25 Cdo 1294/2024-271 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Enreco Trade s. r. o., IČO 24848352, se sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3, zastoupená Mgr. Milanem Schagererem, advokátem se sídlem Plzeňská 276/298, Praha 5, proti žalované: CAPITAL Trust, a. s., IČO 25749951, se sídlem Elišky Krásnohorské 2, Praha 1, zastoupená Mgr. Bc. Filipem Nečasem, advokátem se sídlem Malinovského náměstí 603/4, Brno, o 145.200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 75 C 1/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 16 Co 292/2023-250, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Milana Schagerera.
příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky z titulu služeb, které pro ni provedla na základě rámcové příkazní smlouvy. Žalovaná uplatnila v průběhu řízení kompenzační námitky ve výši 39.866 Kč, 24.520 Kč a 49.150 Kč, žádnou z nich však soud prvního stupně neshledal po právu.
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 16 Co 292/2023-250, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně posoudil jako věcně správný, pouze třetí kompenzační námitku ve výši 49.150 Kč nevyhodnotil jako opožděnou s ohledem na koncentraci řízení, ale jako nezpůsobilou k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z.
3. Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, důvodnost dovolání má být dána tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně aplikoval § 1987 odst. 2 o. z. Jinou argumentaci dovolání neobsahuje. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a navrhla, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
6. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017) dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
7. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo usnesení ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikované pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019).
8. V projednávané věci bylo žalobě vyhověno co do částky 145.200 Kč, žalovaná vznesla kompenzační námitky ze samostatných důvodů ve výši 39.866 Kč, 24.520 Kč a 49.150 Kč. Ačkoliv dovolatelka uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, předkládá pouze argumentaci týkající se právního hodnocení třetí kompenzační námitky ve výši 49.150 Kč, neboť pouze na ni odvolací soud aplikoval § 1987 odst. 2 o. z. Žalovaná tak předmětem dovolacího řízení učinila výhradně posouzení uvedené kompenzační námitky, jež však nepřevyšuje limit stanovený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok. Proto je dovolání proti rozhodnutí o tomto nároku nepřípustné a dovolací soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, stejně jako dovolání proti výroku II odvolacího soudu, jež není přípustné vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má proti žalované právo na náhradu nákladů právního zastoupení, sestávajících z odměny advokáta podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření k dovolání (tarifní hodnotou je 49.150 Kč) ve výši 3.100 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 4.114 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 8. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu