Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 29. 6. 2010, č. j. 16 C 576/2009-62,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 158.270,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný soudní exekutor vydal
dne 12. 12. 2003 exekuční příkaz č. j. EX 1186/02-70 k provedení exekuce
srážkou ze mzdy žalobkyně (v té době manželky povinného J. K.), a v období od
ledna 2007 do července 2009 tak bylo z její mzdy sraženo nejméně 158.270,- Kč.
Dne 30. 6. 2009 žalobkyně podala k Okresnímu soudu Plzeň-město návrh na
zastavení exekuce a téhož dne vyrozuměla o podání tohoto návrhu žalovaného,
kterého den předtím vyzvala k vrácení již přijatého plnění. Žalovaný dne 1. 10.
2009 exekuční příkaz zrušil s odůvodněním, že s právní mocí ke dni 14. 8. 2009
společné jmění povinného a žalobkyně zaniklo v důsledku rozvodu jejich
manželství. Okresní soud Plzeň-město 5. 11. 2009 sdělil povinnému a žalobkyni,
že o návrhu na zastavení exekuce srážkami ze mzdy žalobkyně nebude rozhodovat,
neboť předmětný příkaz k exekuci byl již zrušen. Soud prvního stupně s odkazem
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004,
konstatoval, že žalovaný neměl právo exekučním příkazem postihnout nárok
manželky povinného na vyplacení mzdy, postupoval proto protiprávně a odpovídá
za škodu podle § 32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti a o změně dalších zákonů (dále též jen „exekuční řád“). Shledal, že
exekutor věděl o nezákonnosti jím prováděné exekuce, a přesto v ní pokračoval,
škodu tak zavinil ve formě úmyslu a uplatní se desetiletá promlčecí lhůta podle
§ 106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč.
zák.“).
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 12. 1. 2012, č. j.
38 Co 448/2010-104, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v části, v níž
bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 99.271,- Kč s příslušenstvím,
ohledně částky 58.999,- Kč s příslušenstvím změnil rozsudek tak, že se žaloba v
tomto rozsahu zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na rozdíl od soudu
prvního stupně se neztotožnil s tím, že byl prokázán přinejmenším nepřímý úmysl
žalovaného, uplatní se proto dvouletá subjektivní promlčecí doba a nárok
žalobkyně ve výši 58.999,- Kč za období od 1. 1. 2007 do 16. 11. 2007 je
promlčen. Jinak označil za správné právní závěry soudu prvního stupně o
odpovědnosti žalovaného za škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
zakládá na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], a napadá právní závěry v něm uvedené
[dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Podle jeho názoru soudy
pochybily tím, že konstatovaly protiprávnost jeho úkonů, a porušily tak princip
presumpce správnosti rozhodnutí exekutora a princip vázanosti rozhodnutím
exekutora. Namítá, že nebylo uvedeno jediné ustanovení zákona, jež mělo být
porušeno, předmětný exekuční příkaz nikdy nebyl pro nezákonnost zrušen ani
změněn a jeho zákonnost není soud v řízení o náhradu škody oprávněn posuzovat,
naopak by z něho měl vycházet jako z rozhodnutí, kterým je vázán (v této
souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn.
25 Cdo 4675/2008). Dále tvrdí, že při vydání exekučního příkazu není povinností
exekutora dokazovat, jestli mzda manželky do společného jmění manželů patří,
neboť exekutor vychází z domněnky podle § 144 obč. zák. Proto pokud nebylo v
řízení o vylučovací žalobě rozhodnuto o vyloučení postižené mzdy z exekuce a
nedošlo k následnému zastavení exekuce z tohoto důvodu, nepostupoval podle
svého názoru nezákonně. Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, že je ve věci
pasivně legitimován, odkazuje na § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 a 3 a § 4 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb., který podle něj upravuje odpovědnost státu za výkon
veřejné moci výlučně a stanoví, že za nesprávný úřední postup je odpovědný
stát, nikoliv exekutor. S odkazem na důvodovou zprávu k exekučnímu řádu
argumentuje, že § 32 exekučního řádu je určen k úpravě odpovědnosti v jiných
případech, než je nesprávný úřední postup. K otázce protiprávnosti jeho jednání
dodává, že soudy ji dovozují ze závěrů judikatury, která pro něj, dle jeho
názoru není závazná, popř. v době vydání exekučního příkazu ani neexistovala.
Jediná protiprávnost podle něj může být založena rozhodnutím soudu o vylučovací
žalobě a o zastavení exekuce, k čemuž nedošlo. Dovolatel tvrdí, že exekutor
nemůže zrušit již vydaný exekuční příkaz, k zániku jeho účinků musí dojít
jedině zastavením exekuce, přitom pouhé sdělení soudu o tom, že se věcí dále
nebude zabývat, není skončení věci a soudy rozhodující o náhradě škody měly
podle něj řízení přerušit až do skončení řízení o tomto návrhu (ze skutečnosti,
že soudy takto neučinily, dovolatel dovozuje, že řízení je stiženo rovněž
procesní vadou). V závěru namítá, že soud zcela nepřezkoumatelně posoudil
otázku spoluzavinění žalobkyně, která doposud využila jen jednoho z opravných
prostředků, a to návrhu na zastavení exekuce (o kterém nebylo doposud
rozhodnuto); nepodala návrh na vyloučení její mzdy z exekuce ani žalobu vůči
oprávněnému na vydání výtěžku exekuce. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně i rozhodnutí, které mu
předcházelo.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zpochybňuje argumenty dovolatele o tzv.
principu presumpce správnosti rozhodnutí exekutora. Podle jejího názoru k
posouzení toho, zda určité jednání je v rozporu s platným právem, není nutné,
aby bylo zrušeno nebo prohlášeno za protiprávní, a tuto otázku je proto v
řízení o náhradě škody možné posoudit jako otázku předběžnou. Dále uvádí, že
pasivní legitimace dovolatele je s ohledem na závěry Nejvyššího soudu uvedené v
rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 57/2007 a 25 Cdo 970/2006 bezesporu dána. Odkazem
na judikaturu (především na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1642/2004)
a na ustanovení zákona, ze kterých tato judikatura vychází, žalobkyně dokládá,
že názor soudu o protiprávnosti úkonů dovolatele je správný, neboť ten podle ní
bezpochyby postupoval v rozporu s obecně závaznými předpisy, když nesprávně
aplikoval právní normu, netvrdí ani neprokazuje nic, co by ho liberovalo, zcela
vědomě dané situace zneužíval a pokračoval v protiprávním postupu, ačkoliv
musel názor Nejvyššího soudu znát. Dodává, že argumentace o její procesní
pasivitě nemůže na odpovědnosti dovolatele nic měnit. Poukazuje na další
neoprávněný postup dovolatele v její věci a na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo
3078/2009, kde Nejvyšší soud řešil obdobný případ týkající se stejného
exekutora. Navrhuje dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 12. 1. 2012, Nejvyšší
soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle dosavadních
předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 –
srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) a shledal,
že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení otázky odpovědnosti soudního
exekutora za škodu způsobenou vydáním exekučního příkazu ke srážkám ze mzdy
manželky povinného, není však důvodné.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), jsou předmětem
dovolacího přezkumu právní závěry odvolacího soudu, že dovolatel jednal
protiprávně, vydal-li exekuční příkaz ke srážkám ze mzdy manželky povinného, že
je ve věci pasivně legitimován a že je odpovědný za škodu. Právní posouzení
věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež
na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou –
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z
podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a
povinnostech účastníků).
Podle § 32 exekučního řádu, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, je exekutor
povinen nahradit újmu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle
tohoto zákona. Exekutor je povinen nahradit újmu i tehdy, byla-li újma
způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná
povinnost této osoby nahradit újmu podle zvláštních předpisů tím není dotčena
[odst. 1]. Exekutor se povinnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že újmě
nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm
požadovat [odst. 2]. Povinnost státu nahradit újmu podle zvláštního právního
předpisu tím není dotčena [odst. 3].
V prvé řadě je dána pasivní legitimace žalovaného soudního exekutora za škodu,
byť vznikla při výkonu veřejné moci (při výkonu exekuční činnosti), neboť
ustanovení § 32 exekučního řádu dává poškozenému v takovém případě možnost
uplatnit nárok jak vůči státu, tak vůči soudnímu exekutorovi současně
(nezávisle), což je v souladu s požadavkem na zvýšenou ochranu poškozeného; za
škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem
odpovídá proto vedle státu též exekutor sám (srov. zejména rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, publikovaný pod č. 44/2009
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudy obou stupňů tak v dané věci v
souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu dovodily, že
dovolatel je ve věci pasivně legitimován.
Vzhledem k tomu, že odpovědnost soudního exekutora se řídí ustanovením § 32
exekučního řádu, které upravuje objektivní odpovědnost za škodu způsobenou
výkonem exekuční činnosti, který není řádný, a to s možností tzv. s liberace,
není třeba zabývat se otázkou případné nezákonnosti rozhodnutí, která není
podmínkou odpovědnosti exekutora, nýbrž odpovědnosti státu za činnost exekutora
podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti.
Z § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1
exekučního řádu) vyplývá, že podle tohoto ustanovení bude exekuce pro
nepřípustnost zastavena, je-li tu jiný – než v § 268 odst. 1 písm. a) až g)
uvedený – důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Podle § 47 odst. 1 věty první exekučního řádu exekutor poté, co byla exekuce
zapsána do rejstříku zahájených exekucí, posoudí, jakým způsobem bude exekuce
provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být
exekucí postižen.
Standardním způsobem ochrany proti nezákonné exekuci je podání návrhu na
zastavení exekuce podle § 55 exekučního řádu; o tomto návrhu rozhoduje soud.
Vedle částečného zastavení exekuce soudem byla soudním exekutorům novelou
exekučního řádu provedenou zákonem č. 347/2007 Sb. (v účinnosti od 1. 1. 2008)
dána možnost zrušit exekuční příkaz (§ 47 odst. 1 věta první exekučního řádu).
Exekutor může vydaný exekuční příkaz zrušit nebo změnit, pokud dojde k závěru,
že zajištění majetku postiženého tímto exekučním příkazem již není třeba, nebo
protože zvolený způsob nevede k efektivnímu ukončení exekuce (srov. Kasíková,
M. a kol., Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str.
349). Nemůže být rovněž pochyb o tom, že exekutor má povinnost exekuční příkaz
zrušit i v případě, že dojde k závěru o jeho nezákonnosti. Pravomoc exekutora
zrušit exekuční příkaz je alternativou k zastavení exekučního řízení, která
odstraňuje nezbytnost soudního rozhodnutí a zjednodušuje tak exekuční řízení.
Zrušením exekučního příkazu účinky nařízení exekuce do budoucna pominou (srov.
citované dílo, str. 300).
Ačkoliv dovolatel nesprávně namítá, že exekutor nemá možnost zrušit exekuční
příkaz, sám o této možnosti bezpochyby věděl, neboť ji využil, když předmětný
exekuční příkaz 1. 10. 2009 zrušil. Jako důvod zrušení však uvedl pouze zánik
společného jmění povinného a žalobkyně v důsledku rozvodu jejich manželství. Za
takové situace, kdy byl exekuční příkaz zrušen, avšak nikoliv pro nezákonnost,
neexistuje procesní prostředek, kterým by se poškozená mohla efektivně domoci
oficiálního prohlášení o jeho nezákonnosti. Ostatně z hlediska odpovědnosti
exekutora za škodu podle § 32 exekučního řádu není třeba, aby bylo rozhodnuto o
zastavení exekuce pro nezákonnost, neboť porušení práv při výkonu exekuční
činnosti se spojuje s jakoukoliv zjištěnou nesprávností v postupu exekutora,
nikoliv se zrušením či změnou rozhodnutí pro nezákonnost, které je podmínkou
odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Správným shledává dovolací soud rovněž závěr soudů nižších stupňů o tom, že se
dovolatel dopustil porušení povinností soudního exekutora tím, že vydal příkaz
k vymožení pohledávky vůči povinnému srážkami ze mzdy jeho manželky. V usnesení
ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004, publikovaném v časopise Soudní
judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 148, Nejvyšší soud potvrdil
dosavadní převládající soudní praxi a jednoznačně konstatoval, že nárok na mzdu
není součástí společného jmění manželů, a exekuci k vymožení pohledávky vůči
povinnému proto nelze provést srážkami ze mzdy jeho manželky (srážky ze mzdy
manžela povinného připouští právní předpis až od 1. 1. 2013). Byť toto
rozhodnutí není pro dovolatele přímo závazné, je jednoznačným stanoviskem k
tomu, jak vykládat příslušná zákonná ustanovení, která pro dovolatele již
závazná jsou. Tím, že postupoval v rozporu s tímto výkladem, jednal objektivně
vzato v rozporu se zákonem, a proto se dopustil porušení svých povinností tím,
že takový příkaz vydal a provedl podle něj exekuci, čímž neoprávněně zasáhl do
majetkového stavu žalobkyně. Otázka postižitelnosti nároku na mzdu je právním
posouzením, nikoliv skutkovým zjištěním, a námitka dovolatele, že nebyl povinen
dokazovat, jestli mzda manželky do společného jmění manželů patří, je proto
zcela bezpředmětná.
K dovolací námitce, že soud nesprávně posoudil otázku spoluzavinění žalobkyně,
která podle dovolatele neprojevila dostatečnou procesní aktivitu, aby čelila
nepříznivým důsledkům exekuce, lze uvést, že z průběhu exekučního řízení ani z
žádných dovolatelem tvrzených okolností se nepodává, že by dřívější návrh
žalobkyně, pokud by byl podán, vedl k zastavení exekuce. Z hlediska
spoluzpůsobení si škody poškozeným ve smyslu § 441 obč. zák. nelze klást
žalované k tíži, že neposoudila po právní stránce odpovídajícím způsobem celou
situaci a nepodala příslušný procesní návrh, neboť povinnost řádného právního
posouzení a postupu má v první řadě soudní exekutor a od účastníka nelze
očekávat, že bude jeho činnost po právní stránce korigovat.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože vady podle § 229 odst. 1,
odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné
vady řízení, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání
namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, Nejvyšší soud dovolání
žalovaného podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný je s ohledem na výsledek
řízení povinen uhradit žalobkyni náklady řízení, které se skládají z odměny
advokáta ve výši 5.100,- Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8
odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní
služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalovaného, a z náhrady hotových
výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3
o.s.ř., celkem tedy 6.534,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na jeho výkon.
V Brně dne 26. června 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu