21 Cdo 1436/2020-759
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně B. B., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem
Slobodníkem, advokátem se sídlem v Prachaticích, U Rybníčka č. 553, proti
žalované O. a., Č. B., H., příspěvkové organizaci se sídlem XY, IČO XY, o
200.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C
276/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 25. února 2020, č. j. 19 Co 889/2019-717, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
25. 2. 2020, č. j. 19 Co 889/2019-717, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (bod II. obsahu dovolání). Podle
žalobkyně je takovou otázkou otázka „co opravdu zaměstnavatel sledoval svým
opatřením (rozhodnutím o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o
snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných
organizačních změnách – pozn. dovolacího soudu)“, neboť při jejím řešení se měl
odvolací soud odchýlit zejména od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014, a dále otázka „vztahu mezi
překážkou v práci na straně zaměstnavatele a pohotovostí zaměstnance“, při
jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů uvedených v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2048/2003. Žalobkyně však dílem poukazuje na taková rozhodnutí dovolacího soudu, která, s
ohledem na skutková zjištění, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu
postaveno, na řešenou situaci nedopadají, a dílem jde o rozpor pouze zdánlivý;
ve skutečnosti je rozhodnutí odvolacího soudu s poukazovanou judikaturou zcela
v souladu. Pakliže odvolací soud z hlediska skutkového stavu v projednávané věci mimo jiné
zjistil (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že jestliže K. (ředitelka žalované) prezentovala při výběrových
řízeních svou koncepci, jejíž součástí mělo být mimo jiné snížení počtu hodin u
předmětu „Základy společenských věd“ a v důsledku toho mohla nastat
nadbytečnost žalobkyně, nebo uvedla-li K. při jiných příležitostech v
rozhovorech s dalšími osobami, že může dojít nebo dojde k propuštění žalobkyně,
vždy to bylo uváděno v souvislosti se zamýšlenými úspornými opatřeními a
zamýšleným snižováním počtu učebních hodin zmíněného předmětu, že objektivně
existovala potřeba u žalované snížit úvazky (a počty hodin) v reakci na vývoj
skladby předmětů a počty přijímaných žáků, že potřeba snížení počtu hodin
nebyla účelově předstírána, ale reálně existovala a byla důsledkem objektivních
okolností (změna vzdělávacího plánu a nižší počet přijatých žáků), že cíl
snížení počtu učebních hodin jako důsledek „organizačního opatření č.
3/2017 a
5/2017“ se nedotkl pouze žalobkyně, které byla dána výpověď pro nadbytečnost,
ale dalších tří zaměstnanců, přičemž u dvou z nich došlo ke snížení pracovního
úvazku a v případě V. k ukončení pracovního poměru dohodou, že snížení počtu
učebních hodin ve formě snížení úvazků bylo realizováno podle stanoveného
kritéria u zaměstnanců s částečným úvazkem a nedotklo se zaměstnanců
pracujících na plný úvazek a dalším kritériem, odlišujícím mezi zaměstnanci se
sníženým úvazkem, bylo kritérium, jak je daný pracovník zkušený a byli
preferováni zaměstnanci zkušenější (u zkušenějších pracovníků došlo ke snížení
pracovního úvazku a u méně zkušených k ukončení pracovního poměru, ať již
výpovědí či dohodou), pak je závěr odvolacího soudu, že rozvázání pracovního
poměru výpovědí s žalobkyní a následné odvolání výpovědi nebylo možno považovat
za diskriminační jednání (diskriminace z důvodu zdravotního stavu žalobkyně),
zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu [k otázce důkazního
břemene srov. právní názor, vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněném pod číslem 108/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 21 Cdo 572/2011, podle
něhož usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance se v ustanovení § 133a
odst. 1 o. s. ř. projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že
toto znevýhodňující jednání (bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno
některým ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále
povinen tuto motivaci prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná,
prokáže-li se v řízení opak; k otázce obsahu jednání, které lze za
diskriminační považovat, potom srov. např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněném pod číslem 108/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2018, a zde
vyjádřený právní názor, že diskriminace je tedy v pracovních věcech
charakterizována jako jednání (v komisivní nebo omisivní podobě) zaměstnavatele
nebo potencionálního (budoucího) zaměstnavatele, které směřuje přímo nebo
nepřímo (prostřednictvím zdánlivě neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jednoho
nebo i více zaměstnanců nebo potencionálních (budoucích) zaměstnanců (uchazečů
o zaměstnání) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele
nebo uchazeči o zaměstnání u téhož potencionálního (budoucího) zaměstnavatele,
jehož pohnutkou (motivem) jsou (zákonem stanovené) diskriminační důvody; k
otázce způsobu posuzování významu jednotlivých zjištění potom závěry
(dovolatelkou správně uváděného) rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn.
21 Cdo
695/2014, dle nějž (mimo jiné) při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu
sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho
úplnosti a logické návaznosti; jak vyplynulo z rekapitulace skutkových
zjištění, odvolací soud tomuto požadavku podle názoru dovolacího soudu
perfektně dostál]. Dovolací soud proto tvrzený rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu v této souvislosti neshledal a námitka v tomto bodě [bod III/1, písm. a)
obsahu dovolání] tak přípustnost dovolání nezakládá. Námitka žalobkyně o rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2048/2003 [bod III/1, písm. b) obsahu
dovolání], též není případná, neboť na řešení otázky, zda je zaměstnanec v době
překážky v práci povinen či nikoliv být zaměstnavateli k dispozici (být
připraven plnit pokyn zaměstnavatele), není rozhodnutí odvolacího soudu
postaveno. Odvolací soud totiž v souvislosti s výzvou žalované k uskutečnění
mimořádné lékařské prohlídky neřeší otázku případného chybného postupu žalované
(tedy postupu v rozporu se závěry výše uvedeného rozhodnutí), nýbrž z kontextu
dalších skutkových okolností [zejména nevědomosti žalované o tom, že žalobkyně
na jí stanovený termín „plánuje jiný úkon“, a dalších okolností (srov. bod 21. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu)] vyvozuje absenci úmyslu žalované
poškodit žalobkyni; jinými slovy vylučuje diskriminační motiv jejího jednání. Je tak zřejmé, že tato námitka též přípustnost dovolání nemůže založit. Námitka žalobkyně, vztahující se k „porušení zásady legitimní předvídatelnosti
postupu soudu“ (bod III/2 obsahu dovolání), není příliš srozumitelná, neboť,
jak vyplývá z obsahu spisu, ke změně soudců v obsazení rozhodujícího senátu
odvolacího soudu nedošlo; navíc uvedené i tak bez právního významu (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 127/2015, nebo
usnesení ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2662/2020). Námitka tak přípustnost
dovolání nezakládá. Námitka tzv. „svévolného hodnocení důkazů odvolacím soudem“, popř. nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu (bod III/3 obsahu dovolání), je
námitkou, kterou žalobkyně uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten, který je
uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze které nevyplývají žádné
rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť zpochybňuje
skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž
odvolací soud založil svůj závěr, a předestírá vlastní skutkové závěry. Žalobkyně, citujíc jednotlivé (navíc z kontextu rozhodnutí vytržené) pasáže
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, předkládá k nim vlastní vyhodnocení
provedených důkazů, resp. vlastní verzi skutkového příběhu; protože obsah
námitky nemá tzv. „ústavní přesah“, aby mohla založit přípustnost dovolání ve
smyslu závěrů nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2017, sp. zn. Pl. ÚS –
st. 45/16, přípustnost dovolání nezakládá. Námitka neprovedení navrženého důkazu (bod III/4 obsahu dovolání) je tradičně
dovolacím soudem posuzována jako tzv.
jiná vada řízení, ke které lze přihlížet
pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalobkyně o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím
soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené
v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se
odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a
ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Ostatně, k otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom,
které z těchto důkazů provede, srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ze
dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV,
str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS
150/93, uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49,
či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný
tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn
rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z
důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení
uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že
okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o
sobě nepředstavuje vadu řízení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo
jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc
rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý
prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle
hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57 v
časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které
důkazy provede a které nikoliv, není přitom povinen provést všechny účastníky
navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které
důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je
třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Rozsudek odvolacího soudu byl napaden výslovně i ve výroku o náhradě nákladů
řízení (bod III/5 obsahu dovolání); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů
řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech
řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.