25 Cdo 1295/2008
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně Komerční banky, a. s., IČO 45317054, se sídlem Praha 1, Na Příkopě
33/969, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., IČO 00001350, se
sídlem Praha 5, Radlická 333/150, o 659.844,34 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 193/2006, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2007, č.j. 9 Cmo
420/2007-48, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2007, č.j. 9 Cmo
420/2007-48, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí vznikla v důsledku toho, že podle
pravomocného rozsudku zaplatila 659.844,34 Kč svému klientovi, z jehož běžného
účtu neoprávněně odepsala peněžní prostředky na základě nesprávného pokynu
právní předchůdkyně žalované k provedení opravného účtování (storna platby ve
prospěch uvedeného účtu).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2007, č.j. 3 Cm 193/2006-32,
uložil žalované zaplatit žalobkyni 659.844,34 Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Skutkový základ dané věci byl mezi účastníky nesporný,
soud se zabýval pouze otázkou promlčení uplatněného nároku. Dospěl k závěru, že
odpovědnost žalované za škodu vzniklou žalobkyni je odpovědností
občanskoprávní. Za událost, z níž vznikla škoda, ve smyslu ustanovení § 106
odst. 2 obč. zák., považoval rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11.
2002, který nabyl právní moci dne 22. 7. 2003, jímž byla žalobkyni uložena
povinnost zaplatit jejímu klientovi předmětnou částku. Od 22. 7. 2003 proto
podle názoru soudu běžela tříletá objektivní promlčecí doba. Dvouletá
subjektivní promlčecí doba (§ 106 odst. 1 obč. zák.) začala běžet dne 21. 8.
2003, kdy žalobkyně předmětnou částku skutečně uhradila. Žaloba byla u soudu
podána 14. 7. 2005, tedy před uplynutím promlčecí doby. Soud prvního stupně se
nad rámec uvedených důvodů zabýval rovněž otázkou promlčení žalobního nároku z
hlediska ustanovení § 398 obch. zák. Konstatoval, že k porušení povinnosti ze
strany žalované sice došlo již 29. 11. 1993, avšak skutečnost, že se jednalo o
porušení povinnosti, byla deklarována až citovaným rozsudkem Vrchního soudu v
Praze, a dovodil, že v případě aplikace obchodního zákoníku by počátek běhu
desetileté objektivní promlčecí doby připadl na den, kdy tento rozsudek nabyl
právní moci, tj. 22. 7. 2003.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2007, č.j. 9
Cmo 420/2007-48, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud
souhlasil se soudem prvního stupně, pokud vyhodnotil odpovědnost žalované za
škodu jako občanskoprávní (tj. posoudil věc podle ustanovení občanského
zákoníku), avšak dospěl k odlišnému závěru ohledně počátku běhu objektivní
promlčecí doby. Konstatoval, že peněžní prostředky na účtu klienta vedeném
peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu jsou majetkem peněžního
ústavu. Žalobkyni tak vznikla škoda již v okamžiku neoprávněného inkasa z účtu
jejího klienta provedeného ve prospěch žalované, resp. její právní
předchůdkyně, na základě nesprávného podnětu k opravnému účtování, tj. dne 29.
11. 1993. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2002 byla škodní
událost pouze deklarována.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poukazujíc na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 1 Cz 20/90 a 25 Cdo 2232/2004, označila za nesprávný výklad
ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák. Dovolatelka má za to, že rozhodným z
hlediska běhu objektivní promlčecí doby nemůže být okamžik, kdy došlo k
neoprávněnému inkasu z účtu jejího klienta, ale okamžik, kdy svému klientovi na
základě rozsudku Vrchního soudu v Praze zaplatila 659.844,34 Kč, čímž jí
skutečně vznikla škoda. Dle dovolatelky byla žaloba podána před koncem
objektivní i subjektivní promlčecí doby i v případě, že by daná věc byla
posuzována podle obchodního zákoníku, neboť pojem „den, kdy došlo k porušení
povinnosti“ ve smyslu ustanovení § 398 obch. zák. zahrnuje nejen protiprávní
úkon, ale také vznik škody samotné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu
s čl. II bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je důvodné.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení okamžiku
rozhodného pro počátek běhu objektivní promlčecí doby.
Podle § 106 odst. 2 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí nejpozději za
tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo
k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Podle právní teorie i ustálené soudní praxe zahrnuje pojem „událost, z níž
škoda vznikla“ nejen porušení právní povinnosti – protiprávní úkon – nebo
zákonem zvlášť kvalifikovanou událost zakládající odpovědnostní vztah, ale i
vznik škody samotné. Objektivní promlčecí doba nemůže totiž začít běžet dříve,
než ke škodě vůbec došlo (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák,
M. a kol: Občanský zákoník, Komentář, svazek I, 1. vydání, Praha: C.H.Beck,
2008, s. 549, bod 3; rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1990,
sp. zn. 1 Cz 20/90, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn.
25 Cdo 2232/2004, a ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006).
Za škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná v penězích. Skutečná škoda
znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou
událostí. Dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže
úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za
škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele
vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není
totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod č. 14/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Škoda – ve výše uvedeném smyslu – žalobkyni vznikla v okamžiku, kdy v důsledku
protiprávního úkonu žalované došlo ke zmenšení majetku žalobkyně, tj. dne 21.
8. 2003, kdy žalobkyně předmětnou částku svému klientovi skutečně uhradila. Ve
prospěch tohoto závěru svědčí i argument odvolacího soudu, že prostředky na
účtu jsou majetkem banky; právě proto došlo ke snížení majetku banky teprve
vyplacením peněžních prostředků jejímu klientovi.
Pokud žaloba byla podána dne 14. 7. 2005, byla tříletá objektivní promlčecí
doba zachována.
Dovolání bylo shledáno opodstatněným, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.
s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o
věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu