USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: V. K., zastoupený Mgr. Janem Varhaníkem, LL.M., advokátem se sídlem Škrábkových 896/1, Praha 9, Letňany, proti žalované: AURES Holdings a.s., IČO 01759299, se sídlem Dopraváků 874/15, Čimice, Praha 8, zastoupená Mgr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Dopraváků 723/1, Čimice, Praha 8, o zaplacení 58 821 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 93/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 69 Co 336/2023-94, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. 8. 2023, č. j. 27 C 93/2023-65, uložil žalované, aby žalobci zaplatila 58 821 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako kupující s žalovanou jako prodávající uzavřel kupní smlouvu na použité vozidlo za kupní cenu 58 821 Kč. Na vozidle se vyskytla porucha v podobě zadření vodní pumpy, což způsobilo přehřátí motoru a prasknutí rozvodového řemene. Opravu žalobcem oslovený autoservis vyčíslil na 40 000 Kč. Žalobce se obrátil na žalovanou, ta však odmítla uplatnění práv z vad a tvrdila, že se o vadu nejedná.
Žalobce proto od kupní smlouvy odstoupil a požadoval vrácení zaplacené kupní ceny. Soud prvního stupně posoudil věc podle § 2165 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že v době uzavření kupní smlouvy vozidlo vykazovalo vadu vodní pumpy (čerpadla), která následně způsobila havárii rozvodného mechanismu motoru a učinila vozidlo neschopným dalšího provozu na pozemních komunikacích. Protože se jednalo o vadu podstatnou a žalovaná odmítla vadu odstranit, vzniklo žalobci právo od kupní smlouvy odstoupit a požadovat vrácení zaplacené kupní ceny.
Podle soudu prvního stupně se přitom nejednalo o opotřebení věci (vozidla) způsobené obvyklým užíváním ve smyslu § 2167 odst. 2 o. z., neboť vozidlo pro tuto vadu nebylo způsobilé provozu (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3235/2020). Z kupní smlouvy přitom neplynulo, že by vozidlo mělo být technicky nezpůsobilé k provozu. Žalovaná sice v příloze ke kupní smlouvě žalobce upozornila na nutnost výměny rozvodů včetně vodní pumpy, avšak neupozornila ho na konkrétní vadu, a tedy ani na vadný pohon vodní pumpy.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 69 Co 336/2023- 94, změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně s odkazem na § 2084, § 2095 a 2096 o. z. a s odkazem na definici vady a běžného opotřebení plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 33 Cdo 1300/2006) uzavřel, že se o vadu nejednalo, neboť porucha vodní pumpy představovala opotřebení odpovídající stáří vozidla, počtu najetých kilometrů a běžnému způsobu užívání a údržbě vozidla. V příloze kupní smlouvy žalovaná doporučila žalobci provést bez zbytečného odkladu po koupi základní servis zahrnující (mimo jiné) i výměnu rozvodů včetně vodní pumpy. Vozidlo bylo v době uzavření kupní smlouvy provozuschopné a vykazovalo pouze běžné opotřebení, a nikoli vady. Žalovaná žalobce výslovně upozornila na nutnost výměny rozvodů včetně vodní pumpy, avšak žalobce servis neprovedl a najel s vozidlem ještě 1789 km, než se poškodil motor v důsledku zadření vodní pumpy.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce dovolání, které pokládá za přípustné proto, že rozhodnutí je založeno na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na řešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena. Za neřešenou považuje otázku, a) zda upozornění žalobce na nutnost výměny rozvodů včetně vodní pumpy bylo či nebylo neúčinné podle § 1815 o. z. Dovolatel je přesvědčen, že příloha kupní smlouvy nevyhovovala požadavkům kladeným na ni ustanoveními o ochraně spotřebitele, neboť její formulace nebyla jasná a srozumitelná, vyvolávala u průměrného spotřebitele dojem nepodstatnosti závad, nevyplývala z ní ani možnost poškození, která by zcela znemožnila provoz vozidla na pozemních komunikacích, či finanční náročnost odstranění poruch. Navíc by taková informace měla být spotřebiteli komunikována v dostatečném předstihu před uzavřením kupní smlouvy, což nebyla. Právní závěr odvolacího soudu by fakticky vedl k tomu, že by se žalovaná upozorněním mohla zcela zprostit své odpovědnosti za vadné plnění. Dále se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když b) považoval vadu vodního čerpadla pouze za běžné opotřebení. Jestliže vozidlo ztratilo svou funkčnost a pro další provoz vyžadovalo opravu téměř v hodnotě samotného vozidla, nemohlo jít o běžné opotřebení, ale o vadu, za kterou odpovídá prodávající. Žalovaná prodala žalobci vozidlo, které v době uzavření kupní smlouvy nebylo schopné provozu na komunikacích, a nebylo tedy způsobilé sloužit svému účelu. Opačný závěr odvolacího soudu je přinejmenším v rozporu s přílohou ke kupní smlouvě, která doporučovala výměnu rozvodů včetně vodní pumpy. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, a uložil žalované náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
5. Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3235/2020, a ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, vyložil, že podle nynější právní úpravy občanského zákoníku má prodávající povinnost odevzdat kupujícímu předmět koupě v ujednaném množství, jakosti a provedení; nejsou-li jakost a provedení ujednány, plní prodávající v jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy, jinak pro účel obvyklý. Pro stanovení množství, jakosti a provedení je tak v první řadě rozhodující ujednání stran. Teprve v případě, že požadavky na konkrétní vlastnosti předmětu koupě nejsou výslovně ujednány nebo určeny odkazem na technickou normu, standard, předlohu či podobně, budou pro plnění prodávajícího určující kvalita a provedení vhodné pro účel patrný ze smlouvy, případně pro účel obvyklý.
6. Dále Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3235/2020, dovodil, že odpovědnost za vady koupené věci se vztahuje jak na nové, tak i na použité věci, a není rozhodující, zda prodávající o takové vadě věděl. I prodávaná použitá či starší věc musí mít obvyklé vlastnosti odpovídající jejímu stáří a běžnému opotřebení, nemůže ovšem mít takové vady, které brání jejímu užití v souladu s kupní smlouvou, nebo k účelu stanovenému kupní smlouvou nebo k účelu, k němuž se taková věc obvykle užívá. Jinak řečeno, v případě prodeje použité (starší) věci prodávající odpovídá pouze za vady, které měla věc v momentě jejího převzetí, a to ještě jen za takové, které neodpovídají míře jejího používání nebo obvyklého opotřebení. Z uvedeného plyne, že je-li předmětem prodeje starší motorové vozidlo, nelze jeho běžné opotřebení, jímž se rozumí opotřebení odpovídající stáří vozidla, počtu najetých kilometrů a běžnému způsobu užívání i údržby vozidla, považovat za jeho vadu. Za projev běžného opotřebení u staršího vozidla nelze považovat vadu, pro kterou je vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu, leda z ujednání nebo z účelu patrného ze smlouvy výslovně vyplývá, že předmětem koupě je vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu.
7. Odvolací soud v nyní projednávané věci respektoval shora uvedenou judikaturu. Dovolateli lze dát za pravdu, že z žádného ujednání kupní smlouvy ani z jejího účelu nevyplývá, že by jejím předmětem mělo být vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Avšak podle skutkových závěrů nalézacích soudů (které dovolacímu přezkumu nepodléhají) bylo vozidlo v době jeho předání k provozu technicky způsobilé. Ostatně žalobce s ním po převzetí najel ještě téměř 1790 km. Podle znalce v době předání vozidla byla opotřebená vodní pumpa, což odpovídalo jejímu stáří. Dovolatel zaměňuje poruchu vodní pumpy s poškozením rozvodného mechanismu motoru, které auto sice učinilo nezpůsobilým provozu, avšak v době předání touto poruchou netrpělo. Přiléhavý tak není ani jeho argument o finanční náročnosti opravy, neboť to by platilo o poruše rozvodného mechanismu motoru, nikoli o výměně vodní pumpy. Závěru odvolacího soudu, že nefunkčnost vodní pumpy odpovídala míře jejího užívání a běžnému opotřebení, a nejednalo se tedy o vadu, nelze proto nic vytknout. Odvolací soud se v této otázce od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
8. Vyřešení otázky a) způsobem konvenujícím pohledu žalobce, tedy že by se k příloze ke kupní smlouvě nepřihlíželo ve smyslu § 1815 o. z., by nebylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí ve věci. Tato otázka by měla význam pouze tehdy, pokud by poruchu vodní pumpy bylo možné považovat za vadu. Jen pak by mělo smysl dále zkoumat, zda se jednalo s ohledem na upozornění na ni v příloze kupní smlouvy o vadu skrytou či nikoli, resp. O prodej věci s vadou za nižší cenu. Odvolací soud však v souladu s judikaturou dovolacího soudu uzavřel, že opotřebení vodní pumpy nepředstavovalo vadu vozidla, přičemž vzal v úvahu, že různé součásti vozu mají různou životnost a jiný průběh opotřebení, takže upozornění na stav pumpy bylo právě upozorněním na potřebu řešit v dohledné době její stav, který však nebyl závadou. Především však žalobce tuto námitku uplatnil až v dovolacím řízení, a nerozporuje tedy právní závěry, které ve věci zaujal odvolací soud. Posuzování přílohy kupní smlouvy optikou § 1813 a § 1815 o. z. nebylo předmětem odvolacího přezkumu, neboť jádro sporu mezi stranami leželo ve výkladu toho, zda lze opotřebení vodní pumpy považovat za vadu či nikoli. Proto se odvolací soud nezabýval výkladem příslušných ustanovení o ochraně spotřebitele, a v důsledku toho pak žalobcem uplatněná námitka postrádá charakter právní otázky, kterou by dovolací soud měl či mohl řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
9. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
11. Výrok o náhradě nákladů řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu