšší soud tedy rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a uložil mu, aby rozlišil jednotlivé bolestivé stavy vymezené žalobou a
přesněji určil podmínky odpovědnosti ve vztahu k nim a případně takto
strukturovaně vyřešil i otázku promlčení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 58 Co 415/2019-618,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně 312.000 Kč a
ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, změnil jej ve
výroku o náhradě nákladů řízení státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Po opakovaném provedení části důkazů dospěl k závěru, že žádným ze
znaleckých posudků nebylo potvrzeno pochybení žalované při první operaci. Odvozovala-li žalobkyně svůj nárok na náhradu škody v příčinné souvislosti s
první operací, nebyl prokázán primární předpoklad odpovědnosti žalované v
podobě porušení právní povinnosti náležité odborné péče. Je nepochybné, že
žalobkyně trpěla bolestmi a pociťovala je v době hospitalizace i v dalším
období, a to s různou intenzitou, nikoliv však silně a setrvale až do
reoperace. Z provedeného dokazování dále vyplynul rozdíl mezi subjektivním
vnímáním bolesti žalobkyní a záznamy bolesti podle zpráv z rehabilitačního
zařízení a při kontrolách v lékařských zařízeních. Protože tedy byla intenzita
bolesti v různých obdobích rozdílná, nelze dovodit, že by tu byl setrvalý
intenzivní bolestivý stav od první operace ze dne 19. 10. 2010 až do reoperace
v listopadu 2012. Odvolací soud proto rozčlenil jednotlivá období podle
charakteru a intenzity bolesti na bolestivé stavy 1) v době hospitalizace u
žalované od 19. 10. až 27. 10. 2010, 2) po hospitalizaci od 27. 10. 2010 do
konce června 2011, kdy žalobkyně pociťovala poměrně intenzivní bolest, ale
zjevně ne setrvale, 3) v době od července 2011 do srpna 2012, kdy bolesti byly
natolik nevýznamné, že žalobkyně žádnou pomoc v lékařském či jiném zařízení
nevyhledala, od druhé poloviny roku 2011 tak zjevně došlo ke snížení
bolestivosti, a 4) od září 2012, kdy se bolest zhoršila natolik, že musela
vyhledat lékařskou pomoc, až do provedené reoperace 8. 11. 2012. Další
rozdělení je pak možné provést podle příčin bolesti, konkrétně 1) období
hospitalizace od 19. 10. 2010 do 27. 10. 2010, kdy příčinou bolestí byl samotný
operační zákrok a pochybení žalované spočívající v nedostatečném tlumení
bolesti, a 2) období od ukončení hospitalizace do reoperace, tj. od 28. 10. 2010 do 8. 11.
2012, kdy příčinou bolestí mělo být podle tvrzení žalobkyně
vadné provedení operace, resp. bolesti měly být důsledkem nedostatečného
tlumení bolestí v době hospitalizace, avšak podle znaleckého posudku byla ve
skutečnosti příčinou těchto bolestí subluxace čéšky (neúplné vykloubení,
nestandardní posun čéšky vůči stehenní kosti), k níž došlo až po prvním
operačním zákroku. Odpovědnost žalované za utrpěnou bolest tak bylo možné
shledat pouze v prvním období, tj. v období hospitalizace od 19. 10. do 27. 10. 2010. Žalovaná pochybila tím, že nevedla řádně záznamy o bolestech žalobkyně
(část záznamů chybí či bolest nebyla zaznamenána), a tyto nedostatky je tak
třeba přičíst k tíži žalované. V návaznosti na to bylo nutné vyjít z tvrzení
žalobkyně o neřešených, nesnesitelných bolestech. Tyto nedostatky ve zdravotní
dokumentaci by totiž vedly k přenesení důkazního břemene na žalovanou. Odvolací
soud však neshledal důvod k postupu podle § 118a o. s. ř. a poučení žalované
ohledně tohoto důkazního břemene s ohledem na závěr o promlčení předmětného
nároku. Vycházel přitom ze skutečnosti, že tento stav žalobkyně skončil
nejpozději ke dni ukončení hospitalizace. Žalobkyně byla následně léčena jiným
poskytovatelem zdravotní péče; řešení případných dalších bolestivých stavů tak
nebylo povinností žalované, ale jiného provozovatele zdravotnického zařízení. Ohledně bolestivých stavů v dalším období žalobkyně tvrdila, že neřešení
bolestivých stavů v době hospitalizace vedlo k zakonzervování bolesti a
setrvalým bolestivým stavům až do reoperace. V první řadě ovšem nebylo
prokázáno, že by se jednalo o trvalý bolestivý stav, navíc nebylo prokázáno, že
by tyto bolesti měly souvislost s tvrzeným pochybením žalované, nýbrž se
subluxací čéšky, za niž žalovaná neodpovídá. Ta ovšem nebyla způsobena
operačním zákrokem, nebyla s ním v příčinné souvislosti, ale byla vyhodnocena
jako možná komplikace po provedeném zákroku, při němž pochybení žalované nebylo
shledáno. Pokud dále žalobkyně tvrdila pochybení žalované v pooperační péči,
které spatřovala v neřešení bolestivých stavů a jejich příčiny, subluxace čéšky
nebyla v době hospitalizace kvůli otoku zjistitelná. Při následné kontrole na
pracovišti žalované dne 17. 1. 2011 žalobkyně tvrdila zmírnění bolesti a
stěžovala si na bolest ramene, nikoliv operovaného kolena. V tomto ohledu nelze
žalované vytýkat, že nečinila další vyšetření. Z obsahu spisu nevyplynulo (ani
to nebylo nijak tvrzeno), že by žalovaná v této době měla informace o trvající
vysoké bolestivosti, které by odůvodňovaly pátrání po jejích příčinách. Nelze
přehlédnout ani to, že žalobkyně byla v té době již v péči Fakultní nemocnice
na Bulovce, kam se dostavila dne 6. 11. 2011, tedy před kontrolním vyšetřením u
žalované a následně dne 17. 3. 2011. V tomto zařízení byl v únoru 2011 proveden
rentgenový snímek, ze kterého byla dovozena subluxace čéšky. Pokud tedy na
tento snímek nebylo reagováno, nelze to klást k tíži žalované, jejíž péči
žalobkyně ze své vlastní vůle ukončila.
Další léčbu v zařízení žalované
odmítla, čímž jí v podstatě znemožnila, aby na další bolestivé stavy (v průběhu
roku 2011 a 2012) reagovala, pátrala po jejich příčině a pokračovala v další
léčbě. Žalobkyně mohla být tedy úspěšná pouze ohledně nároku vyplývajícího z
tvrzeného neřešení bolestivého stavu v době hospitalizace od 19. 10. 2010 do
27. 10. 2010, kdy mohlo být shledáno porušení právní povinnosti žalované
spočívající v nedostatečném tlumení bolesti. Tento nárok soud shledal
promlčeným s tím, že běh promlčecí doby ve vztahu k němu se odvíjel od ukončení
hospitalizace, tedy ode dne 28. 10. 2010. Již v této době přitom měla žalobkyně
k dispozici všechny informace potřebné k uplatnění k nároku u soudu, tedy
věděla, že jí vznikla škoda (utrpěná bolest) a kdo za ni odpovídá (poskytovatel
zdravotnické péče, který bolestivé stavy neřešil) a mohla též určit její výši
bodovým ohodnocením. Dvouletá subjektivní promlčecí doba tak běžela ode dne 28. 10. 2010 a marně uplynula dnem 27. 10. 2012, tedy před podáním žaloby dne 16. 10. 2013. V dalších následujících obdobích pak nebylo možné shledat porušení
povinnosti ze strany žalované. Operace byla provedena lege artis, pochybení
nebylo možné shledat ani v pooperační péči, když během poslední kontroly dne
17. 1. 2011 žalovaná neměla poznatky o trvající bolesti odůvodňující další
vyšetření a žalobkyně navíc její další péči odmítla. I pokud by došlo k
porušení povinnosti žalované spočívající v nedostatečném tlumení bolestivých
stavů žalobkyně, pak toto případné pochybení nebylo v příčinné souvislosti s
následnými bolestivými stavy, za které žalobkyně požadovala odškodnění, neboť
jejich příčina byla shledána v subluxaci čéšky. Nebyly tedy naplněny
předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve
smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v několika otázkách hmotného práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, popř. Ústavního soudu, konkrétně zda 1) je třeba vycházet z toho, že při
škodě na zdraví se bolesti poškozeného odškodňují podle ustanovení § 444 obč. zák. jednorázově, 2) lze bodové ohodnocení bolesti podle § 4 odst. 2 vyhlášky
č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti za ztížení společenského uplatnění,
provést až v době stabilizace bolesti, 3) je při výkladu a aplikaci ustanovení
§ 106 obč. zák. nutné postupovat restriktivně, s citem pro danou věc a ve
prospěch naplnění jeho smyslu – ochrany člověka poškozeného na zdraví, 4) lze
spravedlivě žádat od poškozeného pacienta, aby ještě v průběhu neukončené léčby
průběžně vyhodnocoval, zda je jeho zdravotní stav ustálen, a aby v
pochybnostech podával žalobu o náhradu škody, 5) platí, a zejména ve sporech o
náhradu škody na zdraví (odčinění újmy na zdraví), že „v pochybnostech je třeba
postupovat ve prospěch poškozeného pacienta“.
Blíže uvádí, že argumentace
odvolacího soudu ve vztahu k promlčení případného nároku na odškodnění bolesti
v důsledku jejího nedostatečného tlumení během pooperační péče ze strany
žalované odporuje jeho vlastním skutkovým zjištěním, právní úpravě a v
neposlední řadě i relevantní judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. I
podle skutkových zjištění odvolacího soudu totiž bolesti během hospitalizace u
žalované nebyly způsobeny pouze jejich nedostatečným tlumením ze strany
žalované, ale rovněž subluxací čéšky, přičemž tyto bolesti trvaly i v době
propuštění ze zařízení žalované, a to (byť v kolísavé intenzitě) do reoperace
dne 8. 11. 2012. Odvolací soud přitom pomíjí, že podle § 440 odst. 1 obč. zák. se bolesti poškozeného odškodňují jednorázově, že podle § 4 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. bylo možno bodové ohodnocení bolesti provést až v době stabilizace
bolesti, že podle § 8 odst. 2 písm. a) této vyhlášky se u bolesti lékařský
posudek vydává, jakmile je možné zdravotní stav poškozeného považovat za
ustálený. To, že bolesti se mají odškodňovat jednorázově a bodové ohodnocení
lze provést až v době stabilizace bolesti, akcentuje ve své judikatuře i
Nejvyšší soud. V projednávané věci došlo ke stabilizaci zdravotního stavu
žalobkyně, resp. vymizení jejích bolestí, až po reoperaci dne 8. 11. 2012,
přičemž žaloba byla podána dne 16. 10. 2013, tedy necelý rok po této reoperaci. Žalobkyně sama navíc měla za to, že příčinou jejích bolestí bylo rovněž vadné
provedení operace žalovanou. Příčinu bolestí však poprvé jednoznačně stanovil
až znalec v posudku ze dne 14. 6. 2019, tedy v posudku vypracovaném až téměř
šest let po podání žaloby. Připomíná v tomto ohledu i judikaturu Ústavního
soudu týkající se aplikace § 106 obč. zák. akcentující restriktivní výklad s
citem pro danou věc a ve prospěch naplnění jeho smyslu, kterým je ochrana
člověka poškozeného na zdraví. Po poškozeném nelze spravedlivě žádat, aby ještě
v průběhu neukončené léčby průběžně vyhodnocoval, zda je jeho zdravotní stav
ustálen, nejsou-li schopni se na této skutečnosti shodnout ani odborníci. Naopak v případech náhrady škody na zdraví platí, že v pochybnostech je třeba
postupovat ve prospěch poškozeného, i když i zde platí zásada, že práva náleží
bdělým. V návaznosti na uvedené žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu
ohledně promlčení. Žalobkyně musela již během hospitalizace vědět, že jí
vznikla škoda a kdo za neřešení bolestivých stavů odpovídá. Dvouletá promlčecí
doba tedy počala běžet nejpozději ukončením hospitalizace. Za nemístný považuje
žalovaná odkaz na judikaturu Ústavního soudu ohledně jednotnosti nároku, neboť
nárok na odškodnění bolesti nelze považovat za jednotný, pokud důvodem bolesti
jsou různé zdravotní výkony.
Taktéž není přiléhavá judikatura Ústavního soudu k
povědomí pacienta o škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění, neboť
subjektivní posouzení nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění
skutečně předpokládá určité ustálení zdravotního stavu, což však v případě
odškodnění bolesti postrádá význam. Bolest je vjemem subjektivním, o kterém má
pacient povědomí okamžitě. Navíc podle prokázaného skutkového stavu je
diskutabilní, zda při kontrole na pracovišti žalované dne 17. 1. 2011 žalobkyně
vůbec pociťovala bolesti způsobené subluxací čéšky, když si stěžovala na bolest
ramene, nikoliv operovaného kolena. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však přípustné ve
smyslu § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pro přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je klíčové, zda je
dovolatelem vymezená právní otázka (tímto vymezením je dovolací soud vázán v
rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu podle § 242 odst. 3 věty
první o. s. ř.) pro napadené rozhodnutí určující, či nikoliv (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem
dovolacího řízení není řešit v dovolání předestřené teoretické (hypotetické)
otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného
rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo
316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020,
sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Z tohoto pohledu je zřejmé, že s výjimkou čtvrté
mají dovolatelkou vymezené otázky spíše širší, obecný záběr, a jejich řešení
nedává odpověď na otázku odpovědnosti žalované za bolestivé pooperační stavy,
resp. promlčení z toho plynoucího nároku na náhradu za vytrpěnou bolest. Otázky 4) a 5) i v kombinaci s otázkami předchozími pak směřují ke zpochybnění
závěru odvolacího soudu o promlčení nároku, nicméně nenapadají jeho závěry o
tom, který postup žalované byl lege artis a který nikoliv, ani skutkové
zjištění ohledně průběhu léčení a vývoje obtíží v době od 19. 10. 2010 do 8. 11. 2012. Ostatně samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) ani
správnost takto dosaženého skutkového zjištění nelze úspěšně napadnout
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013); uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu tohoto ustanovení není zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého
vyšel při posouzení věci odvolací soud. Právní otázku promlčení je proto nutno
řešit na základě skutkových zjištění, z nichž ohledně průběhu léčby a vývoje
bolestivých stavů vyšel odvolací soud, s tím, že žalovaná provedla operaci na
náležité odborné úrovni a pochybila pouze při řešení pooperačních bolestivých
stavů. Vzhledem k § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se otázky promlčení posuzují podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále opět jen „obč. zák.“), neboť promlčecí doba uplatněného nároku na náhradu
za bolest se odvíjí od lékařského zákroku provedeného do tohoto data a
promlčecí doba počala běžet rovněž před 1. 1. 2014. Počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 106 obč. zák., která
jediná se uplatní při újmě na zdraví, se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený
nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně
zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu
či o škodní události) a kdo ji způsobil. Znalost poškozeného o osobě škůdce se
váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit
úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný [srov. např. rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74,
publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně
stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83,
publikované tamtéž pod č. 3/1984, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003,
publikovaný pod C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)]. V případě utrpěné bolesti nabývá
poškozený vědomost o škodě v okamžiku, kdy se bolestivý stav natolik ustálil
(případně odezněl), že lze objektivně provést (například bodově) ohodnocení
bolesti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007,
Soubor C 5789). Odvolací soud respektoval závazný právní názor předchozího rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2558/2020, i další judikaturu
dovolacího soudu, podle níž je sice náhrada za bolesti poskytována většinou
jednorázově, avšak v případech, kdy existuje mezi jednotlivými zákroky určitý
časový odstup nebo věcná odlišnost, jsou jednotlivé bolestivé stavy (ataky
bolesti) hodnoceny odděleně a mohou být považovány za samostatné nároky. Po
zopakování některých důkazů tak odvolací soud odlišil několik relativně
samostatných příčin bolesti, které hodnotil odděleně.
Dospěl přitom k závěru,
že prvotní operace byla žalovanou provedena postupem lege artis, což žalobkyně
v dovolání nezpochybnila, takže jeho správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu
stejně jako zjištění, že bolesti v období po hospitalizaci byly vyvolány
posunem čéšky, kterou žalovaná nezpůsobila a neměla ani možnost na ni reagovat. Odvolací soud dovodil pochybení žalované pouze v případě tlumení bolestí
žalobkyně v rámci pooperační péče (dokazování k této otázce dále nevedl, neboť
shledal nárok žalobkyně promlčený), bolesti mající původ v této skutečnosti
trvaly nejpozději do okamžiku ukončení hospitalizace žalobkyně, tedy do dne 27. 10. 2010. Pokud žalobkyně trpěla dalšími bolestmi i po tomto datu, byla jejich
příčina odlišná, neboť spočívala v subluxaci čéšky (o které se žalobkyně
dozvěděla nejpozději v únoru 2011), která mohla nastat jako komplikace prvotní
operace, provedené lege artis. Pokud tedy každá z těchto bolestí měla
samostatnou příčinu, je pak zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího
soudu, že odvolací soud tyto bolesti posoudil jako samostatné nároky. Nejvyšší
soud přitom není nijak oprávněn přezkoumávat skutkový závěr o příčině
jednotlivých bolestí, neboť jak již bylo uvedeno, jediným způsobilým dovolacím
důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Potud
tedy nelze přisvědčit žalobkyni, že bolestné je nutné vždy odškodnit jako
jediný celek. Namítá-li žalobkyně dále, že bolesti u ní vymizely a zdravotní stav se ustálil
až po reoperaci dne 8. 11. 2012, neodpovídá toto tvrzení prokázanému skutkovému
stavu, z nějž vyplynul jiný průběh bolestivosti. I když není zcela přesný závěr
odvolacího soudu, že ohledně pooperační péče se bolest ustálila dne 27. 10. 2010 (a že tehdy začala běžet promlčecí doba), není ve výsledku nesprávný jeho
závěr o promlčení tohoto relativně samostatného nároku na náhradu za bolest. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se totiž odvíjí od okamžiku, kdy
poškozený nabyl vědomost o újmě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy
prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo k újmě (nikoliv tedy jen o
protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo ji způsobil. Jestliže v nyní
posuzovaném případě nebylo od počátku pochyb o osobě škůdce (ostatně sama
dovolatelka uvedla, že měla zato, že za její obtíže může žalovaná), pak pro
řešení, zda se uplatněný nárok promlčel, je klíčový okamžik, kdy se žalobkyně
dozvěděla o vzniku újmy spočívající ve vytrpěných bolestech. Vědomost
poškozeného v tomto směru musí být taková, jaká je zapotřebí k podání žaloby
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19. 11. 1924, sp. zn. Rv II 559/24, Vážný č. 4389). V případě bolesti nabývá
poškozený vědomost o újmě nikoliv již v okamžiku, kdy bolest pociťuje, nýbrž až
v okamžiku, kdy se bolestivý stav natolik ustálil (případně odezněl), že lze
objektivně provést (například bodově) ohodnocení bolesti (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, Soubor C 5789). Ustálená judikatura nepřipouští, aby poškozený mohl odkládat počátek promlčecí
doby zcela podle své vůle do momentu, kdy se rozhodne nechat si vypracovat
znalecký posudek. Tím by byl do značné míry popřen účel promlčení jako takový,
jenž spočívá především ve stimulaci subjektů k včasnému vykonání práv, v
limitaci doby, po níž jsou dlužníci vystaveni vynucujícímu zákroku, a v
nastolení právní jistoty, jíž by se příčilo neúměrně dlouhé přetrvávání práv a
povinností, jejichž prokazování po uplynutí delší doby je spojeno s určitou
mírou spornosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo
3752/2019). Na druhou stranu ovšem v případě zásahu do osobnostních práv, mezi
něž patří i poškození zdraví, nemusí být tento okamžik vždy zcela exaktně
zjistitelný a vědomost poškozeného o újmě může být limitována složitostí
případu, jestliže se například v rámci mimosoudního řešení náhrady či soudního
sporu nejsou na odpovídajícím závěru schopni shodnout ani odborníci. I tehdy
však musí mít poškozený povědomí o svém zdravotním stavu natolik podložené, aby
si mohl utvořit závěr, že mu vznikla odškodnitelná újma na zdraví uplatnitelná
u soudu; tehdy počíná běžet promlčecí lhůta.
Soudní praxe proto pracuje s pojmy 1) akutní fáze bolestivého stavu, s níž se
spojuje v obecné rovině vznik nároku, nicméně jde především o okamžik, k němuž
se má hodnotit charakter a intenzita bolesti, a 2) stabilizace bolesti, která
je významná pro možnost vyčíslení nároku. Na rozdíl od trvalých následků, které
se pro účely nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění hodnotí až v
okamžiku celkového ustálení zdravotního stavu (zpravidla po ukončení lékařských
výkonů způsobilých zlepšit stav pacienta), je stabilizací bolesti míněn stav,
kdy je zřejmé, že bolestivost části těla či dočasná obtíž je z pohledu
odborných zkušeností dána v rozsahu a míře, u nichž se nepředpokládá zhoršení
či rozšíření. Tento přístup však ne zcela bez dalšího funguje právě u
dlouhodobějších bolestivých stavů, kdy může být určitou dobu nejasné, zda
bolest dokonce nepřeroste v trvalý následek. I z tohoto důvodu může být
vědomost poškozeného o vzniku nároku limitována, neboť doba trvání bolesti není
přesným hodnotícím kritériem, nýbrž spíše důvodem pro doporučené zvýšení
náhrady coby komplikace v rámci medicínské klasifikace nebo pro přiměřené
zvýšení náhrady úvahou soudu. Dovolatelce lze přisvědčit, že po poškozeném nelze spravedlivě požadovat, aby
jako laik neustále průběžně vyhodnocoval, zda je jeho zdravotní stav ustálen,
může-li to být sporné i mezi odborníky (srov. zmiňovaný nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 774/18). Proto platí, že z hlediska počátku běhu subjektivní
promlčecí doby klíčovou vědomost o zdravotním stavu může poškozený nabýt teprve
tehdy, když byl léčebný proces ukončen, nebo tehdy, když se na ustálenosti
zdravotního stavu jednoznačně shodli lékaři a v tomto ohledu mu podali jasnou a
srozumitelnou informaci. Jak uvádí dovolatelka, je při výkladu a aplikaci § 106
obč. zák. nutné postupovat restriktivně, s citem pro danou věc a ve prospěch
naplnění jeho smyslu – ochrany člověka poškozeného na zdraví. Na druhé straně
však nelze zcela rezignovat na požadavek právní jistoty, konkrétně legitimní
očekávání škůdce, že právo proti němu bude uplatněno v příslušné promlčecí době
a způsobem a podle pravidel stanovených zákonem (civilní řízení sporné), jakož
i že orgán veřejné moci (soud) bude postupovat podle daných zákonných pravidel,
především, že dodrží požadavek rovnosti účastníků, které stojí naproti právu
poškozeného na jeho zdraví, jenž předmětné ustanovení odráží (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 222/2015, Soubor C 15578). Ostatně i ve výše uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že základním
smyslem § 106 obč. zák. je dosažení jistoty právních vztahů. Je proto nutné
hledat spravedlivou rovnováhu mezi uvedenými principy (na jedné straně ochranou
práv poškozeného, na druhé straně právní jistotou škůdce). Ani požadavek
dostatečného zohlednění postavení poškozeného nemůže vést k úplnému potlačení
práva škůdce na jeho právní jistotu a jeho legitimního očekávání. Uvádí-li tedy dovolatelka, že příčinu bolestí jednoznačně stanovil znalec až
dne 14. 6.
2019 a sama měla za to, že příčinou bylo rovněž vadné provedení
operace, pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně uvádí, že u
požadované vědomosti poškozeného ve smyslu § 106 odst. 1 obč. zák. nemusí jít o
definitivní zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž
postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé
takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1250/2019). Zjištění skutečné příčiny škody je právě otázkou soudního řízení. Nejvyšší soud
v tomto ohledu taktéž dříve uvedl, že počátek běhu promlčecí doby nelze činit
závislým na nahodilých skutečnostech ležících ve sféře poškozeného, tj. zda a
kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější
procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v
soudním řízení prokázat (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008,
sp. zn. 25 Cdo 676/2007, Soubor C 5789). V takovém případě by nemohlo k
promlčení nároku před samotným zahájením soudního řízení nikdy dojít, což by
bylo proti smyslu institutu promlčení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 222/2015, Soubor C 15578). Z hlediska § 106 odst. 1 obč. zák. pak není rozhodující ani to, kdy se poškozený dozví, jaká konkrétní chyba
lékaře při lékařském zákroku zapříčinila vznik škody, stačí vědomost, že zákrok
ošetřujícího lékaře byl příčinou poškození jeho zdraví (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, Soubor C 7827). To přiměřeně platí i v projednávané věci, kde žalobkyně nejprve prodělala u
žalované operaci a následně se podrobila pooperační péči. Odvolací soud tedy postupoval v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu s
drobnou výjimkou, která však nemá vliv na správnost jeho závěru o promlčení
dílčího nároku na náhradu za bolest vytrpěnou při hospitalizaci u žalované. Jak
z výše podaných skutkových zjištění vyplývá, ke stabilizaci bolestí žalobkyně,
jež pocházely z hospitalizace po operaci, došlo nejpozději při jejím ukončení
dne 27. 10. 2010. Lze s dovolatelkou souhlasit, že počátek běhu promlčecí doby
nelze klást do následujícího dne; to totiž odpovídá objektivnímu stavu, ovšem
promlčení nároků při újmě na zdraví počítá pouze s dobou subjektivní. Tu je v
dané věci třeba odvíjet od vědomosti poškozené o okolnostech umožňujících
uplatnění nároku. Jestliže se v případě dlouhodobého léčení, které nevede k
odstranění příčin bolestivých stavů, bolesti stávají trvalými (chronickými),
odškodňují se v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, č. 7/2017 Sb. rozh. obč.). Déletrvající bolesti je při posouzení počátku běhu
subjektivní promlčecí doby zvážit právě i z tohoto hlediska.
O tom, že vznikl
nárok na bolestné, se může poškozený dozvědět, až má-li rozumně odvoditelnou
jistotu, že bolesti ustaly či ustávají, takže nehrozí jejich trvalost
zohlednitelná v rámci nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Takovou vědomost ovšem nemohla dovolatelka získat pouhým propuštěním z
nemocnice, pokud bolesti ještě několik měsíců přetrvávaly, nýbrž až v době, kdy
se stav zlepšil natolik, že bolesti dolní končetiny nebyly ani lékařsky
zaznamenány, tj. na počátku druhé poloviny roku 2011. Jestliže teprve tehdy
mohla dovolatelka dovodit, že déletrvající bolest ustala a lze ji považovat za
ucelený nárok uplatnitelný vůči žalované, počala jí běžet dvouletá subjektivní
doba až přibližně v červenci 2011, avšak žalobu přesto podala až 16. 10. 2013,
tedy i tak více než dva roky po jejím počátku. Na tomto závěru nic nemění ani
okolnost, že v září 2012, tedy po dalším období více jak jednoho roku, se
bolesti znovu objevily. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že v projednávané věci byla situace odlišná
oproti věci posuzované v uvedeném nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 774/18,
kde poškozená podstoupila celkem 11 operačních zákroků a ani sami odborníci se
nebyli schopni na okamžiku ustálení zdravotního stavu shodnout. Naproti tomu v
nyní projednávané věci činilo obtíže spíše vymezení předmětu řízení, konkrétně
jaké nároky a z jakého jednání žalované žalobkyně požaduje. U žalobkyně navíc
nastalo jakési „klidové“ období, kdy od července 2011 do srpna 2012 byly
bolesti žalobkyně natolik nevýznamné, že nevyhledala žádnou pomoc v lékařském
či jiném zařízení, takže jí i jako laikovi mohlo být zřejmé, že bolestivý stav
byl ukončen a je možno již uplatnit nárok na náhradu za celé předchozí období. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší
účastnicí bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a §
146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy vedlejší účastnici žádné náklady
nevznikly. Procesně úspěšné žalované Nejvyšší soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal za použití § 150 o. s. ř., neboť v řadě okolností shledal důvody
hodné zvláštního zřetele, pro které by uložení povinnosti k peněžitému plnění
bylo vůči žalobkyni nepřiměřenou tvrdostí. Je třeba zohlednit nepříznivý
zdravotní stav i majetkové poměry žalobkyně, povahu uplatněného nároku a
složitost jeho posouzení. Za těchto okolností by zaplacení nákladů dovolacího
řízení bylo pro žalobkyni (nemajetnou fyzickou osobu trvale poškozenou na
zdraví) mnohem citelnějším zásahem do majetkové sféry, než ztráta, kterou utrpí
žalovaná v důsledku aplikace § 150 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2381/2012). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.